Po prohraných volbách jsem další
rozvoj Nového Německa
trochu pozdržel. Nebylo by taktické dodávat protivníkům nové
argumenty. Stačilo, že společnost v Novém Berlíně byla dosti
stabilizovaná, což nahrávalo jakékoli vládě. Dalo se tvrdit,
že ani špatná vláda neměla za tohoto stavu co zkazit.
Přesto se Radnici brzy podařilo
několik přehmatů.
První byl, když zdvojnásobila
koncesionářské poplatky za
rádio, aby zvýšila zisk z rádia Berlín. Následovalo hromadné
odhlašování radiových koncesí. Radnice to odmítala přijmout,
tvrdila, že chytání rozhlasu načerno bude tvrdě stíhat, ale
občané jí při odhlašování stanic odevzdávali i své přijímače
na znamení, že její rádio už poslouchat nebudou.
Výnosy z radiových koncesí
zdražením poklesly na setinu.
To nestačilo ani na provoz a rozhodně ne na platy redaktorů,
hlasatelů a obsluhy. Nakonec Radnice začala na provoz jediné
stanice doplácet a peníze ušetřila na nezaměstnaných, kterým
původně slíbila naopak zvýšení podpor. Samozřejmě jí to Kurt
a Gerta v televizi patřičně opepřili. Pyrrhovo vítězství to
bylo, jak jsem předpovídal.
Další pokus se týkal zdražení
jízdného v podzemní dráze.
Podzemní dráha byla od svého založení akciovou společností,
ve které jsem měl podíl téměř čtyřiceti procent akcií. Část
akcií vlastnily podniky Mercedes a Junkers, podílející se na
dodávkách elektrických vagónů a příslušenství a jen dvacet
procent akcií vlastnila Radnice. S tak malou účastí zkusila
nařídit ředitelství podzemních drah zdražit jízdné. Narazila
ovšem na nepochopení. Ceny jízdného v podzemní dráze zůstaly
beze změn, zato Radnice se stala terčem těžké kritiky, neboť
tajná jednání byla prozrazena a zveřejněna.
Kromě televize zažila Radnice
další šok, když na letišti
Berlín přistály první airbusy s turisty ze Spojených států.
Jakmile byla ostatní města
Nového Německa spolu se svými
letišti zlikvidována, stalo se letiště Berlín pro dopravu na
této planetě zbytečné. Radnice uvažovala o tom, že letištní
budovy zbourá a na ploše bývalého letiště postaví rozsáhlý
obytný komplex, jenomže jsem zaplatil víc a letiště od města
koupil. Obchod uskutečnila německá realitní kancelář bratří
Schrammů, aby protivníci na Radnici netušili, co se děje.
Pro bezpečné přistávání airbusů
bylo ovšem nutné letiště
nejprve dovybavit dovezenými přístroji pro létání za snížené
viditelnosti, ale tato investice se mi musela za pár měsíců
vrátit. Odbavovací hala byla vybavena jak bývá běžně zvykem
na Staré Zemi. Vedle letiště stála brzy nová hala hangáru se
dvěma obřími letadly Jumbo, abych nebyl závislý na leteckých
společnostech Země.
Provoz zajišťovala cestovní
kancelář Vávra Interstellar,
která mi patřila se vším všudy. Všechno na sebe navazovalo.
Na Zemi jsem si otevřel ve velkých městech v Americe, Asii
i v Evropě několik poboček. Pro turisty už bylo na Nové Zemi
všechno přichystáno. Patřilo mi letiště, kde čekaly pohodlné
vrtulníky Messerschmidt a autobusy firmy Mercedes, přípojka
na podzemní dráhu a všechny hotely. Kromě toho byla v každé
pozemské kanceláři směnárna, kde návštěvníkovi vystavili pas
v podobě identifikační karty, který v Novém Berlíně sloužil
i jako hodinky, telefonní, parkovací a platební karta nebo
peněženka. Turisté přilétali do Nového Berlína v očekávání
mnoha atrakcí. Od autokarových projížděk po starém Berlíně,
po výlety vrtulníky nad území hlavonožců, jak jsem s nimi
domluvil. Už pouhý pobyt v hotelích musel být atrakcí - díky
nezvyklé mimozemské kuchyni.
Dalším lákadlem měly být léčebné
pobyty u moře. Enkláva
Berlín měla přístup k Severnímu moři, avšak na pobřeží byla
pouze nevelká rybářská osada Topfering, kam se nemohly větší
zaoceánské lodě vypravit. Přes další realitní kancelář jsem
zakoupil část pláží a pás u pobřeží, kde jsem chtěl postavit
hotely a zejména sanatoria. Plánoval jsem postavit přístav,
kam by mohly připlouvat větší lodě ze Země, ačkoliv to dnes
byla hudba budoucnosti. Pobyt u moře, čistá a zdravá strava,
exotické mořské ryby a krabi, spolu s péčí německých lékařů
měly překvapivé výsledky, takže léčebné pobyty byly obsazeny
na několik let dopředu.
Turistické atrakce, letiště,
hotely i směnárny na Zemi
mi patřily zcela, nebo s tak velkým podílem, že zajišťoval
kontrolu cen, například u podzemní dráhy v Berlíně. Pobřežní
pás hotelů a sanatorií jsem měl na mysli když jsem říkal, že
mi volební prohra uvolní ruce.
Jako jediný jsem rozpoznal
možnost cestovního ruchu coby
nesmírně významného zdroje. Monopol mi sice dlouho nezůstal,
na zbytku přímořského pásu vyrostla další sanatoria a další
hotely, i v Berlíně se stavělo. Zbyly mi pouze klíčové body,
zejména letiště. Turisté přinášeli oživení i do berlínských
obchodů. Objevilo se něco, co Němci v Nové Zemi desítky roků
nepoznali: suvenýry. Preparované mořské ryby, krabi a ulity
měly náhle značnou cenu. Spousta Němců zjistila, že se dobře
uživí malováním obrázků; krajin této planety, nebo portrétů
hlavonožců. Všechno to znamenalo pro obyvatele Berlína další
příjmy. Na trzích šly na dračku zejména obrazy, zachycující
dávno zmizelé události. Bývalý voják Quido Ackermann kreslil
ponuré obrazy války s hlavonožci, plné deště, krve, hořících
tanků a umírání jak lidí, tak jejich protivníků. Zprvu jsem
to neviděl rád, ale když několik jeho obrazů koupili i sami
hlavonožci, uvědomil jsem si, že půjde o unikátní dokumenty
časů, na které brzy zmizí i vzpomínky. Nakonec jsem si také
zakoupil několik obrázků. Zvláště jeden, který neodbytně
připomínal obrazy mrtvých ve strašidelné vyvražděné pevnosti
Rheinfall.
Také v městské pokladně se
brzy projevil zvýšený příjem
z automaticky odváděných daní. V této chvíli byl asi vítaný,
jenže mými cestovními kancelářemi na Zemi protékaly miliony.
Radnice invazi pacientů a turistů nedokázala využít pro sebe
a zkusila jí proto aspoň zabránit narychlo vydanými předpisy
o turistickém ruchu, ale bez úspěchu. Předpisy byly vzápětí
podrobeny zdrcující kritice v televizi. Spousta obchodníků,
výrobců suvenýrů, lékařů a farmářů se cítila přímo ohrožena
a dala to Radnici patřičně najevo. Ozývaly se sílící hlasy
o vyslovení nedůvěry. To už nebylo možné jen tak přehlédnout
a Radnice musela opět ustoupit.
*****
V poslední době se všechno
tak dařilo, že jsem neměl ani
nejmenší obavy z budoucnosti. Netušil jsem nic, ani když mi
zavolala Uaxio a požádala mě, abych přiletěl ihned do hnízda
Xijtra.
Víc mi do vysílačky neřekla.
Vlastně mi dosud nikdy sama
nezavolala, tohle bylo poprvé. Pochopitelně jsem na nic víc
nečekal, nasedl do helikoptéry a za chvíli přistával na malé
plošince nedaleko vchodu do hnízda.
Čekala mě nejen Uaxio, ale
i dalších deset hlavonožců.
Vzali mě mezi sebe a zavedli dovnitř. Kráčel jsem s nimi tak
hluboko, jak jsem dosud nikdy nebyl. Došli jsme do neveliké
kobky, osvětlené modravým krystalem.
»Tady počkej,« vyzvala mě Uaxio.
Všech deset potom spolu
s ní odešlo. Nechápal jsem, proč mám na ně čekat právě zde,
ale brzy jsem zjistil, že to bude horší, než jsem si myslel.
Skála se za nimi posunula a uzavřela vchod do kobky. Zůstal
jsem zde vlastně jako ve vězení.
V první chvíli jsem to tak
ovšem nechápal. Chtěli na mě,
abych tu počkal, dobrá, počkám. Posadil jsem se na podlahu,
pokrytou měkkou vrstvou, silnou skoro dvacet centimetrů, ale
pohodlné sezení to nebylo, za chviličku jsem byl zkroucený
jako paragraf. Natáhl jsem se raději na záda a čekal.
Uplynula hodina, druhá
a pořád se nikdo neobjevoval.
Ležel jsem v modravém světle
na zádech a přemýšlel, proč
mě tu zavřeli. Na nic jsem ale nepřišel. Nebyl jsem si vědom
žádné chyby, ani opomenutí. Na krátký okamžik mi probleskla
hlavou nepříjemná vzpomínka. Když jsem zabil Nordena a chtěl
navázat spojení s hlavonožci v Nordenově tajné základně, tam
se ke mně chovali také takhle odměřeně, skoro nepřátelsky.
Nesouvisí jejich dnešní chování s tehdejším? Co když mezitím
získali vrch příznivci vyvražďování? Že by se k nim přidala
i Uaxio? To by ovšem byla zrada, zrada slušných bytostí,
ale
- bylo rozumné se na ně tak důvěřivě spoléhat?
Zaplašil jsem rychle tuto
myšlenku a přemýšlel dál, ale
ať jsem o tom uvažoval jak chtěl, vracelo se mi to neustále
zpátky jako odhozený bumerang.
Teprve po třech hodinách se
skála pohnula, ale vůbec nic
se nevysvětlilo. Dovnitř vpluli čtyři mně neznámí hlavonožci
a mlčky vedle mne na měkkou podlahu položili dvě malé šišky,
salámovníku a chlebovníku.
»Smím se zeptat, co se děje?«
oslovil jsem je.
Neodpověděli a odešli. Skála
se pochopitelně zavřela.
Že bych jim nestál ani za
slovíčko?
Posadil jsem se do kouta
jeskyně, kde jsem se mohl opřít
o stěnu, abych nebyl zkroucený. Uvažujeme dál. Být to zrada,
rovnou by mě zabili. Chtějí mě živého, takže otevřenou zradu
si škrtneme. Těžko bych ovšem mohl pochybovat o tom, že jsem
ve vězení, takže znovu: jaký mají důvod? Proboha co jsem jim
zlého provedl? Vždyť jsem jim splnil všechno, na čem jsme se
dohodli. Nové Německo se vrátilo zpátky do původních hranic
berlínské enklávy, ostatní města jsme podle dohod srovnali
se zemí, válka skončila a stromy jsme přece sázet nemuseli.
Přelety vrtulníků nám povolili, včetně přistávání na přesně
ohraničeném prostoru před šestým bočním vchodem do Xijtry,
aby turisté mohli podle libosti fotografovat, co už stejně
kdekdo viděl. Jestliže jsem ale nic zlého neudělal, potom je
tohle vězení čirá nespravedlnost.
Ale co dál?
Počkat, až jak se to vyvrbí?
A co když to dopadne v můj
neprospěch? Ačkoliv - moje možnosti do něčeho zasahovat byly
v této kobce směšně nepatrné. Pokusit se o útěk? Nejprv bych
musel otevřít skálu. Ke změkčení skály bych snad mohl použít
quro, ale pořád bych byl v hloubce hnízda Xijtra. Pochybuji,
že by mě nikdo nehlídal. Snad by to stálo za pokus, ocitnout
se v jeskyni, kde by se za mnou zasypal vchod, ale takhle?
Ostatně nevím, jak je skála silná a zda mám na něco takového
dost energie.
Co jim to ale mohlo tak náhle
přeletět přes nos?
Sedět v modravě osvětlené
díře a čekat bylo strašné. Ale
ještě horší byl pocit, že jsem ve vězení naprosto bez viny.
Konečně - skoro po pěti
hodinách - se skála otevřela. Za
ní stála Uaxio se svou suitou.
»Byl jsi obviněn z hrozného
zločinu,« oslovila mě místo
pozdravu. »Naštěstí jsme zjistili, že za nic nemůžeš.«
»Já jsem zase uvažoval, že jste
porušili dohody a chcete
se mě zbavit.«
»Podezíráš nás neprávem,«
blýskla Uaxio očima. »Jak tě
to vůbec mohlo napadnout?«
»Stejně jako to napadlo vás,«
přikývl jsem. »Mohli byste
mi alespoň teď vysvětlit, co se stalo?«
»Chystalo se k hroznému
zločinu,« řekla Uaxio mírněji.
»V lese nedaleko od Xijtry jsme zastavili německý automobil.
Podle dohod tady neměl co dělat. Chtěli jsme jen pro pořádek
zkontrolovat, co k nám Němce přivádí a chystali jsme se jim
nabídnout pomoc, kdyby v lese zabloudili. Místo aby na výzvu
našich vyjednavačů zastavili, začali na ně střílet. Dlouhou
dobu už na lidi neútočíme, ale na útok máme právo odpovědět.
Nemůžete nám vyčítat, že jsme zabili každého, kdo měl v ruce
zbraň. Naživu zůstal pouze řidič, ale ani toho jsme po tomto
incidentu nenechali utéci a zajali jsme ho. Prohlídkou auta
jsme zjistili, že dopravuje velikou bombu. Posádka měla úkol
vyhodit Xijtru do povětří.«
»Kdo se mohl opovážit?« vybuchl
jsem.
»Jen klid, my už víme, že
o tom nic nevíš,« pokračovala
Uaxio. »Samozřejmě jsme tvrdě udeřili na posledního žijícího
z té bandy. Přiznal se ke všemu, ale odvolával se na rozkazy
svých nadřízených. Podle jeho verze tento podlý útok nařídil
bývalý generál Schmidke a současný velitel berlínské policie
- na tvůj výslovný rozkaz.«
»Žádný takový rozkaz jsem nikdy
nevydával,« ohradil jsem
se prudce. »To je lež.«
»To už víme.«
»Mohlo vás to napadnout hned,«
útočil jsem dál. »Cožpak
bych mohl nařídit něco tak nepřátelského, když se celou dobu
snažím, aby veškeré násilí v tomto světě skončilo? To přece
nedává smysl!«
»Řidič toho auta vypovídal pod
hrozbou smrti a nezdálo
se nám, že by lhal. Aspoň ne v té chvíli.«
»Mohl bych se ho zeptat já sám?«
napadlo mě. »Nemyslím,
že by mi dokázal lhát do očí.«
»To už nepůjde,« odtušila Uaxio.
»Nakonec jsme rozebrali
jeho mozek a zjistili, že si opravdu nevymýšlel.«
»Jak - rozebrali jste jeho
mozek?« zatrnulo mi a polilo
mě horko. O dolování pravdy rovnou z mozku mrtvého člověka
jsem sice věděl, ale domníval jsem se, že to už nikdy nebude
použito. To ale znamená, že ani řidič, poslední z posádky,
už nežije. Chudák - mám ale litovat lidi, kteří se pokusili
nás opět znepřátelit? A ještě takovým masakrem?
»Je to složitá operace
a ovládají ji pouze někteří naši
odborníci,« vysvětlovala mi Uaxio, jako kdybych to nevěděl.
»Při ní mozek člověka vyjmeme z kostěné schránky a napojíme
na myšlení jednoho z nás. Tak se bezpečně dozvíme všechno co
si ten člověk před smrtí myslel, co viděl i slyšel. Operace
má jednu nevýhodu. Takto rozebraného člověka už nedokážeme
sestavit a oživit a mozek zbavený svého těla vydrží jen pár
hodin. Jen v závažných případech, jakým byl bezesporu tento,
cítíme oprávnění i pro extrémní postupy.«
»Jak tomu tedy bylo?« uklidnil
jsem se trochu. Opět jsem
byl schopen posuzovat všechno věcně.
»Komando, které sem vezlo nálož,
dostalo tajné instrukce
a jeho členové se skutečně domnívali, že jednají dle příkazů
šéfa policie. Toho však nikdo z nich osobně neviděl. Rozkazy
jeho jménem vydával jakýsi major Ottis. Bude třeba zjistit,
co je to za člověka. Bude určitě vědět víc než jeho vojáci.«
»To bych mohl zařídit,« nabídl
jsem se. »Vyhledání osob
není pro nás složitá záležitost.«
»O to ani nejde,« přerušila mě
Uaxio. »Mnohem závažnější
a důležitější bude zjistit, kde se vyrábějí ty nálože bílého
ohně. Sliboval jsi, že se to nikdy nebude opakovat.«
»Bílý oheň?« zamrazilo mě. Tak
přece hlavonožci nazývají
německé Q-bomby, srovnatelné s atomovými pumami. Že by někdo
porušil přísný zákaz, vydaný po obsazení továrny na jejich
výrobu v Drážďanech?
Ačkoliv - a opět mě
trochu zamrazilo.
»Nebyla to nakonec poslední
reaktivní střela, zajištěná
při obsazování Drážďan?« přiznal jsem svůj podíl viny.
Ano, továrnu jsme určitě
rozmontovali, ale na likvidaci
poslední střely jsem osobně nedohlížel.
»Tak tomu není,« řekla Uaxio.
»Kdyby šlo o poslední pumu
v tomto světě, nebylo by to tak hrozivé. I kdyby se podařilo
zničit Xijtru, náš národ by se z toho vzpamatoval. Jenže my
jsme mezitím ty automobily s bílým ohněm zneškodnili u všech
našich větších hnízd. Sedmadvacet bomb považujeme za příliš
hrubé porušení našich dosavadních dohod.«
»Panebože - pak je to
vážnější, než jsem si myslel!«
»Jistě. Jsme teď spravedlivě
rozhořčení. Vaše plemeno se
opět dopustilo zákeřného porušení dohod a nemáme trpělivost
stále vám odpouštět.«
»Ano, to uznávám. Ale já
o tom opravdu nevím.«
»Máš pravdu,« řekla Uaxio. »Ve
vzpomínkách vojáka jsme
rozeznali tvou nevinu. Major Ottis totiž svým vojákům říkal,
že o tom tajném podniku ví málo Němců a zejména je nabádal,
aby ses to nedozvěděl. Tvrdil, že nejsi Němec a mohl bys nám
jejich plány prozradit.«
»A také bych to udělal, pokud
bych je nedokázal zastavit
sám,« přikývl jsem.
»Jenže ten voják nám zprvu
tvrdil, že o tom víš, dokonce
ses prý na tom plánu významně podílel.«
»Pak vám vědomě lhal.«
»Ano,« souhlasila. »Bylo to
příliš závažné obvinění, než
aby se dalo opomenout. Než jsme zjistili pravdu, museli jsme
se postarat, abys proti nám nemohl zosnovat další zákeřnost.
Proto jsme tě izolovali. Krom toho jsme vaše bomby přisunuli
až ke zdi Berlína. Kdyby vybuchly, poslaly by vás všechny na
dlouhou cestu.«
Jako vysvětlení bych to mohl
chápat. Právě v době, když
jsem si lámal hlavu, co se děje, hlavonožci odtahali auta ke
zdem Berlínské enklávy. Sedmadvacet bomb! Kdyby explodovala
jediná z nich, možná by se nic nestalo, zeď je sto kilometrů
od města, ale exploze všech naráz by Berlín zničila, protože
účinky by se sečetly. Zamrazilo mě - ale Uaxio měla pravdu.
Bomby vyrobili Němci. Kopali jámu jinému, sami do ní málem
spadli. Někde tady umíral německý řidič, aby jeho mozek byl
napojen na myšlení jedné zdejší bytosti. Hrozná smrt, ale na
druhé straně, ti chlapi si ji zasloužili. A ti, co zemřeli,
byli jen malými součástkami nějaké hrůzné mašinérie, která
se rozjela za mými zády i za zády všech ostatních Němců.
»Budeme to muset vyšetřit,«
přikývl jsem. »Postarám se,
aby byli viníci přísně potrestáni.«
»Na tom nesejde,« řekla Uaxio.
»My vám už - nevěříme.«
»Nedivím se,« přikývl jsem. »V
tomhle světě se snad nedá
věřit nikomu. Dokonce ani vám ne.«
»My jsme dohody neporušili
- a už vůbec ne tak zákeřně,«
naježila se.
»To jistě ne,« souhlasil jsem.
»Ale nějak příliš rychle
byste zahodili přátelství, které k vám mám.«
Nemyslel jsem to zle, spíš jako
jemnou výčitku.
»Kdo má vašemu přátelství věřit?
My?«
»A vidíš, já vám pořád ještě
věřím,« řekl jsem. »Jistě,
ne každý je toho schopen. Jsou tady lidé, kteří mají důvody
vás nenávidět, ačkoliv by měli více nenávidět vlastní vůdce,
kteří stojí za vším tím zlem. Jak je vidět, všichni se ještě
nesmířili, že s výboji a s Velkoněmeckou Říší je konec.«
»Ano, ale - my už nemáme
chuť dál chápat, že lidé bývají
různí a jen malá část nám chce škodit. Ta malá část má stále
nebývale velké možnosti. Přesvědčil jsi nás, že existují též
slušní lidé, ale ani ty bys dalšímu masakru nezabránil. Jak
po nás můžeš chtít, abychom zůstali přáteli? Sám přece musíš
vidět, že to není možné. S několika lidmi bychom se přátelit
mohli, ale se všemi to prostě nepřipadá v úvahu. Považujeme
váš nezdařený útok za konec přátelství - i konec příměří.«
»Co chcete dělat?« zarazil jsem
se nad její urputností.
»Vypovíme vám smlouvu,« řekla
Uaxio. »Vyklidíte poslední
zbytky vaší civilizace a stáhnete se zpět do svého světa. My
vám na oplátku nebudeme zasahovat na vaší Zemi.«
Chvíli jsem se na ni díval
nechápavě. Měl jsem strašlivý
pocit jakoby se pode mnou bořil svět. Upřímně řečeno, nebylo
to daleko od pravdy.
»To myslíte vážně?«
»Smrtelně vážně,« odvětila.
»Nemáme už trpělivost snášet
další vaše podrazy.«
»A nevadí vám, že tohle
rozhodnutí můžeme pro změnu brát
jako podraz - my?«
»Na vašem smýšlení nám nezáleží.
Smýšlení několika málo
slušných nevyváží nebezpečí hrozící od těch zlých.«
»Škoda,« odtušil jsem. »Doufám,
že nám alespoň povolíte
nějakou rozumnou lhůtu, abychom odtud nemuseli utíkat příliš
zbrkle.«
»Uznáváš, že jsme v právu?«
podívala se na mě pátravě.
»Máte právo vyhodit nás, kdykoli
se vám zamane,« přikývl
jsem. »Tento svět je váš a dáte-li nám výpověď, my se musíme
odstěhovat. Ale bude to škoda.«
»Škoda - ano, ale především
vaše.«
»Jistě, my na tom proděláme víc.
Ale vy také ztratíte
tím, že odejdeme.«
»My vás nepotřebujeme,« odsekla.
»O nic nepřijdeme.«
»Přijdete,« odtušil jsem.
»Přijdete o čisté svědomí.«
»Svědomí?« vybuchla. »O svědomí
nám chceš vykládat a sám
patříš k národu, který žádné nemá!«
»O mém svědomí nic nevíš,« řekl
jsem tvrdě. »I vy musíte
uznat, že je mám čisté. Nikdy jsem vás neoklamal a vždycky
jsem se jen snažil zmírnit chyby druhých - ať na naší, nebo
na vaší straně.«
»Na nás si nemáš právo stěžovat!«
»Mám. Kdybyste mě poslechli,
nevyvraždili byste zbytečně
Hamburk a Kolín - sto třicet šest tisíc mrtvých. Určitě bych
si na vašem místě tolik životů na svědomí nevzal.«
»Měli jsme na to právo!«
opakovala.
»Vůči Němcům jistě. Němci si na
vás stěžovat nemohou, ti
se na vás provinili. Ale vzhledem ke mně jste mohli chvilku
posečkat. Zapomínáte, že jsou i jiní lidé než Němci.«
»Ale jsi tu sám. Přitom jsi měl
větší problémy se svými
krajany než s námi. Poměry mezi lidmi na Zemi se od zdejších
o mnoho lišit nebudou. Snad je ve vaší civilizaci velká část
lidí spravedlivých, ale jako celek jste hrozní.«
»Je to možné,« připustil jsem.
»Souvisí to s tím, že je
naše civilizace mladší než vaše. Bude nám asi ještě dlouho
trvat, než se dostaneme na takovou úroveň, abychom mohli být
rovnocennými partnery jiných, vyspělejších civilizací.«
»Tak vidíš!«
»Ano, je tomu tak,« pokýval jsem
hlavou. »Ale my budeme
hledat dál a kontakt s jinými civilizacemi si někde najdeme.
Nebude-li to tady - bude to jinde.«
»Nejprve byste si měli udělat
pořádek na té vaší Zemi,«
odtušila Uaxio. »Máte tam pěknou sběř.«
»K tomu jistě časem dojde,«
přikývl jsem. »Doufám.«
»Ale my nemůžeme čekat, kdy se
napravíte. Stálo nás to
příliš mnoho. Odejděte odsud!«
»Když na tom trváte, nemáme
jinou možnost.«
»My na tom trvat budeme.
Odejděte. Dáme vám na to rok.«
»To není rozumná doba,« zavrtěl
jsem hlavou. »Dobře víš,
že to nestihneme.«
»Dva roky jste potřebovali,
abyste vystěhovali všechna
zdejší města. Teď budete stěhovat jen jediné.«
»Ano, ale teď to bude mnohem
horší. Tentokrát nemáme kam
ty lidi nastěhovat.«
»Máte na to celý váš svět!«
»Ano, ale tam žije přes pět
miliard lidí. Volná oblast
podobná zdejší berlínské enklávě se na našem světě nenajde.«
»Kolik tedy budete potřebovat?«
»Nevím,« pokrčil jsem rameny.
»Myslím si, že pět let by
nám mělo v každém případě stačit. Budu se snažit to zkrátit,
jak jen to půjde. To je mé slovo.«
»Dobře, tedy pět let. Ale ať tu
nikdo z vás nezůstane.«
»Nepotěšila jsi mě
- vynasnažím se splnit i tohle k vaší
spokojenosti. Necháte mě teď vrátit se do Berlína?«
»Tvůj létající stroj je stále
připraven před vchodem.«
»Tak se tu zatím mějte.«
Prošel jsem vedle ní špalírem
ostatních Kopffüsslerů.
Bylo mi z toho velice
smutno, ale cítil jsem, že jinak
jsem jednat nemohl. Nechtějí nás - odejdeme.
A to všechno kvůli nějaké
- a jak Uaxio říkala, poměrně
malé - bandě?
*****