Každý správný příběh potřebuje tři věci: hrdinu, který dokáže být hrdinský když je to potřeba, krásnou dívku, kolem které se bude hrdina ochomýtat a velké, tajemné zlo, proti kterému budou hrdina a jeho dívka společně bojovat. Uvedená kombinace není sice zárukou dobrého příbehu, nicméně dobrý příběh v klasickém smyslu toho slova, je bez těchto tří základních komponent tak trochu neúplný.

Tim Burton se v Ospalé Díře ani nesnažil o nějakou originalitu na poli stavby příběhu - film má všechny součásti, které jsem jmenoval, sleduje víceméně standardní dějovou linku detektivního příběhu kombinovaného s hororem (hlavní hrdina přijíždí do města aby vyřešil případ několika vražd, ale postupně, s rostoucím počtem mrtvol, se ukazuje, že všechno je trochu jinak než původně předpokládal) a obsahuje i mnoho dalších věcí, které už byly k vidění jinde. Co jinde k vidění dosud nebylo, je Burtonovo zpracování.

Narozdíl od většiny současných hororů, se totiž Burton nesnaží naroubovat fantastický příběh na realitu - právě naopak. Ke svému příběhu tvoří realitu novou, stejně fantastickou, ne-li ještě fantastičtější, než je příběh sám. Je to realita plná mlhy, neuvěřitelně bizarních staveb a postav, které se pohybují v podivném příšeří, deformujícím barvy do šedivných odstínů. A na pozadí toho všeho je cítit neuvěřitelný smysl pro detail a precizní zpracování, podřízený jedinému cíli - vybudovat uhrančivou fantaskní atmosféru, která diváka nachvíli donutí zapomenout na okolní svět a přijmout pravidla stanovená tvůrcem filmu. Zatímco jinde by postava Ichaboda Crana (skvěle stvárněná Johny Deppem) se svou poněkud topornou chůzí, ledovým obličejem a téměř neustále nakrčeným čelem vypadala stejně nevěrohodně, jako by Katrina Van Tasselová (Christina Ricciová) připomínala poněkud kýčovitý ideál smyslné nevinnosti, v Ospalé Díře, tyto a další postavy, přesně zapadají mezi všechny ostatní složky světa, který Burton s obrovskou fantazií staví.

Stejně jako trilogie o Indianu Jonesovi je jakýmsi vyvrcholením a oslavou všech dobrodružných příběhů a filmů, představuje Ospalá Díra podobný hold světu hororu. Je to návrat ke kořenům, kde zlo je reprezentováno temnými silami a černou magií, a ne zázračně přeživší obětí dopravní nehody, kde hlavní hrdina je sice hrdinou, ale ne nezničitelným supermanem, a kde k vyvolání napětí a strachu stačí i obyčejný dusot koňských kopyt. Zároveň je však z filmu cítit i určitá nadsázka, která ve správných okamžicích příběh jemně a citlivě odlehčí.

Ospalá Díra je postavena na vizuálním zpracování, na stovkách drobných detailů, kterých si možná vědomě nevšimnete, ale jejichž absence by filmu ubrala na působivosti. A patří také k těm několika málo filmům, které rozhodně není dobré nechat si ujít v kině, protože kdekoliv jinde (ať už na videu, nebo na DVD), to nikdy nebude ono...