Sonda NEAR je na oběžné dráze planetky Eros

Tradiční povídání o astronomických novinkách zahájíme tentokrát poměrně blízko Země. Určitě jednou z nejaktuálnější astronomických novinek je zpráva o úspěšném navedení sondy NEAR (Near Earth Asteroid Rendezvous) na oběžnou dráhu kolem planetky Eros. Je to vůbec poprvé v historii, kdy se sonda stala oběžnicí takového malého tělesa. Planetka Eros se tak zařadila po bok Země, Měsíce, Venuše, Marsu, Jupitera a Slunce. Sonda se na svou dlouhou výpravu vydala 17. února roku 1996 a 27. června 1997 se setkala na své pouti s planetkou nesoucí jméno Mathilda. Následoval průlet v těsné blízkosti Země 23. ledna 1998, který dodal ji rychlost a navedl ji na dráhu k Erosu. Pak přišel osudný okamžik 20. prosince roku 1998. V tento den měl být zažehnut hlavní motor sondy a upravit její dráhu, tak aby se mohla stát oběžnicí. Bohužel, vlivem softwarové chyby v řídícím počítači se sonda krátce předtím začátkem zážehu přepnula do tzv. bezpečnostního režimu a vhodný okamžik byl propásnut. Podařilo se alespoň přeprogramovat sondu tak, aby vytěžila použitelná data z průletu kolem planetky o 3 dny později. Navíc tímto neúspěchem nebyla výprava ještě ztracena, ale vlastně jenom odložena o rok. K druhému pokusu o přiblížení došlo právě letos v únoru.

Jak to probíhalo tentokrát? Na konci ledna a v prvních únorových dnech sonda několikrát zažehla motory, aby snížila rychlost a lehce upravila kurz směrem k planetce. Výsledná rychlost, se kterou se k planetce přibližovala, činila pouhých 35 km/hod, tedy opravdu velmi nízká. Nejdůležitější manévr nastal 14. února. Nejdříve sonda prolétla nad severní hemisférou planetky v tzv. nulovém úhlu, tedy byla přesně mezi planetkou a Sluncem. Taková konfigurace je velmi výhodná pro spektrometrická pozorování, protože na povrchu nejsou viditelné žádné stíny. Průlet byl tedy využit k získání mapy složení povrchu planetky pomocí infračerveného spektrometru. Pak byl zažehnut hlavní motor, aby sondu zpomalil na rychlost pouhého 1 m/s (tedy 3,6 km/h, což je hodně pomalá chůze), což bylo dostatečné proto, aby hodně slabá gravitace planetky zachytila sondu. Další úprava dráhy následovala 29. února, kdy byla cirkularizována na 200 km nad povrchem. Plán zněl - postupně snižovat vzdálenost od povrchu planetky až na 50 km. V srpnu se zase sonda vzdálí na 500 km, aby využila podobné situace jako při průletu, tentokrát ale nad jižní částí planetky. Výprava je plánována do února příštího roku, kdy bude možná i uskutečněn pokus o přistání na povrchu Erosu.

V průběhu března se sonda nacházela na kruhové dráze 200 km nad povrchem planetky. Během této doby pořízovala kamera na její palubě barevné i černobílé snímky pro zkompletování mapy povrchu Erosu. Měření vzdáleností mezi sondou a povrchem pomocí laserového dálkoměru by mělo umožnit získat 3D perspektivu kráterů, hřebenů a dalších povrchových znaků. Rádiový experiment zase slouží k přesnému změření gravitačního pole Erosu. A když bude přát Slunce, tj. planetku zasáhne jeden z projevů jeho aktivity, bude schopen rentgenový spektrometr zjistit elementární složení povrchu planetky. K dalším dvě zážehům motorů došlo na začátku dubna a výsledkem byla kruhová dráha se vzdáleností 100 km od povrchu planetky. A zatím poslední manévr navedl sondu 30. dubna na kruhovou dráhu s výškou 50 km nad povrchem. NEAR se nyní pohybuje rychlostí asi 10 km/hod.

Tato dráha je označována jako hlavní pro vědecká měření, jelikož umožní přístrojům na palubě provést dosud nejdetailnější měření tvaru, složení a dalších characteristik Erosu. Mezi plánovanými pozorováními je i hledání přítomnosti magnetického pole pomocí magnetometru. Zatímco řada meteoritů dopadajících na Zemi je zmagnetizována, dosud se nenašly důkazy pro existenci magnetického pole u asteroidů, maximálně náznaky důkazů při průletu sondy Galileo kolem planetek Gaspra a Ida. Magnetometr na palubě je schopný detekovat magnetická pole až jedna nanotesla (nT), což je 30 000x slabší než je magnetické pole Země. Podmínkou je právě blízkost k povrchu, protože na původní dráze to možné nebylo.

Budoucnost naší Galaxie

Naše galaxie Mléčná dráha bude za 3 miliardy let součástí jedné velké galaxie, která vznikne po jejím splynutí s galaxií v Andromedě. K tomuto závěru došli astronomové John Dubinsky a Lars Hernquist na základě počítačové simulace vzájemné interakce obou galaxií. Dnes obě galaxie dělí vzdálenost 2,2 miliónů světelných roků. Jelikož se k sobě přibližují, tato vzdálenost se každou hodinu zkracuje o 500 000 km. Rychlost přibližování se navíc bude postupně zvyšovat s klesající vzdáleností galaxií.

Astronomové vědí, že srážky galaxií nejsou ve vesmíru ničím neobvyklým. Ikdyž, dnes se odehrávají mnohem méně častěji než tomu bylo v ranných stádiích vesmíru, kdy vzájemné interakce galaxií hrály klíčovou roli při budování velkých galaxií. Je zřejmé, že obří galaxie nevznikly naráz, ale postupným splýváním galaxií menších. Ostatně důkazy o tomto procesu přinesl poměrně nedávno například Hubbleův kosmický dalekohled.

Dubinsky se svým kolegou simulovali pohyb více než 100 miliónů hvězd a částic temné hmoty pod vlivem gravitačního působení obou galaxií. Simulace proběhla na superpočítači IBM SP-3 zvaném "Blue Horizon" v San Diegu. Jedná se o jeden z nové třídy superpočítačů, které jsou schopny provést 3 trilióny arimetických operací za sekundu. Přesto simulace trvala 4 dny. O jak složitý výpočetní problém se jednalo svědčí fakt, že na pracovní stanici by to byly 3 roky. Výsledkem práce je animace s vysokým rozlišením, která podrobně ukazuje přiblížení a splynutí obou galaxií. Astronomové si pochvalují, že vůbec poprvé v historii byli schopni díky výpočetní síle nových superpočítačů simulovat pohyby takového obrovského množství hvězd.

Jestliže zde ještě v té době bude lidská civilizace, velmi pravděpodobně by měla tuto událost přestát bez velkých následků a navíc bude mít šanci zhlédnout úžasné divadlo. Srážka galaxií zní sice hrozivě, ale pravděpodobnost, že by se přitom srazily jednotlivé hvězdy je mizivá kvůli obrovským vzdálenostem mezi nimi. Proto bude vzájemná interakce obou galaxií víceméně bezsrážková a nejvýraznějších efektem budou obrovské gravitační deformace obou galaxií během jejich splývání. Hvězdná obloha bude v té době doslova "plná" galaxie v Andromedě. Slunce, a s ním tedy i Zemi, čekají dva možné osudy. Buď bude odrmštěno pryč z galaxie do hlubin vesmíru nebo strženo do středu splývajícího páru galaxií. V této oblasti se rozpoutá intenzivní tvorba nových hvězd a zároveň velmi hmotné hvězdy budou ve velkém tempu vybuchovat jako supernovy. (Animace srážky ve formátu MPEG, 10.7 MB je ke stažení zde.)

Sledování galaktických kolizí se v poslední době věnoval i Hubbleův kosmický dalekohled, který mj. přinesl pohled na blízké setkání dvojice galaxií ležících ve směru k souhvězdí Velkého Psa. Větší z nich, na snímku vlevo, nese katalogové označení NGC 2207, menší vpravo je IC 2163. Setkání má následky hlavně pro menší galaxii, protože obrovské slapové síly větší galaxie pokřivily její tvar, o čemž svědcí dlouhé proudy táhnoucí se stovky tisíc světelných roků v pravé částí snímku, které jsou tvořené odvrženými hvězdami a plynem. Na základě počítačových modelů se ukazuje, že menší galaxie prolétla kolem větší proti směru hodinových ručiček, přičemž se nejvíce přiblížila před 40 milióny lety. Tato galaxie ale nemá dostatečné množství energie, aby unikla z gravitačního vlivu větší kolegyně a tak je odsouzena v budoucnosti k dalšímu průchodu kolem ní. Galaxie jsou tedy navzájem zachyceny a donuceny k vzájemnému pohybu kolem sebe, což povede k dalším deformacím jejich tvaru a nakonec, za miliardy let splynou v jednu hmotnější galaxii.

Pomocí HST astronomové objevili řadu útvarů podivných tvarů a identifikovali je též jako výsledky vícenásobných srážek galaxií. Takové srážky způsobily vznik složitých shluků hmoty, ve kterých se poté spustila intenzívní tvorba hvězd. Intenzívní infračervené záření z "ohňostroje" vzniku nových hvězd způsobuje, že tyto galaxie jsou extrémně jasné právě v IR oboru spektra. Zde viditelné obrázky jsou výsledkem tříleté studie 123 galaxií ležících kolem 3 miliard světelných let daleko. Například na obrázku vpravo nahoře vidíme shluk několika galaktických jader, uprostřed dole je výsledek kolize tří galaxií. Barvy na všech snímcích jsou falešné, aby se zdůraznily jemné detaily splývajících galaxií.

Dětství vesmíru

Zatímco v předchozí části jsme se věnovali budoucnosti naší Galaxie, nyní se podíváme do úplně nejrannějších stádií vývoje celého vesmíru. Mezinárodnímu týmu kosmologů se v rámci projektu BOOMERANG (Balloon Observations of Millimetric Extragalactic Radiation and Geophysics) podařilo získat první detailní snímky vesmíru v době jeho "dětství". Jsou na nich pozorovatelné struktury, které zde existovaly v době, kdy byl vesmír 1000x menší a teplejší než je nyní. Výsledky pozorování vrhají nové světlo na základní kosmologické záhady jimiž jsou původ energie a hmoty a zda je vesmír "plochý" či "zakřivený".

Dnes je vesmír vyplněný galaxiemi a jejich kupami, ale v době těsně po Velkém třesku byl velmi hladký a neuvěřitelně horký a hustý. Intenzívní tepelné záření, které vyplňovalo velmi mladý vesmír je dnes detekovatelné jako velmi slabé mikrovlné záření viditelné ve všech směrech, tzv. kosmické mikrovlné pozadí. To bylo objeveno poprvé pozemskými rádiovými teleskopy v roce 1965, ale až družice COBE (Cosmic Background Explorer) objevila v roce 1991, že toto záření není izotropní, tedy ve všech směrech stejné, ale že jsou zde jakési struktury. To je ostatně v souladu s inflační teorií vzniku a vývoje vesmíru. Šlo o to zjistit, jaké tyto struktury, odpovídající rozložení hmoty ve velmi ranném vesmíru, jsou. Snímky z COBE ještě neměly dostatečné úhlové rozlišení. Až teprve snímky z Boomerangu odhalily složité oblasti projevující se jako jemné variace teploty - typicky se jedná o milióntiny stupně - v kosmickém pozadí. Tyto oblasti jsou výsledkem průchodu zvukových vln ranným vesmírem, díky nímž vznikly struktury, které se vyvinuly do dnešních obřích kup a superkup galaxií. Struktury na snímcích jsou z doby, kdy ještě ve vesmíru neexistovaly ani galaxie ani hvězdy.

Astronomové na základě dat pokrývajících 3% oblohy usoudili, že se vesmír chová podle předpovědi tzv. inflační teorie vzniku a vývoje a že jeho geometrie je velmi blízká plochému vesmíru. Tedy vesmíru, na který můžeme aplikovat standardní středoškolskou geometrii. Simulace předpověděly, že kdyby byl vesmír plochý, na snímcích by byly pozorovatelné horké a chladné skvrny o rozměru kolem 1 úhlového stupně, zatímco v případě zakřiveného vesmíru by byly snímky pokřiveny. Pro uzavřený vesmír, kde se rovnoběžky sbíhají a obrazy jsou zakřivením zvětšeny, by se tyto skvrny jevily větší. Naopak pro otevřený vesmír, ve kterém se rovnoběžky rozbíhají a obrazy jsou zmenšeny, by tyto skvrny byly menší. A právě srovnání těchto tří možností s výsledky experimentu ukazuje, že vesmír je velmi blízký plochému.

Experiment proběhl na přelomu roku 1998 a 1999 a trval 10 dnů. Dalekohled citlivý v mikrovlném oboru byl nesen na palubě héliového balónu. Balón o objemu 800 000 m3 s ním uletěl 8 000 km ve výšce 35 km, tedy nad 99% veškeré atmosféry. Nepřetržitý sluneční svit a stabilní větrné proudy nad Antarktidou byly podmínkou pro uskutečnění tak dlouhého letu.

Hubble Space Telescope se opět činí

O úspěšné opravě Hubbleova kosmického dalekohledu posádkou raketoplánu Discovery v samotném závěru loňského roku jste jistě slyšeli či četli. Dalekohled, který 24. dubna oslavil desetiletí na oběžné dráze, byl do opětovného provozu uveden hned po opravě, na začátku ledna letošního roku, a v současné době pracuje opět na plný výkon. Astronomové si pochvalují, že je to vlastně lepší přístroj než před opravou. Podívejme se tedy, jak si dalekohled vede.

První snímek po opravě - mlhovina Eskymák

Při prvním pohledu na oblohu krátce po opravě se dalekohled ve dnech 10. a 11. ledna zaměřil na planetární mlhovinu známou jako Eskymák. Tato planetární mlhovina, pozůstatek umírající hvězdy, byla objevena Williamem Herschelem v roce 1787 a pojmenována Eskymák, protože svým tvarem připomíná tvář obklopenou kožešinovou kapucí. "Kapuce" je ve skutečnosti disk odvrženého materiálu ozdobený objekty kometárního tvaru s ohony mířícími pryč od centrální hvězdy. I "tvář" Eskymáka má na snímku HST fascinující detaily. Ačkoliv připomíná klubíčko provázku, je to ve skutečnosti bublina, která byla vytvarována "větrem" vysokorychlostního materiálu. Tato mlhovina vznikla asi před 10 000 roky, kdy umírající hvězda začala do okolního prostoru odvrhovat materiál. Je tvořena dvěma eliptickými laloky, které jsou ovšem položeny tak, že jeden z nich nám zakrývá ten druhý. Hustá hmota rozložená podél rovníku hvězdy brání větru o rychlosti 1,5 miliónu km/hod. odfouknout materiál v rovině rovníku, ten může proudit pouze do oblastí nad a pod rovníkem, čímž vznikají právě takové bubliny. Dosud není zřejmé, co tvoří jakoby kometární objekty v "kapuce". Mlhovina Eskymák se nalézá 5 000 sv. r. daleko v souhvězdí Blíženců. Barvy na snímku odpovídají elementárnímu složení - dusík je červeně, vodík zeleně, kyslík modře a hélium fialově.

Kosmická lupa

Následovala další série pozorování ve dnech 11. - 13. ledna, kdy se HST zaměřil na kupu galaxií nazvanou Abell 2218. Tato mohutná galaktická kupa se nachází v souhvězdí Draka ve vzdálenosti 2 miliard světelných roků. Kupa je natolik hmotná, že dokáže ohýbat světelné paprsky stejně jako optická čočka. Jedná se o tzv. gravitační čočku, která zesiluje, zjasňuje a zkresluje obrazy objektů nacházejících se za ní, které by jinak nebylo možno vůbec pozorovat. Tento užitečný jev je pozorován na snímku. Obloukové útvary, které zde můžeme vidět jsou právě zdeformované obrazy velmi vzdálených galaxií, ležících 5-10x dále než je samotná čočka. Vzdálenost naznačuje, že existovaly v době, kdy měl vesmír pouze čtvrtinu současného stáří. Vědci tak díky gravitačním čočkám mohou studovat ranná stádia vesmíru. Na snímku převládající spirální a eliptické galaxie jsou členy kupy vytvářející onu čočku. Vědce také fascinuje drobná rudá skvnka vlevo nahoře od středu. Mohlo by se jednat o extrémně vzdálený objekt. HST tuto gravitační čočku poprvé pozoroval v roce 1994, tehdy astronomové objevili na černo-bílém snímku více než 50 vzdálených, mladých galaxií. Barevný snímek pořízený nedávno poskytuje další detaily, předtím nerozlišené. Barvy na snímku odpovídají stáří, vzdálenosti a teplotě hvězd tvořících galaxie. Modrě jsou mladé horké hvězdy, žluto-bílé galaxie reprezentují kombinované světlo mnoha hvězd a červeně staré, chladné hvězdy a záření hvězd vzdálených galaxií.

Reflexní mlhovina v Orionu

Další ze snímků pořízených těsně po opravě dalekohledu mlhovinu NGC 1999 v souhvězdí Orionu. Jedná se o tzv. reflexní mlhovinu, která září rozptýleným světlem zdroje, který sama obklopuje. Vlastní zdroj světla nemá. Tato mlhovina leží ve vzdálenosti 1 500 sv. r. v těsné blízkosti známé mlhoviny v Orionu. Proslavila se tím, že v ní byl objeven vůbec první tzv. Herbig-Harův objekt. Herbig-Harovy objekty jsou výtrysky plynu z velmi mladých hvězd. Tuto mlhovinu osvětluje jasná, nepříliš dávno zformovaná hvězda, viditelná na snímku vlevo od středu. Jedná se o hvězdu označenou V380 Orionis, která má povrchovou teplotu 2x vyšší než Slunce (10 000 K) a je 3,5x hmotnější než Slunce. Dále je zde velmi nápadný tmavý oblak tvaru obráceného "T". To je příklad tzv. Bokovy globule, chladného mraku plynu, molekul a kosmického prachu, který blokuje všechno světla za sebou. Zde je viditelná právě s reflexní mlhovinou na pozadí. Uvnitř těchto globulí se pravděpodobně tvoří smšťováním prachu a plynu nové hvězdy.

Galileo se nadále činí

A na závěr se vraťme do Sluneční soustavy a povězme si, co je nového u Jupitera. A není toho málo, protože se tady velmi zdatně činí sonda Galileo. Lidově řečeno, Galileo už má svoje dávno "odkroucené". Na dlouhou výpravu k Jupiteru se vydala už v říjnu 1989. V prosinci 1995 dorazila k Jupiteru a zahájila na dva roky plánovaný průzkum největší planety naší Sluneční soustavy a jejího okolí, zvláště pak velkých měsíců Io, Europa, Ganymedes a Kalisto. Po dvou letech byla stále v dobrém technickém stavu a tak se vědci a technici rozhodli její činnost prodloužit o další dva roky. Prodloužení, nazvané Galileo Europa Mission, skončilo letos lednu. A jelikož sonda je nadále stále schopná dodávat nová data, bylo přistoupeno k dalšímu prodloužení. Je to samozřejmé, protože dostat sondu k Jupiteru není rozhodně jednoduché a nikdo neví, kdy se sem další sonda vůbec dostane. Nyní tedy čeká Galilea tzv. Galileo Millennium Mission, která bude trvat do konce letošního roku.

V uplynulých měsících potkalo sondu doslova a dopísmene peklo. Během posledního půl roku se totiž přiblížila 3x do těsné blízkosti vulkanického měsíce Io. Io je nejaktivnější těleso ve Sluneční soustavě. Jelikož se nachází velmi blízko mohutného Jupitera, je jeho nitro neustále "masírováno" obrovskými slapovými silami planety a udržováno tak v tekutém stavu. Na povrchu měsíce se nachází velké množství nejrůznějších vulkánů, které vyvrhují materiál až do výšek kolem 100 km. Povrch je pořád zaléván lávou, díky čemuž se neustále mění jeho vzhled. Pro sondu je ale nejhorší to, že se Io nachází uvnitř radiačních pásů Jupitera, v oblasti, kde je obrovská úroveň záření. Sonda byla při všech třech blízkých průletech vystavena několikanásobně většímu záření než na jaké byla konstruována. Přesto její systémy přežily. Ikdyž ne bez následků. Ostatně tyto drsné podmínky byly příčinou toho, proč se průlety kolem Io nechaly až na závěr výpravy.

První přiblížení se uskutečnilo 11. října loňského roku, kdy sonda prolétla ve vzdálenosti 611 km od povrchu Io. Pouhý den předtím ale silné záření způsobilo chybu v řídícím systému a sonda se uvedla do bezpečnostího módu. Řídící tým situaci ale včas vyřešil a sonda se vrátila do plné činnosti jen dvě hodiny před přiblížením. Následná analýza snímků ukázala mj. že obavy z podmínek okolo Io byly oprávněné. Většina snímků byla pořízena v tzv. rychlém režimu, kdy si kamera tyto snímky sama automaticky předzpracuje. Silná radiace způsobila, že tyto snímky byly rozsynchronizovány, což ovlivnilo jejich kvalitu. Naštěstí snímky v dalších režimech nebyly ovlivněny.

Nová data ukázala, že Io je ještě mnohem více aktivním tělesem než se dosud předpokládalo. Na jeho povrchu bylo identifiková více než sto vulkánů. Na základě přenesených snímků zjistili vědci mj. že tento měsíc je výbornou ukázkou toho, jak to z hlediska vulkanické činnosti na Zemi vypadalo v dávné minulosti. Je to už velmi dávno, co se něco podobného dělo na naší planetě. Podobné lávové proudy a erupce se zde odehrály nasledy před 15 milióny lety, zatímco už 2 miliardy let zde neproudila tak horká láva jako je teď pozorována na Io. Teplota lávy zde dosahuje téměř 1500 C. Nová data se především zaměřila na tři nejaktivnější vulkány - Pele, Loki a Prometheus. Každý z nich je něčím zajímavý. Sopka Pele je velmi podobná havajským vuklánům, stejně jako ony má také lávové jezero, s tím rozdílem, že toto jezero je asi 100 větší. Na snímcích jsou viditelné proudy horké lávy staré pouze několik minut, které jsou dlouhé více než 10 km a široké do 50 m. Sopka Loki je nejaktivnějším vulkánem v celé Sluneční soustavě, neustále produkuje větší množství tepla než všechno pozemské sopky dohromady. Na rozdíl od aktivního lávového jezera sopky Pele, má Loki obrovskou kalderu opakovaně zalévanou lávou. A konečně Prometheus je zajímavý zřejmým pohybem jícnu vuklánu. Je patrné, že dnes láva vyvěrá na místě 100 km západně ve srovnání se snímky pořízenými sondou Voyager v roce 1979. Hory na Io jsou také mnohem vyšší než na Zemi, dosahují výšky až 16 km a paradoxně se nezdají být vulkanického původu. Jak ale vznikly, není zatím příliš jasné, zato je fascinující způsob, jakým zanikají. Zdá se, že v důsledku gravitace se hroutí a dávají vznikat mohutným sesuvům materiálu.

Následoval druhý průlet nad Io 25. listopadu, tentokrát dokonce jen ve výšce 300 km. Nutno předem říci, že byl ještě dramatičtější. Čtyři hodiny před nejbližším průletem se vlivem silného záření resetoval palubní počítač a sonda opět skončila v bezpečnostním režimu. Pozemské kontrole se podařilo sondu uvést do provozu 5 minut po nejmenším přiblížení k Io. Částečně také z toho důvodu, že tentokrát byli technici na něco podobného připraveni. Díky tomu sonda stihla provést více než polovinu plánovaných pozorování Io a také měsíce Europa. Největším úspěchem tohoto průletu bylo zachycení fontány horké lávy vyvrhované z nitra jednoho z vulkánů do výšky 1,6 km. Šance na zachycení něčeho podobného je odhadována na 1:500. Láva byla natolik horká a jasná, že úplně zahltila detektor a část dotyčného snímku je přeexponovaná.

V podstatě odpočinek si sonda dopřála hned na začátku roku. Třetího ledna prolétla ve výšce 351 km nad povrchem poklidného měsíce Europa. Tento měsíc je už nějakou dobu v podezření, že se pod jeho ledovým příkrovem skrývá oceán tekuté vody. A právě poslední průlet nad povrchem měsíce Europa přinesl dosud nejvážnější důkazy pro jeho existenci. Během průletu magnetometr na palubě sondy měřil změny magnetického pole Europy a pozoroval takové změny, ke kterým by docházelo, kdyby Europa měla obálku z elektricky vodivého materiálu jako ja třeba oceán slané vody. Zdá se, že tento oceán leží ve hloubce kolem 100 km pod povrchem, tedy pod silnou vrstvou ledu, která pokrývá povrch měsíce. Magnetické pole Europy mění orientaci každých 5,5 hodiny. Tyto změny mohou způsobovat elektrické proudy probíhající ve vodiči jako je například právě oceán. Není příliš pravděpodobné, že by elektrické proudy procházely skrz ledovou obálku, protože vodní led je velmi špatný vodič proudu a ani to, že by se zde vyskytoval nějaký jiný velmi dobře vodící materiál. Uvidíme, co přinese podrobnější analýza naměřených dat.

Zatím poslední těžkou zkoušku připravil pozemní tým pro sondu na 22. února. Na tento den byl naplánován další průlet v těsné blízkosti Io. Jednalo se o vůbec nejmenší přiblížení sondy k měsíci, Galileo prolétl jen 199 km nad jeho povrchem. Nutno poznamenat, že tentokrát vše proběhlo bez problémů a sonda splnila všechny stanovéné úkoly. To svědčí také o kvalitní práci pozemského týmu. Vždyť i tentokrát došlo při přibližování dvakrát k falešnému resetu počítače způsobenému radiací, ale palubní software správně určil v čem je problém a sonda zůstala v provozu. O to více je paradoxní, že třetí reset o dva dny později opět uvedl sondu do nečinosti. Naštěstí v té době už byla všechna data uložena na záznamníku. Velmi zvláštní na tom je skutečnost, že v tu dobu se už sonda nacházela ve velké vzdálenosti od Jupitera a tedy mimo dosah nejintenzivnější radiace. Vzhledem k omezeným možnostem komunikace se sondou jsou data ze všech posledních průletů průběžně odesílána na Zemi a tudíž si na ně budeme muset ještě nějakou bodu počkat.