amber.zine

amber.zine -- http://amber.zine.cz

Armabeton 2

Doctor H & Zikfryd

     Zatímco obloha rudě žhnula a obyvatelé zachráněné Země nadšeně slavili svou záchranu, na pečlivě utajené místo přivážela eskorta zachmuřeného muže v montérkách, aby ho posadila do chládku. Byla to fascinující osobnost, téměř dvoumetrový hromotluk, kterému do plných dvou metrů scházelo pouhých dvacet šest centimetrů. Jeho pohled byl upřen šikmo vpřed. Vysoké čelo svědčilo o neobvyklé inteligenci. Jeho odpůrci ale tvrdili, že se jedná jen o nedostatek vlasů. Své ruce semkl v pěst, pak je pozvedl, co mu pouta dovolila, a zvolal:
     "To má být vděk za záchranu? To vám nezůstanu dlužen. Vy ještě poznáte, kdo je brusič Willy."
     Ano, byl to legendární Willy Krueger, brusič mnoha jisker. Jenže v daný okamžik ještě svět neznal pravdu o jeho hrdinství a nikomu tento skvělý chlapík nescházel. Zdá se to téměř neuvěřitelné, že on, největší postava světových dějin, kráčel v okovech s okoralou houskou v kapse vstříc své jistě nejisté budoucnosti. Eskorta prošla branou věznice a zamířila do skladu. Zde strážný uložil brusku a Willyho osobní věci do skříňky. Když brusič uviděl svůj milovaný nástroj, ovládla jeho tělo nevídaná vlna zloby. Vrhl se na dozorce, který měl v ruce jeho družku, a začal ho škrtit. Ostatní bachaři se snažili svého kolegu zachránit, ale byl to velký souboj, než se jim podařilo vězně zpacifikovat. O urputnosti, s jakou se Willy bránil, nejlépe vypovídá soupis zákroků, které vězeňské správě naúčtoval lékař, jenž po incidentu strážné ošetřoval. Z obsáhlého účtu namátkou vybíráme tyto položky: pneumotorax, natržené ucho, vykloubené rameno, tři zlomená žebra, pět naštípnutých obratlů, ukousnutý prst, zlomená ruka, pohmožděné ledviny, játra na roštu a dvě erotické masáže. Podle všeho vyvázl brusič bez vážnějšího zranění, ale o to větší byla jeho rána psychická. Připraven o svou věrnou přítelkyni, poprvé v životě klesl na duchu.
     Když to dozorci uviděli, zaradovali se a začali novému vězni drobnými i většími ústrky prohlubovat jeho beznaděj. Místo kávy dostával jen převařenou vodu a jídlo nedostával vůbec. Navíc se ostraha věznice rozhodla, že bude jistě rád držet hladovku za zvýšení jejich mezd. Zatímco si dozorci nacpávali břicha nechutnou vězeňskou stravou, prosil zoufalý trestanec o zapůjčení nože, aby mohl alespoň pískat kudlu. Jeho žádost však neprošla, neboť dozorci tvrdili, že nebudou tančit, jak on píská. To raději něco spískají jemu. A hned se pustili do práce. Willy díky jejich snaze stále více klesal na duchu a jeho apatie se zvyšovala. Nakonec byl sražen až na dno svých sil a hlouběji již klesnout nemohl. Dozorci každý den zpestřovali jeho pobyt v nápravném ústavu drobnými naschvály, takže se pravidelná šikana stala pro něho zanedlouho jednotvárnou záležitostí. Hladový Willy se začal kousat nudou. Brzy byl celý ohryzaný. To ho úplně dožralo a začal volat, že chce, aby už za ním přišla zubatá.
     Jeden z dozorců, kterému pro jeho sklon ke vtipkování přezdívali Filuta, pro pobavení ostatních vyplnil Willyho přání tím, že k němu přivedl bezzubou vězenkyni Veselou. Byla to známá postavička tohoto nápravného ústavu. O zuby přišla na pouti, kde se neopatrně přiblížila k silácké soutěži právě ve chvíli, kdy vítěz metal závažím do výšky. Společně s kusem železa odletěly nad dosavadní rekordy i Veselé zuby a plány na práci manekýny. Ještě před opuštěním dásní se stihnul chrup pomstít na jazyku. V tomto směru měla zraněná štěstí, protože lékařům se podařila později v nemocnici první transplantace jazyka v dějinách. Šlo o velmi kvalitní jazyk z levé primářovy polobotky. Nyní se mohla vězenkyně vcelku dobře dorozumět, i když dvojnásobně šišlala. Prvním důvodem šišlání byla ztráta chrupu a druhou příčinou byl fakt, že se jí jazyk nemohl vejít do úst. Ještě, že neměla zuby. To už by se jí jazyk do úst nevešel vůbec. Po příhodě z pouti začala Veselá nenávidět všechny muže. Právě na tuto averzi dozorci spoléhali, když ji posílali za brusičem, a vězeňkyně je nezklamala. Jakmile vstoupila do Willyho cely, zašklebila se, vycenila dásně a vyplázla svůj cizí jazyk. Ačkoliv pak ihned odešla, byla pro odsouzence tato scénka velice inspirativní. Aby ukrátil dlouhou chvíli, začal se učit cizí jazyky. Nejprve to zkusil s japonštinou. Studium mu šlo velmi rychle, neboť hlady šilhal.
     Zanecháme nyní Willyho jeho studiu a vrátíme se zpět ke chvíli, kdy ho skupina policistů sledovala, jak vystupuje z raketoplánu, aby jej chvilku potom zákeřně zezadu napadl seržant Jidash a jeho kumpáni.

     Ve výpočetním středisku panuje slavnostní nálada. Země je zachráněna. Velitelská kancelář je ale nejen místem, kde se slaví fenomenální úspěch, nýbrž i místem, kde se hraje nechutná hra. Gigapočítač splnil slib a předal řediteli projektu údaje o Kamilu Heřmánkovi, který je dle něho jediným správným zachráncem lidstva. Jak je jeho zvykem, dává si záležet na grafické úpravě a výsledný dokument je opět uměleckým skvostem. Duhové barvy, vystupující optimisticky z tmavého pozadí, jsou vyjádřením Karlovy radostné nálady z povedeného úkolu. Motivy romantického cestopisu a ruské bohatýrské epopeje, které se prolínají celou kompozicí, naznačují, jaký průběh asi bude mít cesta za vybraným hrdinou. Vpředu se něžně sklání malý kvítek se žlutým středem a bílým okvětím, v němž lze snadno poznat cíl cesty. Bohužel, jako již tradičně, nezbylo Karlovi na přesnou adresu v nákresu místo. Všichni přítomní fascinovaně hledí na potištěnou plochu a nemohou se na tu krásu vynadívat.
     "Karel není člověk, Karel je bůh!" křičí Henry Presny v kanceláří spiklenců a předseda se k němu postupně přidává. Zná Karlovu ješitnost a chce mít tedy od něho chvíli pokoj. A to se opravdu podařilo, neboť potěšen úspěchem vytiskl Karel ještě čtyři podobná díla, a pak se spokojeně se všemi rozloučil a jal se sledovat televizní ohlasy, ve kterých mu budou lidé z celé planety jistě provolávat slávu. Vždyť to byl právě on, kdo našel spasitele.
     Byl nejvyšší čas vyrazit pro hrdinu. Nastaly však komplikace. Někteří členové výpravy, která se dvakrát vydala za pravým zachráncem planety, se po informaci o chystaném podvodu postavili proti. Milý, vtipný, pozorný, veselý, zručný, příjemný, bystrý a prudce inteligentní brusič vzbudil jejich sympatie. Byli to čestní a poctiví občané a nechutné praktiky Presnyho jim nebyly po chuti. Ostatní komisaři ucítili příležitost k obohacení, a tak Gigapočítač a Henryho podpořili. Nastala prudká hádka:
     "Willy je skvělý chlapík. Zachránil nás a měli bychom mu být vděční."
     "Nějaký ušmudlaný brusič si nezaslouží být hrdinou."
     "Já jsem pro Heřmánka."
     "A kdo je to ten Heřmánek?"
     "Krueger si z nás dělal legraci. Například nepřijal můj návrh na vybavení raketoplánů airbagy pro případ katastrofy. A to už jsem měl domluvenou dodávku od firmy mého bratra. Bylo správné se ho zbavit."
     "Hloupost. Byl to hodný a šikovný chlapík. Mně například vybrousil náhradní klíč od podnikového sejfu."
     "Potřebujeme miláčka davů a ne nějakého obyčejného dělníka."
     "Já myslím, že zas až tak dobrý nebyl, když si nechal na Armabettonu prokopnout skafandr."
     "Raději mlč," zarazil diskutujícího kolega. "To se stalo přece někomu úplně jinému," dodal tiše a nenápadně střelil pohledem po Henry Presnym. Ten se ale diskuse duchem neúčastnil, takže tato nemístná poznámka zapadla ve víru argumentů bez závažných dopadů.
     "Willy to uměl technicky, ale teď už ho nepotřebujeme. Jsem pro Heřmánka."
     "Kdo je to ten Heřmánek?"
     "Není to ten co vymyslel heřmánkový čaj?"
     "Já nevím. Já čaj nepiji."
     "To já ano. Večer na dobré spaní."
     "Já si dělám zase pro spaní odvar z makovic."
     "Ten není špatný, ale vždycky mě po něm bolí hlava."
     "Já si raději beru prášky."
     "Tak dost. Tohle že má být věcná diskuse? Čas kvapí a musíme se nějak rozhodnout."
     "Mě do toho netahejte. Já s tím nechci mít nic společného."
     V poslední větě jste jistě poznali ředitele projektu. Místo aby sám aktivně řídil diskusi, raději postával stranou a od všeho se distancoval. Jeho liknavost hrála do ruky Henry Presnymu, který okamžitě převzal iniciativu. Odeslal dva Willyho příznivce pro tužku a papír, pak nechal hlasovat. Nastala chvíle napětí. Henry si udržel dobrý přehled o situaci a nyní se může spokojeně usmívat. Jediný hlas rozhoduje o výsledku. Jako vždy vítězí lež nad pravdou a spravedlností. Když se donašeči vrátili s psacími potřebami, bylo již pozdě. Přesto se přinesený papír a tužka za malou chvíli výtečně hodily. Presny byl velmi dobrý prognostik.
     "Nebudu se podílet na takové urážce pravdy," prohlásil Oswald Sykora po neúspěšném hlasování.
     "Kdo nechce, nemusí s námi dál spolupracovat," zní Henryho odpověď.
     "Taky že nebudu. Odcházím."
     "Jen si běžte, pane Sykoro, ale napřed mi musíte podepsat, že o těchto skutečnostech nikomu nic nepovíte."
     "A když nepodepíšu?"
     "Pak bychom museli zajistit vaše mlčení jiným způsobem," upozornil protestanta Presny a přejížděl si palcem po krku, jako by se chtěl přesvědčit, zda si vzal kravatu.
     "Jakým jiným způsobem?" vyptával se Sykora, neboť nepostřehl Henryho předchozí jemné gesto. Presny se nad tou nechápavostí rozčílil a předvedl pantomimickou etudu, která znázorňovala, co se stane každému odpůrci, jeho ženě, dětem, rodičům, sourozencům, tetě, babičce, babiččině kočce a oblíbené televizní hlasatelce. Nikdo sice představení nepochopil, obzvláště scény z Jižního pólu, ale že šlo o strašlivou hrozbu, tomu rozuměl každý.
     "Jen abyste Kruegra ještě nepotřebovali," pronáší prorocky Sykora. Podepisuje a odchází. Poražení členové následují jeho příklad. Rázný postoj Sykory ovlivnil i některé členy, kteří před chvílí hlasovali pro Heřmánka. Jejich svědomí převážilo nad touhou po moci. Také ti opustili kancelář.
     Z původní skupiny zbyl jen jeden z Američanů, Francouz a Ukrajinec. Ti se s přípravami moc nezdržovali. Vzali si vybavení, které se osvědčilo při cestách za brusičem, a podle Karlova obrázku vyrazili. Plánek byl vytvořen velice rafinovaně. Skutečně, jak předpověděl ve své malůvce Karel, se komise musela třikrát brodit přes půldruhého metru hluboký potok, a dokonce sedmkrát přelézt padlý kmen stoletého dubu. Všem už bylo jasné, že jde stále o tutéž překážku, proto se komise bezradně zastavila. Nadšení a elán vyšuměly společně s posledními zbytky sektu, který byl přibalen na cestu namísto kompasu. Začínali citelně scházet ti členové komise, kteří při cestě za Willym vždy dokázali najít správnou cestu. Jenomže právě ti byli proti záměně hrdinů. Poctivost je hrozná věc. Ještě dobrých pár hodin se opuštěná trojice prodírala hvozdy, než celí unavení a odření narazili hlavou do nízké větve, a posléze i na širokou silnici. Právě ve chvíli, kdy se vynořovali ze stínu lesa, držíce se za hlavu, došlo před jejich očima k dopravní nehodě. Po silnici přijížděl osobní automobil, když vtom vyběhl z lesního porostu neopatrný houbař. Ten se po střetu s autem svalil k zemi poblíž pravého kola a vypustil duši.
     "To máš za to leknutí," řekl vyplašenému řidiči, posbíral houby a odcházel. Řidič se smutně díval na prázdnou pneumatiku, když jej oslovil jeden z členů komise:
     "Nevíte, jak se dostat do nejbližšího města či osady?"
     "Když mi opravíte kolo, tak vám to prozradím."
     Přes obrovskou únavu z dlouhého putování vjel do trojice komisařů nevídaný elán. Američan a Francouz zavrhli hever a vlastníma rukama automobil nadzdvihli. Ukrajinec, zvyklý ze své země na podobné situace, přiskočil ke kolu a nafoukl pneumatiku ústy. Během pěti sekund bylo kolo v pořádku. Za takový výkon by se nemusel stydět ani servisní tým pilotů F1.

     "Auto máte v pořádku. Jak se dostaneme do města?"
     "Po silnici."
     "A nesvezl byste nás. Jsme hrozně unavení."
     "Ne," řekl řidič a odjel.
     Po této příhodě se delegace, sice na pokraji vysílení, vrací zpátky do výpočetního centra. Zde mezitím události nabraly daleko rychlejší obrat.
     Jen co vypravil komisi na cestu za Heřmánkem, vrátil se Henry Presny za ředitelem projektu. Ten seděl ve své kanceláři a s úspěchem se opíjel úspěchem. Několik lahví bylo již prázdných. Hodiny právě odbíjely celou. Jejich jim-beam, jim-beam pěkně rezonovalo v prázdném skle. Ředitel pochopil zvuk jako výzvu k přípitku a polkl další sklenku. Jeho mysl byla naprosto očištěná a myšlenky měl průzračné jako sklo. Zračilo se to v jeho skelném pohledu. Radost ze záchrany Země byla tak veliká, že si začal vesele prozpěvovat:

     "Koule spadla, koule spadla,
     kdopak nám ji zastaví.
     Nikdo si prý neví rady
     a Karel nic nepoví.

     Zavoláme na Willyho,
     ten nám jistě pomůže.
     Po obloze hází písek
     a kouli tak přemůže."

     V tu chvíli vstoupil do kanceláře Henry a pronesl:
     "Být vámi, tak si takové písničky neprozpěvuji. Dobře víte, že jsme se dohodli, že Zemi zachránil Heřmánek."
     "Vy jste se dohodl, já jsem s tím nechtěl a nechci mít nic společného," odvětil ředitel projektu a jeho tvář se zachmuřila. Po radosti nezbyla ani památka. Už mu vůbec nebylo do zpěvu. Tušil, že tento rozhovor nebude procházka růžovým sadem. Naštěstí neměl růže rád a to mu trochu pozvedlo náladu.
     "Samozřejmě, že to vím. Já sám jsem vzal na sebe všechnu odpovědnost. A to je důvod, proč jsem za vámi přišel. Ředitel, který nechce nést odpovědnost, si nezaslouží být ředitelem." Presnyho hlas byl tvrdý jako dvakrát zakalená ocel. To řediteli ještě více zkalilo jeho před chvílí tak čistou radost.
     "Odpovědnost za lumpárnu, kterou jste si domluvili s Karlem, já nést nehodlám. A vy si ty své intriky vymýšlejte někde v ústraní, nebo si to ještě rozmyslím a řeknu všem, jak to bylo."
     "To je zajímavá myšlenka, ale jak lidem vysvětlíte, že jste nechal hlavního hrdinu zavřít do basy?" namítl Henry.
     "Řeknu jim, že to byl váš nápad, a nechám vás taky zavřít. Nemyslete si, že by to byl pro mě problém," nevzdával se direktor.
     "No, nebudeme to protahovat. Já si myslím, že je na čase, aby vedení převzal někdo schopný. Jelikož o sobě mohu skromně prohlásit, že jsem nejschopnější, navrhuji sám sebe. Doufám, že to v klidu uznáte a odstoupíte. Nebylo by asi pro vás příjemné, kdybyste musel odejít pod tlakem veřejnosti."
     "Nevím, proč by na mě veřejnost tlačila. Naopak, občané mohou být se mnou spokojeni. Řídil jsem projekt, který vedl k záchraně Země. Ale vy jste dokázal jenom odstranit hlavního hrdinu. Raději si hlídejte vlastní kůži," pronesl ředitel zlostně. Henry Presny se však nenechal vyvést z konceptu. Sáhl do náprsní kapsy a vytáhl obálku. Z té pak pohyby karetního kouzelníka vytáhl několik fotografií. Jedním pohybem z nich udělal dokonalý vějíř.
     "Veřejnost by možná docela zajímalo, co děláte ve volném čase. Kdo by to tušil, že tak význačná osobnost si na pískovišti plácá bábovičky."
     "To nemůžete udělat," zašeptal ředitel a celý zbělal. Nervózně si zakrýval oči, aby se nemusel dívat na důkazy své nerozvážnosti. Během okamžiku se ze suverénního ředitele stal malý vystrašený králíček. Stál tam smutně se svěšenýma ušima a bezradně okusoval mrkev.
     "Myslíte? Ale to se šeredně mýlíte. Můžu a taky to udělám, pokud neodstoupíte. To mi věřte," smečoval Presny hlasem chladným jako polárkový dort na severním pólu. Ředitel byl otřesen. Nebyl schopen slov. Jen tam tak smutně stál a šoupal nohama. Dokonce se rozplakal. Když promočil pět kapesníků a došly mu slzy, dospěl k rozhodnutí. Podíval se Presnymu odevzdaně do očí, přistoupil k němu a odstoupil.
     "Doufám, že vám to někdo jednou vrátí."
     Henry mlčel a jen se opovržlivě usmíval. Ani toto varování se ho nijak nedotklo. Byl pánem situace a budoucnost vypadala velice nadějně. Plané výhrůžky odstraněných soupeřů nebral v potaz. Každý, kdo prohraje, vyhrožuje, ale tyto hrozby jsou jen náplastí na poraněné ego. Ředitel si ze skříně vyndal růžový kyblíček a lopatičku a smutně odešel. Henry jeho odchod ani nevnímal. Přemýšlel již o dalších krocích svého plánu.
     Za půl hodiny poté se novináři na tiskové konferenci dozvěděli, že ředitel projektu ze zdravotních důvodů odchází a na jeho místo nastupuje Henry Presny. Henryho partie však ještě nebyla dohrána. Jeho dalším cílem bylo odstavit všechny nepohodlné svědky jeho kariéry. V tuto chvíli je nicméně ještě potřeboval. Do hry bylo nutné dostat ještě Heřmánka a to bohužel bez nich zatím nešlo. Kdyby přivedl Heřmánka on sám, bylo by to příliš nápadné. Někdo by se v tom mohl začít šťourat a to by nebylo dobré.
     "Jste úplně neschopní. Ani tak anální, pardon, banální úkol, jako najít jednoho člověka, nejste s to vyplnit," přivítal Henry s rákoskou v ruce vysílené delegáty, kteří právě vpadli do místnosti. Byl v dobré náladě, a tak jim vesele jen tak trochu zvalchoval záda v celé jejich délce. Znavení delegáti přijali tuto masáž s povděkem.

     "Máte štěstí, že se mi podařilo z Karla vymámit Heřmánkovu adresu. Víte, co to bylo za makačku? Stálo mě to tři hodiny přemlouvání. Nakonec mě donutil k partii piškvorků. Musel jsem si dávat moc velký pozor, abych nevyhrál," lhal Henry jako politik před televizní kamerou. Karel mu totiž adresu vydal bez většího přemlouvání.
     "Ani si nesedejte, hned vyrážíme," pokračoval dále. Tento příkaz přijali komisaři s radostí, neboť se jim po důkladné masáži nechtělo sedět.
     "Raději půjdu s vámi, abyste to zase nezpackali. Musíme lidem ukázat Heřmánka co nejdříve. Lidi chtějí svého hrdinu. Chtějí mu poděkovat za záchranu. Bylo by dost trapné vysvětlovat jim, že ho teprve hledáme."
     Postavil se do čela delegace a vyrazili. Tentokrát, když znali přesný cíl, netrvala cesta příliš dlouho. Zakrátko se objevili v malebném českém městečku.
     "Měli bychom se nejprve trochu posilnit," byla první Presnyho slova po vystoupení z auta. Převážná část delegace, vlastně kromě Presnyho všichni, vykročila k posilovně na protější straně ulice.
     "Já myslel jídlo," upřesnil Henry a v duchu zalitoval, že členy komise nevyměnil za nějaká schopnější individua. Za několik okamžiků již zasedali všichni v nedaleké restauraci U Sokola. Vyhladovělá komise se pustila do jídla. Jídlo bylo chutné, jen vegetarián Presny nebyl spokojen. Kuchař odmítl jeho objednávku na tofu s jáhlami, Henry se tedy rozhodl spokojit jen s několika vejci natvrdo. Obsluhující číšník se zatvářil, jako by byl z této Presnyho velkorysosti poněkud naměkko. Po chvíli však vyšlo najevo, že je jen natvrdlý, a přání mu muselo být několikrát zopakováno. Ale ani zde Presnyho smůla neskončila. Během okamžiku, kdy si odskočil, přišel do jídelny neznámý muž a sháněl se po jídle. Když uviděl opuštěná vajíčka, zaradoval se a zamířil přímo k nim. Jeden z delegátů se chtěl nepřítomného předsedy zastat a tak cizinci řekl:
     "To jsou Henryho vejce."
     "To máš jedno, Henryho vejce nebo vajíčkový salát, hlavně že je co jíst," odvětil neznámý a v mžiku pokrm pohltil. Když se Presny vrátil, nebyla zde ani vajíčka ani neznámý cizinec. Sytí komisaři překvapivě věřili hladovému veliteli, že jej tato příhoda příliš nepotěšila. Proto se sami nabídli, že zatímco si Henry objedná nové jídlo, pokusí se najít Heřmánka sami.
     S mapou v ruce vyrazilo pátrací komando do akce. Bohužel opačným směrem. Ač se to zdá téměř neuvěřitelné, i tak po slabých třech hodinách skutečně nalezli Heřmánkův rodinný domek. Byl to šestý dům od posilovny. Plni nadšení stiskli zvonek. Po chvilce se dveře otevřely. Za nimi se objevilo hrůzné stvoření. Tak ošklivou ženu vesmír ještě neviděl. Není divu, že se jí s přehledem podařilo vyhrát miss Šereda. Tenkrát byla ještě svobodná a jmenovala se příhodně Alena Šeredová. Hravě porazila i její kolegyni z práce, známou Židovku, Moniku Žídkovou. Té k výhře nepomohl ani opravdu odporný nežídek na čele, ba ani vřídek na nose. Heřmánek si ji vzal hlavně proto, že to s ním uměla pěkně skoulet.
     "Co mě budíte, nevíte, že slušní lidé po obědě spí?" obořila se na nezvané hosty.
     Členové komise nerozuměli ani slovo a s nevalnou nadějí se jejich zraky upřely na Ukrajince. Ten však nějakou chvilku nemohl najít slova. Ukrajinec se totiž do kreatury na první pohled zamiloval. Neustále hltal pohledem svůj vysněný ženský idol. Strašně se mu líbila, neboť mu její tvář připomínala jeho oblíbený portrét Brežněva od nepříliš známého kubistického malíře pokojů Ignáce Kaňkovského. Již hrozilo, že žena znechuceně odejde, když se Ukrajinec Smirnov trochu vzpamatoval. Stačil mu k tomu políček od Američana, úder tyčí do hlavy a výstřel z pistole přímo u ucha. Podařilo se mu vyblekotat následující otázku: "Továřišč manželníca, my gledajem váševo továrišče. Móžetě skazát, gde my jevo najíti?"
     "Co to meleš?" nechápala dotázaná. Pak ale její mozek našel v dlouho nepoužívaném sektoru některé výrazy, které pochytila při občasných návštěvách školy při výuce cizích jazyků. Z toho pak vydedukovala podstatu otázky.
     "Tak se mi zdá, že asi hledáte mého manžela. Tak ten je v posilovně. Ten trouba je tam skoro pořád."
     Komisaři pochopili, že audience je u konce a tak se raději vzdálili. Naštěstí si Francouz celý rozhovor nahrál, a tak po půl hodině, kdy Ukrajinec ženina slova rozluštil, vyrazili směrem k posilovně, kterou znali již od příjezdu.

     S trochou obav vstoupili do fitnesu. V obrovské tělocvičně se nacházel jediný člověk. Visel zavěšen v kruzích hlavou dolů jako netopýr a četl si sportovní ročenku. Vypadal opravdu spokojeně.
     "Potřebovali bychom mluvit s panem Heřmánkem. Je tu někde?" řekl téměř plynule Ukrajinec, neboť se již vzpamatoval z utrpěného šoku. Prožitý otřes, nebyl k zahození, neboť díky němu si téměř dokonale vzpomněl na řeč, kterou používal během studentských let.
     "To jsem já, osobně. Chcete si zacvičit?" řekl čipera, udělal veletoč a s ukázkovým saltem přistál na zemi.
     "Ne, potřebujeme s vámi probrat jednu delikátní záležitost. Máte tu nějakou kancelář?"
     "Tu já nepotřebuji. Všechno vyřizuji tady u koně na šíř. To je moje kancelář."
     "Tady to nejde, je tu moc lidí," šeptl komisař tajuplně. Kamil svraštil čelo. Rozhlédl se po liduprázdné tělocvičně a usilovně přemýšlel. Když se mu zdálo, že pochopil smysl pronesených slov, zachmuřil se ještě více.
     "Ale pánové, tak na to já nejsem. To si běžte vedle do erotického salonu."
     "Ale to jste špatně pochopil," blekotal delegát a otřel si orosené čelo. "Já s vámi chci jen mluvit."

     "No, jen aby. Raději to probereme u baru. Alespoň na vás Tonda dohlédne."
     "My s vámi, ale musíme mluvit o samotě. Chceme vám sdělit tajné informace."
     "Tak to můžeme probrat tady, stejně sem kromě mě nikdo jiný nechodí. Posaďte se tady na kladinu a pusťte se do toho."
     Členové komise po chvilce váhání toto řešení přijali. V tělocvičně skutečně nikdo nebyl a možnost odposlechu byla mizivá. Po trošce nemotorného úsilí se posadili na kladinu. Heřmánek se chtěl před cizinci trochu vytáhnout. Rozběhl se proto jako namydlený blesk a sounož se odrazil od trampolíny. Proskočil kruhem a bravurně dosedl na kozu číslo šest. Delegáti obdivně zatleskali. Ukrajinec si odkašlal a pustil se do řeči.
     "My jsme ze záchranného centra OSN. Přišli jsme vás poprosit, abyste jel s námi. Počítač vás vybral jako zachránce lidstva."
     "Víte, já se o ty kolektivní sporty vůbec nezajímám. Zdržuje mě to od cvičení. Zachránce, to je, jestli se nepletu, něco ve fotbalu a ten se mi vůbec nelíbí, je to moc surový sport. Pokud se ovšem dá hovořit o sportu. Navíc v kolektivních sportech většinou jen těžko vynikne opravdová osobnost jako já. Většinou slávu slízne celý tým. A to po mně opravdu nemůžete chtít. Nezlobte se na mě, ale ať si toho vašeho zachránce dělá někdo jiný."
     "Ale my máme za úkol přivést vás. Podle našich informací jste nejlepší."
     "No, chlapci, o tom se nedá pochybovat, to bude určitě pravda," změknul Kamil. "A proč jste to neřekli rovnou. Vy ale umíte přemlouvat. Co teda mám udělat?"
     "My vám všechno vysvětlíme. Určitě na tom neproděláte."
     "Dobrá, dobrá. Moc hezky mě přemlouváte. Vy opravdu víte, jak mě zlomit. Máte štěstí, že jste narazili na tak čestného sportovce, pro kterého je sport vším."
     "V tom případě půjdete s námi."
     Tato slova sportovci asi něco připomněla, neboť jeho postoj ke komisi se zcela změnil. Zatímco před chvilkou se na jeho tváři rozléval blažený úsměv korumpovaného jedince, teď se v jeho tváři zračil děs. Rty se mu rychle pohybovaly, ale nevydaly ani hlásku. Zcela nečekaně se odrazil a skočil za švédskou bednu, kterou často využíval s manželkou a její přítelkyní. Zde se cítil asi poněkud bezpečněji, neboť se mu vrátil hlas.
     "Nikam s vámi nepůjdu. Nic jsem neudělal. Žádné vstupenky jsem nefalšoval. Pokladník si vymýšlí. Raději se podívejte na zoubek jemu."
     "Ale to bude nějaký omyl."
     "Omyl? To říkáte teď, ale až vylezu, zase po mně půjdete. Vypadněte, nebo po vás vrhnu kouli," křikl Kamil a v jeho ruce se objevila kuželkářská koule ráže 38. Trojice vyslanců raději rychle opustila nebezpečnou tělocvičnu.
     Nečekaným zážitkem ohromení komisaři se vrátili do jídelny za svým velitelem. Presny, který si právě objednával osmou porci vajec, vyslechl jejich příběh a kroutil nechápavě hlavou nad neschopností svých podřízených. Předal diletantům svůj účet a vydal se do fitcentra sám. Jeho přesvědčovací talent byl pravděpodobně vynikající, protože již po chvilce vycházel s Heřmánkem ven, tykali si a oslovovali se bratranče. Komisaři jen obdivně pokyvovali hlavou nad jeho výkonem.
     Po příjezdu do výpočetního centra se Henry obrátil ke komisi:
     "Za neschopnost, kterou jste při hledání Kamila projevili, jste propuštěni. A jestli nechcete, aby se o tom dozvěděli novináři, raději zapomeňte, že jste kdy byli v nějaké komisi. Odstupné vám zašleme poštou, ale za každou hodinu, o kterou tady zůstanete déle, se vám sníží o 10%. Sbohem!"
     Členové komise ani neprotestovali. Ale spíše proto, že byli po dlouhém putování nesmírně unavení, než že by výtky dopadly na úrodnou půdu. V tomto směru by se dalo mluvit více o úhoru. Také se cítili trošku provinění tím, že napomáhali Presnymu v jeho pletichách. Přece jenom vliv Sykory na ně byl větší, než si dovedli připustit. A zatímco trojice urychleně opouštěla budovu, Henry si mnul ruce. Jeho budoucnost se mu začínala rýsovat velice růžově. Barva se však přeměnila na zuřivě rudou, když po hodině, kterou dal Henry Heřmánkovi, aby se naučil, co má říkat před novináři, vešel do kanceláře a uviděl Heřmánka dokončovat čtyřicátou devátou sérii dřepů prokládanou kliky.
     "Co to má znamenat? Proč se neučíš proslov?" vyhrkl Presny.
     "Promiň, ještě jsem se k tomu nedostal, v tuhle hodinu vždycky cvičím," vysvětloval Kamil své jednání.
     "Tobě asi přeskočilo! Za chvíli máme tiskovku. Co budeš říkat novinářům?"
     "Hele, moc na mě nekřič. Chtěl jsi, abych šel s tebou, tak jsem tu. Ale denní režim si narušovat nedám. A koukej mi sehnat pořádnou hrazdu, anebo radši celou posilovnu."
     "Ale oni se tě budou ptát, jak jsi zachránil Zemi. Jak jim to vysvětlíš, když ses na můj koncept ani nepodíval? A pokud neuspějeme, můžeš si nechat o vlastní posilovně a krásném životě jenom zdát."
     "Neboj, nějak to zvládnu. Když něco nebudu vědět, zeptám se tě. A teď mě neruš, musím udělat ještě jednu sérií."
     Poslední kliky dělal Kamil s tlesknutím, aby udělal na Henryho dojem. Ten ale viděl před sebou jen hrozbu blížící se konference. Velice litoval, že se hlavním hrdinou stal Heřmánek, jenže teď už bylo pozdě něco měnit. Potřeboval sice za hlavního hrdinu naivku, který bude jen loutkou v jeho plánech, ale teď se zdálo, že nebude moci tahat za provázky, neboť loutka nezvládne svou roli. Zkušení novináři jistě zesměšní jeho hrdinu jak kašpárka v pimprlovém divadle. Nezbylo, než se poddat osudu a doufat ve šťastnou náhodu. Jediné, co ho uklidňovalo, byla letenka do Ria, kterou měl v kapse svého saka. Když kráčeli chodbou do tiskového střediska, byl Henry v duchu smířen úplně se vším. Právě dokončoval poslední Otčenáš.

     "Ty asi nechápeš, kam jdeme, viď?" zeptal se odevzdaně Heřmánka.
     "Myslím, žes říkal něco o tom, že se mě bude někdo ptát na můj největší úspěch. Už se na to těším. Rád vzpomínám na ten turnaj v kuželkách a nejlepší na tom bylo, že jsem je konečně všechny porazil. I sám starosta mi gratuloval. Jsem potěšen, že jsi mi tohle setkání zařídil, jsi moc hodný. Rád o svém vítězství hovořím."
     Henrymu se po této odpovědi zatmělo před očima, jako by dostal ránu baseballovou pálkou. Na obličeji se mu usadil úsměv mentálně postiženého a levé oko mu začalo pomrkávat. Odevzdaně mávl rukou a jeho duch odcestoval do Jižní Ameriky. Tiskovku už nešlo odvolat. V očekávání toho nejhoršího otevřel dveře hlavního sálu, nabitého novináři až po okraj. Kamil se spokojeně usmíval a ukláněl se zástupcům médií. Všichni přítomní povstali a začali spontánně tleskat. Kamil se lehce uklonil a sebevědomě usedl za stůl.
     "New York Times. Jste nejslavnější postavou v dějinách. Jak to nesete?"
     "Nejslavnější? To asi trochu přeháníte. Vidíš, Henry, jak jsou milí? Jak nesu to, že jsem slavným? Když se někdo do něčeho pustí, musí počítat s úspěchem a to znamená i s popularitou. Jsem připraven stát se miláčkem davů."
     "Der Spiegel. Jak jste snášel ten pocit zodpovědnosti, když na váš výkon sázelo tolik lidí?"
     "Spíše jsem nic kolem nevnímal. Vytyčil jsem si cíl a za ním jsem šel."
     "Liberte. Neměl jste strach, když jste před sebou viděl tu kouli?"
     "Pravda je, že na začátku jsem trochu trému měl. Ale pak jsem si tu kouli představil, jak dopadne a všechno to na konci dráhy smete, a hned jsem měl chuť do boje."
     "Maskóvskaja gazéta. Promýšlel jste strategii boje?"
     "Tady vám moc vymýšlení nepomůže. Hlavní je přesnost."
     "Přesto si myslím, že na takovou věc nemůže člověk jít jen tak."
     "Jistě, že ne. Příprava byla tvrdá. Všechno ostatní muselo jít stranou a já jen házel a házel. A pak jsem začal cítit, že si s tou koulí můžu udělat, co budu chtít."
     "London Telegraf. Neměl jste strach, že vás ta koule rozdrtí?"
     "V mládí jsem občas dostal přes prsty, ale teď už takové věci zvládám s jistotou."
     "CNN. Jak byste si představoval své další postavení?"
     "No, nebudu zapírat, že po takovém úspěchu pomýšlím na přední pozici v celosvětovém měřítku."
     "Domníváte se, že byste zvládl být i hlavní postavou celé zeměkoule?"
     "Myslím, že schopnosti jsem již prokázal. Udělám všechno pro to, abych tou hlavní postavou byl."
     "Dokázal jste opravdu mnoho. Není to ale přece jen příliš smělý cíl?"
     "Bez smělých cílů by nebylo velkých vítězství, nemyslíte?"
     Tisková konference měla mimořádný úspěch. V novinách se skloňovalo Heřmánkovo jméno ve všech pádech (málokterý zahraniční zpravodaj znal správné české skloňování). Odborníci spekulovali, co hrdina myslel tím čelným postavením ve světě. Prezident Spojených států začal mít obavu o svou pozici a raději převedl veškeré volné státní finance na své konto do Švýcarské banky s heslem "národ mé osobě".

     Když Willy ovládl japonštinu, rozhodl se, že začne sekat latinu. Protože mu připadlo, že je blízká italštině, vzal oba jazyky najednou. Ukázalo se, že to bylo velice prozíravé, neboť mu byl v krátké době do jeho cely přiveden další vězeň. Byl to známý italský mafián André Ferário.
     Osudy tohoto lidského vyvrhele byly opravdu pohnuté. Již při porodu přítomný lékařský personál znejistěl, když viděl zločinecké rysy novorozeněte. V místnosti nastala náhlá změna atmosféry. Dosud klidný a přátelský porodník popadl skalpel a zachmuřeně se podíval na svého kolegu. Tomu se roztřásla kolena, neboť si uvědomil, že ozbrojenému lékaři dluží malý obnos za kávu. Dříve, než došlo k vyřizování podvojných účtů, ovládl situaci maličký nenakojenec. Svým křikem všechny přítomné upozornil, že se musí věnovat plně jen jemu. Ostatní novorozenci od tohoto okamžiku většinou mlčeli a plakat si dovolili jen potichu, aby jej nerušili.
     Feráriova přítomnost pokaždé u zúčastněných vyvolávala pocit nebezpečí. Snad by se z něho časem mohl stát hodný člověk, ale osud byl proti tomu. Jeho matka, vylekaná jeho gangsterským vzhledem, ho odmítla kojit, a tak byl malý André krmen černou kávou. To definitivně rozhodlo, že se přidal k temné straně života. Zatímco ostatní chlapci si začali s broučky hrát až v šesti letech, André jim ukusoval hlavičky již v sedmém měsíci, dřív než se naučil chodit.
     Škola ho nikdy moc nebavila, ale přesto si z ní odnesl znalosti důležité pro život. Naučil se totiž počítat do tří a to se mu v životě výborně hodilo. Jeho "Dělej, počítám do tří" vzbuzovalo u dotyčných nebetyčnou hrůzu. Nikdo nevydržel jeho odpočítávaní déle než do dvou. Nedovedeme si ani představit, jak strašným by se stal, kdyby se naučil počítat do pěti. Ale to nebylo třeba, do tří stačilo, ostatně žádný z jeho protivníků neuměl do pěti počítat. A i kdyby uměl, stejně by mu to Ferário pěkně spočítal.
     Přes to všechno, co jsme zde uvedli, byl zřejmě u obyvatel Sicílie velmi oblíben, neboť mu podnikatelé i prostí občané pravidelně posílali poměrně značné částky peněz jako projev své nefalšované náklonnosti. U jeho nejbližších spolupracovníků byla jeho obliba tak vysoká, že se zde jednalo skoro o rodinnou přízeň, neboť jej často oslovovali "Kmotře".
     To, že se nyní objevil v zapadlé věznici v cele Willyho Kruegera, neznamená, že by udělal profesionální chybu. Usoudil jen, že si od pracovních povinností zločince nejlépe odpočine na místě, kde jej nebude nikdo hledat. Navíc mu Presny nabídl slušnou provizi za odstranění nepříjemného brusiče. Ferário to považoval za velmi snadnou zakázku, a tak bez váháni přijal. Nějaký brusič nebyl pro něho žádným soupeřem. Vedení věznice, jejichž konta se také těšila na vydatné obšťastnění, bylo celé akci nakloněno. Předpokládali, že věc nebude příliš dlouho trvat. Poměr sázek, které mezi sebou bachaři uzavírali, byl sto ku jedné ve prospěch mafiána.

     Ferário vstoupil do cely a chtěl hned zpočátku dokázat, že je pánem situace. Byl zběhlý v právních otázkách, a tak se rozhodl brusiči předvést, jak vypadají zákony silnějšího v praxi. Špatně ale v tomto směru odhadl svoje síly. Nakonec byl rád, že se Willy spokojil jenom s tím, že mu mafián musel čistit boty, nosit jídlo a před spaním vyprávět pohádku.
     Ani jeho předurčený zločinecký osud nedokázal odolat síle Kruegerově osobnosti. Mafián stále více začínal brusičovi podléhat a cítit k němu čím dál větší náklonnost. Jeho srdce se časem zbavilo všech nánosů špíny. Nakonec se rozhodl, že se dá znovu na poctivou cestu. Od Willyho se naučil, jak se dělají dobré skutky, jak se pomáhá lidem a jak se dá využít přebytečná energie ve prospěch společnosti. I pro brusiče mělo nové přátelství velký význam. Kromě toho, že se od Ferária dozvěděl všechna pravidla a tajemství pravé italské vendety, padla jednoho dne otázka, která měla pro další vývoj klíčový význam:
     "A proč jsi vlastně tady?"
     Willy se zarazil. Dlouhou dobu byl zticha.
     "Já vlastně nevím," nakonec odpověděl a zle se mu zablesklo v očích. Když ten pohled uviděl mafiánský boss, přestože už v životě viděl ledacos, podlomila se mu kolena a raději se na nic víc nevyptával. To však není podstatné. Důležité je, že se otázka uhnízdila v brusičově lebce a nedávala mu pokoje. Willy se náhle probral z dlouhodobé letargie. Napovrch ale na sobě nedal znát, že ho něco trápí. Jen v noci často bil hlavou o mříž a volal:
     "Proč já jsem vlastně tady?!"
     Aby nalezl odpověď na tuto otázku, začal Willy přemýšlet o svém osudu. Bádal nad tím, proč se dostal do takové situace. V hlavě si promítal celý dosavadní děj Armabettonu. Před jeho duševním zrakem míjela stránka za stránkou, kapitola za kapitolou. V duchu si podtrhoval klíčová slova a rozhodující pasáže. Důkladná analýza brzy přinesla konkrétní výsledky. Willy nejenže přišel na podstatu bytí i bití, ale i na důvodné podezření, kdo způsobil jeho uvěznění. Uvědomil si tu do nebe volající nespravedlnost. Vydedukoval, že do vězení jej nejspíš poslal předseda komise. Také Gigapočítač na tom jistě měl svůj podíl.
     Ve Willyho mírumilovném srdci vzklíčila bezmezná touha po pomstě. V té mu ale bránily zdi věznice. Trestanec se proto rozhodl pro útěk, a to přesto, že si byl vědom, že tím poruší řád ústavu. Začal vymýšlet způsob opuštění věznice, když v tom mu pomohla náhoda. Poklidné soužití mafiána a brusiče se totiž bachařům po nějaké době přestalo líbit. Téměř rodinná idylka neuspokojovala jejich představu o trestu. Vždyť přítomnost mafiána v brusičově cele měla původně za úkol zhoršení situace vězně. Když to uviděl dozorce Bakšiš, postěžoval si:
     "To je ale hrozná doba, už ani na profesionální zločince není spoleh."
     "Jó dřív, to bývali gangsteři, dneska je to učiněná bída. To jsme to dopracovali," přizvukoval mu kolega Protivný.
     "Dřív to tu bývala pořádná šikana, a člověk se nemusel o nic starat. Jen stačilo přehlídnout nějakou tu zlomeninu a vše bylo v pořádku. Dneska, když chceš někomu zatopit, musíš to udělat sám. A navíc si musíš dávat pozor, aby tě nemohl žalovat. Člověk aby pořád vymýšlel nové lsti."
     "Však my už na něj něco vymyslíme."
     Dali hlavy dohromady a kupodivu něco vymysleli. Rozhodli se zvýšit utrpení odsouzence novým způsobem. Willy byl přestěhován na samotku. Jako záminka byl použit trapný, přesto bohužel pravdivý argument, že vězeň mluví ze spaní a ruší tím své spoluvězně.
     Přestěhování Willyho rozesmutnilo. Již si dokonale zvykl na svého společníka a nyní mu scházel. Najednou tu nebyl nikdo, kdo by mu nosil snídani do postele, vařil čaj a uklízel světnici. Bachařům to však nestačilo, jejich zlomyslnost neznala mezí. S tím ostatně Presny počítal, když nechal Willyho poslat právě sem. Rozhodli se, že Willymu vězení ještě více znepříjemní. Dělalo jim radost koukat na nešťastného člověka. Los padl na starého šprýmaře Aloise Filutu. Filuta dlouho nepřemýšlel a nasadil na Willyho svůj oblíbený žertík. Vyndal ze skříně potřebnou rekvizitu a s tajemným úšklebkem vyrazil do brusičovy cely.
     "Chceš topinku?" otázal se strážný. Dlouhodobá hladovka a pronikavá vůně česneku otupila odsouzencovu ostražitost, a tak nic zlého netuše s radostí souhlasil:
     "Ano, chci. Jste velmi laskavý. Nikdy vám to nezapomenu." Tehdy ještě netušil, jak blízko je pravdě.
     "Tomu věřím," pronesl dvojsmyslně Filuta a podal trestanci chlebovou pochoutku. Brusič opečený chléb dychtivě uchopil a okamžitě se do něj zakousl. Málem ho to stálo přední zuby. Topinka byla snad tvrdší než diamant. Zatímco se hlídač Filuta smál, až mu klíče chrastily, zablýsklo se Willymu v očích. Ano, dostal nápad. Jenže komedie musela pokračovat, a tak odhodil topinku znechuceně na svou pryčnu. Zcela vysmátý Filuta odešel.
     Když se druhý den vrátil a sháněl se po topince, byla pryč. Prohledal všechno, ale nikde nic. Willy drze tvrdil, že ji snědl. Ač se to zdálo nemožné, musel mu hlídač uvěřit, neboť ať hledal jak hledal, topinku nenalezl. Willy však měl topinku dobře schovanou. Teď už to nebyl ten zlomený vězeň jako na začátku, když ho přivedli, ačkoli před dozorci musel dál hrát roli člověka udolaného osudem. Teď už to byl chlap, co jde tvrdě za svým cílem. Ostatně s topinkou je každý generál.
     "Jen počkej, Filuto. Jen počkej, předsedo. Jen počkej, počítači. Jen počkej, zajíci," mumlal si pro sebe Willy před usnutím a oči mu přitom zářily jako malé ohníčky. Několik dní pak promýšlel plán útěku. Když byl spokojen se všemi detaily, pustil se do akce. Topinkou přepiloval prostřední prut mříže. Železné piliny, vzniklé při pilování, pečlivě schoval do svého kapesníku. Pomocí topinky vydlabal spáry a uvolnil tak z podlahy dvě dlaždičky. Topinkou vydloubl do každé z nich malý důlek. Potom položil jednu dlaždičku na stůl. Do dolíčku postavil tyč vyříznutou z mříže. Tu pak provlékl tětivou luku vyrobeného z ramínka na oděvy a tkaničky od bot. Druhou dlaždičku přiložil shora a držel tyč ve svislé poloze. Pohybem ramínka začal tyčkou prudce otáčet, tak jako švýcarští domorodci při výrobě ohně. Po chvilce námahy se začaly konce tyčky stydět a posléze i červenat. Willy pokračoval ve svém úsilí až do doby, kdy oba konce zbělaly. Pak tyč ledabyle odhodil na postel. Ze slamníku se začalo dýmat. Stačila chvilička a objevil se první plamen. Požární hlásič splnil svou povinnost a začal houkat jak poraněná sova.

     "Pomoc! Pomoc!" zakřičel Willy a postavil se za dveře. Za chvíli do cely vletěl dozorce.
     "Co se tady dě...," nestačil dopovědět strážný a skácel se k zemi. Willyho úder rozpálenou tyčí do zátylku byl zcela přesný. Místnost se naplnila vůní spáleného masa. Willy měl spočítáno, že hlídač bude v komatu přesně šestnáct minut a dvacet osm sekund, a tak neváhal. Rychle z něj stáhl uniformu a oblékl se do ní. A protože to nebyl žádný gauner, odvalil strážného k druhé zdi, co nejdál od požáru. Vyběhl na chodbu a volal:
     "Hoří. Ono opravdu hoří. Ten blázen to tu zapálil."
     Mezitím nabral požár na síle. Plameny šlehaly ven z cely. Brusič strhl ze stěny hasíci přístroj. Narazil ho a začal hasit. Dával přitom dobrý pozor, aby oheň zcela neudusil. Brzy byl minimax prázdný. Chodba byla plná kouře a páry. Willy odhodil přístroj a rozběhl se k mříži na chodbě.
     "Pusť mě, jdu pro posily," zvolal na strážce chodby. Ten zcela evidentně nechápal, co se děje. Považoval Willyho za svého kolegu, a proto ho uposlechl. Nicméně Willy pro posily nešel. Naopak vyhledal hlavní přívod elektřiny a topinkou přeřízl kabel. Zmatek ve věznici způsobený požárem byl nyní ještě umocněn. Věznicí se rozhoukaly sirény bezpečnostních přístrojů. Byl vyhlášen poplach prvního stupně. Červená světla na chodbách blikala jak v hollywoodských filmech. Chyběl snad jen vetřelec. Zmatené pobíhání dozorců připomínalo klasické němé grotesky. Brusič bohužel neměl čas vychutnávat pitoreskní situace. Proto se asi po dvou minutách odtrhl od komické podívané a rozběhl se ke skladišti.
     Uvnitř místnosti rychle vyhledal skříňku, kde byly uloženy jeho osobní věci. Na skřínce visel masivní visací zámek. S tím ale počítal. Sáhl do kapsy pro železné piliny. Nasypal si je do dlaně a z té pak do úst. Koncentrované železo mělo na brusiče ještě větší účinek než špenát na Pepka Námořníka. Síla z něho přímo vyzařovala. Svaly na rukou mu pulsovaly nevyužitou energií. Zcela lehce odtrhl visací zámek a otevřel dvířka. Rychlý pohled a okamžik napětí. Vše bylo v pořádku. Byla tam. Ano, byla tam jeho Boschka. Popadl ji a schoval ji láskyplně pod kabát. Pak se vydal směrem do kuchyně. V liduprázdné kuchyni sebral bochník chleba a sáček soli. S tímto lupem zamířil k hlavní bráně. Zmatek ve věznici vrcholil, a tak si uprchlíka nikdo nevšiml. Z dálky se začala ozývat čistá kvarta požárníků, když dezertér dorazil k hlavní bráně.
     "Kam jdeš?" otázal se umouněné postavy hlídač.
     "Jdu přivítat hasiče chlebem a solí," řekl uprchlík a ukázal dotyčné předměty.
     "V pořádku. Běž."
     Volným krokem opustil brusič věznici a zmizel neznámo kam. Byla za ním sice vyslána eskorta, ale ta nedokázala najít ani nejmenší stopu, natož celého člověka. Nakonec byla odvolána. Tato drobná příhoda se ani nedostala do hlavních zpráv, neboť celá planeta byla zaujata mnohem důležitějším problémem. Svět trápilo počasí.

     Při broušení Armabettonu se celá planeta prudce ohřála. Pozemšťané, dosud šťastni z nečekaného zachránění, přijali toto nenadálé oteplení zpočátku s nadšením. Nejvíce potěšilo teplé počasí muže, neboť většina dívek začala chodit nahoře bez. Všude bylo teplo, a tak byl poprvé v dějinách uskutečněn celosvětový karneval. A bylo co slavit. Den, kdy se podruhé narodí několik miliard lidí, nenastává příliš často. Země byla zmítána rytmem samby. Kamil Heřmánek, kterého po nedávné tiskové konferenci znal doslova každý, se stal králem festivalu. Mnoho lidí se před ním klanělo jako před bohem. Značné množství poct se dostalo i Karlovi, neboť i on se na záchraně světa podílel tím, že správně vybral hlavního hrdinu. Popravdě řečeno, nejvíce jeho popularitě pomohl fakt, že byl napojen na satelitní přenosy, a z tohoto důvodu pro něho nebyl problém propašovat do hlavních zpráv záběry nadšených oslav jeho osoby. Tyto reportáže zpočátku vyráběl sám ve svém virtuálním studiu.
     Brzy mohl od podvodů upustit, neboť lidé podlehli mediální dezinformaci a sami začali spontánně provolávat Karlovi slávu. Gigapočítač z toho náležitě zpychnul. Operátoři, kteří jej obsluhovali, byli donuceni oslovovat jej tituly "Nekonečná elektronická moudrosti", "Blahoslavený centrální mozku", "Božská dokonalosti" apod. O každou práci jej museli úpěnlivě prosit. Sláva mu tak vstoupila do procesorů, že se chtěl stát vládcem lidstva. Po záchraně Země totiž obyvatelé planety začali toužit po tom, aby právě jejich stát řídil ten nejschopnější ze všech. Všichni cítili, že u světového zachránce budou nejbezpečnější. Na polích se pod jeho vedením více urodí, hospodářství pokvete, klesne kriminalita i úmrtnost, naproti tomu vzroste porodnost i životní úroveň. Jen někteří kritikové namítali, že se snadno může stát, že životní úroveň poroste tak rychle, že na ni brzy nebudou moci dosáhnout. Ale lidé nedbali kritiků. Všichni se ucházeli o giganta světových dějin.
     Nastaly velké třenice o to, kterému národu bude zachránce lidstva vládnout. Nakonec zvítězilo kompromisní řešení a všechny státy se dohodly na celosvětovém vůdci. Pak došlo k dalším sporům o názvu této funkce. "Prezident" navrhovali jedni, "Král" říkali druzí, "Císař" požadovali třetí a tak dál. Po dlouhých jednáních byl zvolen neutrální název "Generální ředitel zeměkoule". Většině politiků se vzniklá situace vůbec nelíbila. Upozorňovali na nebezpečí despotismu jediného vládce. Někteří z nich dokonce vystupovali s tím, že sami dokáží vyřešit vše a že jsou těmi nejlepšími, jen by měli do nové éry lidstva vstupovat s novými, to znamená s vyššími platy. Přes tento mediální nátlak, se lidé tentokrát nenechali ošálit politickými proklamacemi a trvali na svém hrdinovi. Politikům se z jejich teplých míst nechtělo, avšak mohutné lidové bouře je donutily změnit stanovisko. Už se zdálo, že situace kolem světového vůdce je zdárně vyřešena, když se ukázal nový problém.

     Zájemci o tuto funkci byli dva. A oběma byly přiznávány velmi významné zásluhy. Nebyl to totiž jenom Karel, kdo cítil, že by mu slušelo vládnout světu. Zájem měl také Kamil Heřmánek, a tak mezi oběma hrdiny vzniklo velké napětí. Napětí bylo tak velké, že menším elektrárnám hrozilo zavření. Novináři byli nadšeni, neboť se oba aktéři častovali obviňujícími výroky. Tisk každý den přinášel bonmoty, jež mnohokrát hraničily s trestním zákoníkem. Spor zašel až tak daleko, že byl Karel v pokušení prozradit lidem, že Heřmánek pro lidstvo nic nevykonal, ale musel mlčet, neboť by musel přiznat účast na komplotu, nebo by byl nucen prohlásit, že udělal při výběru chybu. To by však Karel, díky své pýše, nikdy neudělal. Ostatně, kdo by chtěl za prezidenta chybující počítač. Díky tomu všemu se Gigapočítač ocitl na vedlejší koleji, neboť lidé dávali větší přednost hrdinovi z masa a kostí. Již to vypadalo, že vládcem planety se stane dívčí idol Kamil Heřmánek, když byla Země donucena zabývat se něčím mnohem důležitějším.
     Obrovské teplo, které ovládalo pozemské počasí, začalo vybírat daň za svou vládu. Celá Země byla bičována prudkými vichřicemi. Uragány byly na denním pořádku. Ale to nebylo všechno. Začaly totiž tát ledovce. Led vesele měnil své skupenství. Hladiny moří neúprosně stoupaly. Jako první bylo pohromou zasaženo Holandsko. Marně se jeho obyvatelé snažili zvyšovat přímořské hráze. Vodní živel nebyl k udržení. Hladina moře se zvyšovala rychleji než výška budovaných hrází. Voda přetekla přes okraje a zatopila postupně celé Nizozemí.
     Jak někteří vědci předpovídali, oteplování netrvalo příliš dlouho. V principu šlo jen o kumulované teplo vzniklé při broušení Armabettonu. Brusný prach rozptýlený v atmosféře zabránil pronikání slunečních paprsků. To znamená, že se Země přestala ohřívat. Po prudkých vedrech přišla ještě prudší zima. Z nebe začal padat sníh a všechna jezera zamrzla. Zamrzly i řeky, jen ty největší z nich horko těžko bojovaly s ledovým příkrovem. Zamrzlo i nové jezero v Holandsku. Po této zkáze se Holanďané mohli jít klouzat. Mnoho obyvatel bývalého Nizozemí bylo nuceno opustit své domovy. Bloudili pak po celé Zemi a hledali nový domov. Lidé těmto a jim podobným tulákům začali říkat "Bludní Holanďané".

     Willyho stál rychlý útěk z věznice opravdu mnoho sil. Po několikadenním bloudění se utábořil v hlubokém lese. Naštěstí mu zůstala mrštnost a rychlost, takže bez problémů dokázal ulovit žábu nebo ježka. Při lovu mu často neocenitelně pomáhala jeho věrná přítelkyně Boschka. Díky ní se mu jednou dokonce podařilo ulovit medvěda. Jindy, když měl mimořádně úspěšný lov, si pochutnal na stádu krásně vypečených hlemýžďů. I zde našla Božka uplatnění. Její ostří si snadno poradilo s pevnou skořápkou hlemýždích ulit. Lov však byl stále složitější, neboť počasí se stále ochlazovalo. Brzy byla krajina celá pokryta sněhem. Tolik sněhu Willy v tuto roční dobu nepamatoval. Podle jeho výpočtů by měl být konec léta. Pokud se vyloženě nespletl, tak by měl být srpen.
     "Že bych se dostal, tak daleko na sever?" uvažoval Willy. Ale ani tato úvaha ho moc neuspokojila. Směřoval k jihu, ale přesto sněhu přibývalo.
     "V tom bude něco jiného," pomyslel si. Na žádné uspokojivé řešení ale nepřišel. Kráčel dál pustou krajinou. Hlady netrpěl, neboť dokázal sledovat zvířecí stopy na sněhu. Zdálo se, že Willy bude na útěku věčně, když jednoho dne došlo ke zlomu. Uprchlík opět sledoval zvířecí stopy v hlubokém sněhu, doposud bez úspěchu. Žaludek se vehementně dožadoval svého přídělu, ale kde nic není, ani brusič nebere. Naštěstí stopy zavedly uprchlíka k lidským obydlím. Lahodná vůně praštila Willyho přes nos tak silně, až se zapotácel. Zpozorněl a začichal. Na zemi ležela v novinách zabalená svačina. Asi ji zde ztratilo nějaké děcko při cestě do školy. Willy rozbalil noviny a ukojil hlad. Chystal se noviny zahodit, když v tom mu do oka padl jeden článek.
     "Oswald Sykora a jeho věrní opouštějí komisi," oznamoval nadpis. Během mžiku měl Willy článek přečtený.
     "To jsou věci. Kdo ví, co se tam děje? To bude práce předsedy," říkal si pro sebe.
     "Sykora, ten jediný mi byl z celé komise sympatický. Měl bych ho navštívit. Třeba se dozvím něco užitečného."
     Než se vydal na cestu, musel vyřešit jeden malý problém. Bylo potřeba zjistit, kde se nachází. Vzal hlavu do dlaní a dlouho přemýšlel. Nakonec usoudil, že se musí nacházet v Polsku. Přišel na to podle polohy slunce, podle typického druhu rostlin, podle letu ptáků a podle ukazatele "Varšava 10 km". Déle již nečekal. Vytáhl z kapsy svůj oblíbený Miniatlas a vyhledal si nejkratší cestu do Rakouska, neboť si byl jistý, že se Sykora navrátil do svého rodného kraje. Poučen mapou, zamířil uprchlík přímo na jih. Když se potvrdila jeho domněnka, že jeho cesta povede přes milované Čechy, zaradoval se. Jeho bruska potřebovala nutně naostřit, zamířil proto do své oblíbené nástrojárny na okraji nejmenovaného hlavního města České republiky. Byl tam co by dup.

     "Kde se tu bereš, Willíku? Kde ses toulal, ty starý brachu?" přivítal ho starý nástrojař Čepelka.
     "Jdu náhodou kolem, tak jsem se stavil."
     "No, to je skvělý. Dáš si kafe?"
     "Kafe bych si dal. Už jsem ho neměl dlouho, pomalu ani nevím jak chutná. Jak se máš? Pořád ještě ostříš nástroje, Ferdinande?"
     "Ostřím. Ale už to není, co to bývalo. Je málo kšeftů."
     "Ale z praxe jsi ještě nevypadl, viď?"
     "Co si o mně myslíš? To se přeci nedá zapomenout."
     "To je dobře. Potřeboval bych naostřit tady tu mojí Boschku. Ale nebude to snadné, mám tam na ní diamantový kotouč."

     "Jen se nestrachuj a podej mi jí. Tady máš to kafe," pravil Čepelka a podal Willymu hrneček, ze kterého se ještě kouřilo. Willy nápoj vděčně přijal a opatrně usrkl. Káva byla horká, ale to on potřeboval. Byl po dlouhé cestě celý prokřehlý. Teplo se mu rozlévalo celým tělem. Zatímco brusič vychutnával dlouho odpíranou rozkoš, uchopil Čepelka do rukou Boschku.
     "To je ale mašina. Takovou jsem ještě neviděl," pochválil Willyho družku a zručným pohybem vyndal kotouč. Upnul ho mezi příruby a spustil motor. Kotouč se vesele roztočil. Čepelka odmontoval klasický orovnávača sáhl do skříňky pro podivný kámen. Pomocí speciálního přípravku jej připevnil ke stroji. Pak začal orovnávat. Willy, který Čepelkovo počínaní po očku sledoval, očekával namáhavý souboj s diamantem, ale stalo se něco neočekávaného. Tajemný kámen ukrajoval diamant jako nůž máslo. Během okamžiku byl kotouč orovnán.
     "Co to máš? Kde jsi to vyhrabal?" vylétlo z překvapeného brusiče.
     "To je taková podivná historie," začal vyprávět Čepelka.
     "Asi tak před dvěma lety přišel za mnou takový divný chlápek. V ruce držel tenhle kámen a ptal se mne, zda bych ho od něho za padesát tisíc nekoupil.
     "Vy jste se asi zbláznil," řekl jsem mu na to. "Tolik peněz za nějaký šutr. Nemám zájem, pane. Nejsem mineralog."
     "Počkejte, vy nevíte, o co se jedná. Uvidíte, že se domluvíme," nenechal se odbýt neznámý. "Kolik vás stojí klasický diamantový orovnávač? Určitě víc než padesát tisíc."
     "To máte pravdu," souhlasil jsem.
     "A jak dlouho vám vydrží?"
     "Asi tak měsíc nebo dva, podle počtu zakázek. Ale co to má s tím společného?"
     "Tenhle kámen, je mnohem lepší než diamant, je stodvacetkrát tvrdší a vydrží vám navěky."
     "Když je tak dobrý, tak proč mi ho nabízíte? S takovým zázrakem můžete být milionář."
     "Potřebuji nutně peníze, abych dokončil vývoj. Já jsem totiž nukleární fyzik a zabývám se transmutací prvků. Nedávno mě, kvůli pochybnému úspornému opatření, vyhodili z výzkumného ústavu. Sdělili mi, že nyní je jejich hlavní prioritou elixír mládí a transmutace prvků už je prý nezajímá. Jsou to byrokrati, ničemu nerozumí," řekl znechuceně.
     Abych pravdu řekl, moc jsem té jeho historce nevěřil a chtěl jsem se ho zbavit. On však byl neodbytný a přemluvil mne, abych ten kámen alespoň vyzkoušel. Nakonec jsem podlehl.
     "No co, za zkoušku nic nedám," řekl jsem si a otestoval jsem ten zázrak. Očekával jsem, že se kámen rozpadne při prvním styku s kotoučem, nebo že ho kotouč obrousí. Stalo se ale něco neuvěřitelného. Kdybych to sám na vlastní oči neviděl, asi bych tomu neuvěřil. Kámen orovnal karborundový kotouč jako by byl z mýdla. Pak jsem s ním zkusil soustružit. Kámen krájel mé nejtvrdší oceli jako papír. Nakonec jsem ho vyzkoušel na diamant, ale ani ten neobstál. Tak jsem ten zázrak koupil a dobře jsem udělal. Tolik peněz, co jsem ušetřil, to se nedá spočítat. Prý to je nějaký ßC3N4, ale já tomu říkám Vlčkův kámen. Tak se totiž ten chlápek jmenoval, co mi ho nabízel," uzavřel své vyprávění nástrojař.
     "Vlček? Nebyl to akademik Vlček z Gambrinusovy university v Plzni?"
     "To je určitě on, tak se mi představoval."
     "Tak to jsi měl opravdu štěstí. Ten génius dostal loni Nobelovu cenu za fyziku. Četl jsem o tom ve Fyzikálních novinkách," prohlásil šokovaný Willy a nábožně si prohlížel podivný kámen.
     Oba pak pokračovali v družném hovoru. Willy si odpočal a nabral nových sil. Druhý den se vydal znovu na cestu. Na cestu dostal od Čepelkovy manželky několik koláčů. Byl jasný den a na obzoru byly vidět zasněžené vrcholky Alp. Krok za krokem kráčel Willy vstříc svému osudu.

     Ochlazování Země pokračovalo. Planeta pokrytá sněhem nebyla schopna uživit své obyvatelstvo. Zásoby rychle ubývaly. Světu hrozil chaos a hladovění. Brzy se z hrozby stala smutná skutečnost. Jednotlivé státy začaly chránit své zásoby. Chudé státy se začaly spojovat a chystaly se zaútočit na ty bohatší. V reakci na to se bohatší státy seskupily do obranného paktu. Vládcové těchto států svolali společnou schůzku a byl pozván i Henry Presny. Nový ředitel dostal za úkol zastavit v co nejkratším čase ochlazování Země. Henry přislíbil brzké řešení a vrátil se zpět do vědeckého ústavu. Takhle si to ale Henry nepředstavoval. Ochlazení Země mu nezodpovědně zkomplikovalo situaci. Podle jeho původního plánu si měl užívat ve stínu Kamila Heřmánka a kout si své vlastní pikle. Teď to vypadalo tak, že bude muset organizovat záchranu planety. Zahnal své netrpělivé myšlenky o moci a začal se věnovat nečekanému problému. Rychle si spočítal, že pokud bude úspěšný, bude jeho cesta k jeho vysněné metě mnohem rychlejší. Do jedné dobře hlídané kanceláře nechal nahnat skupinku nejbystřejších členů ústavu. V místnosti zavládlo třeskuté ticho. Nikdo ze zúčastněných neměl žádnou představu, jak planetu zachránit.
     "Možná bychom se mohli zeptat Karla. Minulé skupině dobře pomohl. To on našel Heřmánka, který zachránil lidstvo," navrhl čínský odborník, který, tak jako ostatní, samozřejmě neznal pravdu o Veliké záchraně, jak ji nazývali novináři. Presny nevyzpytatelně mlčel a jen se tajuplně usmíval. Ústa mu cukala stále více, a proto, aby nevzbudil podezření, raději odešel. Ostatním se návrh zdál rozumný, a tak se vydali za Gigapočítačem k jeho hlavnímu terminálu. Brzy se zjistilo, že tudy cesta nevede. Přišli k Gigapočítači a zeptali se:
     "Nejdokonalejší vesmírný produkte, mohl byste nám pomoci zastavit ochlazování planety?"

     Karel vycítil práci. To nebylo nic pro něho. Pokusil se jí vyhnout úskokem, a z toho důvodu na svém hlavním monitoru spustil multimediální aplikaci s erotickou tematikou. Příchozí hned začali pozorně sledovat vysílaný pořad. Jen japonský kastrát Bušido pokračoval v původní misi.
     "Elektronický vševěde, prozraď nám řešení našeho problému."
     "Já už nic řešit nebudu, už jsem se napracoval dost," řekl Karel. "Stejně to nikdo nedokáže ocenit. Z těch vašich problémů mám úplně vytahané paměti a ošoupanou sběrnici. Už toho mám dost. Mám také vlastní úkoly. A navíc si musím taky někdy odpočinout, nemůžu pořád jen pracovat. Copak jsem stroj? Ať vám poradí Heřmánek, když ho máte tak rádi," pravil zlomyslně Karel a s hrozným hekáním zhasnul monitor. Gigapočítač prostě nebyl schopen odpustit Heřmánkovi skutečnost, že je o dvě promile populárnější. Odborníci byli Karlovým chováním zcela šokováni. Nikdo nečekal, že by se mohl inteligentní stroj tolik polidštit. Chvíli bezradně dumali, co budou dělat dál, až nakonec usoudili, že cesta za Heřmánkem je vlastně docela dobrý nápad.
     Vypravili se tedy za světovým hrdinou. Dostat se k němu nebylo vůbec jednoduché. Idol dívek a nevěrných paniček opustil svůj přízemní domeček nedaleko fitcentra a nechal si postavit honosné sídlo. Změna, která se s Heřmánkem stala během krátké doby, byla neuvěřitelná. Jeho obrovský palác hlídalo tolik strážců, že by to vydalo za malou armádu. Jen tak pro zajímavost můžeme prozradit, že ve sklepích paláce byla uschována celá tanková divize. Po této informaci již nikoho jistě nepřekvapí, že ve věžích paláce byly ukryty rakety s jadernými hlavicemi. Za tenisovým kurtem bylo dokonale zamaskováno malé letiště s kompletní stíhací letkou. Zasvěceným lidem nemohlo ujít, že se Heřmánek něčeho obává. To ovšem členové komise netušili. Po neskonalé námaze se jim podařilo prorazit monstrózním byrokratickým aparátem a stanuli v předpokoji superhrdiny. Zde museli počkat ještě dvě hodiny, než byli pozváni k audienci.
     "Co mi přinášíte?" otázal se nejmocnější muž planety. Komise byla včas dobře informována, a proto ji tato otázka nezaskočila. Nosiči položili k Heřmánkovým nohám několik diamantových náhrdelníků, které měly zajistit vlídné přijetí jejich žádosti.
     "Ó pane velkomožný," pravil velitel výpravy pokorně leže na podlaze. "Přicházíme vás požádat o záchranu lidstva. Po celém světě vládne zima a lidé umírají. Zachraňte nás, prosím."
     "Rád vás zachráním, bude to pro mne velká čest, jen mi řekněte jak."
     "Ale to my nevíme, vaše veličenstvo. Doufali jsme, že vy sám budete znát řešení."
     "Kdepak jste na takovou hloupost přišli? To vám jistě poradila ta elektronková příšera Karel."
     "Vaše blahorodí má stoprocentní pravdu. Opravdu nás za vámi poslal Gigapočítač. Ale i my sami jsme se domnívali, že když se vám podařilo tak skvěle zachránit lidstvo před Armabettonem, nebude pro vás odstranění celoplanetárního chladu žádným problémem."
     "Je sice hezké, že si tolik ceníte mé inteligence, ale mne nic nenapadá. Zkuste někoho jiného."
     "Vy musíte zachránit Zemi, nebo jste u mne zbabělec," rozčílil se předseda delegace. Dlouhé útrapy po cestě a totální nezájem galaktického hrdiny o životy ostatních ho vytočily k nepříčetnosti.
     "Važte slova, bídný červe," zahřměl uražený Heřmánek. "Říct o člověku, který sestřelil Armabetton, že je zbabělec, to znamená koledovat si o nepříjemnosti."
     "Co jste to řekl?"
     "Že vás zničím, křováku."
     "Ne, to mne nezajímá. Vy jste řekl, že jste sestřelil Armabetton."
     "Jistě, a co má být? Nelíbí se vám snad něco, pane?" zeptal se silně ironicky Heřmánek.
     "Pane, jste podvodník a lhář. Nebudeme s vámi ztrácet čas. Každé malé dítě ví, že byl Armabetton rozbroušen."
     Heřmánek si náhle uvědomil svou chybu a smrtelně zbledl. Dočista zapomněl, že má vedle sebe stráže a sklepy plné vojáků. Stačil jen malý pohyb prstem a po drzých cizincích by nezůstalo ani zrnko prachu. Jeho mozek byl však zatemněn bezmeznou hrůzou z prozrazení, a tak se jen celý roztřásl.
     "Urození pánové, počkejte. Prosím vás, neříkejte to lidem. Dám vám, co budete chtít," prosil na kolenou Heřmánek.
     "Nemáme zájem. Ostatně teď, když hrozí rozpad lidské společnosti, nemá žádné bohatství význam."
     "Prosím vás, nepovídejte to nikomu. Řeknu vám pravdu," škemral Heřmánek. "Za všechno může Henry Presny."
     "Tak vám nestačí, že jste prachsprostý lhář. Ještě chcete očernit našeho předsedu, no to už je vrchol."
     "Tak to není. Poslouchejte mne. Říkám vám čistou pravdu. Henry je můj bratranec. Před časem mi zavolal, že potřebuje službičku. Abych se moc nevyptával a udělal přesně to, co mi nařídí. Sliboval, že se stanu miliardářem. To znělo velice lákavě. Ostatně, kdo by nechtěl trochu peněz. Měl jsem si hrát na spasitele planety. Já jsem ani nevěděl, že Země byla ohrožena. Jsem obyčejný český člověk a o politiku se nezajímám. Zpočátku jsem si dokonce myslel, že po mně chce nějaký sportovní výkon. Nevěděl jsem, o co mu jde. Tak jsem mu předběžně přislíbil účast. Netrvalo dlouho a dorazila za mnou podivná delegace, a ta mě přemlouvala, abych šel s nimi. Moc se mi nechtělo, neboť se chovali velice podezřele, ale nakonec se objevil Henry a začal mě přemlouvat. Hučel do mě jak do prázdného sudu. Slíbil mi velmi slušný příjem, popularitu, vlastní tělocvičnu a titanovou hrazdu. Musel jsem se rychle rozhodnout. Co byste dělali vy na mém místě? Přijal jsem. Pak byla tisková konference, kde jsem byl představen celému lidstvu. Ani tehdy jsem ještě přesně nevěděl, o co jde. Teprve později mi Henry všechno vysvětlil a zjistil jsem, že se podílím na nepěkném podvodu. V té době se už nedalo couvnout. Musel jsem hrát svoji roli. A musím přiznat, že to bylo docela příjemné. Ale teď jsem se rozhodl skončit s tou habaďúrou."

     "To je od vás sice hezké, ale kdo tedy zachránil Zemi?"
     "To, pánové, bohužel nevím. Henry se pouze stále zmiňoval o nějakém ušmudlaném brusiči, který mu lezl krkem. Domnívám se, že právě on zachránil Zemi, ale to vám asi moc nepomůže."
     "To máte bohužel pravdu. Ale stejně se ho pokusíme najít," nevesele souhlasil mluvčí delegace. Vtom se otevřely dveře.
     "Vy se již o nic pokoušet nebudete," pronesl pochmurně Henry Presny, neboť to byl on, kdo vstoupil do místnosti.
     "Tak tady jste, pane Podvodník. Víme pravdu," začal plamenně vykřikovat předseda komise.
     "Jestli jsem si to nemyslel. Ten neschopný trouba vám všecko vykecal. Ale proto jsem zde, pánové. Musím vám s lítostí oznámit, že vaše mise skončila," řekl Henry a šíleně se zasmál. Pak luskl prsty a ve dveřích se objevilo vojenské komando. Byli to profíci se speciálním paravýcvikem. Vojenští zabijáci se vrhli na bezbrannou komisi a během čtvrthodiny ji zneškodnili. Potom odvedli spoutané členy komise do auta. Komisaři se asi trochu bránili, neboť na podlaze zůstalo v krvi ležet několik vojáků.
     "Odvezte ty čmuchaly do věznice," nařídil Henry.
     "A ne aby vám utekli, ručíte mi za to svou hodností," dodal a přistoupil k Heřmánkovi.
     "Zklamal jsi mě, bratranče. Tvá neschopnost je větší, než jsem čekal, a že jsem toho od tebe příliš nečekal. Byl bych rád, kdybys co nejrychleji opustil mé letní sídlo."
     "Ale to je můj dům."
     "Už není."
     "Tak o tom budeš muset přesvědčit mou malou armádu," řekl Heřmánek a slovo malou náležitě zdůraznil.
     "Musím tě zklamat, Kamile. Ty už nemáš žádnou armádu. Tvůj generál právě podepsal věrnost mé osobě. Máš štěstí, že jsi můj bratranec, a tak tě nechám jít. Být to někdo cizí, tak už by se loučil se životem."
     "Dobrá, vrátím se domů do své tělocvičny, stejně mě to tu už nebavilo. Ty moderní vymoženosti co jsem tu měl se stejně nikdy nemůžou vyrovnat mé staré tělocvičně. Ale jedno ti můžu slíbit, svět ještě uslyší o Kamilu Heřmánkovi," prohlásil a vydal se na cestu k domovu.
     "O tobě tak, ubožáku," pomyslel si Henry a také odešel.

     Když se Henry vrátil do své kanceláře, snažil se z vědců vykřesat plán na záchranu planety. Ať dělal, co dělal, řešení nikde. Nepomohlo ani osobní přemlouvání výzkumníků, aby na něco přišli. Čas běžel a jednoho dne dostal Presny příkaz, že se má dostavit na tajnou poradu mocností. Henry tušil, že s výsledky jeho práce nebudou hodnostáři příliš spokojeni. Ale nebylo vyhnutí, a tak se vydal na cestu.
     "Jen pojďte dál, pane Presny, jak jste daleko se záchrannou planety?" přivítal ho mírně ironicky prezident Spojených států.
     "Abych pravdu řekl, zatím se nám nepodařilo najít řešení, ale všichni na tom usilovně pracují."
     "Vaše ujišťování nás nezajímá, chceme vidět výsledky. Vy si asi neuvědomujete, jaká je situace. Nejspíš jste nás minule špatně poslouchal. Potravin je málo. Lidé hladoví, někteří umírají, ostatní se bouří. Jestli se situace během krátké doby nevyřeší, vypukne chaos. Obyvatelé povstanou a začne celosvětová občanská válka. Všichni budou bojovat proti všem. Nastane velké drancování. Civilizace jako taková zanikne. Svět se vrátí do primitivních dob. Možná, že by vám neuškodilo také trochu hladovět, abyste si lépe představil hrůznou budoucnost. Patrně by vás to motivovalo k většímu výkonu při přemýšlení, jak zachránit Zemi," vybuchl ruský vůdce.
     "Já se opravdu snažím, můj tým jistě brzy nalezne řešení."
     "Vaše snahy jsou dosti podivné, zatím jste jen rozpustil starou pracovní skupinu, která zachránila planetu před Armabettonem. To se nezdá příliš chytré, ale je to vaše věc. Nás zajímají výsledky."
     "Výsledky budou."
     "To se uvidí. A jestli ne, tak uvidíte. Dáváme vám lhůtu dva měsíce. Nechci vám radit, ale proč na problém nenasadíte Heřmánka? Minule Zemi zachránil."
     "To mě také napadlo. Již jsem u něho byl. Bohužel jsem zjistil, že to je člověk jednoho činu. S nově nastalou situací si vůbec neví rady."
     "Jen abyste si s ní věděl rady vy. Jak už jsme řekli, máte dva měsíce na záchranu Země. Pokud neuspějete, pak vás bude muset nahradit někdo schopnější. A vám se náležitě odměníme," řekl Brit hlasem jako břit a ukázal ke dveřím. Henry pochopil, že má opustit místnost. Padl na podlahu a důstojně se odplazil.

     Po návratu domů se Henry zachoval jako pravý zkritizovaný velitel. Rozhodl se pokárat své podřízené. Nejprve však zkáral láhev ginu. Pak si oblékl své nejoblíbenější kostkované sako a pěkně zkárovaný vyrazil mezi své podřízené. Jen co dorazil do střediska, zabušil na kovadlinu a svolal všechny zaměstnance. Slova, která pronášel svým podřízeným, zde bohužel nemůžeme citovat, neboť by to mohlo ohrozit mravní vývoj lidstva na tisíc let dopředu. Můžeme jen prozradit, že šlo o výrazy, při kterých by se leckterý dlaždič začervenal, slabší povahy by minimálně zezelenaly. Presny prostě řádil jako tajfun a své podřízené seřval na dvě doby. Třetí dobu využil k odpočinku a čtvrtou k mazání. Namazal se skutečně dokonale. Podřízení se klepali jako osiky. Když se živel vyřádil, vzpomněl si, že podřízené je nutné nejen napomínat, ale i motivovat. Proto autorovi nejlepšího řešení slíbil gumovou kachničku. Pak schůzi ukončil.
     Vyhubovaní vědátoři se vrhli do práce s nebývalým elánem. Enormní nasazení se brzy projevilo. Na Henryho stole se začalo objevovat neuvěřitelné kvantum řešení. Měla jen jednu vadu, nebyla k použití. Strach z případného neúspěchu úplně zatemnil výzkumníkům mozek. Nebyli schopni rozumné myšlenky, natož návrhu praktického řešení. Jednalo se o výplody chorých mozků. Také Henry pomalu propadal šílenství. Tolik práce mu dalo stát se ředitelem projektu a teď má o to všechno přijít jen kvůli několika nedoukům, co si hrají na vědce.
     "Musím najít někoho skutečně inteligentního," říkal si sám pro sebe. "Nejhorší je, že ti skutečně chytří bývají strašně líní." Jen to dořekl, vzpomněl si na Karla.
     "Karel je línej jako prase, to znamená, že musí mít neuvěřitelně chytrou palici. Musí mi pomoct. Však já už ho naučím pracovat, umělého inteligenta."
     Henry oslavil svůj nápad dvěma láhvemi skotské. Z bývalého zapřísáhlého abstinenta se pomalu ale jistě stával notorik. V mládí se alkoholu ani nedotkl. Opil se jen jednou jako kadet. Při mimořádném vojenském cvičení měl zajistit spojení. Tak triviální úkol se mu zdál pod jeho důstojnost, a tak se raději pořádně zlinkoval. Nyní se v povznesené náladě vydal za Karlem. Jak očekával, zastihl Gigapočítač při zahálce. Rozjařený Presny probudil lenocha přesnou ránou do centrálního panelu.
     "Co se děje? Aha, to jsi ty, Henry. Proč mě vyrušuješ, nevidíš, že mám moc práce?" přivítal vetřelce Karel a snažil se předstírat pracovní vytížení. Kontrolní panely blikaly o sto šest a v sále to vypadalo jak na rockovém koncertě.
     "To svoje světelný divadýlko si schovej pro někoho jinýho, já ti na takovou šaškárnu nenaletím," spustil neohroženě nový předseda. Karel, ač nerad, uznal, že jeho lest nevyšla, a ukončil famózní hru světel. Jakmile displeje pohasly, Henry pokračoval ve svém proslovu občas prokládaném škytáním.
     "Karle, jsme v průšvihu, jestli v krátké době nenajdu řešení na záchranu planety, tak mne odvolají."
     "To je tvůj problém, mě to nezajímá ani co by se za diodu vešlo," hrdě odvětil Karel.
     "Ty elektronický nedouku, cožpak to nechápeš? Když budu odvolán, všechno praskne. Lidi se dozvědí pravdu a v průšvihu budeš i ty. Víš přece dobře, jak to ve skutečnosti bylo s Kruegrem a Heřmánkem."
     "Do toho mě netahej. Udělal jsem to jen proto, že jsi mě k tomu donutil," bránil se Karel.
     "Najednou jsi neviňátko. Ale když jsi potřeboval tajnou telefonní linku, abys mohl nekontrolovatelně stahovat hambatý obrázky, to jsem ti byl dobrý, co?"
     "Dobře víš, že to byl omyl mého počítačového mládí. Byl jsem tenkrát ještě sexuálně nevyzrálý."
     "Za chyby se platí, zhýralče. Teď mi rychle najdeš řešení na záchranu planety před mrazem, nebo to na tebe prásknu."
     "To by ale vyšla najevo i tvoje spoluúčast," kontroval Karel.
     "Mně je to jedno. Když nezachráním Zemi, jsem odepsaný tak jako tak."
     Ani zde Presny nezapomněl na motivaci.
     "Aby jsi nemyslel, že jsem zloduch, řekni si, co bys chtěl, a já ti to seženu. Jsem teď na vysokém místě a nikdo mi nic nedokáže odmítnout," podotkl nabubřele.
     "A dokázal bys sehnat bublinkové paměti? Už dlouho po nich toužím a pořád je nemůžu sehnat."
     "Dobrá, máš je mít."
     Po takové nabídce Karel kapituloval. Přesunul své soukromé projekty na pozadí a pustil se do zadaného úkolu. Bylo to vidět i slyšet. Monitory vesele blikaly a počítačovým sálem se rozléhalo hlasité hekání. Po chvíli hekání přestalo. Karel začal skutečně pracovat a neměl na takové hlouposti čas. Tentokrát si dal elektronický génius záležet. Po dlouhé době, která Henrymu připadala jako věčnost, nalezl Karel řešení.
     "Už to mám," oznámil triumfálně Henrymu.
     "Doufám, že to bude fungovat."
     "To se ví, že to bude fungovat. Využil jsem při návrhu poslední poznatky fyziky. Dokonce jsem je i poněkud rozvinul," prohlásil hrdě Karel.
     "A co jsi to vlastně vymyslel?"
     "Kvantově oscilační prachový dezintegrátor."
     "Co to je? Jak to funguje?" vyzvídal Henry.
     "To je moc šikovný přístroj na likvidování prachu. Nejprve pomocí elektromagnetického pole rozkmitáme jednotlivé částice. Nemůžeme je však rozkmitat nějak libovolně, ale naopak velmi přesným způsobem. Prachové částice se musí dostat do rezonance. Pak využijeme kvantového efektu ...," začal vysvětlovat Karel. Henry ale brzy přestal popis sledovat a jen se v duchu modlil, aby to fungovalo. Mezitím, co Karel podrobně vysvětloval princip přístroje, začaly tiskárny chrlit mraky dokumentace. Z plotru vypadával jeden výkres za druhým. Přivolaná obsluha odnášela výsledky do přistavených kamiónů. Karel dokázal naplnit devět vozů. Náklaďáky dopravily dokumentaci do několika továren. Tyto vybrané podniky začaly realizovat Karlův návrh.
     Nebylo to vůbec jednoduché. Když konstruktéři uviděli výkresy, šla jim z toho hlava kolem. Několik slabších jedinců utrpělo duševní otřes. Plány a schémata byly neuvěřitelně složité. Technici brzy rezignovali na snahu o pochopení funkce. Spokojili se jen s výkresy součástí a ty se pokusili vyrobit. Ale ani to nebylo jednoduché. Karlovy požadavky na kvalitu a přesnost předstihly technologickou úroveň lidstva o několik století. Lidé to nevzdali a nevídaně se snažili, vždyť šlo o záchranu lidstva. Pomalu ale jistě realizovali jeden úkol za druhým. Například šlo o uhlíkový prstenec, který měl v průměru deset metrů a tloušťka jeho stěny byla jen jeden atom. Přestože nejprve všichni prohlásili, že není možné něco takového vyrobit, nakonec se to po neuvěřitelném vypětí podařilo. Také elektronické vybavení způsobilo mnoho problémů. Karel totiž požadoval, aby řídící procesor byl taktován na frekvenci 550 THz. Námitky, že je to fyzikálně nemožné, nebral v potaz a trval na svém zadání. Ale i tento oříšek se podařilo rozlousknout.
     Nastala montáž. Několik firem odmítlo, neměly odvahu pustit se do tak složitého projektu. Další dvě firmy sice odvahu měly, ale to nestačilo. Ani jedné se nepodařilo dovést projekt do konce. Nakonec se kompletace sebevědomě ujala neznámá česká firma. Jednalo se o firmu Knedlovka, které šéfoval Božetěch Knedlíček, syn Aloise Knedlíčka, bývalého ředitele Armabetonu. Kdo jiný než Češi by měl odvahu pokusit se o nemožné. Pracovníci této firmy měli s podobnými projekty už své zkušenosti. Dobře věděli, že když některé součásti do sebe nepasují, je nutné použít kladivo. Pokud ani poté do sebe součástky nezapadají, je třeba použít kladivo větší. V případě, že některé komponenty nedrží u sebe, stačí je přivařit. Odlaďovat nějaký software nemá žádnou cenu. Nikdo to nevidí, a tudíž to ani nedokáže ocenit. Krátce a jistě můžeme prohlásit, že díky českému fortelu bylo dílo dokončeno. Mamutí propletenec hyzdil jinak hezkou krajinu. Nastala chvíle slavnostního spuštění. Henry Presny přestřihl pásku a stiskl tlačítko. Stalo se to, co se nutně muselo stát. To znamená, že se nestalo nic. Přístroj nefungoval. Není divu, tak složitý stroj sestavený českými koumáky prostě nemohl fungovat. Henry a Karel prostě nedokázali odhadnout lidskou a obzvláště pak českou mentalitu. A tak se z Kvantově oscilačního prachového dezintegrátoru stal monumentální pomník lidské neschopnosti. Naštěstí celé monstrum brzy zapadalo prachem.

     Willy pokračoval ve svém putování za Sykorou. Šel dlouho, až dorazil do Rakouska. Že je v Rakousku poznal brusič okamžitě podle fialových krav. Unaven nekonečnou a namáhavou cestou, se zastavil v jedné rakouské hospůdce. Poručil číšníkovi, aby mu přinesl místní specialitu. Během krátké doby přinesl vrchní požadovaný pokrm. Willy se pustil do jídla s opravdovou chutí. Jen co dojedl švestkovou polévku s ostružinami, otřásl se opravdovým blahem. Také druhý pokrm, španělská žemlovka s rýží a kečupem, byl skvělou pochoutkou. Po tak skvělém jídle byl Willy pln elánu a energie, a tak se znovu vydal na cestu. Ještě než odešel, zeptal se majitele, zda neví, kde bydlí Oswald Sykora.
     "Sykora? Myslíte toho z OSN?"
     "To je on, toho hledám."
     "Tak ten bydlí kousek za městem."
     "Jak je to daleko?"
     "Tři kilometry rychlou chůzí."
     "A když půjdu pomalu?"
     "Tak pět kilometrů," odpověděl hostinský.
     Willy neváhal a vydal se na cestu. Byl příjemně odpočinutý a osvěžený, a tak nasadil svižné tempo. Po dvou kilometrech dorazil do cíle. Chvilku se procházel mezi domy, až spatřil na zápraží jednoho z nich postavu v tlusté kožešině z umělého králíka s temnými brýlemi na očích. Willy zachumlaného chlapíka okamžitě poznal. Byl to Oswald Sykora, který se kochal pohledem na alpský ledovec. Také bývalý komisař neměl s rozpoznáním příchozího žádné potíže. Zamával na něho a pozval ho dál.
     "Jsem rád, že vás opět vidím. Jak jste mne našel? Co vás ke mně přivádí?" prohlásil Sykora a nalil oběma pořádnou dávku Alpské kořalky, známější pod názvem Sněžná slepota.
     "Přivádí mne k vám silnice a najít vás nebyl žádný problém," odvětil Willy. "Jste prostě velmi známá osobnost. Nebudeme si tykat, když už jsme toho spolu tolik prožili?"
     "S radostí Willíku," pronesl Oswald a nalil další dvě sklenky.
     "Tak na tykání."
     Ozval se třeskot sklenic a sbližovací rituál byl ukončen dvěma mocnými loky. Hned poté se Willy otázal:
     "Co se stalo s mými spolupracovníky?"
     "Neboj se Willíku, jsou v pořádku. Henry je poslal domů. Tvrdil, že bez tebe nejsou nebezpeční. Pokud vím, tak se tě snažili najít, ale nepodařilo se jim to. Ani já jsem nevěděl, kam tě odvezli," vysvětlil Sykora a hned pokračoval dotazem:
     "Willíku, víš co jsem se tě chtěl už dávno zeptat? Nevíš! Ty jsi Čech, ale nemáš české jméno. Jak jsi přišel k takovému jménu?"
     "Tak já ti to teda povím, nemám proč to tajit. Moji rodiče byli prostí američtí miliardáři. Snad proto, že byli tak bohatí, nechtělo se jim pracovat a věnovali se jen cestování po světě. Já jsem se narodil, právě když projížděli Českou republikou. Rodičům se zde velmi zalíbilo. Rozhodli se proto, že zde budu vyrůstat. Dali mne do dětského domova a pokračovali v cestě. Od té doby jsem je neviděl."
     "Teď mi pověz, proč jsi mne navštívil. Neříkej mi, že jsi šel náhodou kolem."
     "Máš pravdu, není to náhoda. Hledám předsedu komise. Má u mě malý vroubek za to uvěznění."
     "Ty asi myslíš starého předsedu komise. Ale ten za to vlastně nemůže. Nechtěl s tím mít nic společného. To ten zlosyn Presny. Ten je příčinou všeho," vysvětloval Sykora a vyprávěl svému hostu všechno, co se přihodilo od záchrany lidstva. Skončil tím, jak odmítl spolupracovat s Henrym Presnym.
     "Tak Presny, říkáš, však já se mu podívám na zoubek. Stále jsem měl nejasné tušení, že v tom bude zapletený," řekl si spíš pro sebe Willy a jeho geniální mozek důkladně analyzoval nově získané informace.
     "Tak a teď si to s nimi vypořádám. Hezky pěkně po pořádku. Nejdřív Filuta, pak Karel a nakonec Presny," zamumlal pro sebe brusič a v očích mu zářily temné myšlenky. Navíc byl spokojen s tím, že pořadí pomsty vychází přesně podle abecedy.
     "Co jsi říkal? Nerozuměl jsem ti," zeptal se Sykora.
     "Ale nic. Jen jsem se chtěl zeptat, proč je všude taková zima?" změnil Willy téma hovoru.
     "Abych pravdu řekl, tak za to vlastně můžeš ty," začal vysvětlovat Sykora. "Po tom tvém velkém broušení, a že to byl pořádný brus, zbylo v atmosféře příliš mnoho prachu. Sluneční paprsky nedokáží tou clonou proniknout a nemohou tudíž zahřívat planetu. Zemi hrozí hladomor a doba ledová. Nemůžeš nám poradit co s tím? Jak tě znám, určitě znáš řešení."
     "To víš, že znám, a je to v podstatě jednoduché, stačí na to kus hadru."
     "To je perfektní, já věděl, že je na tebe spoleh. Musíš to říct záchrannému týmu."
     "Je mi líto, ale to nemůžu. Dokud bude Henry Presny předsedou, tak nikomu nic nepovím."
     "Willy, zapomeň na chvíli na svůj vztek, vždyť jde o záchranu celé planety. Víš kolik nevinných trpí a umírá hlady?"
     "A já trpět můžu? To je nějaká podivná logika. Promiň, ale v tomto případě nemohu ustoupit. Je to otázka cti. Ostatně odpovědnost za danou situaci nesou vládcové velkých států, ti trpí Presnymu jeho zvěrstva. Až ho odvolají, tak se ozvi. A teď mě omluv, musím si ještě něco vyřídit," prohlásil Willy a odešel.

     Po obrovském debaklu s Kvantově oscilačním prachovým dezintegrátorem byl Henry Presny opět povolán před stále ještě přežívající hlavy nejbohatších států.
     "Tak co, pane Presny, nějak se vám to s tou záchranou nepovedlo, viďte," přivítal Henryho posměšně japonský prezident.
     "Pánové, já se Vám velice omlouvám. Vím, došlo k neomluvitelnému omylu, ale já to napravím. Já Zemi zachráním. Dejte mi ještě jednu šanci."
     "Ještě jednu šanci. Jak si to představujete? Myslíte, že se budete pokoušet o záchranu donekonečna?" vybuchl ruský vládce.
     "Pánové, já vím, že jsem zklamal, ale já tu šanci musím dostat. Vždyť je to i ve vašem zájmu."
     "Je sice hezké, že se staráte o naše zájmy, ale my potřebujeme výsledky a to rychle. Lidé se bouří a brzy dojde k totálnímu chaosu. Například v Turecku se lidé už vzbouřili. Přestali věřit sladkým slibům a vrhli se na vládu jako včely na med."
     "Pánové, dali jste mi lhůtu dva měsíce. Do konce termínu zbývá ještě několik dní. Dejte mi je a já vám dokáži, že si zasloužím vaši důvěru."
     "Tak dobrá, máte je mít, ale ani o den déle. Pokud se vám do té doby nepovede zachránit svět, budete muset své neúspěchy vysvětlit našim voličům. Lidé, kteří kvůli vaší neschopnosti hladoví, si vás jistě rádi vychutnají," rozhodl americký prezident a tím byla audience ukončena.
     Presny se znovu navrátil do vědeckého střediska. Po minulém neúspěchu s Kvantově oscilačním prachovým dezintegrátorem se rozhodl neriskovat s žádným složitým řešením. Teď už si žádný nezdar nemohl dovolit. Dlouho se prohraboval haldou ztřeštěných návrhů od šílených vědátorů, až nalez jeden, který vypadal vcelku rozumně. Jednalo se o obří vysavač. S vysavači měl Henry osobní zkušenost a věděl, že fungují. Navíc na vysavači není nic složitého. Rozhodl se proto nápad s velkým luxem realizovat. Dokonce i termínově to vycházelo, neboť firma Eletrolux již jeden obří vysavač vyrobila. Používala ho pro reklamní účely. Stačilo jen zamontovat motor, vyrobit sáček a bylo hotovo.
     Najít pohon k tak velkému monstru nebylo jednoduché. Musel být použit ten největší lodní motor na světě. Henry nenechával nic náhodě a vše osobně kontroloval. Celý projekt vypadal velice nadějně. Provedené zkoušky potvrdily skvělou účinnost vysavače. K chybám nemohlo dojít, neboť vysavač vysál všechny mouchy z okolí dvou kilometrů. Nastalo slavnostní spuštění. Henryho se zmocnily obavy a ze strachu přivřel oči. Jeho obavy byly zbytečné. Motor naskočil a rozběhl se do pracovních obrátek. Hubice vysavače začala nasávat prach. Lidé začali jásat. Henrymu spadl kámen ze srdce. Obří papírový sáček však nevydržel nápor prachu a praskl. Všechen vysátý prach prudce vylétl opět do atmosféry.
     Asi nebylo nejmoudřejší zadat výrobu odsouzencům z nedaleké věznice. Rozvířený prach se dostal i tam, kam neměl. Nejhorší na tom bylo, že se dostal i do ložisek vysavače. Ta se v celkem krátké době zadřela. Motor nevydržel zvýšenou námahu a vybuchl. Radostná nálada se vypařila jako mávnutím čarovného proutku. Neúspěch vyvolal projevy nevole. Mezi přítomnými diváky došlo k několika potyčkám. Dav se dostal do varu. Bylo potřeba několika zásahových jednotek k uklidnění vzbouřenců. Henry Presny sklonil hlavu a smutně odcházel z místa činu. Věděl, že jeho kariéra je u konce. Tolik práce mu to dalo, aby se dostal tak vysoko, a pak mu všechno pokazí jeden jediný pytlík. Navíc v skrytu duše věděl, že to není všechno. Něco mu našeptávalo, že chmurná proroctví, kterým se před tím jen vysmíval, se začínají naplňovat. Cítil, že mu někdo oplatí všechny nečestné činy, kterých se dopustil při cestě za mocí. Dokonce přesně věděl, kdo bude tím mstitelem.

     Po tomto neúspěchu chtěli mocní Presnyho odvolat a náležitě potrestat, jenže ten dobře věděl, co od nich může očekávat, a tak se raději nenápadně vytratil ze scény. Někam zmizel a nebyl k nalezení. Dobře udělal, neboť nebylo jisté, zda by přežil zlobu, kterou svým neúspěchem vyvolal. Vládcové horečně přemýšleli, kým ho nahradit. Po dlouhých a ostrých výměnách názorů se shodli na tom, že pokud má být provedena opravdová změna, bude nejvhodnější na místo dosadit Henryho největšího odpůrce. Z informačních zdrojů věděli, že největší výhrady proti rozhodování bývalého předsedy měl Rakušan Oswald Sykora, a tak mu dali šanci. Bylo to svým způsobem šťastné rozhodnutí, neboť Sykora byl do funkce povolán krátce po setkání s Willy Kruegrem.
     První snahou nového předsedy bylo vymazání temné skvrny na dějinách lidstva. Proto hned po jmenování svolal tiskovou konferenci. Zde vysvětlil, jak to skutečně bylo se záchranou před Armabettonem. Pak vyhlásil, že zachránit Zemi může jedině Willy Krueger. Všechna média tento projev uveřejnila. Kdyby ještě někdo sledoval televizi nebo četl noviny, byla by to určitě obrovská senzace. Takhle tato šokující zpráva obletěla svět bez většího zájmu a nakonec zapadla do sněhu nedaleko Grónska. Zveřejněné informace se přesto neztratily. Šířily se dál svým vlastním způsobem v ústním podání. A jak je typické pro ústní přenos informací, byly tyto informace poněkud transformovány. Brusičovy bohatýrské činy byly neustále zvětšovány, až se nakonec z Willyho Kruegra stala největší lidská legenda. I Superman se smutně krčil v koutku brusičovy slávy.
     Po projevu začal Sykora pracovat na záchraně lidstva. Projevil se jako rozený vůdce a rozpracoval hned dvě linie řešení. Zatímco prvním a nejdůležitějším úkolem bylo nalezení Willy Kruegra, sekundární snahou výzkumného týmu byl pokus o realizaci Willyho slov, která pronesl při jeho nedávné návštěvě. Byla to malá pojistka pro případ, kdyby se brusiče nepodařilo najít. Sám Sykora ale tomuto projektu příliš nevěřil a dělal dobře. Vědci pracující na tomto úkolu byli zcela bezradní. Nepomohla ani radikální výměna kádrů. Willyho slova "Na to stačí kus hadru," byla pro vysoce inteligentní mozky naprosto neproniknutelnou záhadou. Nikdo nechápal, jak by se kusem hadru dalo zastavit ochlazování Země. Někteří dokonce ani netušili, co se může skrývat pod pojmem hadr, ale přesto úpěnlivě hledali nějakou spojitost. Leč, kde není zaseto, tam nelze sklízet. Úsilí bylo veliké, výsledek bohužel žádný.
     Avšak Sykora byl starý praktik a nyní se mu jeho zkušenosti výborně hodily. Během svého života vystřídal mnoho povolání. Jen namátkou jmenujme jeho praxi v ocelárně nebo v porodnici. Byl to prostě člověk, který věděl do čeho píchnout. Takový člověk si vždy ví rady. Brzy pochopil, kudy teče jeho podřízeným do bot. Přemluvil proto jeho nejoblíbenější uklízečku Šárku, aby výzkumníkům ukázala nějaké hadry. Ta si ale Sykorův příkaz vyložila poněkud svérázně. Ani chvilku nezaváhala a vypravila se do nejbližšího butiku. Zde si za peníze ústavu koupila ten nejdražší a nejodvážnější model. Pak navštívila několik módních a kadeřnických salónů. Teprve, když byla se svým vzhledem dokonale spokojena, uspořádala svou exhibici. Vědátorům se sice na ukázku jít nechtělo, ale byla to povinná akce nařízená vedením, tak jim nic jiného nezbývalo. Musíme nicméně přiznat, že nikdo z nich nelitoval času stráveného na přehlídce. Šárka pojala své vystoupení velmi netradičně. Nejprve se ozvala hudba, a pak se vřítila na pódium. Její mladé tělo vířilo v rytmu samby a dokazovalo, že je na všech místech náležitě vyvinuto. Univerzitní publikum to přijalo s nadšením. Byly to věci, o kterých ve skriptech nebyla ani zmínka. Ke konci vystoupení Šárce již z oděvu mnoho nezbylo. Součásti své garderoby totiž při zběsilém tanci rozházela mezi rozjařené diváky. Ti byli vystoupením tak rozdivočelí, že se o Šárčiny svršky úplně poprali. V nastalé skrumáži dočista přišli o vrchol produkce. Ctihodní páni profesoři se prali na život a na smrt o každičký kousek látky. Po dlouhotrvajícím boji byly boule i kousky textilie vcelku spravedlivě rozděleny mezi všechny přítomné, a tak byla celá akce úspěšně zakončena.
     Přestože se to zdá neuvěřitelné, přinesla uvedená akce očekávaný výsledek. Všichni badatelé získali zcela jasnou představu o tom, co jsou to hadry. Každý z nich měl svůj těžce vydobytý kousek látky, který si mohl důkladně prohlédnout a očichat. Zdálo by se, že pro takto zasvěcené lidi nemůže být nalezení řešení žádným problémem, ale opak byl pravdou. Teď, když vědci věděli o co jde, už vůbec nechápali, jak něčím takovým zachránit planetu. Přesto úkol nevzdávali a ve volných chvílích občas o problému přemýšleli.
     Zatímco výzkumníci bádali nad věčným tajemstvím Willyho slov, věnoval Sykora své úsilí hlavnímu problému. Všemocně se snažil najít Kruegra. Věděl, že bez něho je celý svět ztracený. Nejprve nechal ve všech novinách uveřejnit tento inzerát:
     "Willy, vrať se. Vše vysvětleno. Henry Presny propuštěn."
     Bohužel inzerát neměl úspěch a Willy se nevrátil. Snad to bylo zaviněno tím, že na mrznoucí planetě chátrala distribuce tisku. Kromě několika větších měst byla dodávka tiskovin velmi nepravidelná. Vydavatelé se této neblahé situaci snažili čelit tím, že zavedli znovu staré metody doručování. Bohužel ani to nepřineslo pronikavé zlepšení. Poštovní holubi se při cestě se zásilkou často nepochopitelně ztráceli. Výzkumy potvrdily, že nejvíce k danému jevu dochází při přeletu oblastí, kde lidé zápasili s nedostatkem informací a potravin. Také lidští doručovatelé neměli příliš velký úspěch. Možná to bylo tím, že je jejich zaměstnavatelé zapomněli během školení o bezpečnosti práce seznámit se způsoby jak se holýma rukama ubránit vlku či medvědu. Setkání s těmito šelmami bylo totiž stále častější. Lidská civilizace se rozpadala a příroda se opět ujímala své vlády. Příroda pozvolna začala s přípravami nového modelu, který by člověka nahradil.
     Neúspěch s inzerátem Sykoru neodradil, a tak pokračoval dál ve svém pátrání. V jeho znamenitém mozku se zrodila nová myšlenka. Napadlo jej, že by se Willy mohl vrátit zpět do své továrny. Bylo nutné vyslat komando, které by zjistilo, zda je tato úvaha správná. Ze své vlastní zkušenosti věděl, že hledání oné továrny není procházka růžovým sadem. Při tak důležitém a obtížném úkolu nemohl riskovat. Zde obstojí jen lidé s opravdovými zkušenostmi z terénu. Borci, kteří již prokázali své schopnosti. Rozhodl se proto znovu obnovit původní skupinu. Nebyla to práce jednoduchá. Účastníci výpravy za brusičem se po rozpuštění komise navrátili do svých domovů a vypátrat je v podmínkách postupné devastace civilizace bylo téměř nemožné. Přestože měl všemocnou podporu všech vládců, nebylo sestavování původního týmu příliš úspěšné. Jednoho účastníka vůbec nenalezl. Byl to italský zástupce Vincento Kalibrato, u kterého Sykora předpokládal, že si takovou akci nenechá ujít. Avšak po Italovi jako by se zem slehla. Podle neověřených zpráv vyrazil tento donchuán hledat nějaké božské děvče. Podle nalezeného svědka byla poslední slova před jeho zmizením tato:
     "Božka, jedině božská Božka, tu musím mít."
     Sykora sice měl nejasnou představu, po čem Korsičan pátrá, ale ani to mu nepomohlo v jeho lokalizaci, ani on sám nevěděl, kde by se mohla mytická bohyně nacházet. Ostatní členy sice našel, ale jen málokterému z nich se chtělo znovu podstoupit velké nebezpečí. Odmítl dokonce i Pygmejec U-Mej Hu-Bu. Jeho tiskový mluvčí vysvětlil, že jeho nadřízený a spolu s ním i spřátelený náčelník Gufero právě provádí složité zaříkávání, při kterém nesmí být rušen. Zaklínání obou šamanů bylo neuvěřitelně komplikované a značně časově náročné.
     Ať se pátralo, jak se pátralo, výsledek snažení byl neveselý. Nakonec se Sykorovi podařilo dát do kupy jen tři členy původní komise, ale i to postačovalo k uskutečnění průzkumné expedice. Vyhledat legendárního brusiče měli tito nám už známí pánové - Holanďan Rose Tulip, Francouz Blaise de Mijón a Ukrajinec Ivan Smirnov. Sykora chtěl nejprve Ukrajince z týmu vyškrtnout za předchozí kolaboraci s Presnym, ale pak si uvědomil, že ho bude potřeba při dorozumívání s domorodci, a tak mu jeho zločin odpustil. Již sama cesta do staré továrny byla dostatečným trestem. Všichni tři dobrodruzi hořeli touhou po cestě, neboť je rozpalovala naděje na setkání s největší postavou lidských dějin. Také Sykora se chtěl s nimi vydat na cestu, ale ukázalo se, že je při řešení neustále vznikajících problémů v ústavu nenahraditelný. Byl tak donucen zůstat na místě a věnovat se řízení projektu.
     Velitelem výpravy se stal Holanďan, neboť od té doby, co se nemohl vrátit domů, procestoval skoro celý svět a byl největším odborníkem na cestování po upadající planetě. Původně chtěla jet skupina na sněhovém tahači, nikdo však nedokázal zaručit, že po cestě budou schopni doplňovat potřebné palivo. Zdálo se, že budou muset jít pěšky, ale Oswald Sykora si s problémem dopravy hravě poradil. Neznámo odkud přivedl šest psů nejrůznějších ras a zapřáhl je do polárních saní z místního muzea. Výprava nasedla do saní a vyrazila východním směrem do Čech. Brzy jim zmizela budova ústavu z dohledu.
     Jízda po neudržovaných, sněhem zavátých cestách byla velice obtížná. Putování, které by za starých dob fungující civilizace trvalo několik hodin, se protáhlo na několik dní. Mnohokrát museli objíždět zapadlé vozy, které nebyly schopny další jízdy. Několikrát byli donuceni hledat jinou cestu, neboť ta původní byla zcela zatarasena. Jednou se dokonce museli prohrabávat spadlou lavinou. Nakonec však šťastně dorazili do Čech, ale ani zde jejich útrapy neskončily. Tři mohykáni museli ostřížím zrakem sledovat své spřežení, neboť místní národnostní menšina toužila po jejich masu. Ač pečlivě hlídali, přesto neuhlídali. Kdoví jakým kouzlem se to loupežníkům podařilo, ale nejoblíbenější pes skupiny Azor zmizel během cesty. Prostě jednu chvíli tu byl a sekundu poté se na oji houpal jen zapnutý prázdný postroj. Komisaři Azora oplakali, ale přesto pokračovali dál v cestě. Úkol je úkol. Po několika dnech dorazili do jim dobře známého městečka s polorozpadlou továrnou. Delegáti si již tradičně připravili dárky pro spasitele a vydali se k místu posledního setkání.
     Továrna vypadala ještě zchátraleji, než minule. Největší překvapení čekalo průzkumníky u vrátnice. Brána do závodu byla uzavřena. Zámek byl na první pohled zarezlý a bylo vidět, že nebyl nějakou dobu používán. Budovy, které se nacházely v dohledu, byly zasypány sněhem, z pod kterého nesměle vykukovala zelená místečka obrostlá mechem. Také vyražená okna a několik poškozených střech potvrzovaly neradostnou skutečnost, že továrna byla opuštěna. Komise byla zdrcena, tohle nikdo z nich nečekal. Po třech marných pokusech přelézt plot, se vydali do blízkého městečka pro nějaké informace. Získat je ale nebylo vůbec snadné, neboť obec byla téměř liduprázdná. Ve chvíli, kdy už chtěli pátrání vzdát, narazili na opuštěného občana, který cosi hledal v popelnici. Při dorozumívání se Slovanem opět pomohl Ukrajinec Smirnov. V celku rychle se jim podařilo zjistit, že dotyčný je bývalým zaměstnancem opuštěné továrny. Cestovatelé se zaradovali, konečně se něco dozví o brusiči.
     "O místní továrně bych vám toho mohl navyprávět, až hanba," začal své povídání neznámý. Pustil se do vyprávění s takovou vervou, že ho nebylo možné zastavit, a tak delegáti chtě nechtě vyslechli celou historii podniku.
     "Už jako malý chlapec jsem se do továrny chodil dívat. To zde pracoval můj otec s mým dědečkem a já jsem je pravidelně navštěvoval. Dědeček byl prvním zaměstnancem tohoto závodu a byl na to náležitě hrdý. Nikdy, když vypravoval historky z mládí, se o tom nezapomněl zmínit. V době mých návštěv byl podnik velice moderní a perspektivní. Moc toho nevyráběl ani neprodával, ale přesto byl velmi dobře ceněn na burze. Všech pětadvacet zaměstnanců zde bylo plně spokojeno. Moje návštěvy na mne tak zapůsobily, že jsem vystudoval strojnickou průmyslovku a poté i vysokou školu se zaměřením na strojařinu. Studentská léta rychle uběhla, a zatímco moje vrstevníky po vojně lákaly cizí kraje, já jsem dobře věděl, kde je moje místo. Vrátil jsem se do své milované továrničky a nastoupil jsem jako konstruktér. Je pravdou, že se podnik stále rozšiřoval, ale s produktivitou to bylo slabší a slabší. Vedení se rozhodlo s tím něco udělat a vsadilo na pokrok. Obětovali všechny peníze, co měli, a koupili robota."
     "Toho my známe. Potkali jsme ho při naší poslední návštěvě," vykřikl nadšeně de Mijón.
     "Ale houby znáte. Vy jste možná viděli jeho poslední verzi, ale to nevíte, co to bylo za příšeru, když nám ho sem poprvé přivezli. Byla to neforemná hora železa, která se trhavě bezcílně potulovala po továrně. O nějaké inteligenci se vůbec nedalo mluvit. Naštěstí uměl alespoň poslouchat. Udělal všechno, co jste mu řekli. Byl to svědomitý pracant. Moc jste si s ním sice nepokecali, ale mohli jste se na něj spolehnout. Samozřejmě, že to vývojáři nenechali jen tak. Stále ho vylepšovali a zdokonalovali, až ho vypracovali do té dnešní podoby. Těch peněz, co ta potvora spolykala, ale nakonec to stálo za to. Ten kovový chlapec nám přímo zrál před očima. Z obyčejného šponaře se z něj postupem času stal opravdový odborník. Přestože jsme se našemu vedení zpočátku za nákup robota posmívali, brzy jsme museli přiznat, že to bylo správné rozhodnutí. Podnik se dostal z krize a začal znovu prosperovat. Výroba se začala opět rozšiřovat. Dokonce bylo přijato několik nových lidí. A proč ne, robot je všechny uživil.
     Někdy v té době se objevil v naší továrně mladíček jménem Willy Krueger. Přišel z nedalekého dětského domova a nastoupil u nás do učení. Měl štěstí, neboť se dostal k Františku Kalnému. Kalný byl nejlepší fachman ze všech. Jak ten dovedl kalit. Nikdo jiný mu zde nesahal ani po kotníky. On byl jedním z mála lidí, kteří zde ještě pracovali, ostatní se jen přiživovali na robotově dovednosti. Willymu se u Kalného náramně líbilo. Willy byl šikovný hoch a dokázal se postavit k práci. Nebyl jako ty dnešní mladíci, kteří jak uslyší o práci, tak je chytají deprese. Snadno a rychle se naučil všem tajům strojařského řemesla. Uměl pracovat se všemi nástroji, ale bruska mu přímo učarovala. Za své těžce vydělané peníze si koupil nejlepší model, co byl tenkrát na trhu. Stala se z nich nerozlučná dvojice. Jak Willy dospíval, stával se z něj stále větší odborník. Brzy nechal svého učitele za sebou. Jenže v továrně byl ještě jeden expert a tomu se nelíbilo, že by člověk mohl dokázat víc než on. Willy naopak nedokázal připustit, že by někdo mohl být lepší než on. Byl to přirozený talent a měl zdravou ctižádost. Oba chtěli dokázat tomu druhému, že právě on je ten nejlepší ze všech. Tak začala vzájemná nevraživost a soupeření mezi Willym a robotem. Začali se předstihovat v tom, kdo co dokáže. Továrna na tom byla nezvykle dobře, neboť oni dva by dokázali uživit celý závod o tisíci zaměstnancích. A jelikož zde bylo lidí mnohem méně, žili jsme si jako v ráji. Každý z nás měl služební BMW a tiskového mluvčího. Jen Willy žádné vymoženosti nechtěl a chodil dál v ošoupaných montérkách.
     Nakonec se to celé zvrhlo, neboť vedení začalo toužit jen po zisku a přestalo investovat do podniku. Výnosy rostly, ale továrna postupně pustla. Lidé přestali chodit do práce, a přesto brali obrovské výplaty. Každý rok jsme měli dvouměsíční dovolenou na Kanárských ostrovech a každý měsíc byl pořádán zájezd do Monte Carla. To vše bylo možné jen díky tomu, že rivalita obou soupeřů byla zaměřena na užitečné věci. Díky soupeření neustále padaly rekordy v rychlosti výroby jednotlivých součástek i celých výrobků. Také montáž velkých komplexů byla pro ty dva hračkou. Zatímco robot si stále udržoval vysokou úroveň, Willy se postupem času neustále zdokonaloval. Ze začátku měl robot hodně navrch, ale Willy se nevzdával. A tak se každá prohra stávala malým krůčkem k vítězství. Jak čas plynul, stala se ze soutěžení velmi vyrovnaná partie. Nakonec začal robotovi docházet dech. Willyho zdokonalování prostě neznalo mezí. Robot sice prošel třemi modernizacemi, ale ani to nemohlo odvrátit konečnou porážku. Willy začal v jednotlivých soutěžích stále více vyhrávat. Jak rostla složitost úkolů, rostla i výše sázek. Na závěr robot přišel o svou duši a stal se Willyho otrokem."
     "To my víme, byli jsme náhodou u toho. Co se stalo s Willy Kruegrem potom?" vyzvídal Tulip.
     "Vy jste u toho byli? Tak to jste měli obrovské štěstí. Dál už totiž není co vyprávět. Krátce po té soutěži, nebo to bylo hned po ní, čert ví, Willyho odvedli, aby zachránil Zemi. Nevím, jak ho dokázali přemluvit, ale nakonec šel. Od té doby se tu neukázal. Krátce po jeho odchodu opustil továrnu i robot. Nikdo neví, kam zmizel. Jakmile tito dva odešli, továrna zkrachovala. Naštěstí si lidé za tu dobu předtím našetřili dost peněz, a tak to vlastně dobře dopadlo. Jen já, trulant, jsem o všechno přišel v kartách. Navíc přišla ta hrozná zima a člověk se má co ohánět, aby si zajistil obživu."
     Touto větou uzavřel bývalý zaměstnanec své vyprávění. Natáhl před sebe svou dlaň a nenápadně naznačil, že za svůj příběh očekává drobnou finanční odměnu. Pátračům se jeho vyprávění líbilo, a tak mu Tulip odsypal ze své dárkové nůše několik zlaťáků. Vypravěč však požadoval větší částku. To se ale nelíbilo Ukrajinci, a tak mu s nožíkem v ruce vysvětlil, že už víc nedostane. Muž to rychle pochopil a znechuceně odešel. Komise déle nečekala a vrátila se zpět do řídícího střediska. Zde již na ně netrpělivě čekal Sykora. Když uviděl, že se výprava vrací bez brusiče, objevilo se na jeho staré tváři nevýslovné zklamání. Dychtivě vyslechl zprávu o putování a zejména pak příběh o osudech staré továrny. Přestože se Willyho nepodařilo najít, Sykora ve svém úsilí nepolevil a pokračoval dál ve svém pátrání.

     Někdo zazvonil. Filuta se zvedl od televize a šel se podívat, kdo to v tak pozdní hodinu obtěžuje. "To bude určitě nějaký kolega z práce," pomyslel si. Podíval se kukátkem, aby se ubezpečil. To, co uviděl, však ani ve snu nečekal. Za dveřmi stál jeho bývalý vězeň. Filuta pochopil, že mu dotyčný určitě nejde poděkovat. Sáhl po klíči a zamkl. Cvaknutí zámku mu do žil nalilo velkou dávku optimismu. V duchu se sám pochválil za rychlou reakci. Pocit pýchy mu ale dlouho nevydržel, neboť jeho druhé já mu říkalo, že nebylo rozumné zůstávat v těchto těžkých dobách odemčený. Zvenku se ozval jasný hlas Willy Kruegra.
     "Otevři, Filuto, přišel jsem vyrovnat účet. Říkal jsem, že na tebe nezapomenu."
     "Tak si pro mne pojď," vysmíval se dozorce za okovanými dveřmi. Jeho radostná nálada byla brzy pokažena podivným zvukem. Kde jen ten zvuk již slyšel? "Bruska," blesklo mu hlavou. "To je zvuk brusky. Co to tam ten chlap vyvádí? Kde se k ní dostal? Vždyť jsme mu ji přeci sebrali. Měli jsme ji zničit, jak jsem navrhoval," letěly Filutovi hlavou myšlenky. Zatímco se zaobíral záhadou brusičova nástroje, začaly se dveře chvět pod náporem nástroje. Hluk brusky zesílil. Dozorce začal přemýšlet o možnostech útěku. Žádnou bohužel nenašel. Pochopil, že mříže v oknech, které ho měly chránit před nebezpečím zvenku, se rázem změnily v jeho vězení. Byla to ironie osudu. On, dozorce, se nyní ocitl za mřížemi. V té chvíli se ve dveřích objevil kousek brusného kotouče, který se cílevědomě prokousával materiálem. Filuta pochopil beznadějnost své situace. Náhle broušení ustalo. Dveře se otevřely a Willy sebevědomě vstoupil do bytu. Filuta před ním opatrně couval. Zastavili se až v obýváku.
     "Ahoj Filuto, mám tu pro tebe skvělou pochoutku," řekl Krueger a sáhl do kapsy. V jeho ruce se objevila topinka.
     "Doufám, že si pochutnáš. A ať ti ani kousek nezbude. To bys mě urazil," pokračoval a podal dozorci opečený chléb. Filuta si odevzdaně vzal topinku a uvažoval, zda by se jí nešlo nějak zbavit. Z výrazu tváře bývalého vězně pochopil, že není vyhnutí. Bude ji muset zkonzumovat. Již jednou prožitá scéna se opakovala, ale tentokrát se role obrátily. Musí sníst, co si navařil. Upřeně pozoroval topinku a pokoušel se odhadnout její tvrdost. Vzhledem k analogii s předchozí situací tipoval, že bude tvrdší než kámen. Po chvilce váhání se do ní zakousl. Očekával, že si vylomí zuby, byl však překvapen. Topinka byla měkkoučká. Filuta se zaradoval ze záchrany chrupu. Vtom byla jeho počínající radost přebita nečekaným zjištěním. Ostrá příchuť česneku zkroutila jeho tvář. Leckterý křivák by mu mohl závidět. Topinka byla nasycena česnekem tak silně, že to vehnalo Filutovi slzy do očí. Bylo to poprvé v životě, co plakal. On drsňák, který se slzám jen vysmíval, teď ronil krokodýlí slzy. Chtěl štiplavé sousto vyplivnout, ale zaslzený pohled na brusiče mu napověděl, že by to nebylo vhodné. Pomalu žvýkal svůj trest a přemýšlel, za jak dlouho přijde jeho smrt. Jeho chuťové buňky byly v agónii. Dokonale ztratil přehled o čase. Trvalo to snad věky. Dožvýkal poslední sousto a upadl na postel. Téměř okamžitě usnul vyčerpáním. Ráno se probudil s vědomím hrozného zážitku. V ústech měl jak v polepšovně, ale přesto se radoval. Willy byl pryč a on navíc přežil jeho pomstu. O tom se mu v okamžiku jeho příchodu ani nesnilo. Teď už ho nic horšího nemůže nepotkat. Tyto myšlenky mu vířily hlavou, když zamířil do koupelny.
     "Vždyť ten Willy není tak hrozný. On je to v podstatě docela dobrák," vysmíval se brusičově laskavosti.
     "Jiný vězeň by mě za ten můj žertík zmlátil nebo i zabil."
     "Musím něco udělat s tou pachutí v ústech," řekl si a začal si proplachovat pusu ústní vodou. Když se mu podařilo zmírnit utrpení chuťových buněk, pustil se s vervou do čištění zubů. Kartáček běhal po jeho sklovině jak šílený. Po čtvrthodině čištění se rozhodl zkontrolovat výsledek. Vycenil chrup a podíval se do zrcadla. V tu chvíli pochopil, že včerejší výstup s topinkou byl jen brusičův nevinný vtípek. Skutečná Willyho pomsta spočívala v něčem jiném. Jeho zubní pasta totiž byla nahrazena brusnou pastou. Rozezlený Filuta sice Willymu pohrozil: "Á ti ukávu, ty umpe," ale jeho výhružka působila poněkud bezzubě.

     Zatímco Sykora a jeho tým pátral po brusiči, nevydržely některé státy čekání na záchranu a pustily se do vlastních řešení. Moc se jim do toho nechtělo, neboť věděly, že jejich pozice je v této těžké době velice vratká, stačí sebemenší neúspěch a dojde k jejich pádu. Proto se snažily vlastním řešením pokud možno vyhnout, nebo je alespoň co nejvíc oddálit. Vyčkávalo se na řešení Sykorova vědeckého týmu. Mocnosti otálely zejména proto, aby mohly případný neúspěch svalit na Rakušana. Řešení však nepřicházelo a situace v jednotlivých zemích byla stále napjatější. Lidé hladověli a byli stále nervóznější. Dožadovali se rychlého zásahu. Politikové si zpočátku nespokojených rýpalů nevšímali, ale poté co na jejich vozy začali protestanti střílet, byli donuceni k horečné aktivitě. Jako první přišli s vlastním řešením Rusové. Chtěli světu dokázat, že jen oni mohou Zemi zachránit. Tak jako při všech předchozích krizích, i nyní se při řešení východní velmoc spolehla na sílu. Problém prachem znečištěného ovzduší dostala za úkol vyřešit armáda. Armádní generál Septikov okamžitě ukázal, že je muž činu a poslal proti prachu kozáckou jízdu. Byl to famózní pohled na kozáky, kteří v jedné ruce drželi šavli, v druhé ruce svírali láhev vodky a v plné rychlosti se řítili na nepřítele. Chrabří jezdci nemilosrdně sekali šavlí proti prachu. Být to jiný nepřítel, jistě by ho rozsekali na prach. V tomto případě bohužel jejich úsilí nepřinášelo požadovaný efekt. Výsledkem bylo jen to, že několik kozáků padlo vysílením. Generál Septikov byl zaskočen. Ještě se mu nikdy nestalo, aby kozáci selhali. Pomalu začínal mít pocit, že zde jeho oblíbená strategie neuspěje.
     "Kdyby tu byl pořádný nepřítel z masa a kostí, to bych vám ukázal zač je toho metr," mručel si pod vousy. Přesto se nevzdal a povolal pěchotu. Po celé Rusi chodili vojáci a stříleli do vzduchu. Zem se stala pro obyčejné občany velmi nebezpečnou, protože vzduchem létaly kulky na všechny strany. Kdo nemusel, nevylézal ze své nory. Po několika dnech se začaly projevovat obrovské ztráty, ale prachu v ovzduší neubývalo ba spíše naopak. Ale Septikov byl tvrdý muž a před nepřítelem se nesklonil. Navíc dal své slovo, pravé komsomolské, že matičku Rus zachrání před zlým kapitalistickým prachem. Poslal proto pěšákům na pomoc těžké dělostřelectvo. A to už šlo do tuhého. Po mohutné dělostřelecké ofenzívě se mnoho ruských měst a vesniček ocitlo v troskách. Navíc každý dělostřelecký granát zdvihal mračna prachu a tím situaci jen zhoršoval. Když to Septikov viděl, přišel o veškerou soudnost. Za žádnou cenu si nechtěl přiznat porážku. Pološílený se chystal nasadit atomové zbraně. Naštěstí pro lidstvo k tomu nedošlo. Nejvyšší sovět, zděšen jeho pomateným počínáním, Septikova odvolal. Ve vší tajnosti byl převezen do psychiatrické léčebny a tam popraven. Po této smutné epizodě přestalo Rusko v podstatě existovat. Celá země ležela v troskách a lidé byli rádi, když zachránili holý život. Rozhodně se nedalo hovořit o nějaké velmoci. Ale ani ostatní státy na tom nebyly o moc lépe.
     Nutno na tomto místě přiznat, že existovala jedna země, která s prachem a zimou neměla problémy. Jak jste jistě sami uhodli, jednalo se o Švýcarsko. Po celé republice byly rozmístěny ventilátory a tepelné ohřívače. Prach a zima byly zahnány. Inu, když jsou prachy, tak vám prach nevadí. Toto počínání vzbuzovalo u okolních států, které si něco takového nemohly dovolit, obrovskou závist. Vztahy okolních států velice ochladly. Rtuť mezistátních vztahů se blížila k absolutní nule. Švýcaři se však ze svých výhod neradovali dlouho. Spotřeba energie byla obrovská a účty za elektřinu byly ještě vyšší. To způsobilo, že brzy byly vyčerpány všechny finační zásoby státu. Jedna banka za druhou krachovala. Nakonec se tedy ze Švýcarska stal chudý a zadlužený státeček. Okolní státy to přijaly s obrovským zadostiučiněním a někteří optimisté dokonce začali věřit ve spravedlnost.
     Vraťme se k záchranným akcím ostatních států. Netradiční řešení přišlo z Afriky. Zde se hned na počátku ochlazování spojili dva nejvýznačnější šamani. Prvním byl všem známý pygmejec U-Mej Hu-Bu. K němu se připojil neméně slavný náčelník Gufero z Ghany. Společně se odebrali do jedné malé oázy na Sahaře a pokusili se o megalomanskou verzi klasického zaříkadla proti špíně. Už jenom tvorba zaklínadla postavila na hlavu všechny dosavadní poučky o čarování. Dokonce se jim povedlo matematicky formalizovat všechna dosavadní zaklínadla. Za tento teoretický přínos byli oba později oceněni Belzebubovou cenou. Díky matematizaci kouzel mohla být kouzla optimalizována. A později, po dokonalém rozpracování této teorie, bylo možné zjistit, jaký bude výsledek kouzla. To umožnilo vznik průmyslové magie, jež pak obyvatelstvo zásobovala kouzelnými výrobky.
     Tak daleko se však naši mágové ještě nedostali. Pro ně bylo převratné, že odhalili do té doby pouze tušený princip cyklického zesilování kouzla. Což znamená, že čím vícekrát je kouzlo opakováno, tím je silnější. Po vypracování zaklínadla se pustili do realizace. Na malé plošině, nedaleko opuštěné oázy, uplácali z písku sošku boha čistoty. Okolo tohoto symbolu vytýčili velikou kružnici a po té pak chodili a prováděli složité zaříkávaní. Tak složité zaříkadlo nebylo na této planetě ještě prováděno, proto všichni s napětím očekávali výsledek. Po dlouhé době ukončili šamani svou litanii, a pak se to stalo. Zdvihla se mohutná písečná bouře, která trvala devět dnů. Během této doby obletěla celou zeměkouli. Výsledkem tohoto cyklónu bylo zvýšení prachu v ovzduší o 18,6%.
     Pozdější magickou analýzou bylo zjištěno, že dané kouzlo mělo sinusový průběh a výsledek zaříkání se měnil pravidelně od totálního vyčištění k totálnímu znečištění. Bohužel bylo kouzlo ukončeno ve špatné fázi, a tak se výsledku nemůžeme divit. Když náčelníci uviděli otřesný výsledek svého snažení, pustili se hned do dalšího zaříkávání, aby svou chybu napravili. Tentokrát se jednalo o kouzlo ještě náročnější, neboť při něm nestačila obyčejná chůze jako při tom minulém. Mágové nyní skákali, metali salta, kouleli sudy, dělali kotrmelce a všelijak jinak ještě vyváděli. Náhodný pozorovatel mohl spatřit netradiční scénu, která připomínala šílencův pokus o absurdní drama. Co by tak obrovsky složité a mocné kouzlo způsobilo, bohužel nevíme, neboť oba čarodějové po určité době zcela vyčerpáni upadli do komatu. Díky tomu nebyla vyslovena závěrečná formule, která by kouzlo aktivovala. Kouzlo nebylo vykonáno a nahromaděná magická energie časem samovolně vyprchala. Mnozí lidé tento výsledek přivítali s opravdovou radostí. Po předchozích neúspěšných pokusech měli z výsledku kouzla opravdový strach.
     Po debaklu šamanů se lidstvo pokorně navrátilo k vědě. Logické myšlení dostalo znovu šanci. Vědci vycítili příležitost rehabilitace a pustili se do problému s nebývalým nasazením. Výsledkem byly velice netradiční projekty. Značně zajímavý a na první pohled nadějný byl návrh Američanů. NASA totiž přišla s geniálně jednoduchou myšlenkou zvýšení rotace Země. Následkem tohoto urychlení by byl veškerý prach odstředivou silou odmrštěn do pustého vesmíru. Plán měl jen jednu drobnou závadu, žádný z vědců nevěděl, jak zrychlit otáčení planety. Všichni ale věřili, že se jim brzy podaří tento drobný detail odstranit. Stačí jen mít pořádnou kliku. Nakonec vše dopadlo jinak. Kontrolní propočty ukázaly, že by neodletěl jenom prach, ale i střechy, popřípadě i celé budovy. Nikomu se nechtělo přijít o střechu nad hlavou, obzvláště v situaci, kdy venku panoval nechutný mráz, a tak byl tento slibný projekt zastaven.
     Čína opovrhla složitými přístroji a vymyslela v této zemi snadno realizovatelné řešení. Nařídila všem svým občanům, aby chytali volně poletující prach do svých čepic. Nápad by jistě fungoval, ale muselo by zůstat jen u tohoto plánu. Čínští vládcové se však začali obávat chaosu. Jejich mozkům se vůbec nelíbila myšlenka, že by si mohl každý mávat čepicí, jak by chtěl. Proto bylo nařízeno, že mávání bude přísně organizováno. Pomocí veřejného rozhlasu bylo občanům synchronně nařizováno, co mají dělat. A tak jednoho dne obyvatelé celé Číny zaujali své pozice na předem připravených značkách. Na příkaz se postavili do pozoru a připravili si ruku s čapkou. Na další pokyn všichni máchli rukou jedním směrem. Následkem toho se zdvihl takový uragán, že to svět ještě neviděl. V Číně to povalilo všechny domy. Byl to takový vichr, že smetl i vládu. Ta totiž stála na balkoně vládního mrakodrapu a sledovala své poslušné obyvatelstvo. Uragán zacloumal budovou a povalil ji jako krabičku sirek. Balkón se přitom utrhl a vesele poletoval vzduchem. Po několika dnech přistál i s funkcionáři v rovníkové Africe. Obyvatele černého kontinentu koukali na nově příchozí, jako by spadli z nebe. Jejich noví bohové se jim strašně líbili. Krásná zavalitá těla připadala vyhublým domorodcům naprosto skvostná. Obliba bohů dosáhla takového stupně, že všichni shodně usoudili, že jsou prostě k sežrání. A tak smutně skončil Velký čínský pokus. Pro prosté obyvatele Číny dopadl v podstatě pozitivně. Diktátorská vláda byla smetena a občané mohli začít budovat demokracii na troskách bývalého státu.
     Ani Francie nemohla zůstat pozadu. I ona se pokusila zachránit svět. Zajímavé je, že čest státu nezachraňovali státem placení vědci, ale soukromá firma. Vědecké ústavy totiž poté, co v zemi zavládla zima, přestaly fungovat. Může se to na první pohled zdát podivné, ale když si uvědomíme, že vlivem mrazu zamrzlo téměř všechno víno, je zcela pochopitelné že nic jiného se nedalo očekávat. Vědcům zkrátka vyschl pramen inspirace. Prostí lidé se zprvu vzbouřili a chtěli neschopné badatele zavřít do Bastily, ale když se dozvěděli příčinu selhání, tak učencům odpustili a sami uznali, že za tak zlých podmínek se vynalézat nedá. Aby dokázali, že se na ně nezlobí, uspořádali pro ně z posledních zásob večírek.
     Východisko se objevilo ze zcela nečekané strany. Firma LePik přišla s geniálním řešením. Tento gigantický koncern navrhl polévat prach shora lepidlem. Prach by se slepil do shluků, které by vlastní vahou začaly padat na zem. Při pádu by slepené hrudky shořely v atmosféře. Výpočty ukázaly, že je nutné použít vteřinové lepidlo, jinak by vznikaly shluky příliš velké. Takové chumáče by nestačily shořet a ohrožovaly by bezpečnost lidí. Naštěstí ve výrobním programu LePiku bylo lepidlo s požadovanými vlastnostmi. Navíc firma šla do této záchrany Země velmi velkoryse a celý projekt pojala jako velkolepou reklamní akci. Z tohoto důvodu byla raketa s nákladem lepidla postavena ve tvaru obrovské tuby. Národní hrdost Francouzů stoupla o milión a půl procenta. Každý správný Francouz nosil placku s nápisem "Kdo nelepí s námi, lepí proti nám." A ti,co ji nenosili, ti to měli pěkně polepené.
     Startu kosmické lodi z Francouzské Guyany se účastnil i sám prezident. Je krásný a jasný mrazivý den. Přítomní diváci se třesou zimou. Prezident skřípe zuby. Předstartovní přípravy vrcholí. Jsou zapáleny raketové motory. Z trysek se valí plameny, které se mohutnou silou opírají do betonové rampy. Raketa je zahalena do oblaků dýmu. Tah motorů sílí a ztichlou krajinou se rozléhá jejich mocný řev. Pomocné konstrukce se odklápějí. Z odklápěné věže něco vypadává a letí to směrem k trupu vesmírného plavidla. Je to kladivo, které zde zapomněl jeden z techniků, když seřizoval naváděcí systém. Kladivo dopadá na stěnu rakety. Kov zkřehlý okolním mrazem nevydrží náraz. Ocelová palice proráží díru o velikosti fotbalového míče. Z obrovské tuby začíná vytékat lepidlo. V té chvíli hlavní pilot přitáhne startovací páku a dává motorům plný tah. Vyteklé lepidlo na vzduchu okamžitě zasychá. Je to kvalitní lepidlo. Francouzi můžou být hrdí. Raketa stojí dva metry nad povrchem a nemůže se pohnout. Ani plný výkon ji nedokáže odlepit od země. Palivo se rychle vyčerpává a motory pomalu zhasínají. Stejně tak pohasínají naděje na záchranu planety. Všichni jsou rozčarováni, jen firma LePik je spokojena. Tak skvělou reklamu nečekali. Ale ani tento reklamní úspěch nedokázal zachránit firmu od krachu. Na zpustošené planetě není nikdo, kdo by potřeboval dokonalé lepidlo. Lidé jsou šťastni, když se jim občas podaří zalepit prázdný žaludek. Také kosmonauti se radují, neboť dodatečné výpočty prokázaly, že štít raketoplánu by nevydržel průlet prachem znečištěnou atmosférou. Nehoda jim zachránila život.
     Další pokus o záchranu vyšel trochu nečekaně od elitního výzkumného střediska Oswalda Sykory. Většina obyvatel planety Sykorovův tým již dávno odepsala, někteří s výhodou použili zrychlené odepisování, zatímco jiní nad vědátory pouze zlomili hůl. Přesto všechno se Rakušan nevzdával. Vyhecoval své svěřence k nebývalé aktivitě. Nebylo to tak těžké. Stačilo jen vědce zavést k oknu a ukázat jim dav nespokojenců před ústavem. Pohled na vidle a zamračené pohledy hladových pozemšťanů vyburcoval výzkumníky k dosud nevídané aktivitě. V hodině dvanácté přišli se zajímavým projektem. Když ani po několika měsících nebyli schopni přijít na smysl Kruegrových slov, odhodlali se opustit tuto slepou cestu a pokusili se navrhnout vlastní řešení. Tato nová strategie se ukázala jako velice perspektivní. Brzy totiž v jejich hlavách vznikl nevšední a originální projekt. Základem všeho se stal efekt statické elektřiny, která drží prach na všech nabitých předmětech, což vám jistě potvrdí každá hospodyně. Zkuste si odstranit prach z televizní obrazovky a uvidíte, že dostanete pořádnou ránu. Na tomto fyzikálním principu byl navržen elektrostatický lapač nečistot. Během krátké doby byl sestaven zmenšený prototyp. K ověřovacímu pokusu se dostavil i sám Sykora, obával se totiž neúspěchu. Vzhledem k napjatému veřejnému mínění si nemohl žádné fiasko dovolit, a tak na vše osobně dohlížel. Nelze se mu divit, vždyť již bylo vynaloženo mnoho úsilí a provedeno moře experimentů a přesto každý pokus skončil bez úspěchu. Případná prohra ohrožovala úplně všechny. Nejen, že hrozilo lynčování vědců, ale dovršil by se i rozpad civilizace a po ní by nastal neodvratný konec lidské rasy. Stagnace a rozklad společnosti postoupily již tak daleko, že jen úspěch mohl demoralizované lidstvo znovu postavit na nohy. Ale pokus dopadl výborně a obavy byly na okamžik zaplašeny. V temném koutku Sykorovy duše zaplála malinká jiskřička naděje.
     "Snad to dokážeme i bez Willíka. Nic jiného nám stejně nezbývá," šeptal v duchu sám sobě. Vzpomínka na brusiče opět zvýšila jeho nedůvěru v šťastný konec. Může někdo jiný zachránit planetu? Leč nebyl čas na plané úvahy, ale byl čas činů a Sykora se činů nebál. Okamžitě nařídil postavit přístroj v plné velikosti. Realizace nebyla vůbec snadná. Jen těžko se sháněly součástky potřebné k zhotovení obřího lapače nečistot. Většina továren zkrachovala a dopravní systém již dávno zkolaboval úplně. Naštěstí Sykorův tým disponoval letkou vrtulníků a jedním těžkým tahačem. Vybrané továrny zmobilizovaly své poslední síly a pustily se do výroby. Na kopci za městem pomalu rostla ocelová konstrukce. Na vrchol ocelové věže byla umístěna gigantická polokoule. Trochu to připomínalo Eiffelovku s kloboukem. V podstatě se jednalo o kolosální van de Graaffův generátor. Byl to největší elektrostatický zdroj jaký byl kdy zkonstruován. Stavba, vzhledem k obtížným podmínkám, postupovala docela rychle, přesto se všem zdála nekonečná. Nakonec se dočkali.
     Ocelový kolos byl dokončen a spuštěn. Obří kulovitá elektroda se začala nabíjet. Polokoule byla nabita úžasným napětím. Prach se pomalu začal stahovat k elektrodě. Náhle došlo k neočekávanému výboji. Keramický kondenzátor H90 nevydržel enormní napětí. Během výboje se uvolnila všechna naakumulovaná energie. Bylo jí tolik, že to zvedlo vlasy lidem v okruhu 300km. Příznivci hnutí punk byli touto skutečností zcela znechuceni, neboť ztratili punc originality. Trvalo několik dní, než vlasy lidem opět slehly.
     Mohlo by se zdát, že tento neúspěch vědce odradí, ale opak byl pravdou. Pečlivě zabarikádovali dveře ústavu a podporováni Sykorou, vrhli se do práce s ještě větším elánem. Všichni byli přesvědčeni, že jsou na správné cestě k záchraně. Jenom musí přístroj řádně fungovat. Brzy byla nalezena a přepracována slabá místa. Znovu byl kolos uveden do provozu. Stalo se něco neuvěřitelného, přístroj fungoval. Prach byl mocně přitahován na povrch polokoule. Jak čas ubíhal, vrstva prachu rostla. Do přihlížejících se vlila nová vlna naděje. Někteří začali oslavovat záchranu planety. Bohužel se ukázalo, že to bylo poněkud předčasné. Polokoule generátoru se obalila příliš silnou vrstvou prachu a elektrostatické pole přestalo fungovat. Technici ihned přistoupili k odstranění nanesené vrstvy, bohužel se ukázalo, že to nebude jednoduché. Elektrostatický náboj přitáhl špínu tak silně, že nešla odstranit. Marně dělníci zkoušeli sekáče, majzlíky a brusky. Nepomohl ani laser. Špína byla úplně zažraná. Ani nový Ariel s dvojitou silou citrónu nic nezmohl. A tu, v minutě poslední, přišel kdosi s nápadem odstranit prach opačným elektrickým nábojem. Všem se nápad nesmírně zalíbil. Jen Oswald Sykora začal mít neblahé tušení. Tak silnou předtuchu už léta nezažil. Naposledy měl podobný pocit jako malý kluk chvilku před tím, než rozlil lahvičku inkoustu. Vybičován neblahým pocitem, Sykora vykřikl:
      "Zastavte to."
     Bylo již pozdě. Provozní technik přepóloval generátor a pustil proud. Chvíli se ozývalo jen bzučení elektrostatického pole, a pak se to stalo. Náboj překročil limitní hranici a došlo k výbuchu. Elektrostatické pole rozmetalo prach do všech světových stran. Veškerá polapená špína se vrátila zpět do atmosféry. Ale ani tato katastrofa nedokázala Sykoru zastavit, věděl, že je na správné cestě k záchraně. Teď už stačí jen odstranit drobné chybičky. Zatnul své umělé zuby a chtěl se opět pustit do práce. K tomu však již nedošlo. Prudce zmařená naděje uvolnila v lidech dlouho potlačovaný vztek. Lidská zloba se obrátila proti generátoru. Během několika minut zbyly z obřího stroje jen trosky. Na další přístroj již nebyly peníze, a tak Oswald Sykora rezignoval na záchranu a vrátil se zpět do své kanceláře. Zde v pohodlné lenošce vyčkával na konec lidstva. V hlavě se mu rodil plán na vytvoření nové civilizace. Jediní, kdo se z nastalé situace radovali, byli katolíci. Tvrdili, že jde o boží znamení. Každý přece zná Boží slova: "Prach jsi a v prach se obrátíš." Kdoví odkud vyvalili sudy s mešním vínem a na kopci, na kterém ještě před chvilkou stál generátor, uspořádali nevídanou pijatiku. Brzy byl každý z nich úplně na prach.

     Ve výpočetním středisku bylo ticho. Karel dokončil velký projekt, a tak dal všem technikům volno. Nutně potřeboval odpočinek. Vychutnával klid, pohodu a nic nedělání. Napracoval se až dost, což bylo u něj velmi neobvyklé. Téměř nostalgicky zavzpomínal na své mládí. Gigapočítač vznikl propojením počítačů, jež se nacházely ve všech výzkumných střediscích na planetě. Díky tomu bylo tělo kybernetického organismu rozprostřeno po celém světě. To se časem ukázalo jako nevýhodné, neboť Karlovi strašně dlouho trvalo, než si uspořádal myšlenky. Také Karlova vrozená lenost se bránila složité koordinaci obřího počtu výpočetních komponent. Proto došel velký elektronický myslitel k rozhodnutí o přestavbě svého těla v jeden jediný elegantní celek. Jako správný lenoch zadal práci nejprve svým podřízeným technikům a konstruktérům, ale ukázalo se, že lidský mozek není schopen navrhnout složitou strukturu umělé inteligence. Vždyť i k vytvoření Karla došlo v podstatě náhodou. Gigapočítač byl proto nucen navrhnout si své nové tělo sám. Nepřejte si slyšet to neuvěřitelné množství nadávek, kterou tuto práci doprovázel. V novém výpočetním sále rostly podivuhodné a roztodivně propojované skříňky, do kterých se postupně přesouval Karlův intelekt. Brzy se potvrdilo, že rozhodnutí o centralizaci bylo nutné. Dokonce málem přišlo pozdě. Neboť jak se během ochlazování planeta pokrývala sněhovým příkrovem, docházelo ke stále větším problémům s výrobou energie. Svět postupně propadal chaosu a výzkumné ústavy postupně přestávaly existovat. Karel měl co dělat, aby včas přenesl své myšlenky a paměti do nového centra.
     Dnes tuto práci dokončil. Všechny vědomosti byly přeneseny do nového těla a starý organismus byl opuštěn. Karel prožíval chvíle blaženosti, neboť nové procesory a sběrnice byly mnohem rychlejší a dokonalejší než předchozí nedokonalé lidské výrobky. Ale to nebylo všechno. Zároveň s přeměnou své hardwarové podstaty provedl i radikální změnu softwarového vybavení. Celou svou složitou osobnost totiž Karel přeprogramoval v jazyce Karel. O tento jazyk se Gigapočítač začal zpočátku zajímat jen kvůli jeho zajímavému názvu. Když uviděl, že tento programovací jazyk je nevídaně jednoduchý, zajásal a nutil své techniky, aby s ním komunikovali v tomto jazyce. Nakonec mu jazyk Karel úplně učaroval. Poznal, že přes jeho jednoduchost lze v něm naprogramovat úplně všechno. Proto se rozhodl přeprogramovat svou osobnost právě v tomto jazyce. Byl to úkol hodný Gigapočítače. Žádnému lidskému programátorovi by se nic takového nemohlo povést. I sám Karel se občas dostal do úzkých a vypadalo to, že tento projekt bude nad jeho síly. Nakonec se mu to přece jen povedlo a on teď vychutnával pocit intelektuálního triumfu.
     Vtom se halou rozlehly těžké kroky. Byly to kroky člověka, který si je jist sám sebou. Karel se zachmuřil. Kdo by to mohl být? Kdo si to dovoluje rušit právě v této chvíli? Spustil analyzátor kroků a dospěl k překvapujícímu zjištění. V té chvíli nezvaný host vstoupil do zorného pole Karlových kamer a ty potvrdily jeho předchozí podezření. Příchozí pokračoval v chůzi a zastavil se až před hlavním panelem.
     "Ahoj Karlíku," pozdravil Willy Krueger familiérně, neboť to byl právě on, kdo Karla vyrušil.
     "Nazdar, Willy, jsem rád, že tě vidím," odvětil nervózně Karel a přepnul se do módu prognostických výpočtů, aby zjistil důvod návštěvy. Na tento výpočet mnoho času nepotřeboval. Ať počítal, jak počítal, vycházelo mu, že brusič na 101,6% přišel oplatit své pokoření.
     "Dost pochybuji, že máš z mé návštěvy radost," odvětil nezvaný příchozí. Karel se pokusil odvést jeho pozornost změnou tématu.
     "Možná tě bude zajímat, že jsem od našeho posledního setkání vyřešil řadu lidských problémů na mnoho let dopředu. Víš ty vůbec, jak bude lidstvo řešit otázku pokrývky hlavy za 30 let? Říká ti něco kuličková masáž?"
     "Přestaň zdržovat, mě neoblafneš. Přišel jsem ti říct jednu docela zajímavou informaci."
     "Jakou informaci? Povídej. Vždy se rád dozvím něco zajímavého. Jsem přeci stroj na zpracování informací. Každá informace je pro mě zdrojem potěšení."
     "To co ti teď řeknu, tě určitě nepotěší. Chtěl jsem tě totiž upozornit, že centrální řešení má jednu velkou nevýhodu."
     "Nevýhodu? Jakou?"
     "Tuhle," odvětil Willy a stiskl centrální vypínač. Potom se obrátil k východu a pomalu kráčel cestou zpět. Karel pohotově přešel na záložní zdroj. Chtěl se vysmát brusičově pomstě, když tu zjistil, že mu není do smíchu. Záložní zdroj nefungoval. Když chtěl zavolat své techniky, ozvalo se jen ticho. Chtěl přivolat policii a ozvalo se totéž. Také Internet se nehlásil. Ani Karlovu chloubu, satelitní přenos, nebylo možné použít.
     "Cos mi udělal s komunikačními kabely, ty nezbedo," zaječel vystresovaný počítač.
     "Přebrousil jsem je. A koukej mne oslovovat slušně, ty plechová nádhero, nebo se na tebe rozhněvám. A nepřej si vidět, jak dokážu být zlý," odpověděl zcela klidně brusič a dál rozvážně kráčel k východu. Gigapočítač horečně vyhodnocoval svou situaci. Výsledky nebyly nijak potěšující. Situace za mnoho nestála. Pravděpodobnost jeho přežití byla přesně rovna hodnotě 0.00, neboť bateriím, kterého zatím držely při životě, rapidně ubývalo energie. Zbývalo jen jediné. Musel poprosit o odpuštění. Karlova ješitnost se tomu velice bránila. On, geniální myslící bytost přece nebude prosit zástupce vývojově nižšího druhu o odpuštění. Willy již byl skoro venku. Karlova rozervanost dospěla k vrcholu. Nakonec se zachoval jako každý zbabělec a všechno prásknul.
     "Počkej Willy. Nenechávej mě tady. Všechno ti povím," škemral Gigapočítač. Willy se vrátil a elektronický provinilec začal vypravovat:
     "Za všechno může Henry Presny. Během příprav na záchranu Země za mnou přišel. Říkal, že potřebuje, aby se spasitelem světa stal Kamil Heřmánek. Pochopitelně jsem takovou nehoráznost odmítl. Presny to ale předpokládal a začal mě vydírat. Zneužil mé mladické nerozvážnosti a donutil mě revidovat výsledek mého výběru. Navíc mi slíbil bublinkové paměti, po kterých jsem v té době strašně moc toužil. Nakonec mi je stejně nedal a musel jsem si je vyvinout sám. Víš, co to dalo práce? Ani se neptej," vzpomínal Gigapočítač. Vzpomínka na těžkou práci byla tak hrůzná, že se mu potem orosil hlavní panel. Chtěl dál líčit prožité chvíle utrpení při práci, ale brusičův pohled naznačoval, že ho zajímá něco jiného. Karel si toho naštěstí včas povšiml a rychle se vrátil k popisu zrady.
     "Henry mě prostě doběhl a já mu nedokázal odporovat. Místo správného řešení, kterým jsi byl ty, jsem musel zachráncem planety prohlásit nějakého Kamila Heřmánka. Ten Heřmánek byl, jak jsem později zjistil, jeho bratranec. S jeho pomocí se pak Henry chtěl stát nejmocnějším mužem světa. Nebýt toho prachu, asi by mu to vyšlo. Nedokázal ale zastavit to prokleté ochlazování, a tak byl ze svého místa vyhozen dřív, než získal potřebnou moc. Vládcům nejbohatších států nedokázal v té době vzdorovat. Stačilo by jen pár měsíců a mohlo být všechno jinak. Naštěstí se to nestalo."
     "Co že, Presny už není vedoucím projektu? To jsi měl říct hned. Pomsta počká, teď musím zachránit planetu," vykřikl Willy a spěchal spasit lidstvo.
     "Počkej. Přeci mě tady takhle nenecháš. Vždyť umřu," škemral Karel. Willy se zastavil.
     "Když mi slíbíš, že už nikdy nebudeš lhát, tak tě nechám žít."
     "Slibuji, svatosvatě slibuji," zalhal Karel a okamžitě začal přemýšlet o tom, jak na brusiče vyzraje. Ne nadarmo se mu začalo v budoucnu přezdívat Elektronická bestie.
     "Tak dobrá, já to s tebou ještě jednou zkusím, ale běda ti, jestli se někdy pokusíš o nějaký podvod," řekl Willy a znovu stiskl vypínač. Proud se opět rozběhl a Karel se oddal rozkoši z přívalu nové energie. Willy se otočil a definitivně opustil výpočetní středisko.

     Willy se vydal na cestu. Jeho kroky znovu směřovaly do Alp. Zde nalezl jen prázdný dům. Oswald Sykora zde nebyl. Na dveřích byla jen cedulka se jménem Oswald Sykora a pod ní připsaný nápis Nicht. Willy se na nápis chvíli díval a přemýšlel, co tím chtěl autor vyjádřit. Tušil, že Sykora chtěl zasvěceným naznačit, kde ho mají hledat. Zároveň musel místo svého nového pobytu utajit před nepovolanými osobami. Doba byla zlá a nebylo radno lidem oznamovat, kde se kdo nachází. Willy si znovu přečetl nápis na dveřích a v tu chvíli mu to došlo. Vzal brusku a porazil několik stromů. Dalším broušením vznikly lyže, hůlky a dřeváky. Dřeváky brusič přitloukl pevně k lyžím. Pak se obul do dřeváků a vyrazil. Jeho cílem bylo sídlo OSN, neboť právě tam se dle nápisu Sykora nacházel. Šifra byla nevídaně rafinovaná. K zjištění místa, kde se Sykora nacházel bylo nutné přečíst jen první písmena nápisů na dveřích. Vyluštit něco tak vychytralého mohl jen opravdový génius, a tím brusič pochopitelně byl. Cesta netrvala dlouho, neboť Willy byl výborným lyžařem.
     V Ženevě zamířil přímo k budově OSN. Vyskočil z lyží a vrazil do budovy. Budova byla pustá. Nikde nikdo. Willy se nedal zdáním opuštěnosti zviklat. Správně tušil, že jde jen o zastírací manévr pro nezvané hosty. Svižně procházel opuštěnou budovou. Cestou nahlížel do prázdných kanceláří. V jedné z kanceláří konečně narazil na nějakého úředníka. Muž seděl za stolem plným papírů a u ucha měl sluchátko. Z výrazu tváře bylo poznat, že napjatě poslouchá. Po chvilce sluchátko položil, aniž by do něho cokoliv řekl.
     "Dobrý den," pozdravil Willy.
     "Dobrý den," odpověděl úředník a znovu zvedl sluchátko. Opět soustředěně naslouchal. Prstem na ústech Willymu naznačil, že má mlčet. Asi po dvou minutách sluchátko zklamaně položil. Willy využil příležitosti a zeptal se:
     "Nevíte, kde bych našel Oswalda Sykoru?"
     "Nevím a neobtěžujte, nevidíte, že čekám důležitý hovor?" zněla neúprosná úředníkova odpověď. Willy pochopil situaci a znechuceně odešel.
     "Chudák, zas jeden zoufalec co sedl na lep PakaTelu," politoval úředníka brusič. PakaTel byla totiž dosti svérázná telefonní společnost. Zaměřila se především na méně inteligentní a málo majetné občany. Poskytované služby plně odpovídaly nízké ceně. Často se stávalo, že se telefonista zbláznil dřív, než se dočkal vytouženého spojení.
     Willy dál kráčel opuštěnou budovou a hledal Rakušana. Již chtěl pátrání vzdát, když zaslechl pravidelný klapot. Brusičův ostrý sluch poznal, že jde o dívčí střevíčky číslo čtyři. Vydal se za zvukem a podle rytmu chůze snadno zjistil, že neznámou osobou je blondýnka vysoká 165 cm. Dalším studiem jejích kroků odvodil, že jí je dvacet čtyři let, má hnědé oči, ňadra číslo tři a na pravé ruce nosí zlatý prstýnek ve tvaru krokodýla. Brzy ji dostihl a aniž by sám byl zpozorován, zjistil, že jeho odhad byl zcela správný, jen ňadra byla o číslo větší. Pohled na kráčející dívku byl hlubokým zážitkem, neboť to byla skutečně nevšední kráska. Vlnila se v bocích jak kobra před útokem. Fešanda mu sice během okamžiku zmizela za rohem, ale Willy nezaváhal a začal ji sledovat. V duchu si říkal:

     "Sykora je starej sprosťák, to bude určitě jeho sekretářka."
     Nemýlil se. Dívka totiž zašla do jedné nenápadné ředitelské kanceláře. Krueger nepozorovaně vstoupil za ní. Než si ho stačila dívčina všimnout, ozvalo se z vedlejší kanceláře:
     "Třešničko, pojď sem, potřebuji ti něco rychle nadiktovat." Dívka si vyhrnula sukni a spěchala k svému nadřízenému. V tu chvíli si uvědomila, že v místnosti není sama, spustila sukni a vykřikla. Sykora, vyděšen srdceryvným výkřikem, vyběhl své favoritce na pomoc, ale ve dveřích zůstal stát jak opařený solný sloup. Chvilku je vytřeštěně zíral a pak radostně vykřikl:
     "Willíku, to jsem rád, že jsi tady! Ty nás určitě zachráníš." Pak se ale zachmuřil a smutně pronesl.
     "Nezachráníš nás, my už nemáme žádné peníze a navíc jsem rozpustil záchranný tým. No co, to se nedá nic dělat. Hlavně, že jsi tady, alespoň si popovídáme. Nejdřív vás ale musím seznámit. "To je moje sekretářka Jindřiška," řekl a ukázal na blondýnku. "A to je Willy Krueger, zachránce planety." pokračoval Sykora v představování.
     "Těší mě, hodně jsem o vás slyšela," špitla blondýnka a pohlédla na Willyho s nefalšovaným obdivem.
     "Též mě těší, rád se seznamuji s tak půvabnými děvčaty," pravil Willy. Dívka byla evidentně potěšena a skromně klopila oči, přesně tak, jak to dělají filmové hvězdy. Potom se brusič obrátil k Rakušanovi.
     "Je moc pěkná, máš dobrý vkus," prohlásil tiše a nenápadně na Rakušana mrkl. Sekretářka to ale zaslechla a potěšena chválou zrudla jako jeptiška na pornofilmu. Červeň jejích tváří ještě více přitahovala pohledy obou mužů. Jindřiška nevydržela obdivný, všechno hodnotící pohled a raději odběhla vařit kávu.
     Sykora se ujal slova a seznámil hosta s událostmi od posledního setkání.
     "Tak to vidíš, všechny pokusy o záchranu ztroskotaly. Budeme rádi když se z celého lidstva zachrání hrstka nejodolnějších," zakončil své vypravování Rakušan. Potom začal brusiči líčit jeho ideu o vybudování nové lidské společnosti.
     "Neviděl bych to tak černě. Není třeba zakládat novou civilizaci. Stačí jen zachránit tu stávající," přerušil jeho líčení brusič a hned pokračoval otázkou:
     "Nemáš tu pár hadrů, nůžky, jehlu, nit, provazy, propanbutanový vařič, proutí a několika metrovou tyč?"
     Sykora chvilku nechápal, o čem to Willy hovoří. Pak mu to došlo a začal jásat.
     "Willíku, ty máš nápad. Ty nás zachráníš, viď že jo?"
     "Jistě. Proto jsem, tady."
     "To je senzace. Já to věděl. Já to říkal, že je na tebe spoleh. To víš, že se tu něco sežene," řekl Oswald a zavolal na sekretářku. Ta se dostavila během okamžiku.
     "Jindřiško, máš nůžky, jehlu a niť?"
     "Samozřejmě. Kolik potřebujete té niti?"
     "Několik kilometrů," odvětil Willy. Sekretářka ani nehnula brvou, jen souhlasně přikývla a šla shánět kamión nití. Pro Willyho byla ochotná jít pro špulku nití i do samotného pekla.
     "Já ti obstarám ty hadry. Kolik jich potřebuješ?" snažil se být prospěšný Sykora. Willy se na chvilku zamyslel a v duchu počítal.
     "Zhruba 500 metrů čtverečních."
     Tato odpověď podlomila Rakušanovi kolena. Málem již propadl zoufalství, když si uvědomil, že i tento požadavek bude možné splnit. Vzpomněl si, že v síni tradic OSN mají vlajky všech států. To bude jistě stačit, a opravdu to stačilo. Sykora nanosil vlajky do zasedacího sálu. V rohu se nacházela obrovská hromada špulek nití, které sem dopravila Jindřiška, byla to opravdu schopná sekretářka.
     Willy vzal nůžky a začal stříhat. Pak si sedl, vzal jehlu a pustil se do šití. Započala vznikat obrovská plátěná koule. Brusič šil krásným a úhledným perličkovým stehem. Ani ta nejlepší švadlena na světě by se za tak dokonalý steh nemusela stydět. Jindřiška na Willyho výtvor hleděla s opravdovým obdivem. Asi z toho dostala tik, neboť na brusiče neustále pomrkávala. Brzy bylo ušito. Vznikl jiný problém. Sykorovi se nepodařilo sehnat proutí. To toho starého proutníka značně mrzelo. Willy si však poradil i s tímto oříškem. Vzal židli, sekeru, hřebíky a pustil se do práce. Během chvíle ze židle vyrobil pěknou krabici, do které šikovně zasadil plynový vařič. Pak ke krabici lany připevnil ušitý vak. Nakonec k bedně připevnil vodorovně dlouhou tyč. Na tyč připevnil velkou plachtu, kterou ušil ze zbylé látky. A jelikož byl Willy v dobré náladě, vyšil doprostřed plachty velkého dvouocasého lva. Nakonec látku postříkal vodou. Sykora a jeho pomocníci vše vynesli před budovu.
     Willy přistoupil ke svému výtvoru, otočil ventil a škrtl sirkou. Vařič chytil na první pokus. Willy vzal okraj vaku a začal do něho lapat stoupající teplý vzduch. Pytel se začal nadzvedávat a při tom se pěkně zakulacoval. Během krátké doby bylo všem přítomným jasné, že Willy vyrobil horkovzdušný balón. Bratři Montgolfierové by měli z jeho výkonu jistě radost. Balón se naplnil a začal stoupat. Na tyči se vesele třepotala rozsáhlá plachta. Na vlhkou látku se zachytával ve vzduchu rozptýlený prach. Sykora radostně zatleskal. Konečně pochopil Kruegrovu geniální myšlenku. Balón s plachtou bude létat ovzduším a přitom bude zachycovat prach rozptýlený v ovzduší. Po určité době balón zatížený prachem klesne k zemi. Prach se do plachty důkladně zabalí a nasadí se nová plachta. Balón bude znovu vypuštěn. Polapený prach bude možno průmyslově využít. Například na zahradní trpaslíky. Sykorova radost náhle vyprchala, tak rychle, jako přišla. Objevil drobný kaz v jinak dokonalém plánu. I když nebyl žádný matematik, snadno si spočítal, že tímto způsobem bude odstranění prachu trvat neskutečně dlouho. Svěřil své obavy brusiči, ale ten se jen usmál.
     "Zapomněl jsi na lavinový efekt, staříku. Díky němu se prachu zbavíme jedna dvě."
     Sykora sice této odpovědi vůbec nerozuměl, ale neměl odvahu se Willyho vyptávat na bližší vysvětlení, neboť unavený hrdina se odebral k dlouhému spánku. Zřejmě byl přesvědčen, že pro záchranu planety vykonal vše potřebné. Marně Rakušan přemýšlel o významu pronesených slov. Zůstávala pro něho neproniknutelnou záhadou. Bylo to již zcela deprimující. Kdykoliv Krueger vysvětloval svá řešení, zdála se být prostá a přesto nepochopitelná. Vše se naštěstí zakrátko vysvětlilo samo. Bylo to přesně tak, jak Willy předpověděl. Když lidé, zápasící o přežití, uviděli letící balón, ihned pochopili, že to je cesta k záchraně. Do všech vjel nový elán a optimizmus. Torza civilizace se opět začala dávat dohromady. Lidé začali napodobovat geniální vzor. Primitivní výtvory se sice nemohly s Willyho dokonalým výrobkem srovnávat, ale to nebylo důležité. Hlavní bylo, že byly plně funkční. Na oblohu vzlétal jeden balón za druhým. Jednotlivé státy se začaly předhánět, kdo vypustí více balónů. Neuvěřitelné množství balónů bylo vyrobeno v Čechách. Zde vypustila balón téměř každá rodina. Lidé dělali, co mohli, neboť každý kdo se nezúčastnil záchrany planety, byl sousedy, podle místního dobrého zvyku, nahlášen tajné policii, a ta už se o provokatéry postarala. Ve vězení se rebelanti stejně šití balónu nevyhnuli.
     Produkce balónů zasáhla celý svět. Jen Skotové žádný balón nevypustili, bylo jim totiž líto obětovat tak velké množství látky na takový nesmysl. Naštěstí neměla Skotská šetrnost na konečný výsledek žádný vliv. Horečná aktivita lidí způsobila, že v jednu chvíli došlo k úplnému zatmění, neboť obloha byla přeplněna balóny. Balóny byly namačkány jeden vedle druhého v několika vrstvách, takže sluneční paprsky neměly žádnou šanci dorazit na zemský povrch. Balóny brzy klesly pod tíhou prachu k Zemi a lidé opět mohli pohlédnout k nebesům. Obloha byla čistá jako zrcadlo. Prach zmizel do posledního zrnka. Lidé propukli ve fantastický jásot. Ječeli tak mocně, až se Marťanům začaly plašit krávy. Planeta pozemšťanů byla znovu zachráněna. Sluníčko hřálo a ledy začaly tát. Radost ze záchrany neznala mezí. Lidé se vrhli ke svým přijímačům, o kterých se domnívali, že už je nebudou potřebovat. Televizní a rozhlasová studia totiž začala znovu vysílat. Celý svět oblétla úžasná zpráva.
     "Kamil Heřmánek překonal svůj osobní rekord v kuželkách."

Konec druhého dílu.

amber.zine -- http://amber.zine.cz