V roce 1985 napsal Neil Postman knihu Ubavit se k smrti. Je to, pro někoho možná poněkud kontroverzní, v každém případě však v mnoha směrech pravdivá, analýza vlivu televize na lidskou komunikaci. Postman srovnává vnímání světa, kde vládne tištěné slovo a světa který ovládá televize. Varuje před úpadkem komunikace, tříštěním pozornosti a zaplavováním dekontextualizovanými banalitami z celého světa, jejichž imperativem je být zábavnými. V roce 1985 už sice existoval Internet, ale svět ještě čekalo několik let, než vznikl internet. Internet s malým i na začátku, internet jako médium, ne jako síť propojující několik, převážně vojenských a akademických počítačů. Dnes už internet máme a spolu s ním vyvstává stejná otázka jakou si klade Postman ve své knize: jak toto médium ovliňuje komunikaci a jak ovlivňuje naše vnímání světa.

Před několika lety jsem se na Avalconu zůčastnil debaty, ve které Ondřej Neff, kterého, jak jsem vysvětlil jinde, považuji za postavu, která vývoj českého internetu poměrně razantně akcelerovala, popisoval svou vizi budoucnosti ve světě propojeném Internetem. Neff rozlišoval mezi textualisty, tedy jedinci, kteří vnímají informace jako psaný text, a vizualisty, kteří naopak spoléhají spíše na obsah sdělený pomocí obrazu. Všichni účastníci této debaty byli poněkud zmoženi pozdní noční hodinou, nicméně, ač explicitně nevysloven, závěr celého rozhovoru byl jednoznačný -- textová informace má nad informací obrazovou navrch.

Jelikož nikdo z účastníků zmíněné rozpravy nebyl náruživým divákem televize, a všichni jsme byli (a stále jsme) zvyklí příjmat informaci nejčastěji prostřednictvím textu, nezabývali jsme se tehdy otázkou možná důležitější než to, zda se svět bude opravdu dělit na dva tábory v závislosti na způsobu příjmání informace, či zda jedinci, kteří čtou, budou elitou či nikoliv. Ta otázka zní: proč je psané slovo považováno za validnější způsob sdělování informací a myšlenek, a především, zda-li je tomu opravdu tak -- tedy zda psané slovo opravdu má více co řící než vizuální prostředky komunikace. (Záměrně zde používám výrazu psané místo tištěné, protože Internet potřebu tisku nějakého textu přesouvá z oblasti šíření daného textu do oblasti jeho vstřebávání. Už není potřeba text tisknout, aby se dostal ke svému čtenáři. Dnes roli distribučního média může mnohem lépe zastat Internet. Stále je však pohodlnější číst si z papíru, než z monitoru počítače.)

Na první pohled je rozdíl mezi oběma způsoby přenosu textu nulový. Je lhostejné, zda si knihu doneseme z knihkupectví v aktovce, nebo zda ji stáhneme z nějakého serveru a doma vytiskneme. Na kvalitu informace nemá v tomto smyslu proces jejího získání žádný vliv -- výsledkem jsou stránky potištěné stejnými slovy. Problém nastává v okamžiku, kdy se zamyslíme nad tím, jak způsob jejího šíření, ovlivní zpracování, ale i samotný vznik takové informace.

Komunikace podle Postmana

Podle Postmana, kterého jsem zmiňoval v úvodu, je způsob, jakým lidé komunikují, výrazně ovlivněn způsobem šíření informace. Před vynálezem knihtisku, byl prakticky jediný způsob jak předávat informace ústní podání. Tím byl determinován přístup k informaci, která je příjmána prostřednictvím osoby mluvčího a není tedy důležité jen to co se sděluje, ale i to kdo to sděluje a jakou formou. Tím samozřejmě není myšlena současná podoba televizních debat, kde diskutující během jediné hodiny projdou vcelku bezbolestně přes nejrůznější témata počínaje národním hospodářstvím, přes drogovou problematiku až k rasovým otázkám. Promluvy probíhaly k, z našeho pohledu, velmi omezenému počtu posluchačů, kteří mohli bezprostředně reagovat a často se jediným tématem zabývaly i několik hodin. Protože předávání výsledku takových debat dále probíhalo rovněž převážne ústní formou, byla velmi důležitá paměť posluchačů a od toho se odvíjela i soudobá definice inteligence.

Knihtisk, uvádí Postman, znamenal v tomto směru revoluci. Informace už nebyly filtrovány a upravovány mluvčími, díky knihtisku měla k původním informacím přístup už nejen elita, s právem nahlížet do přepisů disputací, ale také "plebejci". Čtení navíc vyžaduje mnoho poměrně namáhavých úkonů, které ve svém důsledku vedou ke vzniku analytického myšlení. Spolu s nástupem tištěného slova se tak mění i definice inteligence -- důležité už není pamatovat si něco doslova, ale spíše porozumět komplikovaným větným strukturám a být s to je interpretovat a dále rozvíjet. Postman dokumentuje na příkladech vliv tištěného slova i na mluvený projev. Proslovy byly připravovány nejprve formou textu a až pak přednášeny. Nesly tedy všechny rysy psaného textu -- komplikovaná souvětí a promyšlenou strukturu, která je pro psaný projev té doby typická.

Za další zlom v komunikaci považuje Postman vynález telegrafu v roce 1844. Telegraf totiž bourá omezení rychlosti šíření informace na rychlost, jakou je vlak schopen převážet potištěné stránky. Telegraf přináší do novin, do té doby otiskující převážně do kontextu místa svého vzniku a spotřeby zasazené informace, to, čemu bychom dnes řekli bulvár. Z kdysi vnitřně soudržného média se stává změť "zajímavostí" ze světa, které nemají souvislost vůbec s ničím a jejichž skutečná informační hodnota limituje k nule. Podobné "informace" lze použít maximálně při luštění křížovek nebo ve znalostním kvízu, nicméně lze jen těžko předpokládat, že skutečnost, že se čtenář doví o vraždě nebo vlakovém neštěstí, které se událo několik set kilometrů od místa jeho pobytu, nějak výrazně ovlivní jeho chování.

Tento úkaz Postman nazývá ztrátou kontextu (dekontextualizace) a považuje jej za zlomový okamžik ve vývoji komunikace. Sdělení, která se objevují v novinách, totiž už nemají za úkol ani tak informovat o něčem, jako spíše pobavit čtenáře.

Posledním milníkem je pro Postmana vynález televize. Ta svým vizuálním zaměřením zcela likviduje šanci na nějaké vnitřně soudržnější zpravodajství. Televize potřebuje dynamiku a zábavnost, která diváka udrží u sledování daného kanálu. Hlavní problém televize Postman nevidí ve vysílání braku (který lze snadno rozpoznat), ale ve snaze zpostředkovávat důležitá a závažná témata, či dokonce vzdělávat. Vše co s televizí souvisí je totiž podřízeno zábavnosti, což dokumentuje na příkladech náboženských programů, které z bohoslužby dělají zábavnou estrádu, v níž hlavní roli nehraje Bůh, ale televizní kazatel, nebo "výukových" pořadů, které, prokládány reklamami, sugerují představu, že vzdělávání musí být zábavná věc.

Ztráta souvislosti

Jakoliv můžeme s některými Postmanovými závěry nesouhlasit, stále zůstávají pravdivá jeho pozorování a dokumetované příklady změn v přístupu k informaci a komunikaci. Současná společnost nejeví mnoho zájmu o dlouhé analytické texty které vyžadují čas a přemýšlení, a mohou vyvolat mnoho znepokojivých otázek, ale spíše touží po instantních novinkách, podávaných nejlépe vizuální formou (tedy doplněné v televizi dokumenárními záběry, v novinách pak celostránkovými barevnými fotografiemi), které jsou psány jednoduchým jazykem, a které v prvé řadě pobaví. Cílem soudobých médií tedy už není informovat o nějakém problému, ale, vulgárně řečeno, prodávat reklamu. Média proto musí být velmi zábavná, protože u nezábavného obsahu hrozí nebezpečí přepnutí na jiný kanál, nebo přechodu k jiným novinám, kde obsah zábavný bude. Roztáčí se tak nesmyslná spirála, ve které televizní hlasatel s úsměvem na tváři mluví o roztomilých zvířátkách jen pár vteřin po té, co informoval o havárii ropného tankeru, nebo hromadném vraždění na základní škole.

Vliv televizního zpravodajství je samozřejmě vstřebán i do kultury psaného slova, protože obyvatelstvo, odchované převážně televizí, přenáší svá očekávání zábavnosti i do jiných oblastí. Noviny se tak mění v mozaiku z kontextu vytržených zpráv z celého světa, které nemají většinou žádnou návaznost jedna na druhou, natož pak na problémy které řeší jejich čtenář. Aby bylo dosaženo obsahové pestrosti, tedy stavu, kdy se novinové zpravodajství dotkne všech zajímavostí, které se ve světě udály v předchozím dni, nemůže být poskytován prostor delším textům, které by mohly i poněkud vzdálený problém uvést do patřičných souvislostí. Různé víkendové přílohy předstírající obsahovou jednotnost pak působí spíše trapně, protože jejich autoři buď nemají o skutečné podstatě problému o němž píší žádnou ucelenou představu (stejní lidé během jednoho měsíce vyprodukují čtyři přílohy o různých věcech), nebo, v případě že autory jsou oslovení odborníci na dané téma, není k dispozici dostatečný prostor k osvětlení problematiky, protože hlavní je zábavnost celé přílohy, a té se dosahuje, když už ne obsahovou pestrostí, různými vizuálními prvky jako jsou fotografie, grafy a tabulky. Celý kruh se pak uzavírá doplněním textu o klimatických změnách a rizicích globalizace týdením přehledem programu televize.

Zcela zásadním problémem je rovněž již zmiňovaná naivní důvěra, že změnou média, kterým předáváme nějakou informaci, se nemění a neztrácí informace jako taková. Každá forma informace vyžaduje vnímání tou cestou, jež jí byla určena autorem, a není dost dobře možné předvádět některé druhy informací některými přenosovými médii. Snad nejnázornějším příkladem jsou televizní dokumentární pořady o umění. Jak je možné formou hodinového (pravděpodobně však ještě kratšího) televizního pořadu sdělit něco například o kubismu v malířství? Obraz je vysoce individuální a intimní záležitost. Vnímáním obrazu je možné strávit desítky minut, je možné na něj pohlížet z různých úhlů, při různém osvětlení. Místo toho televize nabídne několikasekundový záběr na výřez obrazu doplněný komentářem o jeho názvu, podkreslený emočně zabarvenou hudbou, která může zcela změnit vyznění díla.

Celkový dojem který divák získá sledováním takového pořadu sice hovoří o dobře investovaném čase, během kterého se stal odborníkem na dané téma, nicméně skutečné množství informace získané o tématu se blíží nule. Důsledkem principu televizního dokumentu, odtrhávajícího objekt od jeho kontextu a formy ve které existuje, je přenášení televizních vzorů mimo televizní obrazovku. Televizní divák odkojený dokumenty o malířství je schopen proběhnout během několika desítek minut celou galerii obsahující díla různých autorů a stylů a prohlásit takovou zkušenost za velmi přínosnou a poučnou.

Výsledkem celého zpětnovazebního procesu, ve kterém nejprve noviny přesly k principu zábavnosti, ten přejala a k dokonalosti dovedla televize, podle které se pak opět musely zařídit noviny, je tedy téměř absolutní nemožnost zpracovat v klasikých, masově dostupných médiích jakékoliv závažné téma, nebo lépe řečeno prosadit formu odpovídající obsahu.

Vizuální evoluce

O Internetu lze pronést velké množství vcelku banálních tvrzení. Jedním z nich může být: tak, jako knihtisk umožnil masám libovolnou informaci získávat v její původní a nezměněné podobě, umožnil masám Internet (pomineme-li cenzuru) libovolnou informaci publikovat. Toto tvrzení samo o sobě nic nevypovídá o tom kdo, co a jak publikuje. Říká jen, že je-li možné něco na Internetu zveřejnit, pravděpodobně se dříve či později najde někdo, kdo to udělá.

Internet vznikl jako síť vojenská a akademická. Zahrnuje v sobě velké množství protokolů a služeb které jsou určeny k nejrůznějším účelům - od publikování čistě textových informací až po přenos videosekvencí či celých filmů. Není cílem tohoto textu analyzovat všechny možnosti které Internet poskytuje. Spíše bych se rád zaměřil na problematiku publikování textových informací, na jejich formu a obsah, a na to, jak Internet ovlivňuje přístup autorů a čtenářů k informacím které se publikují.

Přerod od Internetu (síť k výměně dat a informací) k internetu (médium vydělávající peníze) lze nejlépe popsat jeho stručnou historií.

Ve svých počátcích sloužil Internet převážně k přenášení dat určených ke zpracování na superpočítačích. V tomto stádiu byl z komerčního hlediska zajímavý pouze pro ty, kdo potřebují velké množství hrubého výpočetního výkonu a mají dost finančních prostředků na to, aby si strojový čas koupili.

V osmdesátých letech, kdy byl Internet na akademické půdě již vcelku etablovaným prostředkem, byl ve švýcarském CERNu vymyšlen protokol HTTP (Hypertext transfer protocol) a jazyk HTML (Hypertext markup language). Jelikož vědecké výsledky lze v drtivé většině případů prezentovat jako textovou informaci doplněnou tabulkami s výsledky simulací či měření, občas prezentovanými formou statického obrázku, a proto, že kapacita přenosových linek nebyla na dnešní poměry nijak závratná, byl původní HTML orientovám převážně na text a na práci s ním.

Jelikož univerzity jsou plné studentů s nejrůznějšími zájmy, začalo se spektrum informací na Internetu rozšiřovat úměrně tomu, jak tito studenti získávali k síti přístup. Jelikož západní populace je silně ovlivněná vizuálními prostředky televize, objevila se silná potřeba zobrazovat na stránkách různé grafické prvky. Tento tlak na vizualizaci způsobil rozšíření standardů HTML o vylepšení typu obrazových map, možnosti obtékat obrázky, různě měnit jejich velikost, či používat je jako pozadí stránky.

Taková prezentace, byť grafická, však ještě ani zdaleka nesplňuje představy vizuálního média, proto dalším krokem bylo rozšíření obrazového formátu GIF o možnosti animace. Vývoj standardů se však na tomto bodě nezastavil, a celá devadesátá léta jsou ve znamení rozšiřování HTML o další a další prvky umožňující lepší vizualní zpracování stránek. Objevují se javascripty, další čistě grafické formáty jako je Shockwave či Flash, přímo do stránek lze zakomponovávat celé animace ve formátu Quicktime či RealMedia. Současně s tím si své místo do HTML prosadily i zvuky, které je možné přehrávat na pozadí, aniž by o ně příjemce stránky projevil zájem.

V určitém okamžiku dosáhl HTML takových možností, že začal být zajímavý nejen pro členy akademické obce, ale i pro firmy, které jsou zvyklé prezentovat samy sebe převážně formou vizuálních nástrojů (celostránkové obrazové reklamy, televizní reklamy atd.). Přesto, že přenosové kapacity byly stále dosti skromné, začaly se stále častěji objevovat stránky založené téměř výhradně na grafických prvcích.

V druhé polovině devadesátých let skutečný obsah stránek ustoupil de facto až na poslední místo, nejdůležitějším se stal vzhled stránky. Ve stejném okamžiku nastal neuvěřitelný boom Internetu. A současně s tím se z Internetu stal internet. Obsah jako nutné zlo

Spolu s proměnnou Internetu z média textového na médium vizuální nastává zásadní změna také v rozložení obsahového zaměření. Zatímco v osmdesátých letech a počátku let devadesátých byl Internet plněn převážně jedinci s nějakým společným zájmem, kteří z nadšení novým prostředkem komunikace vytvářeli monotématické web-ziny, polovina devadesátých let přináší zlom - na místo web-zinů nastupují informační servery, které se naoko drží jediného tématu (např. počítačového zpravodajství), ve skutečnosti však téměř doslova kopírují podobu klasických papírových novin, ovšem "vylepšenou" o možnost s minimálním nárůstem nákladů publikovat zprávy v průbehu celého dne.

Zamysleme se nad základními rysy, které vykazuje internetové zpravodajství:

Prvním znakem je trivializace. Projevuje se odklonem od rozebírání skutečné podstaty problému. Místo aby byl komplexní problém uveden do souvislostí, tyto souvisloti hiearchicky vysvětleny a na konci textu se objevila nějaká syntéza, provede se zjednodušení problému ad absurdum. Díky trivializaci získávají čtenáři dojem, že i složité problémy jsou v podstatě velmi jednoduché, a že po přečtení několika odstavců, jejichž autorem je bůhvíkdo, je možné stát se odborníkem na prakticky jakékoliv téma. Díky tomu se můžeme setkat s obrovským množstvím odborníků na cokoliv, od jaderné energetiky až k zahraniční politice státu. O validitě takovýchto názorů by si měl každý udělat odpovídající úsudek, ovšem vzhledem neexistenci podrobnějších zdrojů, jsou podobné jalové texty považovány za samozřejmost, nad kterou se není potřeba pozastavovat. Naopak je potřeba na ně okamžitě reagovat v diskusi pod článkem, a předvést tak, že nejen autor zveřejněného článku je odborníkem.

S trivializací souvisí zkracování, které, po té, co je čtenář osvobozen od starostí se souvislostmi, zajistí, že jeho pozornost a soustředění nebudou příliš namáhány. Nejzářnějším příkladem zkracování jsou krátké "zprávy" na vrcholu prakticky každého informačního serveru. V této souvislosti lze položit otázku: Kolik informace o nějakém, často velmi komplikovaném problému, který má mnoho aktérů a mnoho souvislostí s jinými problémy, lze vydolovat z jediné věty? Přesto patří tyto "noticky" k neoblíběnější součásti každé stránky, a vzhledem k tomu, že je lze téměř bezbolestně obnovovat v průběhu celého dne, jsou rovněž velmi vyhledávaným zdrojem povyražení. Jejich opravdovým cílem ovšem není informovat, ale přitáhnout čtenáře ke stránce během jediného dne co nejvícekrát, a dát mu dojem, že je v centru dění. Vždyť o tom, co se děje, ví téměř bezprostředně po tom, co se to stane. Zda to něco, opravdu stojí za pozornost, je irelevantní.

A konečně nejdůležitější vlastností jakéhokoliv internetového textu, je jeho zábavnost. Ta může být prezentována jednak přímo, v podobě explicitních vtipů, nebo implicitně, ne zcela zřejmou formou jakoby vážně míněné zprávy, jejímž cílem však není nic jiného, než pobavit. Zábavná totiž nemusí být jen vesele napsaná zpráva, nebo zpráva o něčem veselém. Zábavný může být i text o tom, jak někdo někoho rozřezal motorovou pilou, či o tom, že se někdo předávkoval heroinem. Stačí jen na úplný závěr zprávy přidat nějaké dobře mířené povzdechnutí, či "vtipnou" poznámku, a z lidské tragédie, se stane vtip. Čím je zábavná zpráva bizarnější, tím větší je pravděpodobnost, že sklidí u publika úspěch.

Pohled na několik hlavních českých zpravodajských serverů, nám dává za pravdu. Vidíme v podstatě stále totéž: záplavu krátkých zpráv, ve valné většině případů přejatých ze zahraničních internetových zdrojů, zbavených kontextu svého původu a doplněných vtipnou douškou. Delší analýzy se objevují jen sporadicky, a je-li to jen trochu možné, jsou rozděleny na více dílů.

Na otázku proč je tomu tak, existují v zásadě dvě odpovědi. Zaprvé je v tomto přístupu rozpoznatelná snaha o maximalizaci počtu přístupu k danému informačnímu zdroji a tedy o vystavení co největšího počtu reklamních prvků. Tato snaha je vcelku pochopitelná, protože v podstatě jediný příjem který informační servery mají, plyne z prodeje reklamy.

Druhým důvodem, kteří kritici krátkých zpráv často opomíjejí je ten, že po dlouhých textech není mezi většinou čtenářů poptávka. Odchováni tištěnými novinami a televizním zpravodajstvím, které jsou na zkratkovitém a do kontextu nezasazeném zpravodajsví založeny, čtenáři prostě nejsou ochotni, a co je zvlášť alarmující, v mnoha případech ani schopni, dlouhé analytické texty příjmat. Četba delšího a komplikovanějšího textu, zvlášť vyžaduje-li soustředění a zapojení analytického myšlení, je prostě pro valnou část populace nad její schopnosti.

Důvod této neschopnosti je zřejmý: analytický text sice nemusí být napsán nudně, nicméně většinou lze jen těžko dosáhnout toho, aby byl zábavný. I o vážných tématech lze sice psát "lehkým perem", nicméně v některých případech by zábavnost byla jaksi nepatřičná a prakticky by rušila záměr celého textu. Mám-li to popsat poněkud triviální formou: Snahou závažného textu je představit závažné téma, nad kterým se má čtenář vážně zamyslet. Těžko si bude čtenář uvědomovat, že téma které je mu předkládáno pojednává o možnosti globální katastrofy, bude-li se smíchem kácet ze židle. Bohužel snahou některých autorů je právě toto: podávat vážná témata formou grotesky, být vtipnými za každou cenu, udělat ze všeho taškařici. Žádný problém není dost závažný na to, aby nebylo možné jej obrátit ve vtip, žádný vtip není dost vulgární na to, aby nemohl být publikován.

Je zřejmé, že snaha o zábavnost za každou cenu je produktem televizního zpravodajství, které je na principu zábavy založeno. Co je na celé věci tragické, je fakt, že Internet, narozdíl od televize, nemusí podávat jen banální zprávy vytržené ze všech souvislotí, jejichž cílem není nic jiného něž udržet čtenáře (a v některých případech je vhodnější spíše než o čtenáři hovořit o konzumentovi obsahu) co nejdéle u daného serveru a donutit jej klikat na co nejvíce linků odkazujících na stejný server, protože jedině pak bude dosaženo největšího počtu zobrazení reklamních proužků.

Hledání souvislostí

Současný Internet nejlépe charakterizuje výraz informační potopa. Ta vede k tomu, že každý čtenář si vytváří okruh stálých zdrojů, které sleduje (a které čerpají ze stále stejných zdrojů) a ostatní zcela ignoruje, protože zkrátka nemá dost času na to, aby každý den vyhledával zdroje nové, které nebudou stále dokola omílat to samé. Jelikož se takové zdroje snaží nabalit na sebe co nejšiřší okruh čtenářů (z důvodu prodeje reklamního prostoru), snaží se také přizpůsobit co nejširší čtenářské obci. Ovšem být "čitelným" pro široké spektrum čtenářů, znamená být na úrovni těch nejslabších, tedy trivializovat obsah až ad absurdum.

Na druhou stranu existují zdroje, které jsou cíleny na opravdové odborníky a nenabízejí nic, než informace o problému, kterému se věnují (grafika, programování, bezpečnost systémů atd.). Tyto zdroje jsou, narozdíl od prvních uvedených, vysoce kontextualizované a o jejich čtenářích lze předpokládat, že jsou inteligentními a po informacích bažícími jedinci. Problém je v tom, že ani tito čtenáři nesledují většinou nic jiného než tyto specializované zdroje. Jsou tak odtrženi od okolního světa, a chtějí-li informace o jiných oborech, nezbývá jim, než číst zdroje obecné.

Internet se tak polarizuje do dvou extrémů -- na jednu stranu informační servery plné banálních hloupostí, které nejsou čtenáři s to dodat nic než téměř bezobsažný balast, na druhou stranu servery vysoce specializované, které jsou určeny jen odborníkům a jejichž četbou nemá o věc se zajímající, ale nezasvěcený čtenář šanci cokoliv se dozvědět proto, že prostě nerozumí tomu, o čem informují. Jakýsi střed -- tedy zdroj, který popularizuje složitá témata, se na Internetu prakticky nevyskytuje. Důvodů je několik.

Protože existence takového popularizačního zdroje předpokládá existenci odborníků schopných oprostit se od jazyka své specializace a psát dlouhé texty, které sice na úrovni, nicméně srozumitelně dané téma vysvětlují a zasazují do souvislostí, je výběr potenciálních autorů pro takovýto informační zdroj velmi omezený. Druhým, snad ještě závažnějším problémem jsou peníze. Aby byl zdroj s to zaplatit odborníky, trávící prací na tématu velké množství času, musel by mít širokou klientelu, která práci takového odborníka zaplatí. Ovšem většina čtenářů o dlouhé texty zájem nemá, čili s masou čteností takového zdroje počítat nelze. A co dnes nelze zaplatit, to nelze ani realizovat.

Vzniká tak paradoxní situace, kdy snad poprvé v dějinách existují všechny technologické předpoklady k širokému rozšíření obecné vzdělanosti, ale téměř nikdo o ni nejeví zájem.

Na Internetu lze naštěstí stále nalézt fundované a zajímavé zdroje a texty, které se seriózně zabývají některými tématy. Jde převážně o stránky různých nadšenců, kteří svou práci, s různými úspěchy, odvádějí prakticky zadarmo. Dalo by se říct, že absolutně množství takovýchto textů stálé stoupá (ačkoliv jejich percentuální zastoupení směřuje spíše opačným směrem). Problémem zůstává, že tyto zdroje jsou značně roztroušené, a i kdyby se náhodou objevil někdo, kdo má zájem o něco jiného než je rychlokvašený lunapark v televizním (nebo lépe internetovém) stylu, je otázkou, zda je bude s to najít. Jelikož neexistuje žádný skutečný prohledávač obsahu Internetu, vracejí současné vyhledávače obrovská kvanta irelevantních odkazů. Při množství stránek, které jsou ve vyhledávačích indexovány, a při praktické nemožnosti zadat dotaz tak, aby v něm byl vyjádřen smysl dotazu a ne jen klíčová slova, je téměř nemožné objevit požadovanou informaci v odpovídající kvalitě.

V tomto směru je zajímavé zamyslet se nad tím, že zatímco prezentační vrstva Internetu se vyvíjí až překotně, vrstva informační, se za ní jen zvolna loudá. Autor textu určeného k publikaci na Internetu, má dnes mnoho možností jak obsah, který publikuje prezentovat a vizuálně předvést, ale jen velmi málo, pokud se chce zaměřit na zasazení svého textu do nějakých souvislostí, či naznačit o co v něm vlastně jde. (Díky stránkám s pornografií dnes vlastně ani nemá smysl používat klasické prostředky HTML jako je označení klíčových slov, protože erotické servery zahrnují do hlaviček svých stránek preventivně všechna slova která jsou ve vyhledávačích nejčastěji zadávána.)

Formát XML (Extended markup language), který by měl umožnit převedení Internetu na jakousi "databázi", kde obsah je oddělen od prezentační formy, je možná krokem správným směrem, nicméně je až s podivem, že přišel tak pozdě, a že v podstatě nemá konkurenci v jiných prostředcích kontextualizace a navazování na související informace. Navíc, pokud si přečteme představy Billa Gatese (co se týče kapitálového zajištění nejsilnějšího hráče na tomto poli) o tom, k čemu by měl XML sloužit, vidíme spíše nástroj k vyhledávání nejlevnějších zájedů a dovolených, než opravdu vážně míněný pokus o "oddělení zrna od plev".

Zcela zřejmě se tak naplňují pesimistické obavy různých autorů, že ačkoliv bude Internet plný zajímavých a důležitých informací, nebude nikdo, kdo by byl schopen takové informace najít.

Cesty ke světlu

Lze vymyslet mnoho způsobů, jak z internetu opět učinit Internet. Schopní autoři mohou například žádat o granty, které by mohly pokrýt náklady spojené s tvorbou a propagací kvalitního obsahu. Podobné projeky by ostatně měly být v zájmu národních vlád, pro něž je obecná vzdělanost nejlepším lákadlem na zahraniční investory. Soukromé nadace poskytují velká kvanta peněz i na mnohem méně vznosné cíle než je rozšíření informačních obzorů populace a mohly by tedy přispět i na jakási veřejná vzdělávácí centra na Internetu. Nicméně ve většině případů zůstávají podobné zdroje financí k prosbám o příspěvek hluché. (Eventuálně přispívají na mediálně zajímavé, funkčně však minimálně sporné, projekty ve stylu internetový učitel.) Důvodem se zdá být současná pověst Internetu jako místa, kde se vyskytuje pouze pornografie, warez a hudba ve formátu MP3.

Další možností je vývoj opravdu inteligentního vyhledávače, který by skutečně rozuměl dotazu a byl by s to vracet opravdu relevantní výsledky. Zde ovšem narážíme na technologické potíže, o nichž se nedomnívám, že by byly v brzké době vyřešeny.

A ostatně -- i kdyby se objevil někdo, kdo by chtěl sponzorovat kvalitní internetový zdroj, a ten by opravdu vznikl, je otázkou, zda by se něco změnilo. Zda by uživatelé Internetu opravdu prozřeli, a místo bulvárních noticek by se začali zajímat o vědu a sebevzdělávání. A je také otázkou, zda by inteligentní vyhledávač nepropadl brzy depresi z toho, že většinu času musí odpovídat na dotazy jako "Kde najdu fotografii poprsí Pamely Andersonové?"

Tyto závěry se mohou jevit jako poněkud přehnaně pesimistické. Dokumentujme je tedy na příkladu Neffova Neviditelného psa: Podle služby navrcholu.cz, registruje NP každý den (v průběhu pracovního týdne) přibližně 10000 sessions (tj. kolikrát ke stránce přistoupil jeden prohlížeč). Toto můžeme považovat za počet čtenářů, kteří si přečtou alespoň něco z hlavní stránky novin. Většina článků anotovaná na hlavní stránce registruje kolem 1000 sessions. Vyjímky jsou v podstatě tři: články Ondřeje Neffa o přátelích a psech mívají přibližne 1500 sessions, kulturní rubriky a "nezajímavá" témata (některé politické komentáře atp.) se pohybují v okolí 500 sessions a níže a rubrika přisprostlých vtipů Chechtavej tygr dosahuje pravidelně návštěvnosti nad 3000 sessions.

Co z toho plyne? Čtenáři NP a) rádi čtou veselé příhody o psech a lidech které neznají a texty pojednávající o tom, co předchozí den vysílala ve svém zpravodajství některá z televizních stanic, b) nezajímají se o kulturu, c) velmi rádi si čtou vulgární vtipy.

Vítejte na internetu!

Budoucnost nikoliv Orwellovská

Je paradoxní, že v situaci, v níž se Internet nachází, někteří lidé bijí na poplach a vyhrožují Orwellovskou budoucností. Problém současných médií (nejen Internetu) nespočívá v tom, že by je chtěly národní vlády kontrolovat a cenzurovat tok důležitých informací. To je nakonec, díky diverzitě médií, a Internetu zvláště, stejně prakticky nemožné. Riziko, a to naprosto zásadní, je, že o podobné informace nebude nikdo jevit zájem.

Jestliže hrozí globální oteplování, bude ve zpravodajství prohnáho zmiňovaným řetězcem trivializace - zkrácení - zezábavnění a zařazeno mezi zprávu o tom, že kdesi v Argentině se narodila paterčata, a že v pákistánské ZOO pošel medvídek mýval. Tento proces však nebude vnucen ani vyžadován nějakým tajemným Velkým bratrem, ale samotnými příjemci informací. Informační zdroj, který by se pokusil provést opravdovou analýzu stavu věci prostě nikdo nebude sledovat. Vždyť proč se zatěžovat nějakými problémy, když svět je tak zábavné místo? Proč přemýšlet, když je možné zabavit se hledáním toho nejzábavnějšího vtipu, proč poslouchat výhružky šíleného vědce na nějaké nudné přednášce, když se ve stejnou dobu koná tak zábavný koncert?

Zmiňoval jsem Postmanovu knihu Ubavit se k smrti. Mé závěry se v tomto směru od těch jeho příliš neliší, a přiznávám, že jsou jimi i do značné míry inspirovány. Stejně jako on se obávám, že lidstvu nehrozí ani tak diktatura proletariátu, nebo rozdrcení ocelovou botou kapitalismu, ale spíše naprostý nezájem o cokoliv, co nebude zábavné a vtipné.