Problematika propojení stroje a člověka na nějaké vyšší úrovni než umožňují sočasná interfacová zařízení (klávesnice, monitory atp.), je v podstatě dost stará. Dnes její atraktivitu a aktuálnost stimuluje nejen literatura (kyberpunk a SF), ale také prudký zájem výzkumníků, kteří ji díky pokrokům v jiných oblastech začínají považovat za velmi zajímavý a aktuální směr výzkumu.

Hrubozrnné dělení

Motivace k připojování různých umělých zařízení k člověku, nebo jejich úplná implantace do lidského těla, jsou v zásadě tři. Zaprvé jde o medicínské důvody, kdy se snažíme "opravit" některé disfunkce lidského organismu vzniklé buď již při prenatálním vývoji nebo i později během života jedince. Tato součást oblasti našeho zájmu se dnes prudce rozvíjí, a to zejména díky pokračující miniaturizaci a vzniku nových materiálů. V současnosti využívané implantáty jsou funkčně založeny především na bázi křemíku, a jde tedy o jakési implantování víceméně klasických mikročipů přímo do těla. Výzkum je zaměřen různými směry, za všechny uveďme třeba snahu vědců z MIT umožnit vidění slepcům. Zařízení by mělo fungovat přibližně tak, že do oka slepého člověka je impantován čip, který slouží jednak jako zdroj energie (solární články), jednak jako zdroj optické informace a konečně také jako jakýsi převodník mezi získanou informací a optickým nervem pacienta. Pomocí speciálních brýlí má pak být na tento čip laserem vykreslován obraz (snímaný kamerou umístěnou na brýlích), který celé zařízení zároveň napájí. Tato, a další aplikace (jako jsou dnes již téměř běžně používané kochleární implantáty) jsou však jen počátkem celého spektra možností, které v medicíně otevírá šance připojit člověka ke stroji. Kdo ví, třeba budeme jednou díky implantační medicíně s to kompenzovat i tak závažná postižení jako je debilita, či jiné poruchy mozku.

Druhým důvodem proč do sebe vpustit nějakou a priori cizí technologii je rozšiřování našich schopností. V tomto směru jsou v zásadě tři zajímavé oblasti. Jednak jde o rozšiřování schopností smyslové soustavy (např. infračervené a ultrafialové vidění, zvyšování citlivosti ucha, vylepšení čichu atd.). Dále můžeme s vhodným implantátem upravovat funkci našich vnitřních orgánů (třeba posílení výkonnosti svalové soustavy, kontrola a optimalizace funkcí trávící soustavy - populární je na tomto místě zmínit možnost rychlého odbourání ethanolu, nebo řízení srdeční činnosti), což může přinést prodloužení lidského života a snížení náchylnosti k některým chorobám (protože implantát si sám řekne čeho má tělo nedostatek, připadně, připojením k nějakému regeneračnímu zařízení tento nedostatek sám napraví). A konečně implantáty mohou sloužit i k rozvíjení našich mentální schopností, jako jsou paměť, schopnost rychle řešit složité numerické úkoly atp.

A konečně posledním důvodem k impantaci humanowaru (dovolte mi používat tento termín pro jakékoliv zařízení vpravené do záměrně těla s úmyslem nějak pozměnit nebo rozšířit jeho funkci) je vytvoření úplně nových funkcí, kterými zatím naše organismy neoperují. Sem patří nejen často zmiňovaná možnost radiové komunikace (což by ostatně ani dnes už nebyl na jisté primitivní úrovni až takový problém), ale také schopnost pracovat s pro lidi zcela netypickými zdroji energie (tedy odstranění nutnosti jíst v klasickém smyslu toho slova). Odhadování dalších možností by bylo jistě velmi zábavné, nicméně je to zbytečné plácání do vody, protože všechny naše představy budou jistě překonány, až se odpovídající technologie skutečně objeví.

Prozatím tedy řekněme jen tolik, že implantování umělých součástí do lidského organismu může přinést mnoho zajímavých změn (ať již pozitivních, nebo negativních) v chování a vývoji společnosti. A tyto změny nebudou jen tak primitivního stupně, jako že výrobci mobilních telefonů příjdou o práci.

Zamysleme se nyní nad technologickými možnostmi, které jsou k dispizici, uvažujeme-li o připojování umělých zařízení k člověku. Výčet který bude následovat, včetně diskuse výhod a nevýhod jednotlivých eventualit, si rozhodně neklade nároky na úplnost. Z celého rozsahu problému záměrně vybírám pouze technologickou část věci, protože ta je jakýmsi základem, úvodem do věci, a lze z ní dále snadno vycházet při dalších extrapolacích.

Navazování spojení, část 1.: Křemíková evoluce

Časově nám asi nepřilehlejší technologií pro rozšiřování lidství, je klasická invazivní chirurgie. S její pomocí, a také s pomocí některých technik připojování umělých zařízení k buněčným strukturám, jejichž zárodky lze již dnes pozorovat (viz připojování křemíkových sond k neuronům zoumané na Kalifornské univerzitě), budeme s to rozšiřovat člověka o produkty dnes známé technologie.

Dnes známou technologií zde míním zejména různá komunikační zařízení, přídavné paměti nebo aritmeticko-logické jednotky, funkčně založené především na bázi mikročipů a principů s nimi spojenými. Kromě varietních kousků, jako by bylo např. vítězství běžného člověka nad šachovým velmistrem pouhou hrubou výpočetní silou, přináší schopnosti přidané rozšířením i praktické aplikace, jako třeba schopnost bleskově propočítávat výhodnost a výnosnost investicví na burze, nebo implantace medicínského expertního systému lékařům.

Invazivní chirurgie a s ní související typ implantátů sebou, kromě zmiňovaných výhod a vylepšení, nese také několik zřejmých a velmi závažných nevýhod. První a nejmarkantnější je nutnost provést operaci. I kdybychom předpokládali, že medicína přijde s postupy, které umožní snížit riziko neúspěchu a případného poškození jedince při operaci na minimum, a že doba nutná k rekonvalescenci a hojení bude v řádu dnů, místo týdnů a měsíců, jak by tomu bylo v případě současného stavu věci, stále je nutné, aby každý zájemce o implantát nějaký čas pobýval na příslušné klinice. Tím náklady na zavedení implantátu prudce rostou, a představy, že s pomocí chirurgických zásahů bude možné pořídit si implantáty stejně, jako lze dnes pořídit mobilní telefon, jsou, mírně řečeno, optimistické.

Dalším problémem je vlastní umístění rozšiřujících zařízení. Lidské tělo neposkytuje v tomto směru mnoho možností - až na kosterní systém jde převážně o měkké tkáně, které mohou být v případě extrémního zatížení, jakým je pád či automobilová nehoda, tuhými implantáty snadno poškozeny. Připojíme-li k této skutečnosti také fakt, že čím výkonnější systém bude implantován, tím lepší musí být jeho chlazení a napájení, docházíme k závěru, že mimo oblasti pod hrudním košem (kam se ostatně umisťují např. kardiostimulátory), není v organismu implantáty kam umístit.

S tím souvisí také další problém, kterým je připojování externích zařízení a napájecích okruhů. Jakýkoliv konektor je "dírou" do těla, která hrozí zavlečením různých infekcí a chorob. Rovněž k ukotvení konektoru nemáme mnoho možností - prakticky jedinou vhodnou plochou je lebka. Zde ovšem případná infekce, nebo vytržení konektorů má katastrofální následky. Konektorování datových cest lze sice předejít rádiovou komunikací, nicméně i malý vysílač trpí poměrně velkou spotřebou, navíc hrozí přehřívání přilehlých tkání a zvýšené riziko vzniku nádorových onemocnění. Bezdrátové dobíjení celého systému je rovněž možné, nicméně výše uvedená výtka o riziku přehřívání tkání zde platí dvojnásob. Jediným použitelným řešením tak zůstává jakási chemická baterie, která bude spotřebovávat látky vyskytující se organismu v dostatečném množství, a jejich rozkladem bude s to generovat elektrický proud. Otázkou zůstává účinnost takového napájecího systému.

Poslední, ale ne nejméně závažnou vadou invazivní chirurgie je možnost upgradování systému. Jakákoliv změna v hardwaru, nebo jeho úplné odstřanění, znamená další operaci, stejně náročnou jako byla první.

Z uvedeného plyne, že první verze implantátů budou nesmírně drahé, poměrně nebezpečné a ve většině případů se omezí jen na jakási komunikační rozhraní, které umožní propojení externích zařízení s organismem. I přes relativně omezené možnosti kterých v prvních verzích tento druh humanowaru dosáhne, však přinese obrovské možnosti, zejména co se týče ovládání strojů a tvůrčích povolání. Díky přímému řízení strojů bez omezení, která klade fyzický kontakt s ovládacími prvky, bude bezpochyby dosahováno skvělých výsledků např. v mikrochirurgi, kdy často příliš neohrabané ruce mohou být nahrazeny precizními mechanickými náhražkami řízenými změnou mozkové aktivity (abychom se vyhnuli zprofanované formulaci "silou myšlenky"). V tvůrčí oblasti pak tyto prostředky přinesou pravděpodobně pravou revoluci - ať už v oblasti umění, nebo i inženýrského projektování.

Navazování spojení, část 2.: Na hranici nanometru

Technologicky pokročilejší, a tedy i časově vzdálenější, možností rozšiřování lidských schopností, se jeví být nanotechnologie. Stroje o velikosti několika nanometrů jsou jako stvořené k tomu, aby byly vpraveny do lidského těla, kde mohou zastávat mnoho rozličných ukolů.

Injekční stříkačkou zaneseny do krevního oběhu, naleznou nanostroje během několika desítek minut své místo v těle, přichytí se k odpovídajícím buňkám a pomocí chemických nanotováren ovlivňují jejich funkci podle programu. Je-li potřeba potlačit bolest, syntetizují endorfin; vyžadují-li to okolnosti, dávají příkazy k produkci adrenalinu; chceme-li pomocí oka příjmat informace o stavu organismu, nebo výsledky komplikovaných výpočtů provedených pomocí výkonných nanopočítačů, přichytí se k čípkům a tyčinkám odpovídající počet nanostrojů, které budou generovat obraz přímo na sítnici oka.

V oblasti rozširování lidského těla, budou pokročilé nanotechnologie znamenat opravdovou revoluci. K jejich instalování nebude potřeba provádět nákladné a komplikované operace - v podobě roztoku jich lze vpravit do těla celé milióny, přičemž rozsah jejich funkcí bude obrovský. Nanostroje nemají problémy s napájením - potřebnou energii ke své funkci získávají přímo z ogranismu, vzhledem k jejich velikosti by problémem nemělo být ani jejich případné chlazení. Připojování externích zařízení (např. komunikačního zařízení), lze řešit vrstvou podkožních strojů, které mohou reagovat i na velmi slabý elektrický proud, nebo na lokální změny teploty. Nanotechnologie jsou tedy, zdá se, přímo ideální cestou, jak z člověka udělat nadčlověka. Je to ale také ten nejlepší způsob, jak z lídí dělat otroky.

Problémem totiž zůstává, že pár miliónů nanostrojů přijatých například v potravě, nebo ve sklenici vody, může napadnout lidské tělo stejným způsobem, jako dnes napadají počítačové viry počítače, ne-li ještě mnohem snadněji. Rozhodne-li se nějaký maniak s přístupem k nanotechnologii očistit svět od kuřáků, stačí, aby rozšířil nanostroje aktivující se kontaktem s nikotinem, které se usadí na těch správných místech v mozku, a první ranní cigareta se proměnní v tu úplně poslední. Ale nanoviry nemusí mít tak drastické programy. Pokud nějaká nadnárodní společnost usoudí, že se vyplatí investovat několik miliard dolarů do nanovirové infekce, když pak zákazníci budou zaplaveni pocity žádostivosti pokaždé, když uvidí její výrobky, nebude váhat a nákazu rozšíří. S dávkou poněkud černého humoru je možné představit si situaci, kdy celé národy nakupují v těch nebo oněch hypermarketech podle toho, která společnost právě vyvinula účinější formu ovlivňování nanostroji.

Argumentace, že tak, jako počítačové viry odstraňují antiviry, mohou být nanoviry kontrolovány nanoantiviry, poněkud pokulhává. Jednak předpokládá, že penetrace obyvatelstva nanoantiviry bude úplná, jednak, není dost dobře možné, aby byla ochrana před nanoviry vyvíjena tak jako vznikají antivirové programy pro počítače. U lidí lze totiž jen těžko použít metodu osvěřenou miliony uživatelů počítačů: v případě vážných potíží stiskni reset a přeinstaluj systém.

Je tedy zřejmé, že nanotechnologie bude zcela určitě přísně kontrolována, nejspíše významnými vojenskými institucemi, které její běžné nasazení zřejmě jen tak nepovolí. Ale i v případě, že se objeví dostatečně pokročilé výsledky v komerční sféře, nelze u této technologie jinak, než ji přísně kontrolovat. Lze totiž předpokládat, že v určitém okamžiku přestane být výroba nanostrojů astronomicky drahou, a vybudování továrny produkující nanostroje bude v možnostech každého silnějšího investora. Nasazení nanotechnologie tak bude, poněkud paradoxně, limitováno jejími obrovskými možnostmi - pro některé jedince, budou její možnosti možná až příliš velkým pokušením. A rozhodně nebude úplně od věci zbystřit, až CIA popře, že by volby prezidenta mohly být nějak ovlivněny nelegálním použitím nanostrojů.

Navazování spojení, část 3.: Technologie růstu

Poslední technologií kterou se budeme zabývat jsou biologické implantáty - bioware. Tato technologie je současnosti nejvzdálenější, proto se můžeme jen dohadovat o tom, jaké budou její možnosti.

Princip biowaru je následující: řekněme, že je potřeba, aby se z lidí stali býložravci schopní získávat energii pojídáním mořských řas. Nejjednodušším řešením, pro společnost, která ovládá biotechnologie, je vytvořit tvora, který proroste lidským organismem, na pokožce vytvoří žábra a umožní lidem pohybovat se pod vodou tak, jak jsou toho schopny ryby. Další tvor proroste žaludkem vytvoří uplně nový, od původního třeba zcela odlišný trávící systém. K zavedení podobného symbiota je potřeba jediné - dostat jeho zárodek na to správné místo v lidském těle. Všechno ostatní je jen otázkou růstu.

Upozorňuji, že zde nemluvíme o genetických manipulacích s lidským genomem. To je příliš neohrabaná technika, která vyžaduje, aby z upravené DNA vznikl a dospěl celý člověk. Genetické inženýrství lidského genomu je vhodné pro náhradu zubů tuhými kožnatými výrustky které se nekazí, ne k vytvoření třetího oka v šedesátém roce života.

Bioware znamená vrchol toho, co si jako živí tvorové dokážeme v oblasti vlastního rozšiřování představit. Jde o to, že symbioti, které vpustíme do svého těla, musí být vysoce robustní a přizpůsobiví. Robustnost je nezbytná proto, že tito symbioti, schopní růstu a samoopravování, mohou, v případě nějaké poruchy při vývoji, nebo napadením virem (a zde nemluvíme jen o virech lidských - bioware může fungovat na úplně jiných biologických základech než náš organismus - je to jen otázka vhodných mezičlánků zařazených mezi náš organismus a organismus symbiota), mohou být následky pro hostitele fatální. Potřeba přizpůsobivosti pak plyne z různorodosti lidských organismů.

Bioware bude mít pro nás jen těžko představitelný vliv na způsob života. Díky možnosti upravovat člověka podle potřeby k prakticky jakýmkoliv účelům, možnost nechat mu dorůstat končetiny nebo vnitřní orgány, šance na to, že budeme s to vypěstovat jakýsi umělý mozek, který přiroste k tomu původnímu a zněkolikanásobí naše intelektuální možnosti, to vše bude znamenat převrat v tom, jak bude vypadat svět biotechnologií.

Zajímavou otázkou v tomto směru je, co nakonec zbyde z dnešního člověka po tom, co budou ovládnuty biotechnologie. V pokročilém stádiu jejich vývoje si lze představit scénář, kdy lidé se rodí jako ony pověstné mozky v kádích s živným roztokem a podle potřeby si pak nechávají dorůstat orgány které se jim právě hodí.

Rozšiřování lidství

Dosud jsme se zabývali pouze technologickou otázkou rozšiřování lidského organismu, ale celá věc má mnoho dalších rovin.

Především je nutno zamyslet se nad mechanismy schvalování jakýchkoliv metod zásahu do lidského organismu. Lze předpokládat, že jestliže léky se testují a čekají na schválení několik let, budou prodlevy mezi vývojem nových technologií rozšiřujících organismus a jejich skutečným nasazením do praxe ještě delší. Navíc tyto technologie sebou opravdu nesou mnohá nebezpečí nejen fyzická, ale především psychická. Lidský organismus a myšlení je přizpůsobeno a navyknuto na vnímání světa klasickými smysly a interagování klasickými cestami fyzického a hlasového projevu. Nelze proto předvídat, jak bude reagovat člověk vystavený vlivu vjemů velmi odlišných od těch, se kterými za celý svůj život setkal.

Dlaší problémy jsou sociálního rysu. Rozšiřování paměti a mechanismy rychlého a kontextového přístupu ke znalostem umístěným mimo hmotu lidského mozku, způsobí zcela určitě převrat v zaměstnanecké politice. Dnešní trend je zaměstnávat stále mladší a mladší pracovníky, protože jsou ochotni a schopni snášet stres a pracovní tempo, kterému starší lidé mohou jen těžko stačit. Prakticky jediným důvodem, proč zaměstnávat starší pracovníky jsou dnes zkušenosti, které získali za dobu své praxe. Jestliže však vznikne expertní systém, který umožní dvacetiletému mladíkovi přístup k odborným zkušenostem padesátiletého harcovníka, lze jen těžko pochybovat o tom, koho bude zaměstnavatel preferovat.

Pravděpodobně nejvýznamějším problémem, který jsem už nastínil, je však potenciální nebezpečnost podobných technologií. To má dva důsledky: zaprvé, na určité úrovni budou muset být podobné technologie velmi přísně kontrolovány. A zde nejde o technologické omezování motivované extrémní hamižností, jaké můžeme vidět např. ve známé aféře s dešifrováním DVD. Jak jsem naznačil, bude kontrola například nanotechnologií bude od určitého okamžiku nutnou podmínkou přežití lidstva. A zadruhé: čím je technologie nebezpečnější, tím je atraktivnější pro vojenské kruhy. Je-li nějaká technologie pro armádu velmi atraktivní, bude na ni pravděpodobně armádou uvaleno embargo. Je tedy docela dobře možné, že i když technologie umožňující rozšiřování lidských schopností vzniknou, laická veřejnost se o tom nikdy nedoví. A pakliže nějaké informace přece jen prosáknou, stejně k technologii samotné nebude mít nikdo, kromě velmi úzkého okruhu vyvolených, přístup.