Jak už se stalo v poslední době zvykem, v těchto oborech lidské činnosti se neustále něco děje a vždy je o čem psát. Vyberme tedy i tentokrát jen některé události, které se zdají být zajímavé a povězme si o nich něco více.

Konec Miru

Jak se zdá, je už zřejmě rozhodnuto o osudu stárnoucího Miru. Tato ruská kosmická stanice zanedlouho oslaví 15. narozeniny, protože základní modul Miru byl na oběžnou dráhu vynesen už 20. února 1986. Málokdo (jestli vůbec někdo) tehdy asi tušil, jak dlouho kosmická stanice na oběžné dráze vydrží. Ovšem notoricky známé finanční a politické problémy v Rusku vedly ke stagnaci (možná dokonce úpadku) ambiciózního kosmického programu a tak v posledních letech už sotva zbývaly peníze alespoň na údržbu churavějící kosmické stanice. Když se navíc začala stavět Mezinárodní kosmická stanice (ISS), Rusku nebylo nadále schopno plnit své závazky vůči ISS a zároveň provozovat Mir. Spásu nepřinesla ani spolupráce s firmou MirCorp, která si Mir pronajala za účelem komerčního využití. Plány byly vskutku velkolepé. Společnost ale spíše jen slibovala peníze, ovšem příliš mnoho jich v Rusku ve skutečnosti neviděli. Proto se ruská vláda rozhodla ke kontroverznímu tahu - nechat Mir zaniknout v zemské atmosféře. Největší protesty proti tomuto rozhodnutí se samozřejmě odehrály přímo v Rusku, vždyť Mir je zřejmě posledním symbolem úspěchů sovětské a později i ruské kosmonautiky.

Nyní se ale zdá být vše definitivní. Podle nedávno zveřejněných plánů odstartuje na konci ledna ke kosmické stanici nákladní loď Progress, která přiveze potřebné zásoby paliva pro provedení konečného manévru. Progress poletí po trajektorii, která jej přivede k Miru až za čtyři dny. Normální postup je už za dva dny, ale je náročnější na cenné palivo. Ostatně není kam spěchat. Kdyby se automatické spojení Progressu a Miru nepovedlo, odstartuje ze Země posádka dvou zkušených veteránů Genadij Padalka a Nikolaj Budarin, která je připravena v pohotovosti a spojení provede ručně. Následovat bude několikanásobné zažehnutí motorů Progressu, které postupně sníží rychlosti a výšky kosmické stanice. Závěrečný manévr je plánován na 6. března. Tento zážeh navede kosmickou stanici do zemské atmosféry nad neobydlenými oblastmi Tichého oceánu, východně od Nového Zélandu.Předpokládá se totiž, že některé části kosmické stanice neshoří v atmosféře a dopadnou na zemský povrch. Skončí tak jedna významná kapitola v dějinách dobývání vesmíru.

Čína se hlásí o slovo

Do exkluzivního klubu zemí, které jsou schopny vypustit vlastního kosmonauta se chce zařadit Čína. Po Spojených státech a Rusku (resp. Sovětském svazu) by to byla teprve třetí země, která by takového kroku byla schopna. Jak se zdá, vše je skutečně na nejlepší cestě k tomu, aby se do pěti let podíval na oběžnou dráhu taikonaut, což je slovo, kterým Číňané vlastní kosmonauty pojmenovali. Na konci roku 1999 se uskutečnil první zkušební let čínské kosmické lodi Shenzhou (v překladu Boží loď), která ještě tentíž den, po 13 obletech zeměkoule zase přistála na povrchu. Další testovací let byl zahájen 9. ledna a trval téměř celý týden. Loď Shenzhou-2 tentokrát oběhla Zemi celkem 108 krát. V průběhu letu bylo provedeno několik složitějších manévrů na oběžné dráze. Poté se návratový modul oddělil od velitelské sekce a bezpečně přistál na území Číny. Velitelská sekce zůstala na oběžné dráze a zřejmě s ní budou prováděny další pokusné manévry. Při letu byly rovněž poprvé vyzkoušeny solární panely, které se rozevřely na obou sekcích. Na palubě bylo přítomno několik živých organismů blíže nespecifikovaného druhu. Z toho je zřejmé, že se během letu zkoušely i systémy zaručující životní podmínky pro budoucí taikonauty. Čína není příliš sdílná ohledně vlastního kosmického programu, takže některé údaje jsou spíše spekulací západních odborníků. O kosmické lodi Shenzhou je známo, že byla odvozena z ruského Sojuzu. Na rozdíl od Sojuzu je ovšem větší, zatímco Sojuz může pojmout tři členy posádky, čínská loď údajně dokonce čtyři. Experti se shodují, že Čína vypustí svého prvního taikonauta určitě do roku 2005, optimisté tvrdí, že se tak stane už do dvou let.

Jupiter pod dohledem

Posuňme se ale o kousek dále od Země, k největší planetě Sluneční soustavy, Jupiteru. Zde se totiž na přelomu roku odehrávalo zajímavé představení. Jupiter byl pod těsným dohledem hned dvou meziplanetárních kosmických sond. Zatímco sonda Galileo zde provádí důkladný průzkum této planety i jejích měsíců už déle než pět let, sonda Cassini kolem Jupitera "jenom" prolétávala. Ovšem tento průlet byl velmi důležitý pro její další cestu k planetě Saturn, která je hlavním cílem této výpravy. Ikdyž Cassini prolétl 30. prosince téměř 100 000 km od Jupitera, byl tento průlet dostatečný na to, aby mohutná gravitace obří planety dodala sondě rychlost dostatečnou pro další cestu. K Saturnu by měl Cassini dorazit v roce 2004.

Společná pozorování obou sond začala ale už několik týdnů před tímto datem a byla zaměřena hlavně na studium atmosféry a magnetického pole obří planety. Vědci využili unikátní situace, kdy se Cassini nacházel vně a Galileo uvnitř Jupiterovy magnetosféry. Několik dní před průletem kolem Jupitera protnul Cassini její hranici. Stalo se tak o den dříve než se očekávalo, což značí, že magnetosféra je výrazně větší. Přístroje na palubě sondy také detekovaly částice vyvržené sopkami na vulkanickém měsíci Io už ve vzdálenosti 21 miliónů km. Je zřejmé, že oblak materiálu vyvržený z těchto sopek dosahuje do obrovských vzdáleností a lemuje dráhu Jupitera kolem Slunce. Velmi ostré snímky poskytuje kamera na palubě Cassiniho. Ačkoliv z důvodu velké vzdálenosti nedosahují vysokého rozlišení jako snímky z Galilea, jsou užitečné pro studium časových změn v atmosféře Jupitera. Obě sondy se nyní doplňují, zatímco Cassini je schopen poskytovat globální snímky celé planety, Galileo se může zaměřit na lokální detaily. Data z obou sond pomohou například pochopit mechanismus vzniku velkých atmosférických bouří.

Sonda Galileo mezitím navíc uskutečnila další blízký průlet kolem některého z Jupiterových měsíců. Tentokrát se jednalo o měsíc Ganymed a sonda jej 29. prosince minula o necelých 2500 km. Jelikož se měsíc v té době nacházel ve stínu Jupitera, byla situace vhodná pro pozorování polárních září v blízkosti obou pólů Ganymeda. Jejich cílem bylo upřesnit složení řídké atmosféry a chování magnetického pole tohoto měsíce.

Původ kanálů na Marsu

Nedávno se také objevila velmi zajímavá teorie původu známých kanálů na Marsu. Baerbel K. Lucchitta si všimla jejich výrazné podobnosti s útvary, které vytváří tekoucí podpovrchové proudy ledu v Antarktidě, ústící do volného oceánu. Planetární vědci se dosud domnívali, že tyto kanály byly vytvořeny proudící vodou. Ovšem jak poznamenala autorka nové myšlenky, na vytvoření některých z nich by byly potřeby řeky až 10 000 krát mohutnější než největší současné pozemské řeky. Teorie ledových proudů takové mohutné toky nevyžaduje. Autorka si všimla nápadné podobnosti terénních znaků, které vznikají při obtékání překážky postavené do cesty ledovému proudu. Úplně stejně vypadají kanály na Marsu v oblastech Kasei Vallis a Ares Vallis a například ledový proud Rutford ústící do šelfového ledovce Ronne v Antarktidě. Navíc u některých kanálů na Marsu je zřejmé, že vznikly při proudění směrem nahoru, což je obtížně vysvětlitelné pomocí vodních toků, ale snadné právě pomocí ledových proudů. Autorka se také domnívá, že část ledu, který vytvořil tyto kanály, se na Marsu stále ještě nachází. Buď v prachem zakrytých usazeninách v Ares Vallis či pod plochými planinami severní polokoule, které se zdají být dnem dávného oceánu. Vysvětlení by mohla přinést sonda Mars Express, která přiletí k Marsu v roce 2003. Radar na palubě sondy bude schopen detekovat takový led v případě, že zde skutečně je.

Supernova z roku 386