Poznámka: Byl jsme vyzván BVerem, abych napsal něco o tom, jak se dívam na různé problémy týkající se České Republiky. I když mi nebezpečí téhož došlo až potom, kdy jsem mu to neprozřetelně slíbil, prohlašuji zde, že se na něj proto nezlobím a co zde uvedu, nebude, jak se na západě říká "zcela nutně souhlasit s názorem redakce" - a jako bonus přidávám, že také asi ne s názory některých lidí. A když jsem tak strhl zodpovědnost zcela na sebe, chci jen dodat, že to, co zde píšu, nejsou všeobecné pravdy, ale jen moje názory, možná i náměty do diskuze.

Kromě toho jsem také exulant - nepoužívám slovo emigrant, jsem totiž emmigrant (z Evropy) i immigrant (do Kanady), takže si myslím, že tím se oba výrazy ruší. Výraz exulant ovšem také není úplně přesný: nejsem vyhnanec, i když bych nikdy neodešel natrvalo, kdybych nemusel - asi jako většina z nás. Kdo odešel ven, ten si zcela jasně uvědomoval, že se beztrestně nemůže vrátit. Ve státě, kde samopaly pohraniční stráže míří dovnitř místo ven, to ani jinak nešlo. Pokud jsem byl v exilu, zvolil jsem si ho tedy sám. I tak jsem měl štěstí - "dostat se ven" bylo samo o sobě riziko, které pro mnohé skončilo tragicky.

Češi mají bohatou exilovou tradici,

ať už je to rok 1648, 1848, 1938, 1948 a 1968, abych jmenoval jen ty známé osmičky. A mají i bohatou exilovou vědu a kuturu. A to ani nepočítám české vědce a umělce, kteří vynikli díky tomu, že se v cizině něco přiučili, že v cizině pracovali a zase se vraceli se domů; tedy pochopitelně ještě v době, kdy to šlo. Že se pak od nich i ta cizina leccos přiučila, je nasnadě. Jinými slovy, český vědec je "český", ať už je doma či za hranicemi. A ani ta emigrantská nálepka, kterou nám někteří lidé zdarma dodali, to nemůže zalepit.

Jak je možné, že si člověk v cizině zachová svou národnost? Lehce: když přijdete do ciziny, tak tomu vlastně neujdete. Všude kde jsem byl, je to vůbec to první, na co se vás lidé ptají. Obyčejná zvědavost, nic jiného. Někdy i zrnko romantiky - lidé vám dokonce závidí, že jste odjinud. Také se tu očekává, že na svou vlast budete hrdí - jinak by si vás tu ani nevážili. A jde to tak daleko, že automaticky předpokládají, že fandíte českým hokejistům a to i potom, kdyby tu zlatou třeba nevyhráli. Kanada - podobně jako Spojené Státy - je totiž země emigrantů. Většina lidí si sem nepřinesla v kufříku nic víc, než vzpomínky na starou vlast. To ovšem neznamená, že jsme si sem přitáhli i staré nešvary či nenávisti. Pokud ano, snažíme se jim vyhnout: chováme se jako vlastenci, ne jako nacionalisté. Rozdíl mezi těmi dvěma je v tom, že vlastenec je ochoten pro svou vlast i umřít, kdežto nacionalista je ochoten pro ni i zabíjet. Ale to už jsem se dostal úplně od námětu. . .

K názvu tohoto článku.

Vtip je v tom, že se Čechům v cizině dávala různá kvalifikační epiteta, od komunistického "zrádci", přes mírnější "opuštění vlasti", až k dnešnímu vyčítavému "zapomenutí svého národa, svého původu, svých kořenů" a já nevím čeho ještě. Jinými slovy mělo u nich docházet k odcizení, ke ztrátě vlastní identity. Jenomže v tom je ten problém: předem se tu předpokládá nějaký učitý dluh národu, vlasti a státu. Tyto tři termíny se pak úmyslně zaměňují, tak jak to vyhovuje autorům a to hlavně podle stupně antipatie, kterou k emigrantům cítí.

Jak dalece se liší národ a stát, poznáme lehce z historie. Nebojte se, nebudu ji vysvětlovat, spokojím se jen fakty. Český národ zažil mnoho českých států: Od Přemyslovců a Lucemburků, kteří se snažili území českého státu nejen udržovat, ale dokonce i rozšiřovat , přecházíme pozvolna přes "Kdyby nebylo Rakousko, museli bychom si ho vymyslet" až ke kvazisovětské republice, která se díky odnárodněným politikům stala jen druhořadou ruskou gubernií. A jako by to nestačilo, ještě museli v srpnu 1968 přivolat cizinecké armády, aby okupovaly jejich vlastní zemi. Ironie osudu je, že právě oni to byli, kteří vypalovali emigrantům značku "zrádců". Větší pokrytectví si člověk může asi těžko představit.

V Evropě jsme už přece byli.

Praha byla v minulosti dvakrát opravdovým kulturním i politickým centrem Evropy, to když jsi ji Karel IV či Rudolf II vybrali za hlavní město svého římského císařství. Lidé z celé Evropy se sem chodili učit řemesla, umění a vědu. Později to bylo spíše naopak - naši lidé se chodili učit do ciziny. To platilo i pro Rakousko a ještě víc pro předválečnou republiku, která vyzvedla český životní standart na jeden z nejvyšších v Evropě. Pak přišla válka, hranice se zavřely - aby se po ní na chvíli otevřely, a nakonec před padesáti lety se brána zavřela, lépe řečeno spadla klec. Přišla doba izolace a ztrácení vlastní identity českého státu. A tak se dnes opět dobýváme zpět do Evropy, kterou jsme celou tu dobu ovšem zeměpisně vůbec nikdy neopustili. Jaké místo tam pak budeme mít, záleží jen na nás.

Jaká odstředivá síla to způsobila, že jsme se z té staré dobré Evropy tak nenápadně vytratili? Ono totiž nešlo jen o zavřené hranice, izolace se stala totální. Faktem je, že jsme tomu hodně pomohli sami, k té naší not-so-splenid isolation. Že se nedalo publikovat v cizině? Naše samizdatové spisovatele tam přece tiskli. Pravda, bylo by v tom riziko: když jsem si dopisoval z fakulty s cizími firmami, přišel na mě aparátčik ze "zvláštního oddělení" a vyhrožoval mi - zatímco můj šéf si myl ruce, ale nezakázal mi to. Jistěže, šlo to a kdybych byl měl něco technického, co by za to stálo, otiskli by mi to i jinde.

Mystifikace.

Když jsem se pak vypravil na výlet do ciziny, který trval 20 let, provázela mě na mé cestě jedna velká mystifikace: Češi a hlavně jejich dobrá práce prý byli všude po světě dobře známi. A to se prosím tvrdilo za komunizmu, kdy zahraniční obchod se západem byl prakticky nulový - jak tam vlastně mohli tu naši dobrou práci vůbec poznat? Dnes je to trochu lepší, ale pořád jsme ještě nepochopili, v čem ta popularita je, jak se to vlastně dělá. A tak nás udivuje - ač by nemělo - že Dominik Hašek je ve světě známější než ten druhý, Jaroslav. A zatímco v Kanadě mi sousedé gratulovali k "našemu" hokejovému vítězství, v Praze se našly hlasy, že by se to nemělo tak moc oslavovat. Někteří Češi dokonce závidí Haškovi jeho příjmy, aniž by si uvědomovali, že tam dělá nám Čechům výbornou reklamu, za kterou mu platí kdo? Američani. Na druhé straně jsme ovšem také "populární" žabomyšími válkami našich politiků, o kteroužto reklamu nikdo asi nestojí.

Jeden fakt, který málokdo ví, je ten, že v oblasti hudby jsme v cizině pořád ještě velmoc. Pravda, je to víc hudba starší a zajímavé je, že je to hlavně hudba Čechů, kteří v cizině byli a skládali - včetně Dvořáka. Cizinci nás totiž hledat nepůjdou, musíme vyhledat my je. Z panenky, co sedává v koutě, se nakonec většinou stane jen stará panna. Studium v cizině bývávalo naší tradicí, na kterou bychom se teď měli nejen odvolávat, ale i v ní pokračovat. A každý Čech v cizině je - lépe řečeno měl by být - ambasádor české věci.

Čech v cizině neztrácí identitu,

jak si to ještě mnoho lidí myslí - neztratil ji Komenský ani Masaryk. Kdo ji ztratí, vlastně asi nikdy Čech ani nebyl. Identita, jak ji tu chápu, ovšem není totožnost, ale spíše je to identifikace, tedy schopnost "identifikovat sebe s něčím", ale také "být identifikován těmi druhými s něčím", tj. aby věděli, kam patřím, v tomto případě nás identifikují s naší vlastí. Žije-li jednotlivec či celý stát v izolaci, nebude se moci za nějakou dobu vlastně identifikovat s ničím. Může být ale moje vlast tam, kde nežiji? Stačí si přečíst Komenského, tam to najdete. Toho Komenského, který proslavil český národ v cizině víc, než mnoho jiných.

Nedávno jsem objevil zajímavou věc. Komenský totiž v originále praví: "Věřím i já Bohu, že po přejití vichřic hněvu, hříchy našimi na hlavy naše přivedených, vláda věcí tvých k tobě se zase navrátí, ó lide český..." Část, která je podtržena, jsem objevil nedávno - nikdy předtím jsem o ní nevěděl - oficielně neexistovala a někdo se tu zřejmě pomocí cenzury snažil národu zatajit to pravé jádro Komenského poselství, totiž to, že jsme si hromadu věcí zavinili sami. Však to nakonec i vyhovovalo naší české sebelítosti, případně známému alibizmu "Já nic, já muzikant".

Doba se změnila,

hranice se otevřely a Češi jsou teď v Evropě ti nepilnější cestovatelé. Nejpilnější, ale i nejkrátkodobější, asi aby si potvrdili jiný alibizmus, že totiž "Všude dobře, doma nejlíp". Pravda, jezdí se na konference, semináře, výstavy. Jistě, je to dobré, ale je to spíše taková malá dovolená, asi jako by někdo chtěl za tři neděle u Jadranu pochopit třeba balkánskou politiku. Když si vzal učedník raneček a šel do Vídně, učil se tam několik let. Dnes těch let nemusí být tolik, ale pravá praxe se opravdu nezíská za pár dní. Zrovna tak já, když přijedu na tři týdny do Čech, nemohu ani zdaleka posoudit českou situaci. Tož jestli se mýlím, dejte mi vědět.

Jazyk, to je jiná, ten se mění pomalu. Ale i když se čeština prakticky za těch třicet let nezměnila, i tak si někdy s lidmi v Čechách nerozumím a není to pochopitelně vůbec jazykem. Vysvětlil mi to jeden Angličan, co už mnoho let žije v Kanadě: "My si myslíme, že se tam, odkud jsme přišli, všecko hrozně změnilo a zatím jsme se nejvíc změnili my". Člověk ty změny na sobě samotném jaksi moc nepozoruje. Ale pozor, on neřekl, jestli jsme se změnili k lepšímu či horšímu a neříkám to pochopitelně ani já. Prostě jsme se změnili.

Co si o Češích myslí Kanaďané?

Abych pravdu řekl, nejsme centrem jejich pozornosti, nedělejme si velké iluze - ale to ostatně u nich není ani žádný jiný stát. Nemají na to čas, mají svých problémů dost. To jen když vyhrajeme zlatou nebo když se něco opravdu velkého stane, vzpomenou si na Václava Havla či na ruskou invazi. Pro ně jsou problémy druhých států stejně odtažité, jako jsou pro pražské Čechy problémy dopravy v Torontě. A je to tak dobře. Jiná věc je, co si Kanaďané myslí o mě, nebo o jiném z mála Čechů, které znají. Ale na to byste se museli zase zeptat jich.

Co si myslí Češi v cizině

o tom, co se děje v České republice. To je ale různé, podle toho, jak je kdo informovaný či předpojatý. Všeobecně svým krajanům fandí - vidíte, teď jsem to řekl, vlastně ano, vždyť krajané nežijí jen v cizině, ale i doma, kdo by to řek´? Hlavně vám přejí, abyste se do té Evropy dostali - ale co říkám do Evropy, do celého světa! Škoda jen, že se místo toho pořád Češi perou hlavně na vlastním dvorečku. Národ, který žil po své revoluci - kterou se opravdu ve světě zapsal - velkou vizí nové republiky, státu svobodných a šťastných lidi, později nějak ztratil chuť tu vizi také uskutečňovat. A tuto vizi s ním sdílela i cizina - nemusím vám říkat, jak nám fandili, jak nám přáli tu novou chuť do života! Nebudu se tu vyjadřovat o znovuzavedení vizové povinnosti do Kanady - místní neinformovaná kritika od Kanaďanů se brzy změnila v jakési polopochopení a dnes už každý ví, že je to problém komplikovaný. Tak komplikovaný, že ho žádný jiný stát nechce převzít, viz právě ta viza, že ano.

Poslední volby v Čechách? Kanadský tisk čeká, kterým směrem se to vlastně rozjede, zatím je ještě brzo něco odhadovat. Velký počet stran ve volbách - to ano, tyhle nešťastné podstraničky ubírají hlasy natolik, že je pak těžké sestavit i menšinovou vládu. Nemluvě už o tom, že pak jeden jediný člen v parlamentu může udělat "většinu" a tím i rozhodovat. Z toho hlediska volby ukázaly, že se ani tak moc nezměnilo, nejen v hlavách těch politických minipředáků, ale i lidí, kteří je volí. Zřejmě nevědí, že dají-li jim hlasy, je to jako házet je z okna (tedy hlasy, ne ty politiky, což by bylo asi daleko efektivnější). Tradiční demokracie na západě se těmto politickým sebevraždám vyhýbá - tady si totiž každý penzista , který není spokojený s penzí, nezaloží hned novou stranu. Byla by to blbost, nikdy by tím nic neziskal - penzistů zase tolik není a navíc ještě rychle umírají. Ne, penzisti si prostě obejdou různé strany a přislíbí své hlasy straně, ktera jim slíbí víc. A když ta strana pak vyhraje, honem jim radši ty sliby splní, jinak by je příště penzisti nevolili, atd. atd. Demokracie, aby opravdu pracovala, vyžaduje totiž více mozek než tu - jak se to slušně řekne - aha, ústa.

Co si myslí Kanaďané o situaci v Čechách?

Noviny a TV je o tom zpravují jen sporadicky, a tak si hlavně všímají změn. Každý ví, že už v Čechách skončily líbánky s blahobytem, protože Čechy nejsou Rakousko a jenom turisty se jaksi neuživí. Heslo dne je obchod: ale ruku na srdce, tady se musíme ještě hodně učit. Když jsem přišel na západ, zarazilo mě, jak velkou část ceny za zboží tam sezobne zprostředkovatel, tedy middlemen. Ano, výroba bez prodeje je totiž jenom nákladné hobby - a když se to neprodá, je to zbytečné vůbec vyrabět. Márketinku se tu věnují speciální odborníci a jsou věru dobře placeni. Kunkurence je totiž veliká a státní plánování, kde se určité zboží prostě státem protlačilo k zákazníkům - a které nepracovalo ani za komunizmu - to tady vůbec neexistuje. Navíc si tu lidé ani nepřejí, aby se o ně stát staral jako v mateřské školce. Sami si najdou práci a sami si utratí svoje peníze. A když se jim něco nepovede, nenadávají hned na vládu.

Lidé v Čechách se zajímají, jak spolu vycházejí různé emigrantské generace. Nevím, k žádné organizaci nepatřím, ale mám tušení, že jsou k sobě teď víc tolerantní, než dříve. Ta doba, kdy mi jakýsi oldtimer vyprávěl, jak on to měl kdysi těžké a my už to máme lehčí, ta už je také pryč. Řekl jsem mu tehdy, že mu ty jeho "těžké" začátky upřímně závidím a když se tvářil udiveně, vysvětlil jsem mu, že mu kupodivu přinesly víc peněz, než mě ty moje "lehké". Asi už hodně takových vejtahů zemřelo, tak se časem vyřeší všechny generační problémy. Jinak se tu hádají Češi stejně radostně jako v Čechách, to je přece náš národní sport.

Zda mluví emigranti o návratu?

Mnozí se už do vlasti vrátili, zatímco ti, kteří si v cizině založili rodinu a existenci, setrvávají. Do Čech se ale často vrací, dokonce i teď, když už tu jsou ceny stejně vysoké, jako na západě. Během minulých devíti let se vrátili asi všichni, kteří se opravdu vrátit chtěli - jen pár si jich to ještě plánuje do penze. Ti, co si v cizině založili rodinu a existenci, se tak lehce ani vrátit nemohou. Ale je to opravdu tak důležité? Lidé, kteří se vrátí po třiceti letech, to už nejsou ti samí lidé, mají jiné zvyklosti a životní rytmus. Všichni také mají v cizině přátele, děti, vnuky, zaměstnání či dům, jinými slovy svůj nový domov.Ano, proč se to bát vyslovit, vždyť mnozí žijí v cizině déle, než předtím v Čechách. Pomáhat mohou i zpoza oceánu, hlavní je, aby chtěli. Jejich zájem o Čechy, o český jazyk a literaturu nikdy nepřestal. To mohu potvrdit: v mém netovém časopisu Hurontaria se snažím najít to, co mají Češi po celém světě společného a věřte, že je toho dost. Jen politiku nevedeme a kupodivu to nikomu z čtenářů ani nechybí. Čtenáři hldeají v Huronatrii něco jiného, trvalejšího. Kdo chce hledat politiku, najde si ji všude jinde a dobře mu tak.

Mluví se hodně o kořenech.

Zajímavě o tom píše Steinbeck ve své knize Na toulkách s Charliem: " V našem mechanickém myšlení o kořenech jsem já a většina jiných lidí něco vynechali... Pionýři, emigranti, kteří osidlovali tento (rozuměj americký, pozn. jansan) kontinent, byli neposední lidé z Evropy.....Ti s pevnými kořeny zůstali doma a pořád tam ještě jsou. Co jsou kořeny a jak dlouho je máme? Když lidstvo existovalo pár miliónů let, jaká je vlastně jejich historie? Naši předkové sledovali zvěř a stěhovali se za potravou...Jakmile ale přišlo zemědělství - a to není tak dlouho v historii lidstva - začalo mít pro ně určité místo svůj význam, hodnotu a trvanlivost.... Možná, že jsme přecenili kořeny jako psychickou nutnost. Možná, že čím větší je nutkání, tím hlubší a starší je potřeba, vůle a žádostivost být někde jinde." Já k tomu jen dodávám, že stromy mají jen kořeny, zatímco lidé mají nohy.

Ne, nepovažuji se za politického utečence, ale ani ne za toho ekonomického. Uposlechl jsem jen příkladu jednoho velikého Čecha - s velikým Č - ano, našeho praotce, který se přece také jednou vydal na západ. Zrovna mě napadá: ten by ovšem dneska asi ani to české občanství nedostal, protože se v Čechách ani nenarodil. Ale když praotec Čech není vlastně Čech, co jsme teda my? Naštěstí státní příslušnost ještě není národnost. Já mám státní příslušnost dvojí, ale národnost jen jednu (tak to mám prosím v pase). Na obojí občanství jsem pochopitelně hrdý, i když jsem se zasloužil jen o to druhé - to první jsem dostal jaksi gratis. Abych si ale i to první nějak zasloužil, snažím se pro to také něco udělat: píšu na internet, semtam do novin a - jak říkám, jen na požádání - poukazuji na věci, které by českým lidem možná prospěly.

Oblast, kde je třeba nejvíc co dohánět,

je věda a technika, hnací kola dnešní doby. Tím nemyslím, že bychom byli v něčem technicky pozadu. Kdesi jsem to už napsal, že "znalost bez zkušenosti je jako auto bez kol a zkušenost bez znalosti je jako kola bez auta". Nám v Čechách teď hlavně chybí ta kola a pro ty se musíme vypravit do ciziny. Zatím si dobře vedou matematici a chemici, těch je v cizině na stážích dost, alespoň podle Internetu soudě - o ostatních tolik nevím. Nechápejte mě špatně, poznal jsem ve světě málo národů tak pracovitých a nadaných, jako jsou Češi. Ale moderní doba vyžaduje moderní metody. A jelikož se jedná o dynamický proces, včerejší zkušenosti nemohou stačit ani dnes, natož zítra. Tento kontakt musí také být trvalý: nemůžete si třeba dnes načerpat zkušenosti "na příštích deset let". Pár přikladů: způsob, jak vylepšit naše výrobky, ten můžete najít v laboratoři, ale co a kde je to třeba vylepšit, nebo na čem zatím pracuje konkurence, to už ne. Hlavně jde tedy o výrobky, které chcete prodávat za hranice. Tato tak zv. "field experience" je to, co dělá vědce vědcem a technika technikem.

Kde se teda bera ta "stydlivost"

našich mladých lidí, že si prostě neseberou raneček s buchtama a nevyběhnou hurá do světa? Jednou z příčin je malá či řekl bych "mrtvá" znalost jazyků. Vím to ze zkušenosti: když jsme se prvně ocitl v Londýně, uměl jsem tam jen vykládat anglickou gramatiku a to ještě česky - to bylo vše, co mě doma naučili. A to prosím po několika letech na gymplu a dvou letech pro kandidaturu věd na technice. Naši učitelé totiž zapomněli na malý detail, že jazyk je na to, aby se s ním hlavně mluvilo. Ne, není to jistě jejich vina: však si tehdy ani sami nemohli cvičit svoji výřečnost za hranicemi. Dnes mohou, ale kolik měsíců v cizině zatím každý z nich nashromáždili od poslední revoluce? Někdy mám dojem, že se nazývala sametová, protože si pak národ ještě dlouho hověl na sametu. Život je všude tvrdý, zkušenost se nedá jinak koupit. A čas se nezastavil. . .

Při poslední návštěvě v Čechách se mě na trampské soutěži písní soutěžící stále ptali, jestli mají dobrou výslovnost. Z toho jsem nabyl dojem, že do Čech známá Berlitzova methoda, stará řekl bych nejméně padesát let, ještě moc nepronikla. Ano, to je ta, kdy při učení cizího jazyka nesmí říci ani slovo česky - já ji dostal v Anglii, ne od pana Berlitze, ale ve svém prvním jobu. To byste nevěřili, jak rychle se naučíte jazyk, když jste jen mezi domorodci a navíc na tom závisí váš oběd. Ano, musíte prostě mluvit s někým, to jen Švejk se naučil německy "sám od sebe".

Výmluvy.

Někdo vám bude říkat, že to je začarovaný kruh: nejlépe se naučíte cizí jazyk v cizině, ale tam se prý nedostanete, když neznáte jazyk. Že to není tak úplně pravda, je evidentní, někde se přece začít musí. Ale také je pravda, že znáte-li jazyk, to ostatní se naučíte desetkrát rychleji, protože si nemusíte pořád listovat ve slovníku anebo přemýšlet, co tím kterým výrazem chtějí vlastně říci. Bát se nemusíte: cizinci vás rádi opraví a ještě raději pomohou. Také jsem se potkal s názorem, že se člověk v cizině může jaksi nakazit, odnárodnit a já nevím co ještě. Z těch, kdo mi to tvrdili, žádný z nich v cizině ještě nebyl, maximálně na pár dní v Holandsku či jinde. Jak to tak o tom odcizení tak dobře vědí, to jsem už nevypátral. Někdo mi namítne, že přece těch kontaktů s cizinou je dost. nevím, má každý technik za sebou nějakých pár měsíců v cizině? To je podle mě požadavek ne maximální, ale minimální. Teď, když se může, výmluvy nepaltí.

Ne, vím, že to není lehké, nejsou peníze, nejsou joby, většina zájemců má rodinu. Potkal jsem několik Čechů, co byli v cizině na rok a ještě s více jsem si psal. Je to možné, ale je těžké se tam dostat. V tom musí pomoci vláda, podniky, instituce. Jinak ty kola budoucnosti nebude mít kdo pohánět. Ovšem doba v cizině se musí správně využít. Kdo si mi jednou napsal, že byl v USA, u jedné firmy, ale že mu ti "sobci" nic nepomohli a neukázali. To je ovšem nepochopení věci: na západě je zvykem, že se dává něco za něco. Nejprve je jim třeba ukázat, že jste odborník, že něco umíte, že jim také budete prospěšný (á), případně je i naučit pár triků. Také ovšem za nimi nesmíte jen pořád chodit a jenom je otravovat , každý z nich si přece musí také udělat svou práci. Nejlépe je přímo pracovat na nějakém společném úkolu, to lidi spojuje nejvíc. Ještě jsem nepotkal Čecha nebo Češku, kteří by se v cizině dobře neuchytili.

Co potřebujeme nejvíc?

Nebudu se zde zabývat povrchními problémy českých politiků (či kanadských, máme takové také), kteří kvůli nim nemají na důležitější věci čas. K tomu, aby člověk něco dokázal, potřebuje totiž určitou vizi, tedy představu, jak by měla vypadat budoucnost. Chce to i mít určitou filozofii. Srovnání je nasnadě: Karel IV ji měl, Václav IV ne. Masaryk byl filozof, Beneš jen politik a výsledky mluví samy za sebe. Velká část české budoucnosti totiž vůbec nebude záležet na tom, která strana vyhraje volby, ale jak se ve světě uplatníme hospodářsky. A to nejen doma, ale hlavně ve spojení ze světem. Čeští ekonomové si jaksi předčasně dali vyznamenání, že vynalezli něco, nad čím bude svět žasnout. Nežasl a jak vidíme, neměl proč - staré aglické přísloví říká, že kvalita pudinku se pozná, až když se jí. Privatizace je opak kolektivizace, ale v obou případech jde jen o rozdělení majetku, tedy ještě ne o růst národního důchodu. Na to potřebujete jiné čímany.

Mnoho Čechů si myslí, že když se "dostaneme do Evropy", pak k nám přijde blahobyt. Proč by vám ale mělo něco spadnout do klína? Evropa vám nevyřeší vaše problémy, nepředělá výrobu tak, abyste vyráběli hlavně to, co můžete prodat jinde - a navíc lépe, než ti druzí - nezlepší vám ani pracovní morálku. Právě naopak: konkurence bude ještě větší, než teď. Evropané nebudou kupovat vaše výrobky přece jen proto, že na nich bude hlavička United Europe. Konkurovat se sice může také malými cenami, ale ne dlouho. Vyhraje to vždycky kvalita a hlavně soustavné vylepšování výrobků. K tomu je potřeba, aby se designeři zaškolovali v cizině. Jenže státní výzkum si stěžuje, že nemá dost peněz a české firmy, které jdou jen za ziskem, si naivně myslí, že výzkum nepotřebují. Soukromý výzkum, který je na západě největší a nejplodnější složkou výzkumu, v Čechách neexistuje. Dělal jsem v soukromém výzkumu pro Kanaďany i Američany a řeknu vám, že každý investovaný dolar se tam musí vyplatit, tedy vrátit. Porovnejte s tím svůj výzkum a možná pochopíte, kde to vázne. Jenže takový výzkum nemůže dělat každý - a zde byste se opravdu od ciziny naučili nejvíc...

Není pochyby,

že Češi mají dobré ruce a chytré hlavy, jde jen o to, jak tento kapitál (ano, vy to nevíte, že to je také kapitál?) zaměstnat užitečně. Už jsem v Neviditelném Psovi psal o tom, že pokud vláda a podniky nepomohou vědě a výzkumu, étovo tóže něbúdět. A budeme pak české výrobky prodávat jen do Zapadlé Lhoty. RVHP padlo a s ním i obchod na "východ" - ale obchod se západem bude víc náročný, to doufám už dnes každý ví. Potřebujeme dostat lidi do ciziny, aby získali víc praxe a nápadů. A potřebujeme, aby pak svoje znalosti uplatnili doma. A nejen to, potřebujeme, aby byli ještě lepší než cizinci.

K tomu všemu je třeba změnit naše myšlení, prostě zahodit zastaralá paradigmata. Je třeba začít od vědců a techniků, protože bez toho všeho jednou i oni ztratí svou práci. Není pochyby, že to časem pochopí i čeští zákonodárci, otázka je jen aby to bylo v době, kdy to bude mít vůbec ještě nějakou cenu.