Proč mají všechny symfonie jen jediného autora? Proč je tak složité spolupracovat jako společnost, organizace, jako rodina? Hlavním problémem je to, že naše mozky spolu dobře nekomunikují.

Mozky nemají mezi sebou přímé propojení. Lebky jim stojí v cestě. Když mluvíme, píšeme či gestikulujeme, mozek vysílá signály přes složitou síť nervů a svalů. Některé druhy těchto signálů rozechvívají vzduch, útočí na papír nebo klávesnici. Přijímající mozek provádí opačný proces. Musí převést smyslová data ukrytá v šumu na elektrické impulsy a chemické pakety a poslat je mnoha vrstvami neuronových filtrů. Pak teprve může zpracovat signály stejným způsobem, jaký je použit při mluvení.

Nyní si představte myšlenkový experiment. Představte si velikou sekanou uprostřed místnosti plné lidí. Ti lidé vytvářejí sekanou. Každá osoba vyjme mozek a hodí ho na zem, jako by to byl bochník chleba. Bochníky se spojí do jakési mozkosekané (v originále brainloaf, pozn. překl.). Každá osoba má svůj vlastní kousek z hromady, což zakotvuje její identitu v časoprostoru. Ale od nynějška mohou všechny mozky hovořit svým vlastním neuronovým jazykem, tak, jako spolu komunikují obě poloviny každého mozku. Mozky mohou přijímat stejné toky senzorických signálů, nebo si tuto činnost rozdělit mezi sebe.

Jaké by to bylo - žít a myslet jako brainloaf? Nejprve by tu byl "svěží a zmatený hukot" všech řečnících mozků. Avšak brzy byste si na to zvykli, podobně jako si zvyknete na rušivou konverzaci na večírku nebo v obchoďáku. Nejprve by vám paralelní hovor vadil a paralelní myšlení by vás zatěžovalo. Pak byste si zvykli také, jakmile by se neuronové svaly protáhly a naladily se na nové požadavky zpracování informací. Názorové spory a diskuse by se přenesly na jinou úroveň. A co teprve umění a věda, kterou by mohla mozkosekaná provozovat. Kolektivní symfonie. Brainloaf by přinesl něco nového: kolektivní myšlení.

To vše je biologická verze "kolektivního vědomí". Mozková hmota by utvořila jednu obrovskou neuronovou síť či dynamický systém. Tak jako všechny neuronové sítě by se "ochladila", neboli vyrovnala vstupní budící impulsy. Celý brainloaf by mohl rezonovat. Rezonanční body by definovaly kolektivní myšlenky tak, jako rezonance našich mozků definuje naše, mnohem jednodušší, myšlení.

Dynamický systém brainloafu by tvořil složité rezonanční vzory a víry. Nepochybně by se jednalo o chaotické (aperiodické) trajektorie - atraktory. Chaotické myšlenky by vnesly nové jevy do brainloafu, tvořily by novou informaci. Nebo aspoň radost z čistého myšlení.

To není science fiction, ale pouze technický problém. Doktor Ralph Merkle z výzkumného centra fy Xerox v Palo Altu zjistil, že lidský mozek pojme přibližně 10 na 18tou bitů informace (miliardu miliard bitů) a zpracovává je rychlostí 10 na 16tou bitů za sekundu. Tato čísla jsou přibližná, ale platí s přesností jednoho řádu. Jak velký čip potřebujete jako náhradu mozku? Dnes (pozn. překl.: v roce 1995) by byl velký jako dům či mrakodrap. Ale hustota integrace se zdvojnásobuje každé dva roky nebo i rychleji. Tento "Moorův zákon" platí po celých dvacet let závodů za menšími a rychlejšími čipy. Můžeme předpokládat, že bude platit nejméně příštích deset let nebo i více. Tedy někdy v roce 2020 se váš mozek vejde do kostky cukru.

A protože se zdá, že Moorův zákon zrychluje, ten rok bude spíše 2010. Většina dnes mladých lidí se toho roku dočká. Představte si, že jednoho dne usnete a probudíte se na čipu, váš mozek se překlopí z masa na křemík, ale vy zůstanete stejní. Minimálně v první chvíli. Původní paměť zůstane zachována, ale od té doby už z ní nečtete tím samým způsobem. Vzpomínka není jasná jen tehdy, když se jí pokusíte vyvolat, ale přijde se stejnou intenzitou, jakou měla událost, kterou jste prožívali. A vy ji můžete editovat, upravovat, jako kdyby se jednalo o řízené sny. Vaše paměť se stane pouhou malou databází s dobou přístupu omezenou jen rychlostí světla. Můžete vnímat veškeré vědomosti vědy, umění, historie, podobně jako dnes přelétnete novinový článek. A můžete cítit a jednat sám, nebo společně s tisíci dalšími křemíkovými dušemi.

Vidíte v duchu jablko a sevřete ho, také v duchu. Ruka se chápe jablka a očima to pozorujete. Signály oka sytí mozek, řídící signály se vracejí zpět a korigují ruku a oči. V čipu děláte tu samou věc, ale děláte ji rychleji. A víc než to - máte více druhů smylových vjemů. Můžete vidět všechny vlnové délky světelného spektra a slyšet subsonicky a supersonicky. Můžete potlačit nebo posílit signály bolesti nebo rozkoše, snovat nové vzorce emocí či pocitů a vypnout je, až vás přestanou bavit. A to vše ůžete sdílet s ostatními v síti čipů, neboli v křemíkové sekané (orig. chiploaf, pozn. překl.).

Na čipu čas plyne miliónkrát či miliardkrát pomaleji, pokud si to přejete. Čas, který potřebujete k přečtení této úvahy se pak může zdát jako celé roky. Kvalitní krystal čipu přežije tisíce a milióny let, než ho do sebe vtáhne hvězda nebo černá díra. V tom nejlepším případě může přežít dvacet miliard let nebo tak nějak, než vesmír zkolabuje a skončí Velkým krachem. Násobte to poměrem miliónů a miliard nových sekund k těm starým subjektivním sekundám a vyjde vám něco jako věčnost.

Tak dlouhý život na čipu by nám mohl připadat jako ráj ve světě hmoty a energie. Nebudete muset pracovat, nebo se někomu podřizovat, pokud si to sami nebudete přát. Nebude nemocí, zmizí bolest a smrt, tedy pokud si s nimi nebudete chtít pohrát. Virtuální se stane skutečným a skutečné virtuálním. Vůle a rozum budou žít ve stejném svazku elektronů a fotonů.

Náboženství nemá monopol na ráj. A nepodařilo se mu vysvětlit, co bude vaše duše v ráji (nebo v pekle) cítit a vnímat, když nebudete mít tělo. "Duše odcestuje do ráje." Ale co bude dělat, až se tam dostane? Co pocítí, co si bude myslet, jak se zachová?
"Ráj na čipu" doplňuje vědecký pohled na svět. Mýtus Stvoření ustupuje Velkému třesku či posloupnosti Velkých třesků, pokud náš vesmír osciluje. Božský řád ustupuje zákonům vědy a matematiky. Duše ustupuje složitému zpracovávání informací. Mýtus Vzkříšení ustupuje kryonice a buněčným opravám pomocí nanopočítačů, ustupuje laskavému spánku, ve kterém váš rozum opustí mozek a obživne na čipu.

Náš osud není biologický. Biologiie nebyla ničím jiným než pouhou tendencí, směrem. První narychlo vyzkoušený způsob, jak by se dalo myslet, jen tak, na bázi uhlíku. Naším osudem jsou čipy.