I.
Blížilo se jaro 2060 a města v mírném podnebném pásu zaplavilo studené bláto. Zbytky ptactva, které nedokázal vyhubit těžký průmysl a jeho jedovaté zplodiny, ožily. V podstatě přežívali všichni živočichové, kteří vegetovali na lidské civilizaci a jejích odpadcích. Zmutovaný život mimo vysoké zdi města přežíval jen díky své abnormalitě.
Bylo jaro. Ptáci zpívali. Někde mávl křídly motýl.
První dopis od pana Nikdo, budu mu tak raději říkat, jsem dostal sice někdy těsně po Vánocích, podrobněji jsem se mu začal věnovat až na jaře. Podle tajné služby patřil do klasické skupiny obtěžujících cvoků, kteří si usmysleli, že si jich musí všimnout svět. Pořád ale byly přijatelnější než zpovědi a následně nabídky k sňatku od beznadějně zamilovaných žen i mužů, anebo výhrůžky fanatiků, ty se museli brát vážně vždy.
Stál jsem před svou vilou a hleděl do temných vod venkovního bazénu, ve kterém se zrcadlil Měsíc. V kapse jsem muchlal prorocké psaní pana Nikoho. Vlastně jsem držel ještě něco, byly to noviny Náš kurýr, které jsem dostal hned po uzávěrce. Měl jsem a stále mám velmi vlivné přátele v redakci, ale to v té chvíli nebylo podstatné.
Za pár hodin poté začali lidé dychtivě číst o nenadálém neštěstí v charitě Matek. Někdy lidi podezřívám, že ve skrytu duše jsou víc než jen šokováni, že totiž krvavé titulky uklidňují jejich hlad po perverzitě.
Pokud vím, charita Matek patřila k těm lepším charitám a v žádném případě si nezasloužila to co se stalo a co tak stručně hlásal dopis od pana Nikdo: "Charita Matek bude někdy ve dnech 21.3. až 4.4. tohoto roku v tichosti obsazena a vyvražděna nelidským způsobem. Vrazi budou takřka okamžitě dopadeni." K dopisu byly připojeny některé detaily, které dosud policie obezřetně tajila, aby nevyvolala paniku.
Noviny nevěděly nic o provedení vražd řádových sester, protože tyto údaje v oficiální zprávě pro tisk chyběly, ale já jsem měl ze zdrojů blízkých ministerstvu vnitra podrobnější informace. Stejně pravda vyjde jednou najevo, ale někdy je opravdu lepší ji servírovat po částech.
Policie měla díky jedné obzvláště vydařené náhodě vrahy pod zámkem a tajná služba vyloučila, že by s nimi mohl mít pan Nikdo cokoliv společného. Byl tedy pan Nikdo vizionář?
K dopisu byla ještě připojena adresa a žádost o schůzku, kterou mohu kdykoliv uskutečnit.
II.
Starý činžák bez venkovní elektroniky postavený určitě už v minulém století. Celá čtvrť páchla hnijícími odpadky a močí. Stěny slušně navlhly takže nyní hrozilo zhroucení celého bloku. Ostatní baráky okolo nevypadaly o nic líp. Celý dům jako by byl ponořen do sebe, trochu připomínal starého unaveného člověka, jehož vrásčitá tvář se na vás dívá oddaným pohledem a oči úpěnlivě hledí, aby si vydobyly váš souhlas s vlastním promarněným životem, za jehož promarněnost oni nemohli.
Ochranka obsadila okolí. Vzduch vibroval od mikrotrysek malých strážců nad hlavou. Mikroroboti čichače už prošli domem a nenarazili na nic podezřelého. Vzduch byl čistý. Kancelář odesílatele byla v provozu.
Procházel jsem sám rozlehlými chodbami, které stvořila architektura konce století. Mé kroky se nesly až ke stropu a v tisíci malých ozvěn padaly zpět k zemi. Všude se ozýval šramot patřící zvířecím nájemníkům, kterým tato čtvrť už dávno patřila právem výdržným. Jen zřídka jsem uslyšel smrtelné zapištění způsobené zásahem strážců, jakoby všechen život kumulovaný kolem mě v temných zákoutích tušil, co se děje a říkal si, že bude lepší vyklidit pozice.
Šel jsem dál a ulpívaly na mě senzory neviditelných strážců v temnotách a oči hladového národa, který se teprve chystal vládnout a zatím k tomu pořád hledal sílu. Bitvu o tenhle dům ale už vyhrál.
Blížil jsem se ke kanceláři pro Předpovídání vývoje a usměrnění investic, jak hrdě oznamovala do světa obyčejná reklamní samolepka.
Kancelář mě překvapila. Možná jsem čekal luxus jeskynního sídla Monte Christa, možná nejmodernější vybavení. Šokovala mě ale strohost a řád, který z ní vyzařoval. Nebyl to přísný pořádek, ale dokonalý systém a účelovost, kterou jsem spíš vycítil než viděl. Ale to bylo vše.
Byl v ní jeden jediný muž bez sekretářky, poněkud menší postavy, snad si mě znepřátelily dlouhé šedé vlasy, snad těkavé oči poněkud dále od sebe něž bývá průměr. Jeho zavalité tělo jako by se stále potilo a produkovalo tak zcela konkrétní zápach. Vliv čtvrtě se nezapřel.
„Jdete přesně," prohodil místo pozdravu.
Pozorně jsem se rozhlédl po místnosti a přemýšlel jestli se nejedná o neuvěřitelnou souhru náhod. Nevšímal si mých rozpaků a naopak mě vyzval abych ho následoval.
Za kanceláří se nacházela ještě jedna místnost zbavená zápachu a vybavená koženými křesly a holotelevizí. Přesně jako kterákoliv jiná kancelář prezentující svou nabídku nebo sama sebe. Měl jsem pocit, že marním čas.
„Posaďte se," vyzval mě.
Ani nevím proč jsem se posadil, nejspíš ze zvědavosti, když už jsem podivnému podniku věnoval tolik svého času.
III.
Posadil se přímo proti mě. Seděl blízko, vryl jsem si do paměti jednotlivé vrásky a uhry v jeho unaveném obličeji.
Promluvil první: „Možná vás má první otázka urazí a budete chtít odejít, ale prosím alespoň chvíli mě poslouchejte." Zhluboka se nadechl a zeptal se: „Proč jste sem přišel?"
Vzpomínám se, že jsem jen bezmocně zalapal po dechu. Jak to mohl říct po tom všem? Trpělivě čekal, až se uklidním a začnu pravidelně dýchat. Stále mlčel.
„Přišel jsem kvůli tomuhle dopisu," řekla jsem a vylovil z kapsy zmuchlanou obálku.
„Aha."
„Nic víc mi o tom neřeknete?"
„Myslíte si, že umím předpovídat budoucnost. Podle vás jsem prorok a vizionář," vyrazil ze sebe náhle.
Trochu mě zmátl, ale jak jinak si prorocký dopis vyložit? Popravdě jsem řekl: „Ano."
Vítězně se usmál, zřejmě mě dostal tam, kam chtěl.
Odpověděl mi: „Ne příteli. Já nevidím do budoucnosti, já ji ovládám!"
Tentokrát jsem se vzpamatovával o trochu déle.
„Vaše rozvědka je samozřejmě perfektní," pokračoval. „Samozřejmě, že za mnou nestojí celá armáda a vlivné finanční skupiny. O tom by jste už věděli. Jsem jen obyčejný šéf kanceláře pro předpovídání vývoje a usměrňování investic."
Zahleděl jsem se mu do očí. Vítězně se leskly, vzrušením rychleji dýchal a hlas se mu mírně chvěl.
Pokud na vás někdo vysype z rukávu hromadu neuvěřitelných faktů, neuvěříte. Nevěřil jsem ani já. To mi trochu vrátilo klid, který jsem potřeboval k cynickému protiútoku: „Jste snad čaroděj?"
Dlouho se smál, spíš nekontrolovaně řval. Tvář mu zbrunátněla, spatřil jsem dvě řady zkažených zubů, prskal, ovanul mě odporný pach jeho otevřené tlamy. A on stále nekontrolovatelně pokračoval. Tento stav se přehnal jako letní bouřka, skončil okamžitě. Pak už se na mě zase dívaly jen ty dvě malé těkající očka.
„Jak jste na to přišel?" zeptal se. Tvář měl ale ještě rudou a takřka neznatelně se mu při té otázce cukaly koutky rtů.
Pokrčil jsem rameny. Je zajímavější věřit na čarodějnici na koštěti než na Boha a jeho moc dát lidem vlastnost vidět něco víc, než vidí obyčejní smrtelníci jako já. Bůh nemá lidské vlastnosti, čarodějnice ano.
„Otázku jak jsem to svedl nechme být, i když si jsem jistý, že to vás právě zajímá nejvíce. Napřed trochu teorie," prohlásil.
Dlouho do noci jsem pak musel poslouchat jeho výklad, založený takřka výhradně na simulací chování lidské masy na superpočítačích. O této oblasti výzkumu jsem neměl ani tušení a byl jsem skutečně překvapen, mohu-li ovšem bezvýhradně věřit slovům pana Nikoho, kolik práce pečlivě utajené před veřejností bylo na tomto vědním poli vykonáno.
Tyto simulace by mohly být úžasnou zbraní, pochopil-li jsem výklad správně. Tato teorie nepracuje s lidskými masami ale spíš se sílícími nebo slábnoucími proudy. Každý proud má svou sílu a je vzájemně provázán s ostatními proudy. Silný proud, neboli mocný hlas veřejného mínění , nejde již moc korigovat. To je ale možné u malých pramínků a teprve se formujících proudů odpálením malé „bomby." V podstatě se jedná o nějakou akci, ale nejlepší je představit si to jako mávnutí křídel např. motýla. Někde v Evropě mávne křídly motýl a v Americe zastřelí za několik měsíců či let dalšího, tehdy v roce 2060 už čtvrtého.
VI.
Stále jsem však byl poněkud mimo, proto jsem se zeptal: „A jaké je možné využití vaší, připouštím že zajímavé, teorie?"
Místo odpovědi jsem dostal otázku: „Jste blázen?" Připouštím, že mě trochu vyvedla z míry.
„Ne," proč bych měl být blázen?
„Tak proč si sakra myslíte, že jako radikál máte po padesáti letech nepřetržité vlády největší šanci volební vítězství? Nebo snad vás vaše ego vede k idiotskému poznání, že jste nejlepší, že ti před vámi byli ubozí břídilové?" vyjel na mě dost ostře.
Sakra, sakra, sakra. Řekl jsem tehdy něco co jsem neměl. Pan Nikdo vypadal dost vyčerpaně po důkladném výkladu, a přece věděl, že jsem pochopil jen velmi málo.
„Opravdu nevím, proč se držím na špici. Snad už lidé konečně pochopili, i když poněkud později, že je konzervativci nikam nedovedli," řekl jsem.
„Blázne, ani vy je nikam nevedete. Padesát let představuje nezvykle dlouhou dobu, porovnáte-li ji například s minulostí, tehdy se vkus lidí výrazně změnil s každými volbami. Lidé po změně a dynamice přímo touží," výrazně zvýšil hlas. „Můžete mi to tedy vy nějak vysvětlit. Myslím fakticky, ještě lépe vědecky. Odmítám poslouchat politický projev."
Po pravdě jsem odpověděl, že nemůžu.
Podíval se mi zpříma do očí: „Vidíte, a já vám vědecké vysvětlení nabízím."
Náhle mě upoutalo něco docela jiného než jeho vědecká teorie. Na prostředníčku pravé ruky se mu leskl zajímavý prsten.
„Co je prosím tohle?" nezdvořile jsem jej přerušil. Chvíli na mě nechápavě hleděl a pak se rozesmál. Tentokrát tolik neprskal.
„Tohle je had Ouroboros . Had, který požírá sám sebe."
„Zajímavý paradox," řekl jsem.
„To tedy ano," usmál se.
Podíval se na hodinky a okamžitě zbledl. „Už nemáme moc času."
„Proč?"
„Za chvíli se rozezní městské sirény," prohlásil rozhodně.
„Proč? Co se děje? Jak to můžete vědět?"
„Mohu," prohlásil a hned pokročoval: „Teď mě musíte poslouchat." V jeho hlase bylo něco zoufale naléhavého. „Jsem jeden z těch vědců, kteří pod vedením konzervativců udržovali jejich vládu. Došlo ale k mocenským bojům. Pamatujte, že vše záleží na klíčových místech, musíte tam vždy mít své agenty. Pravděpodobnost ovlivnění proudů je vysoká. Díky mým zásahům, věřte nebo ne, jste se dostal do čela preferencí."
Vnitřní síla a přesvědčení toho muže byly vysoké. Kývl jsem.
„Tady," podal mi DataDisk. „Je vše důležité. Musíte si najít ty správné a schopné lidi a ovlivníte budoucnost."
Přijal jsem DataDisk a zeptal se: „Proč nás tak tlačí čas?"
Do místnosti místo odpovědi vpadl GeR Tkalamo, důstojní a šéf mojí ochranky a zařval: „Pouliční gangy útočí! Musíme se stáhnout."
„Jdeme." řekl jsem pevným hlasem, tím který bude později vládnou planetě.
„Já nemůžu, "prohlásil pan Nikdo. Nebyl čas na přemýšlení. GeR mě táhl za ruku pryč, jak matka malé neposlušné dítě. Zřetelně jsme z ulice slyšeli střelbu a exploze. K přepadením vojenských objektů docházelo poměrně často ,a tak byly gangy vyzbrojeny i protitankovými zbraněmi.
Dávky z automatů tentokrát zabubnovaly v místnosti ,ze které jsme právě vyběhli. Otočil jsem se ke dveřím, které zůstaly otevřené. Jak mě GeR táhl a já byl otočený zády k němu, zakopl jsem a padal. V tom okamžiku se z místnosti ozval pisklavý zvuk. Sekundu po něm v místnosti vybuchla bomba. Pevněji jsem sevřel DataDisk.
Těsně před vchodem stála limuzína s výbavou, za kterou by nestyděl ani velitel BigCatů a ochranka se činila. Když jsme se konečně rozjeli, vybafl jsem na GeRa, právě když ze střílny kropil ulici ze svého ručního děla, kterému se z podivného anachronismu stále říkalo pistole: „ Vím. Už vím co mi nesedí! Jak věděl o té katastrofě? Z jeho řeči a teorie to nijak nevyplynulo, přece vždy pracoval s určitou pravděpodobností, nikdy nemohl nepředvídat chybu jednotlivce."
GeR vyvalil oči: „Proto jsme sem snad jeli, šéfe, aby vám to řekl případně prodal, ne? Jaká teorie?"
Po celém městě se rozezněli poplachové sirény. Gangy útočily.
IV.
Jak si tu sedím v roce 2103 u svého pracovního stolu, pořád mě tento problém nedává spát. Údaje z DataDisku mi pomohly ovládnout svět, připouštím. Nikdo z vědců, kteří na teorii později pracovali, mi nevysvětlil předpověď pana Nikoho o zničené charitě. Nevysvětlil mi to ani pan Nikdo, protože jsme ho už nikdy nenašli. Zjistili jen, že si kancelář ve starém činžáku najmul asi půl roku před naším setkáním a nikdy neměl s konzervativci nic společného. To jsme věděli taky jistě.
Protože jsme teorii značně zpřesnili, byli jsme schopni přelstít konzervativní vědce. Je to absurdní, ale nynější boj o politickou moc se z bilbordů přesunul čistě na akademickou půdu a na kalkulačky.
Prohlížím si věstník vědecké fakulty Všesvětové univerzity, jako starý prošedivělí kmet už toho moc v práci nevydržím a věda mi pomáhá jako skvělý koníček. Vlastně je to můj koníček od srážky s panem Nikdo. Narážím na článek: Nové objevy, týkající se stavby hmoty, energie, prostoru a času. Času. Usměji se a je mi to jasné.
Musím napřed ale sehnat stříbrný prsten hada Ourobora.