Kuní ksicht - obličej poďobaný neštovicemi, metr devadesát a vlasy oslizlé pomádou jako po útoku vetřelce - se znovu sklonil k dívce a svým vykouřeným hlasem znova - asi po tisící prvé - zopakoval otázku, kterou ji trápil už dobře tři hodiny: "Kam's to dala, ty kurvo?" Pokusila se pootevřít napuchlé oči, ale pak to vzdala. Popraskané rty zformovala do kroužku, jako by se pokoušela říct ne. Jak se zdálo, tohle nebyla odpověď, kterou chtěl Kuní ksicht slyšet, protože jeho ruka znova opsala ladný oblouk, a sevřená pěst, veliká jako menší meloun, přistála na její tváři.
Šéf, který celou scénu pozoroval malým okénkem ve zdi, zakroutil hlavou a směrem k Ramirezovi, neklidně stepujícímu kdesi za jeho zády, pronesl: "Ta ví hovno, chlapče." Obrátil se a rukou si uhladil šedivé vlasy. "Myslím, že tahle kurvička, se toho ani netkla. Jinak by to z ní ten dobytek už dávno dostal." Ramirez souhlasně přikývl. "Pane," osmělil se po chvíli, "co s ní teď uděláme?" Šéf na něj nechápavě pohlédl. "Jak to myslíš, chlapče?" Ramirez nasucho polknul. "No - chtěl jsem vědět, jestli bychom jí nemohli uklidit trochu klidnějším způsobem." Šéfovo čelo se nakrčilo, jako by měl spoustu práce s tím pochopit to, co právě slyšel. "Jak to myslíš, klidnějším?" Ramirez svěsil ramena. "To nic, pane. Zapoměňte na to."
"Pane Bolaňski," řekl unaveně komisař Havlena, "jste si opravdu jist, že jste si z místa činu nic neodnesl?" Bolaňski, kterému se po pěti hodinách výslechu už notně třásly ruce, pomalu zvednul oči. "Jak jsem říkal už tomu pánovi před vámi, nejsem si vědom toho, že bych z místa činu cokoliv odnášel." Havlena znechuceně zakroutil hlavou. "Bolaňski, poslouchejte," řekl a naklonil se přes stůl, "ani já, ani vy už nemáme náladu na to, si tady hrát na honěnou." Hodil před Bolaňského nějaké papíry, které mu před pěti minutami přinesl jeho asistent Kalous. "Tady jsou jednak zprávy z daktyloskopie, které povtrzují, že na peněžence toho chlapa se našly vaše otisky, jednak tu máme od městké policie dvě oznámení o tom, že jste pásl svou sestru před jedním nočním klubem v centru." narovnal se, a uchopil plastikový kelímek s teď již vychladlou kávou. "Vyberte si - buď vysypete co víte o tom chlápkovi a já zvážím, jestli jste dost malá ryba na to, abych vás nechal plavat, nebo se začneme šťourat v tom, kolik je vaší sestře let a jestli náhodou ještě není pod zákonem."
Bolaňski se kousnul do rtu. "Tak dobře, doprdele, stejně je to všechno na hovno," řekl a obrátil hlavu k magnetofonu, tiše hučícímu na kraji stolu. "Když jsem toho týpka našel, prošacoval jsem ho. Měl u sebe hovno - v peněžence pár papírů, nějaký drobný, ale žádný doklady, ani kreditky. Akorát v kapse jsem našel balíček s nějakou bílou sračkou. Nevěděl jsem co to je - myslel jsem, že to třeba můžou bejt nějaký drogy, nebo něco. Tak jsem to vzal k sobě, aby to tam jen tak neleželo, než příjde policie." Havlena se cynicky ušklíbl "Pak jsem běžel domů, abych vám jakou zavolal, no a napadlo mě, že bych měl možná vyzkoušet co v tom balíčku je, abych vás jako když tak upozornil, že jde o dýlera." Havlena nervózně zaklepal prsty o desku stolu. "To stačí, Bolaňski, nedělejte ze mě úplného idiota." "To bych si nikdy nedovolil, pane komisaři," ohradil se Bolaňski nepřesvědčivě, "já jenom chci říct, že jsem teda ten pytlík otevřel a zkusil, co teda jako uvnitř je." Odmlčel se. Havlena se narovnal. "Tak pokračujte, pokračujte," vybídl zpoceného tlouštíka. "Já vím, že mě stejně zašijete, protože mi to nebudete věřit , pane komisaři, ale v tom sáčku bylo kilo a půl jedlý sody." Havlena zakoutil hlavou. "Tak tohle vám, Bolaňski, určitě neuvěřím."
Střelec se pokusil najít na větvi nějakou pohodlnější polohu, ale po třech hodinách sezení v koruně stromu, neexistuje něco jako pohodlná poloha. Stejně jako každých pět minut i teď zkontroloval závěr pušky, zkusmo pohlédl do puškohledu a pomalu přejel celou cílovou oblast. A stejně jako v předchozích hodinách, ani teď se nikde nic nehýbalo. Střelec hmátl po poloprázdné termosce s kávou a trochu se napil. Byl s pitím opatrný, protože teď už věděl, jak nepříjemné je močit ze stromu, když balancujete na větvi, která sice vypadá zdravě, ale přesto pod vámi podezřele praská.
Zaslechl zvuk blížícího se auta. Okamžitě spozorněl a zacílil. V nitkovém kříži puškohledu se objevil černý taxík, zastavil a vystoupil z něj muž. Vypadal na čtyřicet, v ospalém ranním slunci se mu leskla počínající pleš. Střelec zamířil a pomalu muže sledoval až ke dveřím. Jeho prst se zlehka dotknul spouště. Muž se právě skláněl nad zámkem - střelec zvolna zvětšoval tlak na kohoutek - najednou se otočil a překvapeně zůstal stát. I když byl puškohled nastavený na nejmenší zvětšení, přesto střelec uviděl, jak muž zamrkal. Střelec byl zmaten. Na okamžik zaváhal, pak ale začal hledat co to muže vlastně vyrušilo. Nakonec to uviděl a znovu se uklidnil. Přejel puškohledem opět na muže a sledoval, jak jeho tělo s trhnutím padá k zemi. Chvíli mířil na mrtvolu. Když se nic nedělo, přejel znova celou scénu. Usmál se.
Čekala v průjezdu naproti. Choulila se tam, třásla zimou, ruku stále připlácnutou na kapsu, ve které odpočívala její pistole a tlumič. Ukradla tyhle věci už dávno a nikdy netušila, k čemu by se jí mohly hodit. Teď to ale věděla úplně přesně. Za to, co jí ten bastard udělal, zaplatí. Je kurva, to ano, ale to ještě neznamená, že si s ní každý kretén bude vytírat prdel. Otřásla se, když si vzpomněla, co s ní udělal. Ještě teď ji močení bolelo a v břiše se jí občas ozývaly nezvladatelné křeče.
Konečně před domem naproti zastavil taxík. Když uviděla, jak z něj to prase vystupuje, roztřsla se jí kolena. Pomalu vytáhla z kapsy pistoli, a než ten dobytek zaplatil, našroubovala na ni tlumič. Pomalu se vydala směrem k tomu hovadu. Pistoli držela podél těla a zvedla ji až když byla pod schody jeho domu. Třesoucí se rukou zvedla pistoli a zamířila. "Otoč se, ty svině," pronesla nejistě. Muž se zarazil a pomalu se k ní obrátil. Chvíli vypadal překvapeně. Jako by nemohl přijít na to, kdo to na něj míří. Pak se rozpomněl. Křivě se usmál. "Áááá, naše malá kurvička," řekl. "Posledně ti to nestačilo?" zeptal se. Po čele jí začal stékat pot. Ruce se jí třásly a cítila, jak se jí podlamují kolena. "Zahoď ten krám, a pojď sem," řekl. "Zrovna jsem přemýšlel, že bych si mohl objednat někoho jako jsi ty," zasmál se. Dusila se, cítila, že jestli to neudělá teď, už na to nebude mít sílu nikdy. Zavřela oči a stiskla spoušť.
O hodinu později běžel kolem obtloustlý chlap. První ranní jogger.