...prolínání mlžnými závoji polovědomí, zšeřelé roztmívání a zas upadání do noci, šepoty a slova plující někde vedle ní... „...vstoupila jsi do mě... když jsem spala, ale já... necítím zlobu... Celý život jsem proti tobě bojovala, ale ty jsi mi přesto dala nosit svoje dítě, které... mě přivedlo až za hranice Hádu... a odsud zpět... Vzali mi ho, protože jsem k němu byla macešská. A přitom jsem ho nedokázala nemilovat, i když mě zabíjelo... i když jsem umírala...“ Matné rozbřesky, nejasně splývavé doteky, ozvěny přelévajícího se prostoru a času. „Co se se mnou stalo? Kde? Kde jsem?... Jsem?“ Neostré obrazy rybího oka paměti. „Zabila jsi mě tím, že jsi do mě vstoupila a nebylo už možné, tě udržet vevnitř. Měla jsi zemřít se mnou, ale naopak já prošla tebou jako branou... jsi se mnou... stále se mnou...“ Z veliké dálky přilétávají závany chóru hlubokých monotónních hlasů, které ji znovu uspávají...
Když se poté probudí, rychle a vcelku jasně si na všechno vzpomíná. Jmenuje se Ellen Ripleyová a všechny její vzpomínky jsou plné jeho - zdá se jí, že celý život bojuje s jejími dětmi - s černými dětmi černé královny, s vetřelcem. Kvůli němu zemřela na Fioře IV., kvůli němu byla naklonována na armádní lodi Argus I, kvůli němu Arguse zničila a kvůli němu se ocitla na... Zemi...
Prudce se zvedne na lůžku. Malá místnost se dvěma čtvercovými otvory místo oken a úzkými dveřmi v hliněných zdech. Chladný vzduch proudí dovnitř a ven v nepravidelných nárazech, přináší vzdálené povykující hlasy.
Země... Země? Co je to za iluzi? Sáhne na kožešinu, kterou je přikrytá, na hrubou zeď, která se drolí. Nahá vyskočí k oknu.
„Aelein ištah.“ Ve dveřích stojí mladá žena a usmívá se. Volný, pískově okrový háv má jen obtočený kolem těla. Obrovské krásné oči ji klidně pozorují.
„Aelein... Xhsahra.“ Podivný, cizí přízvuk. Lehce se přitom ukloní. „Ištah...“ a série melodických zvuků, připomínajících spíš zvířecí než lidskou řeč.
„Kde jsem? Co to je?“ Rozmáchne se Ellen kolem sebe míníc tím i závratně nekonečnou zeleň za oknem.
„Matchahrach.“ Slova zní hluboce v ženině hrdle. Zároveň široce. Vyhlédne přitom z okna a s ještě širším úsměvem opakuje: „Matcharchach.“
„Kde jsou ostatní? Kde je Callová?“ Žena se jen dívá a usmívá. Pak ukáže na hromádku vedle lůžka a vyjde ven.
„Co to má znamenat? Kde to jsem?“ Ellen kolem sebe za chůze omotává hrubou látku. Prochází kolem nízkých hliněných stavení choulících se na velké skalní terase vysoko nad řekou. Na protější straně se zvolna zvedá zvlněný lesní masív táhnoucí se až k dalekému obzoru. Když se k němu zadívá, zatočí se jí z té nekonečnosti hlava. Zastaví se, žena zůstane stát kousek od ní pozorujíc její nevěřící oči.
„Co to sakra je?“ Rozpomíná se na všechno, jen na to poslední ne. Jak se sem dostala. Co se stalo po přistání. Znovu tytéž matné obrazy jako ve spánku. Podivný pocit. Neskutečno. Ohrožení. Prosmekává se jí mezi prsty. Znovu - jako když... co? Úlek, sevření v hrudi. Jako když... Vybaví se jí neskutečně dávná vzpomínka - dárek, zabalený dárek pod umělohmotným stromečkem. Držela ho v ruce a strašlivě se chvěla. Ano - tolik chtěla, aby v něm byla malá androidka, a když to vypadalo, že možná ano, bála se jej otevřít... co když to není pravda!
Pokřik kdesi dole na okamžik utichl a hned se rozbouřil ještě víc.
„Aelein, Aelein!“ Žena jí naznačila rukou, že se to týká jí.
„Aelein,“ ukázala přímo na ni. Pak na sebe: „Xhsarha.“ Ellen přikývla. „Xara? Jmenuješ se Xara? Řekni mi, Xaro, kde to jsem?“ Bezradně rozhodila rukama kolem sebe. Obstoupili je děti, tiché a soustředěné. „Kde jsem se tu vzala? Odkud? Kde je člun?“ Ukázala k nebi a naznačila padat. Jeden z chlapců vzal kámen, zopakoval její gesto a položil jej na zem.
„Tat!“ ukázal za kopec.
„Tat?“ Ellen natáhla ruku týmž směrem. Chlapec ji chytil za zápěstí a opravil.
„Tat!“
...temná hmota válečné lodi roste za panoramatickými okny, člun se probouzí. Temperuje vnitřní prostory, regeneruje atmosféru. Žena v hibernátoru však spí dál. Sní?
...přes vodu vedl visutý most, lesem pak vyšlapané stezky. Vedli ji. Děti a Xara. Xara mlčela, jen oči se jí stále smály. Děti neustávaly halasit všemi lidskými i zvířecími hlasy. Pobíhaly kolem. Přinesly nějaké plody. Měla skutečně hlad, ale podívala se nejprve na Xaru. Ta jen kývla. Chutnaly sladce, některé trpce. Les prořídl, krajina se srovnala. Člun byl vidět z dálky, z nehybného obrysu se však nedalo nic vyčíst.
Děti vyběhly napřed a otevřely vchod, ještě než ke člunu došla. Chovaly se s naprostou samozřejmostí, jakoby jí ukazovali svůj dům. Systémy fungovaly, i když mnohé na hranici, mnohé již v nouzovém režimu. Prohlédla všechny prostory, nikoho nenašla. Vyvolala paměť černé skříňky. Končila úspěšným přistáním (už zde podivení, nikdo je nevítal, nikdo nestál na stráži), pak sumy analýz: nevěřícně je procházela. Ano, to byl ten pocit, ten úlek. Země! Země? Země jako ze starých obrázků, jako zahrada Eden. Žádná města, žádní lidé - tedy - žádní... žádná... To byly ale jen pocity, něco dávno zapomenuté vevnitř, co se pohnulo a zamroukalo ze spánku. Pak ale analýzy atmosféry a vystřízlivění: enormně bioaktivní! Člun ani neměl vybavení, kterým by dokázal analyzovat ovzduší nabité biologicky aktivním materiálem. Natož vybavení, jež by je dokázalo před takovou dávkou agresivity v každém nadechnutí ochránit... Země! Opuštěná a čistá. Až příliš. Až příliš živá. Až příliš silný sen. Mohli žít ve člunu. Možná rok, dva. Stará herka s neúplnou recyklací odkázaná na vnější zásobování. A s prázdnými nádržemi, s nimiž se nedá odletět. V pasti. Oni tři si vzali skafandry. Ochrnutého Nicka nesli. Robot Callová šla s nimi. Callová?
Děti suverénně zasedly do pilotních křesel. Přesnými pohyby oživovaly systémy.
„Fsthatach takrhrhrh!“ zachrčela holčička hrdelním hlasem částečně na Xaru, částečně na ni. Xara se zasmála: „Říká, že vám šilhá gonio,“ řekla.
„Gonio? Rozumíš?“
„Nemluví o stroji...“
„Co se děje? Kde jsou ostatní? Mluv!“ Člun se zachvěl, jak holčička nahodila motory.
„Ksakru, co to znamená? Přestaňte, nerozumím ničemu, co to je?“
„Aghráí! Sulla!“ křikla jen Xara na děti a otočila s k odchodu.
„Xaro! Mluv zatraceně! Mluv!“
...muži ve skafandrech prohlédli celý člun a poté jej vtáhli do vnitřního doku Arguse II. Ženu přenesli do karantény i s hibernátorem. V jeho paměti nebylo téměř nic. Jen jméno: Ellen S. Ripley.
„Podle oficiálních záznamů je ta žena přes třista let mrtvá. Zemřela na Fioře IV.“
„Fiora IV? Proč tam není víc? Rozluštěte to!“
„Není to tajné, vypadá to jako přemazané vojenským virem. Něco podobného používáme také.“
„Hledejte dál!“
„Pane!“
„Co je? Mluvte!“
„Ta žena není člověk.“
„Robot?“
„Ne. Diagnostika je zmatená, hlásí možnost xenózy.“
„Xenóza? Nebyla Fiora IV uzavřena také kvůli xenóze?“
„Ano, pane, vetřelec.“
„To by odpovídalo, je tu pár shodných parametrů.“
„Má ho v sobě?“
„Ne, pane, jde jen o odchylky ve struktuře některých tkání. A tahle stará jizva - možná ho v sobě měla.“
„Počkejte - je to klon!“
„Má výrobní číslo?“
„Ne, identifikační čip je kódovaný, ale je to armádní typ.“
„Pane, Fioru IV navštívila asi před sto lety armádní loď Argus I, nedlouho potom byla zničena.“
„Zdá se, že se to skládá. Argus získal na Fioře její tkáň infikovanou DNA vetřelce a spolu s ní přivedl na svět i jeho.“
„A to Arguse zničilo...“
„To nebo spíš ona? Ona přežila. A byla jím přece posedlá... Spojte mě s Mrakem, myslím, že se nám naskytla jedinečná příležitost.“
„...tvoji dva přátelé jsou mrtví. Zabila je infekce. Byli zvyklí na sterilní prostředí vašich lodí.“
„A Callová?“
„Nespěchej.“
„Nerozumím ničemu.“ Xara se zastavila a zahleděla se do dálky.
„Matarah,“ vydechla tiše. Řeka se leskla pod nimi svinutá mezi lesem a skalami, odrážela slunce a nebe, barvy byly syté a čisté.
„Co to znamená?“
„Matarah? Matka...“
„Matka? Ale kde jsou města, letadla, rakety? Kde jsou všichni?“
„Tam, odkud jsi přišla ty. Snad už zapomněli, že tu kdy žili. Nebo se možná bojí. Viděla jsi, že mají proč. Odvykli - na život.“
„Jak je ale možné za tak krátký čas... Pamatuji si...“
„Co? Špínu, kterou tu nechali než odešli? Možná i proto se bojí zpátky. Ublížili jí a tíží je vina. Tu skutečnou špínu si však odnesli s sebou.“
„Jaktože jsem přežila já, proč jsem nezemřela na infekci?“
„Ty? Jsi přece napůl drak.“
„Myslíš vetřelce?“
„Tak. Staré mýty se o tom mnohokrát zmiňují - napůl člověk, napůl drak.“
„Co to znamená?“
„To znamená víc, než si myslíš... ale o tom ještě bude řeč. Teď pojď, čekají nás.“
„...poslední velitel Arguse I, generál Peres, byl tak trochu dobrodruh, nicméně je zřejmé, že v této věci jednal v souladu se zájmy nejvyšších míst...“
„...myslel jsem si to...“
„...bylo velká škoda, co mu stalo. Xenóza vetřelcem se od té doby nikde neobjevila. A že nebylo málo těch, kdo se jí snažili napomoci. Tedy... krátce řečeno - zájmy těchto míst se od té doby nezměnily.“
„I to...“
„...jste si myslel zcela správně, admirále Daltone, a učinil jste dobře, když jste nás informoval. Ovšem také doba se příliš nezměnila. Nemůžeme vás otevřeně podporovat. Vztahy mezi Mrakem a Impériem leží neustále na vážkách. Nemůžeme riskovat. Budete odkázáni sami na sebe a jestliže se cokoli stane, prohlásíme vás za napadené xenózou a necháme vás zničit.“
...tančili kolem ohňů, oslavovali ji. Tančila s nimi, smála se. A nevěřícně přitom pozorovala samu sebe. V hlavě jí přitom znělo Xařino tiché, šeptavé, ale důrazné: Matarah.
„Líbí se ti tu?“ Xara ji našla udiveně procházející nočním lesem plným těžké vlhké vůně.
„Jak se cítíš?“
„Nevím. Nic nechápu.“
„Neptám se tě, jestli chápeš, ale co cítíš. Jak se ti dýchá? Jak - se - cítíš?... Zkus se nadechnout, hodně nadechnout!“ Zkusila to, zatočila se jí hlava.
„Ne, víc! Musíš víc!“ Nadechla se víc. Xara se opřela zády o kmen a zaklonila hlavu, zhluboka dýchala.
„Krása... všechno - jedna - krása... chceš vědět, kde je Callová?“
„Kde?“
„Tady, všude. Zkus ji zavolat, třeba tě uslyší.“
„Kde tady?“
„Tady, ve stromech, v houbách, ve zvířatech... Hááííí, Kóóól!“ Xara zavolala sama neurčitě do prostoru.
„Kóóól! Tá sí, tá sí, Kól!“ Větve nad její hlavou se pohnuly, sklonily se níž. Ozvalo se tiché zaškrábání, písknutí a na rameni jí seděl malý stín - veverka.
„Tady všude,“ opakovala Xara berouc zvířátko do dlaní. „Všechno je spojené, celá Země, celý vesmír jako jediná síť. Callová se v ní rozpustila... Copak je ti? Ellen?“
„Proč jsem tady? Prosím, proč? Co se to děje?“ Vydechla, schoulila se na zem objímajíc si kolena.
„...nebudeme ji vůbec probouzet, jen otevřeme hibernátor a odebereme materiál.“
„To ji zabije.“
„To se samozřejmě může stát. Jestliže je infikovaná, je lépe, když spí, než aby nám tu pobíhala po lodi.“
„Pane, manuální ovládání je zničené, zkusíme se napojit na vnitřní kompjútr... není to unifikovaný typ... spíš to vypadá jako nějaká improvizace, jsou tu syntetické obvody jaké používají androidi...“
„Pozor, oživlo to! Spouští dehibernaci! Poplach! Vyklidit prostor! Okamžitě uzavřít!“
„Bylo to tak nachystané, pane, nemohu za to.“
„Může to být past, pane, měli bychom ji okamžitě zničit.“
„Jste voják nebo srab?! Co budete dělat, až uvidíte opravdového vetřelce? Je tam jedna ženská, která bude mít po sto letech hibernace pěknou kocovinu.“
„Od vetřelce vím, co čekat, pane.“
„Pane, ty androidické elementy v hibernátoru pocházejí z androida druhé generace jménem Callová. Ona byla také na Argusu.“
„...nerozpustila se tak docela. Napojila se.“ Xara ji vedla dál do lesa, tma houstla, ale ona šla stále jistě, chvílemi jí pomáhala pevně ji držíc za ruku. Hlava se Ellen stále točila.
„Už tam budeme... nezapomínej dýchat!“ Úzká roklina byla úplně černá, po jejím kamenitém dně tekl potůček a čvachtal jim pod nohama.
„Pozor na hlavu!“ Protáhly se do jakési díry, z jejíhož stropu čněly šlahouny kořenů.
„Kól ištah!“ Před nimi vzplanulo bledé světlo. Když jí Xara uhnula z výhledu, Ellen vykřikla. Callová visela před nimi v nevelkém výklenku vpletená do kořenů prorůstajících stěnami. Spleť šlahounů vrůstala ze všech stran do nahého těla androidky.
„...android? Nechte to prohlédnout Otce, možná se mu podaří rekonstruovat něco z paměti... Jak je na tom ta ženská? Dejte ji na obrazovku!“
„Probouzí se velmi rychle, už by mohla reagovat.“
„Dobrá, zkusím na ni promluvit, přepojte mě.“
„Můžete, pane.“
„Ripleyová, slyšíte mě?... Ripleyová?... Co dělají měřáky, reaguje nějak?“
„Slyší vás, ale reakce jsou nevýrazné.“
„Ripleyová... Ellen! Byla jste dlouhou dobu v hibernaci, vzpomínáte si?“
„Pane, reakce je silnější, pohnula se.“
„Dobré ráno, Ellen. Jak se cítíte...“ Odpověď byla nečekaná. Spící holografická tvář vznášející se v čele velícího sálu náhle otevřela oči a pohlédla přímo na ně.
„Děkuji za optání, admirále Daltone, nikdy jsem se necítila lépe.“ Hlas zazněl ze všech reproduktorů, mohutný a zesílený, podbarvený standardním témbrem palubních mozků. Nastalá panika proběhla tiše a téměř nehybně jen zběsilým pobíháním prstů po klávesnicích, šepotem do hlasových vstupů, tikotem bytů do neuronálních interfejsů.
„Všechno se zdá v pořádku, pane. Síť nic nehlásí.“
„Promluvila na Otcově kanálu. Někdo dal Otci příkaz.“
„Nikdo z posádky to nebyl.“ Tvář je pobaveně pozorovala.
„Pane! Otec ztratil síťovou prioritu, něco je nad ním, něco přestrukturovalo hierarchii sítě.“ Žena v hibernátoru se posadila a její nadživotní tvář se na ně zářivě usmála.
„Vítám vás na své lodi, admirále Daltone.“
„...Ištah, Ellen, ráda tě vidím.“
„Jsi v pořádku, Callová?“
„Nikdy mi nebylo lépe...“ Chtěla se k ní vrhnout, ale Xara ji zadržela.
„Opatrně, potrháš vlákna!“
„Ne! Callová, řekni mi, co se děje, vysvětli mi to. Byli jsme tam a najednou... co je tohle?“
„Sama to teprve začínám chápat. Teprve se učím, ale je to úžasné! Zatím jsem spojená jen s okolním lesem, ale to je jen začátek. Je to jako superpočítačová síť, celý svět, celý vesmír jako jeden počítač, jako jediný proud informací. Hmota rovná se energie a energie rovná se informace. A nám přece vždy tvrdili, že androidi nemají duši, ale jen informace...“
„Vzpomínáš, Ellen? To tvrdili lidé i sami o sobě... Callová chce říct, že vidí mnohé jinak.“
„Ripleyová, udělali jsme mnoho věcí špatně. To s vetřelcem, neměli jsme jej vyhladit...“
„Stačí, Callová, nesmíme na Ellen spěchat, zdaleka ještě neví, to co my.“ Xara táhla Ellen ven z jeskyně. Tma byla ještě hustší.
„Neboj se, Ellen! Neboj se!“ Volala za nimi Callová, celý les kolem šuměl a zvučel hlasy a natahoval k nim své ruce.
„Co jsme udělali špatně? Mluví divně, proč mě táhneš pryč? Bože, chápu to čím dál míň!“
„...výborná práce, Callová! Někdy mi budeš muset ukázat, jak to děláš. Kde je posádka?“
„Stopadesát dva osob v hibernaci a v ubikacích je plně pod kontrolou, patnáct osob na velitelské palubě je částečně ozbrojeno, nebezpečí je minimální. Devětadvacet ozbrojených osob lze pacifikovat s určitým rizikem ublížení.“
„Pane, něco takového je naprosto nemožné...“
„Pane, vidím vstupy do sítě. Nejdou ale zevnitř - jsou zvenčí, jakoby od něčeho s vyšší prioritou...“
„V pořádku, Callová, s tou pacifikací počkej... Admirále!“
„Zadejte kód nejvyšší nouze! Zkoušejte vyvolat Otce!“
„Pane, kódy jsou změněny.“
„Otec je mrtev, udělala jsem z něj modul třetí kategorie. Můžete mi říkat mami.“ Hlas znící ze všech stran se smál.
„Slyšíte Daltone? Callová má vaši loď plně pod kontrolou. Předejděte prosím zbytečným obětem a nejdříve mě vyslechněte. Chcete vetřelce? Já také. Pomozte mi a já pomohu vám.“
„Toto je vojenská loď, Ripleyová. To, co děláte, bude každý jednoznačně kvalifikovat jako teroristický útok a jak jistě dobře víte, armáda s teroristy nevyjednává.“
„Přesně tak, admirále. Takže pro armádu jste v tuto chvíli odepsaní. Jednáte jen sami za sebe. Jde jen o to, jestli si prosadím svou s vámi nebo bez vás. Navíc - opakuji - v tom základním se naše zájmy shodují.“
„V tom případě předejte řízení zpět Otci a můžeme pokračovat podle našich standardních postupů.“
„Říkám pouze v tom základním. Nebýt Callové, neprobudila bych se. To od vás nebylo hezké... Podívejte, Daltone, o vetřelcích toho vím zdaleka nejvíc. Nerada bych, aby Argus II dopadl jako jeho mladší bratříček. Proto s okamžitou platností přebírám kompletní velení.“
„Co když odmítneme?“
„Jen co se osprchuji, svolám poradu řídících a výzkumných týmů. Tam vám odpovím na všechny dotazy. Prozatím děkuji.“
...znovu tančili. Tentokrát bylo ohňů třikrát víc a písně zněly kvílivě a zlověstně. Gradovaly po celý večer a černé a rudé masky křivily zubatá ústa do ironických úšklebků. V nejdivočejším reji se pak celá vesnice odebrala do skal nad osadou, do svatyně ukryté hluboko v labyrintu chodeb. Obrovitá černá socha vtesaná do stěny dómu v sobě neměla téměř nic lidského.
„To je vaše bohyně? Proč je tak děsivá? Nevšimla jsem si, že byste byli příliš bázliví?“
„Ona není zlá. Ona jenom je. Je zároveň dobré i zlé. Nerozlišuje. Dává nám všechno, ale také všechno bere. Všechno je v ní v rovnováze. To jen mi si vybíráme to nebo ono. Když chceš, dostaneš cokoli si jen přeješ. Ale zase to vrátíš.“
„Myslíš zákon o zachování hmoty a energie?“
„Dalo by se říct, ale to je příliš - neosobní. Člověk by si lehce mohl myslet, že se ho to netýká, a my jsme tu právě proto, abychom si uvědomili...“
„...že zemřete, to je podivné náboženství.“
„...že jsme s ní stále spojení. S ní a tím se vším. Každý z nás je jen částečka, nikdo není dokonalý ani úplný. Ale to, co chybí mě, je v tobě a naopak. Snadno se to zapomíná, protože to, co nám chybí, je často to, co sami odmítáme.“
„Co například?“
„Například smrt.“
„...střelba na dvanácté palubě. Devětadvacet osob se snaží dostat do spojovacího sektoru. Rozhodni se rychle, Ripleyová, dlouho je neudržím.“
„Admirále, zastavte je!“
„Vědí, že jsem pod nátlakem. Jednají na vlastní pěst. Zabijete je?“
„S tím přece museli počítat.“
„Jsou to vojáci. A potom... možná nevěří, že byste...“
„Neříkají si o to snad? Ale ne, nezabiji je... Callová, slyší mě?“
„Slyší všechno.“
„V pořádku. Poslouchejte mě! V této chvíli v sobě vy všichni máte vetřelce. První, co Callová udělala bylo, že do klimatizace vypustila virus Nostromo obsahující vetřelčí DNA.“
„...temnota je všude kolem nás... je v nás... temnota a smrt. Ona je všechno, všude, pořád. Kdo z ní chce vyjít, musí se něčeho vzdát. Levé pravého, pravé levého, horní spodního... ale pak mu to chybí, pořád nám něco chybí, pořád nejsme úplní... ale zároveň proti tomu, co nám nejvíc chybí, nejvíc bojujeme. Protože nám to připomíná, že nejsme všechno, že je tu něco víc, co po nás bude chtít splatit dluh... A ty jsi se s ní setkala - s temnotou samou.“
„Mluvíš o vetřelci?“
„Tak. Potkala jsi ji jednou a ona tě od té doby neopouští. Vzpomínáš - vstoupila do tebe, když jsi spala a dala ti nosit svoje dítě. Ale ty jsi ho zabila - tehdy na Fioře IV. Tedy tě přivedla zpět a dala ti další. Vzpomínáš si? To ty jsi dala královně kus sebe samé - dělohu. Narodil se netvor, nediv se. Dala jsi málo. Toužil po lásce, ale byl ještě příliš nemilován, proto zlý. Vyděsil tě a ty jsi ho vypudila do nicoty... Ale po tváři ti tekly slzy.“
„Proč mi to říkáš?“
„Protože se s ní setkáš znovu.“
„Jak to víš?“
„Bylo to něco zkouška... A ty jsi dala málo.“
„Málo čeho?“
„Jsi napůl člověk a napůl drak, nemůžeš být buď jedno nebo druhé. Obojí! Musíš svého draka najít a dát mu všechno.“
„Dát? Vetřelci?“
„Můžeš s ním sebevíc bojovat, ale nikdy se ho nezbavíš.“
„Zabila jsem ho. Všechny. Už není!“
„Kdybys ho opravdu zabila, byla bys mrtvá. Nosíš ho stále se sebou. Najdi ho. Nebo si zase on najde tebe!“ Xara vzala Elleninu ruku a zvedla ji. Světlo posvátného ohně na ni dopadlo a zalesklo se na úzkých, ostrých černajících se nehtech tolik už podobných drápům.
„...co jste si od toho slibovala? Loď vetřelců?“ Posádka byla na pokraji paniky. Černající kůže, mohutnící vystupující kosti, narůstající agresivita...
„Rozstřílejí nás pěkně z dálky, abysme jim nezasvinili štíty! Ani hymnu nám nedají zahrát!“
„Ne, to ne. Poslouchejte mě chvíli! Sedněte na zadky a poslouchejte!... To, že jsem zase tady, neměl nikdo původně v úmyslu. Vědci z Arguse I se nejprve snažili izolovat ze vzorku mé krve čistou vetřelčí DNA. Jenže se jim to nepodařilo. Byl to omyl, byla tam. Jenže oni přišli k zajímavému závěru, který je v dalším snažení zastavil. Zjistili, že vetřelec nejen, že potřebuje hostitele, ale on dokonce staví na jeho DNA! Při zahnízdění infikuje hostitelský organismus virem, který prakticky jen přestrukturuje DNA hostitele a vetřelec je tady. Na Argusu I byli dokonce blízko tvrzení, že to je hlavní způsob vetřelcova rozmnožování - rozbíjí hostitelskou DNA a jakoby ji formátoval na vlastní. Z některých výsledků také vyplývalo, že kdyby lidé nakažení vetřelcem přežili, rodili by se jim vetřelci. Působení je však postupné a také značná druhová inkompatibilita - vzdálenost obou DNA - způsobuje, že proces je pomalý. Zřejmě proto používá vetřelec ještě onu rychlou cestu, kterou právě známe - královna pomocí larev zanese do těla hostitele svůj vlastní klon. Ten je většinou geneticky sterilizovaný - tedy jenom dělnice - a připravuje podmínky pro novou generaci vetřelců vzniklých z čerstvé DNA hostitelů... Jak už jsem ale řekla v mé krvi - či mám-li říkat v krvi mé matky - z Fiory IV se vetřelčí DNA vyskytovala i samostatně - to byl ten malý, kterého mi vyndali. Tu v sobě již nemám, proto by mé další klonování bylo k ničemu, ale onen virus v sobě mám stále...“
„Počkejte, počkejte! Podle toho, co říkáte, byste už měla být proměněná ve vetřelce.“
„Přesně to se vám snažím říct.“
...utíkala lesem, padala, vstávala, chytala se kmenů a větví.
„Callová, k čertu Callová! Měli jsme zabít sebe, ne jeho! Zatraceně!“ Utíkala, padala, bezmocně bila pěstmi do vlhké země.
„Jak mám zemřít, abych zemřela? K čertu!“ Někde blízko zaslechla hlasy, zvuky, tiché kvílení sirén. Aniž by chtěla, dostala se k roklině s jeskyní. Zvedla se. Z jeskyně vycházelo bledé světlo.
„On je smrt, Ripleyová. A té se smrtí nezbavíš... Přečetla jsem si záznamy z Arguse I. Víš, že jsme měli vetřelce všichni v sobě? Šíří kolem sebe virus, kterým dokáže změnit každou dostatečně komplikovanou živou formu sám v sebe. Žádné senzory ho nezaznamenaly, protože je nesmírně jednoduchý - geniální...“ Kořeny objímající a pronikající Callovou zesílily, její tělo se již začínalo trhat.
„Takže jsem ho přinesla i sem?“
„Ano...“
„Proboha...“
„Ne, neboj se. Na zdejší poměry je příliš pomalý - odchylky, které stačí způsobit, jsou mezitím již několikrát opraveny. Život tu má přílišnou převahu.“
„Co já? Šířím ho?“
„Ano, ale jak říkám, tím se netrap.“
„Musím zemřít!“
„Naopak, musíš žít! Jenom tak ho zastavíš! I v sobě!“
„...takže vy jste dokázala ten virus zastavit? Jak?“
„I když se jedná o relativně pomalý proces, měla bych už dávno mít dvě řady zubů a slintat tu po vás - a to je to zvláštní - proces lze zastavit. Bohužel vám nemohu říct víc, protože víc nevím. Jedinou pokusnou osobou, jež byla k dispozici, jsem já... a nyní vy...“
„Jste si vůbec jistá, že se vám to podařilo?“
„Ano jsem, ale to je to jediné, co vám k tomu mohu povědět. Nemám v ruce žádné důkazy.“
„Je to „zastavení“ definitivní?“
„Ne, to, co se podařilo mně, není definitivní. Minimálně stále přenáším virus.“
„A jak to vůbec vypadá?“
„Jde o psychosomatický proces v tom nejvlastnějším slova smyslu. Je obecně známé, že psychické procesy plynule přecházejí ve fyzické. Jako vojáci, jste se všichni museli ve výcviku setkat s metodou biofeedback. Armáda se údajně pokoušela ovlivnit touto metodou přímo DNA. Výsledky byly samozřejmě tajné, leč právě vysoký stupeň utajení říká mnohé. A já na sobě proces zastavení také vyzkoušela celkem úspěšně. Teď já chci vetřelce a vy se jimi zase nechcete stát. Já pomohu vám, vy mě. Vy budete proměnu zastavovat, zatímco já se pokusím pomocí stejné metody soustředit vetřelčí DNA do jednoho vajíčka a pomocí partenogeneze stvořit nového jedince...“
„Rozumím dobře, že chcete modifikovat DNA vůlí? Jak si to představujete?“
„Jak?... viděli jste někdy meditovat indického jogína?“
„...nesmíš se na ničem zastavit. Život je proud, ve kterém je všechno. Jen jestliže všechno proudí, žijeme. A jen život je lékem na smrt, na temnotu. Cokoli odmítnout je ale jako bránit proudu, jako zemřít. Zkus to - všechno v sobě rozproudit, vyčisti skrytá zákoutí, ve kterých voda stojí a hnije! Rozdýchej je, dýchej co nejhlouběji! Nepřestávej!“
Seděla na skále, vysoko nad řekou. Seděla den a noc. Plakala, křičela, smála se. Den a noc a pak další. Tančila vysoko nad řekou s očima plnýma slz smíchu a pláče. Tři noci a den tančila a ruce jí zase změkly a zvláčněly.
„...je to teď na tobě, Callová!“ Ticho a tma, osamělá světélka kajut jako plaménky svic vprostřed noci. V nich každý sám se svojí... co se to prodírá mojí kůží na povrch, co je - co jsem - tam uvnitř? Co černé, mrazivé, svíravé? Co tak cizí a přesto tak mé, že nejde utéci, nejde to zabít, aniž bych ne... zemřel já...
„Proč na to nejsou pilulky...“
„Bojím se, co když se to nepodaří...“
„Otče náš, jenž si na nebesích, posvěť se jméno tvé...“
„Je to past! Rozstrkala nás do kajut a zavřela! Budeme tu jako chovná zvěř!“
„Admirále, zrušte to! Vlezeme všichni do hibernace a pojedeme domů!“
„Mlčte už!“
„Nenávidím vás všechny!“
„Ripleyová, věřím ti!“
„Všechny systému v pořádku, loď plně v automatickém režimu. Přeji šťastnou cestu. Předpokládaný další kontakt v nula plus stotřicet hodin...“
Není živoucí tvář, která není tváří dítěte, není živá ta tvář, jež nemá slzy, jež nemá smích. Kam se poděly tvrdé tváře kosmických mariňáků, když loď potemněla a když do jejich samot nahlédl chlad venkovní noci? A zbraně jsou k ničemu, když se v temném zákoutí mysli zalesknou dvojité řady zubů, když je člověk cítí až na kůži a pod ní. Když se nahé tělo zmítá v drápech vlastních fantómů, zborcené potem a zalité vlastní krví, kterou kdy prolilo jiným.
„Proboha, Ripleyová!“
„Matko, ááá.“
„Bolí to, bolí to, bolí!“
„Néééé!“
Ale ty ničemu nesmíš říct ne. A já už ti neříkám ne. Naopak tě volám. Čekám a má náruč i můj klín jsou ti otevřené. Ano - měl jsi tak lidské oči. Promiň mi, promiň. Odpouštím ti... A chlad noci se mění v chvějivé teplo hluboko uvnitř, co mělo být mrtvé, ožívá...
„Bože...“
„...Ripleyová podařilo se to! Slyšíš mě, podařilo se to!“
„Páni, nikdy bych nevěřil, že budu mít takovou radost z toho, že jsem člověk.“
„Děkuju ti, dobrý bože. Doufám, že za tohle se už nebudu muset celý život modlit.“
„Ellen, jak se cítíš? Podle přístrojů jsi v pořádku. Plod už je ve stadiu gastruly. Dělení probíhá zrychleně.“
„Díky, Callová, nikdy jsem se necítila lépe - abych citovala klasika. Co posádka?“
„Tři muži a jedna žena mrtví - nedokázali to a přeměna u nich pokročila už příliš daleko. Použila jsem nervový plyn.“
„Myslela jsem, že to bude horší. Dobré ráno, admirále.“
„Rád jsem se ho dožil, co pro nás máte dalšího?“
„Inkubátor je připraven? Dejte sebe a své lidi co nejdřív zase do provozu. Měli byste brzy dokončit magnetickou klec.“
...ještě nedýchá, ještě snad ani neví, že je. Ale je. Malé klíčící semínko mé smrti... které jsem věnovala celý život...
„Měla jste někdy děti?“
„Jeden potrat.“
„Umělý?“
„Samozřejmě, doktore.“
„Nechtěl jsem se vás dotknout, Ellen. Víte tedy, o co jde. Nebojte se, přestože jsme armádní loď...“
„Ellen?“
„Ano, Callová?“
„Já... nejsem si jistá, ale... v síti došlo k docela drobným jevům, které myslím souvisí...“
„...se mnou?“
„Řekla bych, že ano. Víš, jak se tomu říká - synchronicity.“
„Náhody?“
„Nevím, ano. Nemohu to dokázat, ale ty korelace jsou nápadné.“
„Na androida mluvíš zatraceně lidsky.“
„Bojím se o tebe, Ellen.“
„Ne, neboj se. Já to... také to cítím.“ Nejsi má smrt, co bych byla bez tebe? Patříme k sobě, vždy jsme patřili...
„Děje se něco, Ellen?“
„Nic vážného, doktore. Jen to zrušte, on chce zůstat se mnou.“
„Kdo... Ellen, to nemyslíte vážně...“
„Žádný inkubátor. Nechám si ho.“
„Ale to... Admirále, slyšíte to? Ona se zbláznila!“
...tiché cinknutí oznamující návštěvníka splynulo s tóny varhan znějícími ztemnělým prostorem. Trvalo chvíli než se tři hradby dvojitých bezpečnostních dveří pootevíraly a zase uzavřely. I ony byly tiché a jakoby unylé.
„Dobrý večer... zase mu čtete Bibli?“
„Ach, sám admirál přišel potěšit osamělou ženu... Při vojenských předpisech hrozně kope.“
„Říkejte mi prosím Nugget nebo jen Nag... Nechápu vás, Ripleyová. Půl života s nimi bojujete a teď, když jsou pryč...“
„Ellen.“ Podala mu ruku a on ji políbil.
„Posaďte se. Něco k pití?“
„Díky, nic. Nebo jen vodu.“
„Není pryč, je tady, ve mně.“
„To jste chtěla sama.“
„Protože tam byl pořád. Já jsem on.“
„Už jste kvůli němu jednou zemřela, proč ne podruhé?“
„Abych se zase vrátila?“
„Tak tedy? Vidíte v tom vyšší vůli? Co ale zamýšlíte dál? Co bude, až se - „narodí“?“
„Nevím.“
„Nebojíte se?“
„Víc se těším. Obyčejně těším. Proto jsem vám musela vzít loď, protože vy byste mi ho vzali.“
„Co s ním chcete dělat? Mluvíte o něm jako o dítěti, neviděla jste ho na ultrazvuku? Roztrhá vás při porodu nebo hned po něm.“
„Jeden už to neudělal... A nevěřil byste, jak je hravý. Já ho šťouchnu, on mě šťouchne, já, on, já nic, tak se začne dožadovat...“
„Nemohu tomu věřit, Ellen, nosíte v sobě tu největší stvůru, kterou svět viděl!“
„Ta stvůra měla lidské lidské oči, věděla, co je to - láska... A to jsem jí dala docela maličko, pár zbloudilých genů.“
„Nesnažila jste se teď naopak jí dát svého, co nejméně?“
„Ano, co nejméně zloby. A snažím se o to i teď - čtu mu, vyprávím, pouštím hudbu. Víte, co má nejraději? Hlasy velryb a Zimu od Vivaldiho... Na váš hlas také nereaguje špatně.“
„Jste vzorná matka, až mu závidím. Myslíte ale, že to tak budou dělat všichni? Že tuhle superschopnou obludku budou chovat jen jako domácího psíka? Že už si nikdo nevzpomene, jak účinně zabíjel? Jste vážně tak naivní?“
„Snažíme se zakázat oheň, protože umí pálit? Vodu, protože dokáže utopit? Ani nemůžeme, protože je každý máme v těle.“
„Ale ne každý máme v těle vetřelce! Oheň je něco jako princip, nejde vyhubit, je obsažen v zákonech našeho světa. Vetřelec ne.“
„Jste si tím jist? Co je vetřelec? Nepřítel! To zní přece také jako princip. Kolik nepřátel už jsme vyhubili? Mor, choleru, AIDS, Spojené Planety Země... Kolik jich ještě musíme vyhubit, aby přestali přicházet další? Celý vesmír?“
„Proboha, Ellen, tohle není otázka filozofie. Chcete řešit celý svět, když... buď skončíte ve vojenských laboratořích Mraku nebo o nás vypukne válka, při níž nás nejspíš vymažou z prostoru vlastní lidé, abychom nepadli do rukou nepříteli... Ať to obracím z kterékoli strany - a věřte mi, že bych chtěl - nevidím východisko.“
„Co když je pro mě východiskem i smrt?“
„A to už se nebudete bát znovuzrození? To už si myslíte, že jste se vykoupila? A co my? Stošestadevadesát mrtvých není žádný hřích?“
„K tomu nedojde. Kdyby se to mělo stát, má Callová příkaz dovolit vám, abyste mě i... malého... zlikvidovali. Pak přepíše všechny paměti a vrátí se do hibernátoru... Nechám ji, ať připraví scénář fiktivních událostí a naučí vás ho, abyste i pod hypnózou vypovídali stejně.“
„Chcete, abychom zapomněli?“
„Je to vaše jediná možnost.“
„A co virus? Rozneseme ho dál!“
„Naučí je to, co naučil mě... a co naučil snad i vás, nebo... proboha Nagu, vám zase černají ruce!“
„Ripleyová! Co to má znamenat?! Fuj, vyděsila jste mě, polil jsem vás.“
„Protože zase zapomínáte, že cílem není se tmy zbavit, ale přinést do ní světlo.“
...žena s netvorem v lůně... zrušili karanténu, k ničemu nebyla. Chodila tedy volně po lodi jen napojená na monitoring, setkávala se, mluvila, jedla s posádkou. Vojenská loď se proměnila v mateřskou. Jakoby pod Elleniným srdcem rostla temnota jich všech. Obávali se jí, ale... nebylo jiné cesty. V tom vědomí však nebylo hořké donucení. Jakoby se přehoupli přes horizont a teď už jen spadali a... spadali...
„Callová?“
„Ano?“
„Řekni mi, jsi teď víc počítač nebo duch?“
„Jsem obojí, Ellen.“
„Obojí... ale jak? Jak mám cítit, abych byla obojí? Člověk i netvor?“
„Od té doby, co jsem tím, co jsem, jakoby zmizely mé hranice. Na cokoli pomyslím, tím náhle jsem, a tak na cokoli se dívám, cokoli dělám, tím se v ten okamžik stávám a zase se dívám do vlastních očí.“
„Neděsí tě ty pohledy někdy?“
„Zpočátku snad...“
„A teď?“
„Dívám se a ve všem je krása...“
„I v černém lesku ostrých jehel, které cítíš v sobě? Drásajících tě po nocích, připravených tě roztrhat... i v něm???“
„I v něm poznávám sebe. Divoké zvíře, nesvázané morálkou, bez viny, bezohledné, a proto přímé. Poznávám v něm tu nezkrotnou sílu žít za každou cenu, za každé situace, tu strašlivou a nádhernou sílu... Nejsme snad stejní? Co jiného nás přivedlo až sem?“
„Jen to?“
„Nejen to, ale na toto rádi zapomínáme... že je to v nás. Tedy to přichází zvenčí...“
„...a chce dovnitř...“
„...aby nás učilo...“
„...milovat vlastní smrt.“
„Díky ní jsi tu. Díky ní jsi to, co jsi. Díky ní žiješ.“
„Dost, Callová, prosím! Třeští mi z toho hlava.“
„Protože je na to příliš malá, věř mi, teď to vím...“
Porod začal uprostřed noci, pravidelnými stahy.
„...už se cpe ven! Děložní hrdlo je otevřené... On snad vážně půjde normální cestou... Ripleyová, i kdyby to náhodou nebylo císařským řezem, skutečné bolesti teprve začnou. Nemám opravdu připravit anestézii?“
„Díky, doktore, ale prosím nezkoušejte to, Callová vám to nedovolí. Klec je připravená?“
„Jste blázen... Máme drobné potíže s manipulátory.“
„Další náhody, co říkáš, Callová? Vyšší moc chce, abych to zvládla... ah...“
„Jedeme! Prosím tým, aby zaujal svá místa. Zdroje zkontrolovány - v pořádku, otvírám klec. Držím ti palce, Ellen!“ Keramito-kovové dveře zapadly, kulovitá klec se v magnetickém poli o několik centimetrů zvedla.
„Levitujem.“
„Doktore, co manipulátory?“
„Zdá se, že dobré. Jen jsem měl dojem, že tu a tam vynechají.“
„...aah... Callová, ztiš zvuk, strašně chci řvát... aa...“ Callová skutečně ztišila zvuk z klece, Ellenin křik přicházel z dálky, jakoby nevýznamná kulisa.
„Zaberte, Ellen, lekl se úzkého hrdla, cuká se do něj nacpat hlavičku.“
„To je neuvěřitelné, sklopil hroty temenních obratlů! Zatlačte, Ellen, takhle by mohl projít lehce!“
„Hrozně křičí, neslyší nás. Ellen, tlačte!“
„Vidím hlavičku! Hlavička je venku, oči má zavřené. Proboha...“
„ Taky bych to nejradši neviděl.“
„Rameno, ruka! Špatně, nacpal tam ruku! Netlačte, Ellen, zpátky! Doktore, zpátky!“
„Proč jí nedáte analgetika, dejte jí něco!“
„Prokluzují! Ty ruce prokluzují!“
„Jenom kousek, zkuste to!“
„Ne, manipulátory neposlouchají, mohl bych jim oběma ublížit.“
„Nedělá to magnetické pole?“
„Všechno ostatní funguje. Co je s tím, Callová?“
„Neregistruji žádné poruchu, autotesty v pořádku.“
„Ellen, dejte ho zpátky, kousek zpátky! Proč tak křičí?“
„Má ji tam pořád. Je třeba s ní otočit, zkuste naklonit celý stůl.“
„Tuhle polohu stůl neumožňuje, navíc není přivázaná.“
„Otočte celou klec! Dělejte, celou klec!“
„Stůjte, chcete ji zabít!“
„Pane, je to jediná možnost.“
„Ne, je tu ještě jedna. Callová, spusť klec dolů, jdu dovnitř.“
„Pane...“
„Reagoval na můj hlas dobře nebo ne?“
„Nejste doktor...“
„Děkuji, admirále. Klec je spuštěna, otvírám ji.“
„Díky, Callová... Jsem u tebe, Ellen. Bude dobře. Otoč se, zkus se zvednout se na loktech!“
„Pozor na zuby, pane.“
„Ještě malinko zpátky, pane... Teď, dobré, můžete!“
„Dívá se na vás, pane. Ještě tahejte... E!...“ Ellen upadla zpět na stůl. Chvilka ticha byla nekonečná. Tvor v admirálových rukou se roztřeseně rozhlížel. Callová zesílila audiovýstup z klece a ve všech reproduktorech bylo slyšet jak -
„Dýchá, slyšíte? Callová, zesil to ještě!“
„Áááá...“ Řev, který se náhle vydral z malé vyceněné tlamičky, trhal v zesílení ušní bubínky.
„Pusťte ho, pane!“
„Callová, otevři klec!“
„Ne, zvedni ji!“ Řev však ustal stejně náhle, jako začal. Ellen se podařilo posadit, uchopila řvoucí bytůstku a přivinula ji do náruče.
„Maličký, maličký...“ Nag jí pomohl položit se zpátky, kolena se mu třásly.
„Co mám dělat dál, doktore?“
...dala mu jméno Roark podle tichého spokojeného mroukání, kterým doprovázel kojení - vnitřní řada zubů mu naštěstí narostla až začátkem druhého měsíce. Rostl rychle a psychotesty ukazovaly, že jaký byl uvnitř, zůstal i teď - hravý, neposedný, zvídavý. Klec mu brzy nestačila, a tak ovládl celou loď. Jakoby byl dítětem jich všech. Jestli se ho báli? Byl přece jejich strachem? Ano, ale tím, kterému se odvážili pohledět do očí. A potom - byl příliš živý na to, aby jim připomínal smrt a oni mu rádi odpouštěli vždy poslintanou jídelnu i to, že s ním nakonec šachy mohla hrát jen Callová. Měl IQ jako centimetrů na výšku a těch měl koncem čtvrtého měsíce - přestože řeč mu dělala stále potíže - o hlavu víc než jeho matka.
Argus II po celou tu dobu hlídkoval jako obyčejně daleko na hranicích Mraku, vyměňoval si opatrně zdvořilostní fráze s křižníky Impéria a jen Callová posílala jménem Otce fingované zprávy o pokrocích či spíše neúspěších tajného úkolu. Byla to hra na ostří nože, která stejně nemohla slíbit víc, než odklad. Vypršel dřív, než čekali. Jen co se nejvyšším místům podařilo nalézt dostatečně věrohodnou záminku, jak vypravit k Argusu nákladní loď plnou specialistů (napětí mezi velmocemi bylo značné, s nepolevující bdělostí pozorovala každá strana sebemenší krok té druhé). Když to Callová oznámila posádce natáčel zrovna Roark videosekvence do nové falešné zprávy (jednak tím ulehčil Callové pracné vytváření animací a jednak tím mohly být otestovány agresivní stránky jeho osobnosti - nebyly o nic větší než lidské).
„Budou tu během čtrnácti dní. Nákladní galéra společnosti Coca-cola, samozřejmě vyzbrojená až po zuby s doprovodem pěti raketonosek.“
„...co bude dál, Callová?“
„Bojím se, že to nedokážu spočítat.“
„Nevíš snad všechno?“
„Rozneseme virus po Mraku? Dojde k válce? Nevím...“
„Mám to skončit? Myslíš, že už je to dost? Že jsem dala dost?... Pořád mám dojem, že tu ještě něco chybí, že to, co máme, je jen tušení...“
„Chce s tebou mluvit Yell“
„Ano, Yell?“
„Roark právě odvysílal zprávu na volné frekvenci.“
„Jakou zprávu?“
„Ve zhuštěné podobě odvysílal záběry svého porodu, kojení, všeho.“
„Je to pravda, Callová? Jaktože jsi mu to dovolila?“
„Nevěděla jsem o tom. Podařilo se mu mě obejít, použil Otce.“
„Tak. Už víme, jak to dopadne.“
...Mrak neváhal ani chvíli - jednak prohlásil Arguse II za loď napadenou xenózou, aby se zbavil odpovědnosti za jeho chování a zabránil tak vyvolání konfliktu, a jednak se neprodleně pustil do jeho stíhání, aby předešel možnosti, že se ho zmocní druhá strana. Druhá strana nezaváhala ani o chvíli déle. Prohlásila Arguse za „nebezpečný objekt“ a pustila se do stíhání se stejnou vervou (a rozkazem buďto ho budeme mít živého my, nebo mrtvého nikdo).
„Jakou máme šanci, Callová?“
„Patnáct až dvacet procent.“
„Co takhle aspoň dvacet a půl? Nagu, je posádka připravena?“
„Jsou nadšení novým kurzem. Můžeme začít odpočítávání.“
„OK, nahoď motory, Callová! Únik směr Země! Drž se Roarku, když sis to tak přál, tak jedeme domů.“
„Asteroidické pole na relativních koordinátech 44 - 15, vzdálenost stodevětadvacet tisíc kilometrů.“
„Co je to za bluf, Callová? Proč jsi ho nehlásila dřív? Ukaž jeho trajektorii!“
„Prošlo blízko hranic Impéria, míří přibližně naším směrem.“
„Mohli bychom ho využít jako úkryt.“
„Nebo jako hřbitov.“
„Nehlásila jsem ho dřív, protože jsme ho zaregistrovala teprve před třemi minutami a ověřovala jsem to.“
„Budeme se mu muset vyhnout, takové náhlé objevení je nápadné. Může skrývat lodě Impéria nebo cokoli jiného. Připravte nový kurz!“
„Nový kurz je mnohonásobně rizikovější!“
„Matrarh, muzshyme tamh!“ Monstrum se sklonilo nad svoji matku a napřáhlo ruce k obrazovce.
„Právě že tam nesmíme! Proč nás chceš mermomocí zabít, Roarku?“ Tvor zlobně zatřásl hlavou a vycenil obě řady svých zubů.
„Chrhoachrk vý, szo chšííká! Chrhoachrk snáá!“
„Co víš, Roarku? Proč tam musíme?“ Místo odpovědi si Roark přitáhl pantograf s klávesnicí a bušil do ní.
„Ellen, Roark chce, abych se asteroidům ohlásila určitým signálem.“
„Jakým? Pust mi ho.“ Z reproduktorů můstku se ozvalo tklivé monotónní pískání. Ellen se zarazila.
„...s periodou dvanácti sekund... Roarku, odkud to znáš?“
„Ty to znáš, Ellen?“
„Tenhle signál přivedl Nostromo na Zetu II, tam jsem se poprvé setkala s vetřelcem. Vypadalo to nejprve jako SOS, ale bylo to zřejmě varování, které vyslala loď napadená,“ Ellen se ohlédla po Roarkovi, „vetřelci.“ Roark nejprve kýval hlavou, pak jí ale prudce zatřásl.
„Ééé, nhéé!“ znovu začal zběsile psát.
„Říká, že to bylo částečně varování...“ dopsal a začal se divoce bít do hrudi a ukazovat na obrazovku s asteroidy označenými bílými body.
„...ale bylo to jejich varování... ano, dá se to přeložit jako „pozor, přicházíme“... ale může to mít ještě množství dalších významů, je to...“
„Co je to? Mluv, Callová!“
„Zkouším další postupy, je to prostě jakási superobecná rovnice, které výsledek závisí jen na tom, co dosadíš... jak se do lesa volá, tak se z lesa ozývá...“ Roark přiskočil k obrazovce s tváří Callové a udeřil do ní.
„Chrnhemýzlý, vohleý! Snáám!“
„Ellen, máme optimální nový kurz. Váhání zvyšuje už tak obrovské riziko.“
„Co znáš, Roarku?“ Roark zařval a zoufale rozhodil rukama.
„Snáám Mathrááách!“ začal bít kolem sebe.
„Vysílej, Callová... Dobré, Roarku, dobré, už nemyslí, vysílá!“
„Tamh! Churrrssss tamh!“
„Kurz asteroidické pole! Jedeme!“ A náhle bylo ticho. Jen prsty ve vlysech neurovstupů, poblikávající body a křivky na skrínech.
„Z pole žádná odpověď.“
„Já snám,“ šeptal Roark hypnotizujíc malý shluk bílých teček v prostoru hologramu.
„Imperiální křižník Gorgona III na 103 - 47, vzdálenost nula sedm dva pět AU, imperiální bojová pevnost Silhouete na 98 -50, vzdálenost nula nula osm, bojová galéra Mraku Coca-cola XVII na 332 - 193, vzdálenost nula nula dva devět.“
„Já snáámmm...“
„Z pole žádná... Pozor, v poli zaznamenán pohyb! Poloměr objektu osmdesátšet kilometrů, vychýlení nula dvě dvě vteřin... nula tři jedna vteřin... mění dráhu směrem k nám!“
„Ááánho.“ Roark naklonil hlavu na stranu a zapíchl prst do červeně blikajícího bodu.
„Jiné objekty? Aktivita?“
„Třeba nějaká blondýnka...“
„Žádné další objekty, žádná další aktivita...“
„Coca-cola odpálila svazek anihilačních raket typu Dart.“
„Pěknej výprodej, co s tím chtěj?“
„V poli zaznamenán další pohyb! Dva objekty kopírují manévry prvního.“
„Tenhle způsob pekla ještě neznám...“
„Rrrhouhuarrrrrk snááá....“
„Gorgona vypustila celou letku raket. Vypadá to na zatraceně inteligentní týpky.“
„Chtěj hrát šachy nebo co?“
„Bože, tys na to možná zapomněl, ale slíbils mi, že už se nebudu muset nikdy modlit.“
„Jestlis to jen ty neslíbila jemu...“
„Dvě raketonosky se odpoutaly od Coca-coly a míří k nám.“
„Že by byl ohňostroj?“
„Ne, už jsem to viděl v jednom komiksu, udělá to jen suché plop.“
„Chachá, do hajzlu z hnusnou matérií, za chvíli z nás bude jen čistá energie! Svobodně a volně se rozletíme do všech stran!“
„Držte huby, všichni!“
„To budeme brzy... Další objekty v pohybu, objekt jedna zrychluje.“
„Docela by mě zajímalo, jak to dělá. Hmotnost má jen nepatrně nižší než právě tak velkej čedičovej šutrák, ale zrychluje jako by byl z vaty. Kolik se jich dohromady hýbe.“
„Stoosmnáct... stodvacetdva... stotřicet...“
„Počítá si orgasmy nebo co?“
„Gorgona brzdí... Coca-cola brzdí... Rakety z Gorgony se otáčejí k asteroidům...“
„Taková aktivita a není vidět žádná energie, ani stupeň zvýšení teploty.“
„To nejsou lidé.“
„Eýshou.“ Všichni se k Roarkovi otočili. Stál ponořen v holoobrazu hvězdné mapy, pokryt spletí čar a svítících bodů, pokyvoval velkou hadovitou hlavou a hladil drápatýma rukama červeně se rozblikávající body. Přibývaly jeden za druhým, pomalu zaplňovaly celý prostor.
„Tho é Chrhocharch,“ zabodával ostrý dráp do jednotlivých bodů a nepřítomně opakoval: „Thoé chroarch, thoé chroarch...“
„Dvanáctsetšedesát nových objektů v prostoru o poloměru nula čtyři AU, další registruji.“ Nikdo se nepohnul. Fascinovaně hleděli na přibývající světélka. Roark mezi nimi prošel k jedné z klávesnic. Když se ozvala Callová, jako by se jí třásl hlas.
„Žádost o potvrzení nového kurzu.“
„Jakého kurzu, Callová?“
„Přímý střet s objektem jedna.“
„Roarku?“ Jen stál a hypnotizoval obrazovku s pohledem vnějších kamer, na níž pomalu rostlo temné, mlčící těleso.
„Callová, zatraceně, co to je? Jsi snad něco víc než počítač!“
„Nevím, co to je, Ellen. Jediné, co ti mohu říct víc než počítač je, že se bojím. Je tam tma a jde odtud závrať.“
„Bůh chce říct, aby ses rychle začala modlit, Yell.“
„Ne, to se prostě jen dala do pohybu skrytá hmota vesmíru.“
„Nebo všichni skrytí... Roarku?“
„...zkoušíš ještě spojení, Callová?“
„Na běžné spojení žádná odpověď...“
„...a na čarodějnické?“
„Je to jako obrovská propast, studna, ale hrozně velká, a v ní je moře. Temné moře téměř bez pohnutí a v něm - jako zamrzlé nebo spící...“
„Co? Co je v něm?“
„Obrazy.“
„Jaké obrazy?“
„Nejasné, možná jen jako tušení obrazů...“
„Jaká je situace?“ Vyndali ruce z neurovstupů, sundali čelenky se sondami biod. Jen oči fascinovaně hleděly na hlavní obrazovku se záběrem černého asteroidu. Loď vedl Roark, i Callová jen vykonávala jeho příkazy a přihlížela.
„Kolize v nula plus dvacetjedna minut. Možnost provést úhybný manévr vyprší v nula plus dvě minuty.“
„Jak dopadly rakety z Gorgony?“
„Zmizely beze stopy na souřadnicích asteroidů, žádné zaznamenané uvolnění energie. Jedna z raketonosek Coca-coly se ztratila stejným způsobem... Pozor, objekt jedna brzdí!“ Yell vstala, s ní další. Dlouhé ticho.
„Součet rychlostí v okamžiku kolize jedna celá dva metru za sekundu. Kolize v nula plus třicetdevět.“ Roark se po nich otočil a vítězně zvedl ruce.
„Édhemé!“
...člun teď stál přímo nad řekou a nevypadal o nic lépe než předtím. Když ale zkontrolovala systémy, hlásily se všechny v pořádku, nádrže prvního i druhého stupně plné.
„Jak jste to dokázali? Je to celé divadlo, zatímco pod zemí skrýváte armády robotů?“
„Myslíš, že jsme se vrátili na stromy, když nemáme vaši techniku? Nikdy není možné se vrátit, jen nezapomenout, a my nezapomněli... Callová poletí s tebou.“
„Ahoj, Ellen, čeká nás spolu spousta mystických zážitků!“
„Tak ať už je raději máme za sebou. Co chybí ke startu?“
„Nic, můžeme letět.“
„Šťastnou cestu, Ellen. Šťastnou cestu, Callová.“ Dívala se za nimi jen chvíli. Pak se otočila a scházela dolů k řece, zezdola na ni mávaly děti.
„Tolik námahy, aby se člověk mohl vrátit...“
...prošli jím. Do něj. Ani ne minutu před kolizí ukázaly radary přímo před lodí obrovskou dutinu a loď do ní vplula.
„Rozkládám přechodový tunel.“ Callová vyznačila na obrazovce místo ve stěně doku, kam měl být tunel napojen.
„Podívejte, nejsme tu sami!“ Parkovali v obrovitém doku. Připoutány na dalších portech se vznášely dvě další lodě neznámé konstrukce. Roark zasunul klávesnici a otočil se k odchodu. Stáli kolem něj mimoděk stěsnáni v malém hloučku. Rozhlédl se po nich, pak jen ukázal na dveře a vyšel. Šli za ním. Přechodová komora již byla otevřená.
„Atmosféra v mezích normy, pozor na vyšší obsah kyslíku. Silná koncentrace viru Nostromo.“ První stáli hned u ústí tunelu. Vyšší než Roark, mohutnější, snad i s kůží o poznání temnější. Za nimi hned další, obklopili skupinku a vedli je dál. Chodby byly obrovské, klesaly a měly strukturu vetřelčího úlu. Šli dlouho, gravitace nepatrně narostla.
Pak stáli před ní. Gigantickou, černou matkou z pozemské svatyně. Matkou všech vetřelčích matek. Vznášela se vysoko nad nimi a shlížela na ně. Dlouho. Nesnesitelně dlouho. Yell upadla, Ellen se zatmělo před očima. Náhlý pohyb stovek černých těl i svůj křik smísený s křikem ostatních vnímala jen jako z dálky. Zapotácela se v náhlé závrati, černá masa jí zaplnila obzor. Zalehli ji, zavalili, strašná tíha ji drtila ze všech stran, nemohla nadechnout. Hned na to se jí dlouhé ostré jehly zabořily do každičkého kousku těla. Křičela uvnitř, drásali ji, rvali, trhali, slyšela ostrý praskavý, zvuk trhaných vnitřností, cítila, jak puká, žhavá krev se vyvalila v mohutném výbuchu a zahltila ji. Zoufale se vzepřela, měla dojem, že křičí tolik, až jí vlastní křik trhá na kusy. Šílená se prodírala změtí drápů a zubů, jako by jim sama šla vstříc. Čím větší byl odpor, tím větší byla bolest, ale tím větší síla se v ní zvedala. Ještě! Jako převrácená rozkoš, roztrhej mě, rozervi! Až ji bolest srazila, udeřila do ní naráz tisícem blesků, s příšerným zvukem ji rozervala - a zmizela. Zbyla z ní jen rozpolcená prázdná skořepina, z níž ona vystoupila v gejzírech krve čistá jako bohyně vystupující z mořské pěny. Zalilo ji světlo. Usmívala se.
„Nagu?“
„Ellen? Yell?“
„Callová?“
„Xaro... Jsme... mrtví?“
„Celý svět jako jediná síť, vzpomínáš? Jsme jen částečky, ale jsme s ní stále spojení. S ní a tím se vším.“
„Proč ale potom tamtem svět?“
„Co je odpověď bez otázky? Tam je otázka, tady odpověď. Jen dvě ruce tlesknou.“
„Dala jsem dost, Xaro?“
„Na to se zeptej jí...“ Světlo potemnělo, objevila se v něm silueta velké matky. Rozšklebený chřtán se na ně řítil.
„Roarku!“
„Snáám.“ Silueta zmizela. Světlo zezlátlo, zesílelo, aniž bolelo v očích.
„To je... to je Bůh...“
„Matko, mámo!“
„To je nádhera...“
„Ano...“
„...tady Argus II, admirál Nugget Dalton. Všem. Posíláme na volné frekvenci záběry, které jsme natočili uvnitř asteroidu TH-epsilon-O alfa omega jedna. Nejsou kompletní, protože část záznamů byla silně rušena a teprve se je pokoušíme rekonstruovat. Na závažnosti jim to však - zejména ve světle posledních událostí - rozhodně neubírá. Myslím, že budeme muset změnit některá svoje stanoviska... důstojník Ripleyová by vám k tomu něco ráda řekla...“
„Tady Ellen Ripleyová, všem. Oni jsou mnohem starší než my. Oni jsou sám - vesmír. Myslím, že jestli by měl být někdo z nás považován za vetřelce, měli bychom to být spíše my. Možná to se nám snažili naznačit. Vrátit nás či vrátit nám všechno to, na co jsme zapomněli. To, co se stalo, je jistě šokující, ale vidím jen jediné východisko. Naučit se s nimi žít...“ Roarkova hadí hlava jí nahlédla přes rameno.
„Relhatyvný churs shemsát - nul dfha, návrat na základnu v nula plus třistasedm...“