Snažil se našlapovat, co nejopatrněji, ale občas jeho noha dopadla na zde ležící kosti nebo se dokonce propadl do tlejícího masa mrtvoly.
Chtělo se mu řvát hnusem, zvedal se mu žaludek. Usilovně si přál, ať už na něj narazí, chce bojovat a ne se tady plazit v odporných chodbách.
Najednou uslyšel strašné zařvání. Připravil si meč. Zářící Ariadnino klubíčko položil na zem, aby je neztratil a vyčkával. Všechno další proběhlo rychleji, než sám očekával. Obluda ho zřejmě vycítila a sama ho začala pronásledovat. Slyšel její funění a dupot. Chodby se tady všelijak křížily a proplétaly, takže nedovedl určit, jak daleko od něj je. Čekal tiše, jen pevněji sevřel meč.
A najednou se před ním vynořil.
To co viděl předčilo jeho očekávání, hlava býka na lidském těle. Vykřikl.
Mínótaurus před ním stál tiše. Podíval se mu do zvířecích očí podlitých krví. Nebyl v nich krvežíznivý pohled surového netvora, jen zoufalý smutek
Z nozder obludy vytékal sliz. Pláče? Napadlo Thésea. Ale to přeci.
Mínótaurus si zcela nečekaně před ním kleknul a zabučel. Táhlé smutné kravské bučení připadalo Théseovi strašnější, než kdyby se ten před ním na něj vrhnul a chtěl ho usmrtit.
Překonal strach a zeptal se. "Co chceš?"
Jako odpověď se ozvalo opět zabučení. Mínótaurus se chytil za hlavu a naříkal. Vztáhnul k němu paže a naznačoval mu, ať ho bodne.
Najednou všechno pochopil. Není krvežíznivé stvůry! Je jen tenhle nešťastný tvor. Výsledek královských pokusů. Sklopil meč.
"Mínótaure, mohu ti nějak pomoci?"
Obluda pokývala hlavou.
On mi rozumí! O to je to pro něj strašlivější! "Chceš odsud? Podívej dcera tvých tvůrců mi dala tohle klubko optického vlákna. Snadno najdeme východ. Vidíš tady na zemi září ta zázračná nitka."
Mínótaurus se opatrně dotkl vlákýnka. Chvíli si ho prohlížel. Dokonce si klekl a po zemi se díval, kam až vlákno vede. Théseus si přitom vzpomněl na Ariadnu, jak mu minulou noc vlezla do postele. Za tohle klubko ta má snaha stála, ale jinak se tý vohery musím zbavit.
Býčí muž se pomalu zvedl z pokleku a opatrně se dotkl jeho ramene. Opětoval mu jeho dotyk. Usmál se na něj a klidným laskavým hlasem na něj promluvil.
“No, vidíš, že se s tímhle tady neztratíme. Uvidíš sluníčko. Pojď.” Napřáhl k němu ruku. “Tak pojď.”
Ten podivuhodný býčí muž rozevřel tlamu. Vypadalo to jako usměv. Ukázal na vlákno na něj na sebe a zakroutil nesouhlasně hlavou.
"Ty nechceš ven." Nevěřícně se dívá na tvora před sebou. Ten tentokrát zakýval hlavou na souhlas a hlasitě zabučel. "Takže ven mezi lidi nechceš.” Dívají se na sebe. “Nakonec máš asi pravdu. Jsi rozumný. Co by tě venku čekalo. Zabili by tě. Ale tady žít." Podíval se po stěnách.
Mínótaurus opět nesouhlasně zakroutil hlavou.
“ Máš pravdu. Tady se žít nedá. Viď. A jak ti tedy mohu pomoci?"
Netvor opět ukázal ať ho probodne. Nastavil mu hruď a čekal.
Théseovi se udělalo nanic. "Ne, to ne. Pojď vyvedu tě ven. A odvezu ke mně. Ano?" Naklonil se nad něj. Tohoto okamžiku Mínótaurus využil a vzal mu jeho meč.
Mladík zůstal ohromeně stát, ale obluda si ho nevšímala a utíkala od něj pryč. Běžel za ním.
Mínótaurus se najednou zastavil, podíval se na něj a vbodl si meč do krku.
Z přeťaté tepny vytéká krev. Théseovi je jasné, že už mu nepomůže. Dívá se na něj. Přitom si všiml, že se ten nešťastník usmívá.
"Jak tě konečně chápu, kamaráde. Tohle jsem teda nečekal!" Hřbetem ruky si otřel vlhké oči. Honem se otočil a odcházel ven.
Venku čekal dav. Jak ho lidé spatřili začali mu vyvolávat slávu. Mávnul na ně rukou a chtěl odejít. Všiml si, že mezi nimi stojí i samotný vládce. Díval se na a něj jak na zjevení. Bylo jasný, že ho prostě nečekal. Něco šeptal strážím kolem sebe.
Théseus pokynem ruky zavolal svojí ochranku. V ten okamžik králova tvář zbrunátněla a bylo vidět jak se kouše do rtů.
Na rozdíl od obličeje rukama král napodobil přátelské vzdušné objetí a zvučným hlasem vykřikl. "Zdravíme tě hrdino! Osvobodil jsi nás před tím strašným krvežíznivým netvorem, seslaným bohy ze trest. Jsi velký hrdina."
Théseus se podíval do jeho rozšklebené zarudlé tváře. A hodně nahlas zakřičel. "Jsem hovno a ne hrdina. A kdybych nebyl takovej sráč, tak bych ti musel a i ty tvý kurvě Pásifaé, rozbít držku. To si Mínói pamatuj. A jistě víš proč!"
Vladař zůstal překvapením stát na místě. I lidé kolem něj byly slovy mladíka tak překvapeni, že zapomněli bránit královu čest.
Théseus bez problémů došel na svoji loď a znechuceně se vrátil domů. Ničeho jiného se neodvážil.