Novinky z astronomie

Pokračování třetí


Sputnik 1
HST pozoroval černou díru
Průvodce Země
Mars Global Surveyor

Sputnik1

Na úvod těchto astronomických novinek si připomeneme jedno důležité výročí. Před 40 lety - přesně 4. října 1957 - bylo vypuštěno na oběžnou dráhu kolem Země první umělé těleso. Byl jím slavný Sputnik1. Sonda tvaru koule o průměru 58 cm a hmotnosti 83,6 kg byla vynesena raketou Semjorka (R7) z kosmodromu Tjumaran. Jejím cílem byly atmosférické a ionosférické studie. K tomuto účelu byla vybavena 4 anténami. Dva vysílače vydržely vysílat signál 21 dní. Sputnik se pohyboval se eliptické dráze s perigeem 227 km a apogeem 945 km od povrchu Země. Sklon dráhy činil 65o a jeden oběh trval 96,1 minuty. Sonda zanikla 3. ledna 1958. Vypuštění Sputniku vyvolalo obrovské zděšení ve Spojených státech (bylo to v období tuhé studené války) a mj. i založení Národního úřadu pro letectví a vesmír (NASA) [http://www.hq.nasa.gov] během několika následujících měsíců.

Zpět na začátek

HST pozoroval "odhalenou" černou díru

V jádře aktivní galaxie NGC 6251 zaznamenal Hubble Space Telescope (HST) [http://oposite.stsci.edu]dosud nepozorovaný prachový disk, který září v UV světle pocházejícím z těsného okolí předpokládané černé díry. Snímekukazuje, že okolí černých děr může být mnohem rozmanitější, než se očekávalo a mohl by tvořit novýčlánek ve vývoji černých děr v centrech galaxií. Objev byl umožněn díky extrémně vysoké rozlišovací schopnosti v blízké ultrafialové oblasti, které je schopen přístroj Faint Object Camera (FOC), dnes už vyměněný při poslední servisní misi na HST.

Doposud byly černé díry na snímcích z HST většinou skryté v prachovém prstenci a intenzivní záření z horkého plynu zachyceného černou dírou vycházelo pouze ve velmi úzkých paprscích. Zde je první případ "odhalené" černé díry. Vzhledem k tomu, že světlo je reflektováno pouze z jedné strany disku, usuzují astronomové, že disk je deformovaný buď gravitačními odchylkami v galaktickém jádře nebo precesí rotační osy černé díry vzhledem k rotační ose galaxie. Silným nepřímým důkazem pro existenci černé díry je pak 3 milióny sv. l. dlouhý výtrysk hmoty a záření z centra galaxie.

Galaxie je vzdálena 300 miliónů sv. l. a FOC umožňuje v této vzdálenosti rozlišení detailů o průměru 50 sv. l. Vědci identifikovali zmíněný výtrysk jako prstu podobný výčnělek paralelní s 1000 sv. l. širokým diskem. V pravé části snímku vidíme obraz složený ze snímků ve viditelném světle pořízených přítrojemWide Field and Planetary Camera 2 (WF/PC2) a v blízkém ultrafialovém svělte z FOC. Ve viditelném oboru je zřetelný temný prachový disk, v UV (na snímku modré) je světlá struktura podél jedné strany disku (světlá skvrna v středu snímku), která je osvětlena zářením pocházejícím z blízkého okolí černé díry. V levé části snímku je pak celkový pohled na galaxii NGC 6251, jak je možné ji pozorovat pozemskými teleskopy. Čtvereček zde značí oblast, kterou zobrazil HST.

Zpět na začátek

Malý průvodce Země

Naše planeta neobíhá kolem Slunce sama, ale má (kromě Měsíce) ještě jednoho malého průvodce. Podle P. Wiegerta, K. Innanena a S. Mikkoly je jím malý asteroid o průměru 5 km. Byl objeven v roce 1986 a dostal označení 1986 OT. Dnes, kdy je známa jeho dráha, je zařazen v databázi planetek pod číslem 3753. Zjednodušeně lze říci, že asteroid obíhá kolem Slunce a zároveň "tančí" kolem Země. Během každého oběhu se jeho dráha tvaru fazole (v soustavě korotující se Zemi viz. schéma), lehce posune, případně asteroid asteroid "předeběhne" Zemi. Každých 385 let se cyklus opakuje. Protože dráha asteroidu má velký sklon vzhledem k ekliptice, je vyloučeno, aby se srazil se Zemí. Nejblíže se může dostat na vzdálenost 0.1 AU (15 miliónů km). Letos na podzim projde pod jižním pólem Země, ve vzdálenosti zhruba 37 miliónů km. Bude ale viditelný jenom jako hvězda 15. magnitudy, tedy asi 10 000 x slabší než nejslabší hvězdy viditelné pouhým okem. V současné době se také hledá vhodné jméno pro tento zvláštní asteroid.

Asteriod 3753 patří do skupiny tzv. blízkozemních planetek (NEA's), což jsou tělesa, která se na svých drahách přibližují k Zemi, popř. protínají její dráhu a jsou tak jistou hrozbou pro život na naší planetě. Je pravděpodobné, že v minulosti již došlo k několika velkým impaktům, které měly za následek vyhynutí velkého množství živých druhů. Proto je výzkumu těchto těles věnována velká pozornost a je výborné, že nemalou roli zde mají čeští astronomové z Ondřejova, kteří řadu těchto těles objevili a nedávno měli možnost si svou první planetku pojmenovat, takže dnes nalezneme ve Sluneční soustavě těleso označené (7204) Ondřejov. NEA's jsou tělesa o průměru od několika metrů až po desítky kilometrů. K jednomu z největších NEA's, planetce 433 Eros s průměrem skoro 40 km, míří sonda NEAR [http://hurlbut.jhuapl.edu/NEAR], aby se stalav roce 1999 jeho oběžnicí.

Zpět na začátek

Mars Global Surveyor

Přestože se sonda Mars Global Surveyor [marsweb.jpl.nasa.gov]nachází na oběžné dráze Marsu teprve několik dní, už má na svém kontě jeden důležitý objev. Čtvrtý den po příletu k planetě detekoval magnetometr [mgs-mager.gsfc.nasa.gov] na palubě sondy magnetické pole Marsu. Jeho existence má velký význam pro geologickou historii planety a případně pro možnost výskytu života (v minulosti i současnosti).

Data jsou zatím pečlivě analyzována, ale už teď je zřejmé, se jedná o magnetické pole s polaritou podobnou zemskému a s maximální intenzitou nepřesahující 1/800 magn. pole Země. Jedná se o prvnípřesvědčivý důkaz existence pole. Předchozí měření ruských sond Mars 2, 3 a 5 a Phobos 1 a 2(provedené ve větších vzdálenostech od planety) nedokázala ani nevyvrátila jeho existenci.

Magnetické pole má významný dopad pro vývoj planet. Země, Jupiter a Saturn generují své magnetické pole pomocí dynama tvořeného pohybujícími se roztavenými kovy v jádře. Rotace planety vytváří elektrické proudy v hlubinách planety, které zesilují toto pole. Existence silného magnetického pole tedy ukazuje na přítomnost roztavených kovů uvnitř planety a tedy na existenci vnitřních tepelných zdrojů. Magnetické pole tvoří štít planety proti rychle se pohybujícím elektricky nabitým částicím ze Slunce, které by mohli ovlivňovat atmosféru, i proti energetickým částicím kosmického záření, které jsou nebezpečné pro život. Jestliže měl Mars aktivnější dynamo, mohl mít i tenkou atmosféru a tekutou vodu na povrchu. Zatím není zřejmé, zda bylo toto dynamo slabé i v minulosti, či zda zesláblo v důsledku chladnutí vnitřních částí planety.

Zpět na začátek

NewI'm
2. října 1997
Počet návštěv:

Zpět na ASTRO