Novinky z astronomie

HST mimo provoz Ovšem nejen Leonidami je astronom živ a tak se podívejme i na další zprávy. Jedna z nich není příliš radostná. Hubbleův kosmický dalekohled (HST) byl minulý víkend 13. listopadu automaticky uveden do tzv. bezpečnostního režimu, protože selhal jeden ze zbývajících tří setrvačníků a poslední dva nestačí pro přesné navádění dalekohledu na vybrané cíle. V tomto režimu jsou vypnuty všechny nedůležité funkce a dalekohled je uzavřen a nasměrován ve zvláští poloze, to vše do té doby, než k němu přiletí servisní výprava raketoplánu Discovery. Ta se již naštestí připravuje, raketoplán je už na startovací rampě a pokud nanestanou další problémy, měl by odstartovat 6. prosince. Dalekohled se na hranici vypnutí nacházel už od února letošního roku, kdy službu vypověděl třetí z celkového počtu šesti setrvačníků. Zbývající tři byly minimem pro zajištění orientace dalekohledu v prostoru. Ukazuje se, že bylo velmi prozíravé rozdělit servisní výpravu na dva lety, protože původně byla plánována až na polovinu příštího roku, ale právě kvůli setrvačníkům se první let uskuteční už letos. Doufejme, flotilu raketoplánů v poslední době provází řada problémů, které je přinutily dlouhou dobu zůstat na zemi. Vždyť poslední z nich startoval v červnu, kdy vynesl na oběžnou dráhu rentgenovou observatož Chandra. Kdyby nebylo těchto problémů, mohl se dalekohled této události úplně vyhnout, protože původně se tento let měl uskutečnit už v říjnu. Na druhé straně musíme být vděční za to, že to dalekohled vydržel tak dlouho a tak snad astronomové přijdou "jen" o několik týdnů pozorovacího času. (Podle Space Views News z 15. listopadu) Ovšem z dřívějších pozorování jsou uveřejňovány další snímky a tak se můžeme alespoň na dva z nich podívat. Na tom prvním vidíme dvě těsně se míjející spirální galaxie v souhvězdí Velkého Psa. Větší z nich, na snímku vlevo, nese katalogové označení NGC 2207, menší vpravo je IC 2163. Setkání má následky hlavně pro menší galaxii, protože obrovské slapové síly větší galaxie pokřivily její tvar, o čemž svědcí dlouhé proudy táhnoucí se stovky tisíc světelných roků v pravé částí snímku, které jsou tvořené odvřenými hvězdami a plynem. Na základě počítačových modelů se ukazuje, že menší galaxie prolétla kolem větší proti směru hodinových ručiček, přičemž se nejvíce přiblížila před 40 milióny lety. Tato galaxie ale nemá dostatečné množství energie, aby unikla z gravitačního vlivu větší kolegyně a tak je odsouzena v budoucnosti k dalšímu průchodu kolem ní. Galaxie jsou tedy navzájem zachyceny a donuceny k vzájemnému pohybu kolem sebe, což povede k dalším deformacím jejich tvaru a nakonec, za miliardy let splynou v jednu hmotnější galaxii. Obecně se má za to, že řada dnešních galaxií, mezi nimi i Mléčná dráha, jsou výsledkem podobných procesů splývání měnších galaxií. (Podle STScI PR99-42 z 9. října) Druhý snímek bychom mohli nazvat "Šnečku, šnečku vystrč růžky". Ve skutečnosti jsou na něm viditelné "hvězdné jesle", tedy oblast velmi mladých hvězd zahalených oblakem prachu a plynu. Tento oblak je odsouzen k tomu, že bude postupně roztrhán zážením blízké hmotné hvězdy. Snímek zachycuje pouze malou část hustého oblaku, který je vzdálený 8 světelných roků od centrální hvězdy mlhoviny. Ta na snímku není viditelná, nachází se za jeho horním okrajem. Mlhovina zvaná Trifid leží ve vzdálenosti 9 000 světelných roků od Slunce v souhvězdí Střelce. Co jsou to vlastně ony "šnečkovy růžky"? První z nich, mířící vlevo nahoru, je výtryskem materiálu, jehož zdrojem je velmi mladá hvězda ležící uvnitř oblaku. Můžeme říci, že výtrysk je tvořen "výfukovými plyny" zrodu hvězdy. Je dlouhý 3/4 světelného roku a září díky tomu, že je osvětlen onou hmotnou hvězdou, ostatně jako celá mlhovina. Tato hvězda má na svědomí i druhý "růžek", mířící nahoru směrem přímo k ní. Její intenzivní záření vytvarovalo oblak materiálu do takovéto podoby. Na jeho konci je zhustek, který odolává záření a vytváří jakýsi stín, ve kterém se udržuje zbytek původního oblaku. Je možné, že v tomto zhustku se nachází mladá hvězda. (Podle STScI PR99-41 ze 4. října) Zpět na začátek

Galileo se nadále činí Další a další velmi zajímavé informace přicházejí od Jupitera zprostředkované sondou Galileo. Už minule jsem psal o blízkém průletu sondy nad vulkanickým měsícem Io. Na základě dalších přenesených snímků zjistili vědci mj. že tento měsíc je výbornou ukázkou toho, jak to z hlediska vulkanické činnosti na Zemi vypadalo v dávné minulosti. Sonda prolétla 10. října pouhých 611 km nad povrchem měsíce a získala zatím nejlepší snímky povrchu tohoto měsíce v dějinách. Nová data ukazují, že Io je ještě mnohem více aktivním tělesem než se dosud předpokládalo. Na jeho povrchu bylo identifiková více než sto vulkánů. Staré horniny na povrchu Země, stejně tak jako ostatní kamenné planety nesou znaky výrazné vulkanické činnosti. Je to už velmi dávno, co se něco podobného dělo na naší planetě. Podobné lávové proudy a erupce se zde odehrály nasledy před 15 milióny lety, zatímco už 2 miliardy let zde neproudila tak horká láva jako je teď pozorována na Io. Teplota lávy zde dosahuje 1 482 C. Nová data se především zaměřila na tři nejaktivnější vulkány - Pele, Loki a Prometheus. Každý z nich je něčím zajímavý. Sopka Pele je velmi podobná havajským vuklánům, stejně jako ony má také lávové jezero, s tím rozdílem, že toto jezero je asi 100 větší. Na snímcích jsou viditelné proudy horké lávy staré pouze několik minut, které jsou dlouhé více než 10 km a široké do 50 m. Sopka Loki je nejaktivnějším vulkánem v celé Sluneční soustavě, neustále produkje větší množství tepla než všechno pozemské sopky dohromady. Na rozdíl od aktivního lávového jezera sopky Pele, má Loki obrovskou kalderu opakovaně zalévanou lávou, o rozloze větší než je stát Maryland. A konečně Prometheus je zajímavý zřejmým pohybem jícnu vuklánu. Je patrné, že dnes láva vyvěrá na místě 100 km západně ve srovnání se snímky pořízenými sondou Voyager v roce 1979. Hory na Io jsou také mnohem vyšší než na Zemi, dosahují výšky až 16 km a paradoxně se nezdají být vulkanického původu. Jak ale vznikly, není zatím příliš jasné, zato je fascinující způsob, jakým zanikají. Zdá se, že v důsledku gravitace se hroutí a dávají vznikat mohutným sesuvům materiálu. Zrovna dnes, 25. listopadu, čeká Galilea další průlet nad měsícem Io, tentokrát dokonce jen ve výšce 300 km. Doufejme, že nenastanou nějaké problémy a budeme se moci těšit na ještě lepší data než dosud. (Podle JPL Press release z 19. listopadu) I další zprávu má na svědomí sonda Galileo. K zajímavému objevu došli vědci na základě dat pořízených modulem, který sestoupil do Jupiterovy atmosféry hned po příletu 7. prosince 1995 a po dobu několika desítek minut měřil vlastnosti okolní husté, plynné atmosféry než byl zničen obrovským tlakem. Jedním z přístrojů na palubě byl hmotnostní spektrometr, který měřil chemické složení atmosféry. Nyní se ukazuje, že bylo detekováno překvapivě vysoké zastoupení argonu, kryptonu a xenonu, tedy tří inertních plynů, které jsou v zemské atmosféře zastoupeny ve stopových množstvích. Takové množství, jaké bylo zjištěno na Jupiterovi, nastoluje otázku jejich původu. Podle autorů je Jupiter musel zachytit kondenzací či zmrazením, což však vyžaduje extrémně nízké teploty kolem -240 C. Ale ani na povrchu Pluta, nejvzdálenější planety od Slunce, není tak nízká teplota. Planetesimály v Kuiperově pásu za Plutem by mohly mít tak nízkou teplotu, ne však Jupiter, který je 6x blíže ke Slunci a tedy mnohem teplejší. To ale znamená, že je Jupiter nemohl zachytit v místech, kde se nachází v současné době. Objevily se tři hypotézy, které se pokoušejí tento problém vysvětlit. První z nich říká, že Jupiter vznikl ve vzdálenostech od Slunce srovnatelných s Kuiperovým pásem a do dnešní polohy se dostal později. Druhá hypotéza hovoří o tom, že prach a plyn, ze kterého se vytvořila Sluneční soustavy byl mnohem chladnější než se dosud předpokládá. A konečně třetí předpokládá, že pevné materiály, které přinesly tyto vzácné (pro nás) plyny na Jupiter, se začaly formovat už v mezihvězdném oblaku prachu a plynu ještě před tím, než zkolaboval a vytvořil sluneční mlhovinu. Poslední dvě hypotézy by v případě platnosti mohly naznačoval, že obří planety se mohly zformovat v oblastech bližších mateřské hvězdě, než říkají současné teorie, což by ostatně bylo v souladu s objevy planet u jiných hvězd z posledních let. (Podle JPL Press release ze 17. listopadu) Zpět na začátek

Planety u jiných hvězd Když už jsme nakousli myšlenku existence planet u jiných hvězd (exoplanet), je nutné se zmínit o jednom nedávném pozorování, které bylo prvním přímým a nezávislým důkazem o existenci takové planety u hvězdy HD 209458. Dosud nejvíce planet bylo objeveno na základě měření změn radiálních rychlostí hvězd, tj. změn, které vznikaji v důsledku toho, že planeta "cloumá" s hvězdou, což je projeví ve spektru hvězdy periodickými změnami. Podobně tomu bylo i u výše zmíněné hvězdy. Astromové z university v Berkeley u ní zjistily "houpavý" pohyb 5. listopadu a na základě změn ve spektru odhadli velikost a dráhu planety. Ihned dali zprávy kolegům z university v Nashville, kteří použili automatický dalekohled na observatoři Fairborn v Arizoně k pozorování této hvězdy. Zaměřili se na ní v době, kdy by podle předpovědi měla planeta přecházet přes disk hvězdy a skutečně 7. listopadu u ní detekovali v daný čas pokles jasnosti o 1,7%. Pokles byl způsobený stínem, který na povrch hvězdy vrhala planeta. Bylo to velké štěstí, protože žádná jiná z dosud objevených exoplanet nemá takovou dráhu, aby bylo možno podobně jevy pozorovat. Hvězda HD 209458 leží ve vzdálenosti 47 parseků (153 světetelných roků) od Slunce v souhvězdí Pegase, a je zhruba stejně stará, barevná a velká jako naše Slunce. Nyní, když astronomové znají dobře dráhy planety kolem hvězdy, mohly poprvé v historii přesně určit její hmotnost a poté i hustotu. A to jsou vskutku zajímavá čísla. Přestože planetá má pouze 0,63 hmotnosti Jupitera, je o 60% větší než Jupiter. To podporuje teorii, že takovéto "nadmuté" planety vznikají v těsné blízkosti mateřské hvězdy. Jelikož je také známa přesně oběžná doba planety kolem hvězdy - 3.523 dne - mohou astronomové plánovat další pozorování. (Zdroj WWW stránky objevitelů) Zpět na začátek

Čína vstoupila mezi kosmické mocnosti Čína se stala třetím státem na světě, který je schopen vypustit do vesmíru kosmickou loď a posléze s ní zase úspěšně přistát. Zařadila se tak po bok Spojených států a Sovětského svazu, resp. Ruska. Zvláště srovnání se Sovětským svazem je na místě, protože pokus byl oficiálně oznámen až když úspěšně proběhl a vůbec je kolem tohoto projektu spousta tajností a velmi málo informací. Z oficiální tiskové zprávy se můžeme dozvědět, že nová verze rakety Dlouhý pochod CZ-2F odstartovala z kosmodromu Jiuquan v severozápadní Číně v pátek ve 23:30 SEČ.  Na oběžnou dráhu vynesla kosmickou loď Šenzhou ("Boží loď"), která po 14 obězích kolem Země přistála v sobotu ve 20:41 SEČ v oblasti Vnitřního Mongolska na severu Činy. Žádné další detaily nebyly zvěřejněny, kromě toho, že se jednalo o experimentální loď, "prozatím bez posádky". A tak se o dalších faktem může jenom diskutovat. Pravděpodobně se tedy jednalo o pokusný let, jehož cílem bylo ověřit možnosti přistání s lidskou posádkou. Čína oficiálně tvrdí, že neplánuje let s lidskou posádkou dříve než v roce 2005, ovšem západní experti se domnívají, že už je toho technicky schopná v současné době. Dokonce zde byly spekulace, že se takový let uskuteční letos na podzim u příležitosti oslav 50. výročí komunistické Číny, což se nakonec nestalo. Vše probíhá v rámci utajeného programu "Projekt 921". Všeobecně se má za to, že loď pro tento projekt je podobná ruskému Sojuzu, což by mohlo naznačovat ruskou asistenci u tohoto projektu. To ovšem Rusové popírají. Takže můžeme jenom čekat, kdy se dočkáme prvního taikonauta - čínské označení pro astronauta/kosmonauta. (Podle Space Views News z 20. listopadu) Zpět na začátek

Pavel Koten 25. listopadu 1999

Počet návštěv -

Zpět na ASTRO