Znovu se musím vrátit k problému, který jsem už nastínil v příspěvku Ach, ta ubohá malá zviřátka. Vede mě k tomu příspěvek TV Nova o návrhu úpravy zákona, která by měla umožnit utrácet zatoulaná zvířata, pobývající v útulku déle než šest týdnů.

V příspěvku promluvili zástupci obou stran - jednak pracovníci útulků pro psy a kočky, jednak pracovníci ministerstva zemědělství, které je - jak předpokládám - navrhovatelem úpravy zákona. Útulkáři tvrdili, že není logické zabíjet zvířata. Ministerští tvrdili pravý opak, argumentujíce tím, že pro některé obce je finančně často neúnosné udržovat při životě velké množství odložených či zatoulaných zvířat často i několik let. Obě strany měly samozřejmě svým způsobem pravdu. Jakýkoliv druh zabíjení opravdu ukazuje na hnisavou ránu společnosti kasající se svou pokročilou morálkou a humánností, ale na druhou stranu je také pravda, že většina obcí (neřku-li stát) se topí v gigantických dluzích, a často není dost financí ani na projekty které by udržely životy lidí v rámci čehosi, co většina občanů považuje za samozřejmost, a co obvykle nazýváme západním stylem života.

Hodný pejsánek...

A ministerští přednesli velmi správný argument - že většina tzv. ochránců zvířat velmi tvrdě protestuje proti zabíjení domácích miláčků, jako jsou psi a kočky, ovšem v případě holubů kálících na nevhodných místech v nevhodnou dobu, již tak striktními zastánci práv zvířat nejsou (nemluvě o potkanech, které je možné navečer vidět pobíhat v okolí Hlavního nádraží). Opět se tak setkáváme s dvojím metrem - jedním pro vyšší užitečné savce (koně, psi, kočky, králíci atd.) a druhým pro škůdce (již zmínění holubi, potkani a další zvířata, která jsou člověku potenciálně nebezpečná). Zdá se, že všechna zvířata jsou rovna člověku v právu na život, ale některá jsou si (zcela v Orwellovském duchu) přece jen poněkud rovnější. Mám-li být konkrétní - pokud vám zvíře přináší potěšení (např. váš miloučký pudlík, se kterým si každé odpoledne hrajete když se vrátíte z práce) je samozřejmě zcela nemorální mu ubližovat, ale pokud je to zvíře, které vám působí více škody než užitku (ten zatracený sousedovic čokl, který každý večer štěká a na chodbách občůrává zábradlí), je zcela legitimní požadovat jeho odstranění jakýmikoliv prostředky.

O čem takovýto přístup svědčí? Pouze o jedné věci: je vysoce pravděpodobné, že jak lidé hodnotí zvířata, tak budou hodnotit i lidi. A tak je možné, že jako některým útulkářům nevadí likvidace zvířecích škůdců, nebude některým humanistům vadit likvidace škůdců lidských. Pak je možné se setkat s prohlášeními, že trest smrti je přirozená obrana společnosti před zločinností (i když si nevzpomínám na nějaká empirická data, která by potvrzovala nižší výskyt kriminality v zemích s trestem smrti), že někteří lidé (zejména ti s tmavší pletí) patří do kriminálu už jen z principu, a se spoustou dalších mouder lidové tvořivosti, hojně napajené nevyhasínajícím proudem lidské blbosti.

... nebo zlá bestie?!

Aby nedošlo k omylu - netvrdím, že je dobré utrácet zaběhnutá zvířata. Tvrdím pouze, že by bylo vhodné, aby lidé, kteří pronášejí jednoznačné soudy o tom co je dobré a co není, začínali především u sebe a zamysleli se nad tím, zda oni sami nedělají to, co kritizují u jiných. Zvláště pak v případech, kdy se snaží tato svá tvrzení vnutit okolní společnosti, pro kterou je často lákavé je příjmout. Protože je dobré o sobě vědět, že já jsem ten kdo zachránil život roztomilému štěňátku, přivedl toho kriminálníka na elektrické křeslo, poslal do vězení tu černou svini, nebo udělal cokoliv podobně záslužného. Ale hlavně - je opravdu povznášející vědět, že konečně něco nedělám jen pro svůj vlastní prospěch...