Recenze: Rupert Sheldrake - Tao
přírody
(Tato recenze byla napsána a otištěna v roce 1995, v prvním, dnes
nesehnatelném, čísle časopisu ŽIVEL. Na webu dosud
zveřejněna nebyla.)
Rupert Sheldrake je na rozdíl od filosofujícího Fritjofa Capry tvůrcem koncepce, která se
tváří velmi vážně vědecky a odborně - koncepce tzv. morfických rezonancí a
morfogenetických polí. Řada "alternativních" věrozvěstů se také o jeho
"teorie" opírá při praktické obhajobě např. homeopatie, psychotroniky
apod. . Tyto "teorie" mají však jednu vadu - nebyly nikdy dokázány a stojí
na vodě, hodí se jakoby na všechno, ale zároveň vlastně na nic.
Rupert Sheldrake - Tao přírody (Gardenia 1994)
Zatímco Caprovo "Tao fyziky" se
zabývá filosofickými analogiemi mezi mystikou a fyzikou mikrosvěta, Sheldrake se ve
své knize "Tao přírody" (v originále "The Rebirth of Nature -
Znovuzrození přírody") snaží o přímočarý mystický výklad nauk o
složitých systémech a zejména pak o živé přírodě, kterou bere za základ pro
porozumění i ostatním oblastem - tj. v podstatě přenáší vlastnosti
"živé" přírody do její "neživé" části. Volá po návratu k
animistickým a vitalistickým představám, které vidí jako alternativu k podle něj
"mechanistické vědě", jíž pokládá za neschopnou vysvětlit a pochopit
mnohotvárnost světa. Domnívám se však, že samotný autorův pohled na vědu je
příliš vulgárně mechanistický a "netaoistický". Zatímco v řadě
aspektů živé přírody a dějin filosofie se Sheldrake orientuje dobře, v oblasti
např. fyziky se dopouští mnoha omylů.
Dnešní fyzika rozhodně nezůstala u mechanistického
"opojení", které bylo vlastní některým jejím zakladatelům, jako byli
Descartes, Laplace nebo Leibniz, v malé míře i Newton, totiž, že všechny děje v
přírodě lze jednoduše vyložit a spočítat pomocí několika základních pravidel a
představ o "surové" hmotě. Také většina dnešních fyziků si nemyslí,
že na složité systémy, živou přírodu a svět společnosti resp. duchovna lze
aplikovat představy z jednoduché "strojové" fyziky. Sám Sheldrake
přiznává, že moderní fyzikální teorie, jako např. kvantová fyzika, teorie pole a
teorie chaosu tyto klasické mechanistické představy překonávají. Bohužel jim také
přisuzuje indeterminismus (nepředurčenost) a iracionální povahu, což je však lichá
představa, uvědomíme-li si, že kvantová teorie pracuje s pojmy pravděpodobnostního determinismu
a teorie chaosu se správněji nazývá teorií deterministického chaosu.
Základní vtip moderní fyziky nespočívá v úplném popření
předchozích koncepcí, ale v jejich podstatné modifikaci. Není také pravda, že
fyzikální modely nejsou schopny vysvětlit vznik jakýchkoliv struktur. Struktury se
vytvářejí všude tam, kde vzniká nerovnováha, existuje dostatečná míra interakce
mezi členy nějaké soustavy nebo je chování systému dostatečně nelineární.
Těmito otázkami se zabývá nerovnovážná termodynamika (Prigogine), synergetika
(Haken), teorie neuronových sítí i teorie chaosu a fraktálů (Mandelbrot aj.).
Prvotní neměnná a relativně jednoduchá pravidla a síly vedou ve složitějších
modelových soustavách ke zcela neočekávaným a "podivným" důsledkům,
které skutečně v přírodě pozorujeme, včetně evolučního chování a vzniku
struktur, "cílového" chování a jakési paměťové rezonance u sociálních
a biologických systémů. Proto koncepce morfogenetických polí a morfických rezonancí
jakožto vnitřních, neoddělitelných atributů elementů hmoty, které Sheldrake razí,
jsou možná pro někoho názorným jevovým aparátem, ale z hlediska skutečného
vysvětlení podstaty jevů přírody mi připadají nadbytečné a vzhledem k
fyzikálnímu pozadí nepříliš slučitelné s tím, co je známo o jednodušších
jevech.
Myslím, že mechanická aplikace zákonitostí živé přírody na
neživou je u Sheldrakea způsobena jeho profesionální botanickou orientací a tím, že
neuznává molekulární biologii a genetiku. Na druhé straně by samozřejmě bylo
chybné dělat opak, tj. nepřiznávat živé přírodě podstatně vyšší kvality, než
má příroda neživá. Podle mne je tím, co charakterizuje život, především mnoho,
velmi mnoho úrovní složitosti, organizace a hierarchie interakcí, které mohou být
navíc vzájemně propleteny. Těmito věcmi se doposud fyzika spíše nezabývala,
protože si je vědoma jisté postupnosti svého vývoje, vývoje svých relativně
omezených prostředků a obtížnosti každého kroku směrem od neživota k životu (ostatně,
kde se nachází ona hranice?).
Pokud si tedy myslím, že kniha "Tao přírody" neposkytuje
příliš spolehlivé orientace v objasňování složitých otázek podstaty
přírodních jevů, nepopírám, že obsahuje řadu podnětů k úvahám, zvláště v
etické oblasti chování člověka k živé přírodě a životnímu prostředí na Zemi
(viz filosofická koncepce Gaiy - živé planety). Nemá však pravdu v tom, že by věda
jako taková či jako celek podporovala přímo devastaci přírody, považujíc ji za
něco neživého a "rozebratelného". Právě člověk, jehož cílem je
zkoumání přírody, se s její posvátností a tajemnou podstatou setkává více než
technokrat, byznysmen, organizátor, politik či kazatel.
Na sérii "taoistických", avšak významově dosti různých
výkladů Capry a Sheldrakea navázal posléze i Zdeněk Neubauer
(volně) statí "Tao biologie" (in: sborník "Na vlnách změn",
1992). Té se budu věnovat někdy příště.
PAVEL VACHTL

|