---

Druhá návštěva u Vůdce

---

       Ze zamyšlení mě vytrhl příjemný hlas.
       »Vy jste ten Čech ze Země?«
       Ohlédl jsem se. Oslovil mě muž s dlouhým úzkým obličejem s velkými brýlemi, oblečený do šedivé letecké kombinézy. Na nohou měl pevné boty a na hlavě leteckou kuklu.
       »Ano, to jsem já,« přikývl jsem.
       »Tady mám rozkaz podepsaný samotným Vůdcem. Mám vás teď hned dovézt do Berlína.«
       »Jsem tu autem,« odtušil jsem. »Právě jsem se chystal do Berlína odjet po vlastní ose. Mohl jste si ušetřit cestu.«
       »Jsem tu kurýrním letadlem a pro vaše auto jsem přivezl šoféra, který váš vůz v pořádku doveze do Berlína. Nemůžete nechat Vůdce čekat.«
       »To je něco jiného,« přikývl jsem.
       Přivolal jsem číšníka. Nebylo to obtížné, čekal stranou, až jak se dohovoříme a hořel zvědavostí, kterou jsem bohužel musel zklamat. Zaplatil jsem a následoval letce.
       Sjeli jsme dolů. Slíbeným řidičem byl poněkud podsaditý, zamračený muž, očividně znechucený, že musí sloužit Čechovi. Ale neřekl ani slovo, převzal auto, nastartoval a vyjel.
       »My tam budeme mnohem dřív,« ujišťoval mě pilot.
       Před hotelem na nás čekalo taxi. Nasedli jsme a vyjeli na letiště, kde jsme byli v několika minutách.
       Tam jsem poprvé prožil situaci, kdy Německá branná moc, přesněji Luftwaffe, neměla přednost. Pilot se vykázal svým pověřením, načež jsme oba nasedli do letadla. Ne do malého vrtulového stroje, ale do dvoumístné tryskové Schwalbiny. Že bych se někdy svezl tímto strojem, by mě v životě ani ve snu nenapadlo. Kdysi jsem ji jenom zpovzdálí okukoval v Národním technickém muzeu v Praze, teď jsem si oblékal popruhy padáku a sedal si do tvarovaného sedátka. Kabina zaklapla, pilot se mě zeptal, jsem-li připraven. Slyšel jsem ho ve sluchátkách, ale slyšel jsem ho dobře. Potvrdil jsem mu to. Pak se zvenčí ozval svist turbín a za chvíli nato jsme pomalu rolovali na betonovou dráhu, zatímco bombardovací Siegfriedy jen pokorně čekaly na náš odlet.
       Německá branná moc má vždy přednost - nejde-li o rozkaz samotného Vůdce.
       Letadlo zvedlo nos vzhůru a vzepjalo se. Zanedlouho jsme byli ve výšce a když jsme se naklonili do ploché zatáčky, viděli jsme pod sebou celý Stuttgart jako na dlani.
       »Krásné, co?« pochvaloval si pilot.
       »Je vidět, že jste ještě nikdy neletěl Jumbem,« opáčil jsem klidně.
       »Jumbem? Co je to?«
       »Letadla na staré dobré Zemi,« informoval jsem ho velice ochotně. »Jsou také turbínová, ale o hodně větší.«
       »Jako Siegfriedy?«
       »Do vašich Siegfriedů se nevejde pět set lidí,« odhadl jsem.
       »Pět set?« nechtěl věřit. »Ledaže by byli namačkáni jako sardinky v krabičce.«
       »Proč?« opáčil jsem. »Naopak, sedadla v Jumbu jsou větší a pohodlnější než v tomhle. Pravda, jsou ve dvou patrech. To ale není žádný problém.«
       »Kolik by takové letadlo muselo mít motorů? Dvacet?«
       »Ne, jenom dvě turbíny, ale o hodně větší.«
       Nedalo mi, abych ho aspoň trochu netrumfnul. Po tomhle už mě nepřesvědčoval. Do Berlína ostatně bylo co by kamenem dohodil, neletěli jsme dlouho. Schwalbina opět sklonila nos dolů a spatřil jsem betonovou dráhu letiště.
       Jakmile jsme dosedli, přihnal se k nám přes celou plochu malý rychlý automobil se standartami na předních blatnících. Prý šlo o vozidlo samotného Vůdce. Pilot mě předal jakémusi generálovi a jakmile jsem nasedl, otočil letadlo k hangárům.
       Poprvé jsem tu jel šedivým autem, teď luxusní pancéřovou limuzínou samotného Hitlera. Byl to pěkný rozdíl. Jenom jsem opět netušil, co je za dnešním pozváním.
       Objevily se první vilky a za chvíli už jsme projížděli normálními městskými ulicemi. Bylo tu stále čisto, upraveno, ale na ulicích bylo jako vymeteno. Většina chodců tady byli vojáci v uniformách, všichni kamsi spěchali, civilisty téměř nebylo vidět. Na ulicích nebyly vidět ani žádné ženy. Lidé byli asi znepokojeni zprávami z Lipska a Essenu.
       Zastavili jsme až na velikém náměstí s kamennou sochou Adolfa Hitlera nadživotní velikosti. Auto vjelo do průjezdu honosné budovy Reichstagu a zastavilo na šedivém, nevlídném nádvoří, které už jsem znal. Vystoupili jsme a bez dalšího zdržování vstoupili do vysoké chodby. Veliké dřevěné dveře se za námi zavřely. Byl jsem opět v tomto vlčím doupěti.
*****
       »Myslím si, že tentokrát nebudu potřebovat tlumočníka,« řekl jsem v předpokoji německy.
       »Už jsem slyšel, že jste se dokázal ve velmi krátké době naučit náš jazyk. To je dobře. Je to jazyk Schillera, Goetha a Richarda Wagnera,« pochválil mě generál.
       »Mám raději Mozarta a Johanna Sebastiana Bacha,« usmál jsem se.
       »Ja, ja, Mozart,« zasnil se generál. »Nádherná muzika.«
       Na chodbě jsem pochopitelně odevzdal pistoli s pouzdrem, ale dostalo se mi ujištění, že mi bude při odchodu vrácena.
       V přijímacím předpokoji jsme tentokrát nečekali dlouho. Vstoupili jsme do světlého trůnního sálu. Císař Adolf Hitler nás tentokrát sám čekal.
       »Jak se vám líbila cesta po Novém Německu?« zeptal se mě hned na úvod.
       »Byla trochu dobrodružná,« odtušil jsem. »Kdybych věděl, že uvidím více mrtvých než za svůj dosavadní život a dvakrát mě málem zabijí, asi bych si rozmyslel někam vyrazit. Jinak - jsem naživu, takže dopadla dobře.«
       »Tak se mi to líbí,« řekl Hitler. »Žádné fňukání. Prý se vám tam podařilo dvakrát zvítězit nad nepřítelem.«
       »Neměl jsem jiného východiska,« odtušil jsem. »Chtěli mi zabít kamaráda.«
       »Chvályhodný čin,« podotkl Hitler. »Však o vás referoval velmi pochvalně. Prý máte na staré Zemi vysvědčení o vašem árijském původu?«
       »To se týkalo mých rodičů. Já jsem nic takového naštěstí nepotřeboval.«
       »Ale to je dobré. Už jste se rozmýšlel, co byste dělal, kdybyste tu musel žít déle?«
       »Těžká otázka,« pokrčil jsem rameny. »Je velká škoda, že nemáte počítače. V tom tady nebudu moci pokračovat, protože základní výzkum vám chybí a ten je záležitostí tisíců lidí.«
       »Škoda,« odtušil suše Hitler.
       »Ale když to tak promýšlím,« pokračoval jsem »mohl bych se uchytit v jiném oboru. Předpokládám, že bych nejprv musel zvládnout, v čem se zdejší věda liší od naší úrovně.«
       »Zajímala by vás třeba teorie torzních polí?«
       Podíval jsem se na Vůdce s podivem. Co může Hitler vědět o torzních polích? Ale včas jsem si uvědomil, že tady zřejmě nepůjde o Hitlera, nýbrž o muže číslo Dvě - Ernesta Nordena.
       »Myslíte Einsteinovu teorii univerzálního pole?«
       »Nevím, já nejsem vědec,« zarazil se Hitler; podle všeho nečekal, že na torzní pole takhle pohotově zareaguji. »Kdo to je, ten Einstein? Podle jména Němec, ne?«
       »Byl to génius,« odtušil jsem. »Možná vás nepotěším, byl to sice Němec, ale také Žid.«
       »Ah - s tím raději nechtějte nic mít.«
       »Proč? Byl to génius a na konci jeho výzkumů byla zbraň, která pokořila Japonsko.«
       »A vy jste se tím také zabýval?«
       »Ne, já jsem se věnoval počítačům, které veškeré výzkumy velice urychlily.«
       »O torzních polích jste neslyšel?«
       »Ne, ale to může být třebas tím, že se u nás stejné věci vyslovují jinými jmény. Jakmile jste vyslovil termín torzní pole, napadl mě Einstein, protože on se různými poli zabýval také a dosáhl v tom velkých úspěchů.«
       Hitler samozřejmě nemohl tušit, že v té chvíli používám jeden bluf za druhým. Einsteinova teorie univerzálního pole byla od torzních polí zdejší vědy na hony daleko, jenomže to mi nevadilo, protože tady znal Einsteina málokdo a zejména, nikdo nemohl vědět, co tento geniální fyzik vymyslel poté co Němci ze staré Země uprchli.
       »A to by vás zajímalo...« zamyslel se Hitler. »Výborně, to se nám hodí. Nechtěl byste se seznámit s našimi předními vědci a popovídat si s nimi o tom?«
       »Obávám se, že moje cestování skončilo,« povzdychl jsem si. »Bude asi načase ohlédnout se po něčem, na čem by člověk mohl stavět.«
       »Výborně!« rozzářil se Hitler. »Děláte obrovské pokroky. Při první návštěvě jste vypadal zarputile, zatímco nyní se ukazuje, že Češi umějí být Německé říši vděční. Mohu vám dát doporučení na vědce a zapojit vás do důležitých výzkumů pro blaho Říše. Chcete?«
       »Řekl bych, že tak velkorysou nabídku nelze odmítnout, protože by se nemusela nikdy opakovat,« řekl jsem.
       »Dobrá,« uzavřel diskusi Hitler. »Nejprve si ale s vámi pohovoří naši vojenští odborníci. Potřebujeme se co nejvíc dozvědět o pozemských armádách. Potom dostanete pozvánku pro návštěvu našich vědeckých ústavů. Promluvím si o vás s těmi, kdo o tom přímo rozhodují.«
       Otočil se a odešel. Vypadal velmi spokojeně. Já jsem byl ještě spokojenější. Zatím mi všechno přesně nahrávalo, neměl jsem nejmenší důvod si stěžovat.
*****