Hitlerova Čtvrtá Říše

Veškerá práva a zodpovědnost vyplývající z uveřejnění tohoto díla náleží autorovi. Redakce AmberZine nemůže být v žádném případě spojována s obsahem díla.

Reichstag 20. dubna 1945

(Prolog)
       Nenápadný zázračný malý německý lidový vůz DKW kličkoval ulicemi pobořeného Berlína. Na každém rohu je zastavovali strážní, ale všude stačilo ukázat jediné malé lejstro, aby hlídky scvakly podpatky a pustily vůz dál.
       O krátkou přestávku se postaral nečekaný nálet. Bylo to jenom pět amerických bombardérů, létajících pevností B-17 se stíhacím doprovodem. Bez nejmenších problémů, nevšímaje si protiletecké palby, odhodily desítky těžkých bomb na nádraží Tempelhof. Země se znatelně otřásala až tady a z nádraží se hned začal valit černý dým.
       Šedivé auto po dobu náletu zajelo do dvora velikého, ale také rozbitého hostince, jak nařídili dva hlídkující vojáci. Oba byli z Volkssturmu, oba dědulové, kteří by dělali ostudu německé branné moci nejspíš už v první světové válce. Jeden z nich dobrácky prohodil, že není zrovna záhodno provokovat spojenecké letce. Měl pravdu. Nebyl důvod bát se bombardérů, měly asi na starosti důležitější cíle, ale některý z jejich doprovodných stíhačů mohl po osamělém autě jen tak vypálit krátkou dávku, kdyby je uviděl v pohybu. Spojenečtí letci si prý už dlouho stěžovali, že v Německu není co bombardovat. Pohled na německá města jim dával za pravdu. Ani Luftwaffe už je příliš nezaměstnávala, ačkoliv se teď na obou stranách hodně mluvilo o nových turbínových stíhačkách Messerschmidt, které dokázaly znenadání bleskurychle dohonit bombardovací svaz, salvou neřízených, ale velice účinných raket sestřelit každá dvě nebo tři létající pevnosti B-17 nebo Mitchelly Maraudery a pak hladce uniknout i nejrychlejším spojeneckým Mustangům. Německo bylo v agónii a žádná zázračná zbraň už nemohla prohranou válku zachránit.
       Z auta vystoupili tři muži. Jeden byl hubený, v uniformě SS, další dva měli na sobě civilní neurčitě šedivé pláště. Jednomu z něj dole vyčuhovaly bílé kalhoty lékaře, druhý měl nohavice šedivé. Oba měli na hlavě šedé klobouky a na očích brýle, ale jeden velký rozdíl byl mezi nimi zřejmý na první pohled. Obličej lékaře, byl-li to opravdu lékař, byl pěkně kulaťoučký, kdežto jeho kolega měl přímo ukázkovou protáhlou nordickou hlavu.
       »Zase se strefili,« odplivl si jeden z civilistů, ten se šedivými kalhotami a úzkým obličejem.
       »To hoří benzín,« utrousil netečně hlídkující voják.
       »Kdoví, není-li to poslední benzín v Berlíně,« přidal se k němu civilista.
       »Určitě máme ještě dost zásob v sudech,« zavrtěl hlavou hlídkující voják. »Pořád je na co jezdit.«
       »Optimismu mi to nijak nepřidalo,« zasmál se sarkasticky civilista. »Rusové jsou kousek odtud, Angloameričani taky.«
       »Věříme Vůdci,« pokrčil odevzdaně rameny voják.
       »Pane, takové řeči jsou dnes nebezpečné,« zamračil se na civilistu druhý hlídkující voják. »Ještě že nejste voják! Po ránu jsme dva takové stříleli.«
       »To je správné,« přitakal řidič v uniformě SS. »Věříme všichni ve Vůdce.«
       »I když už nemáme ani Zbraně Odplaty?« usmál se kysele civilista.
       Věděli to všichni. Odpalovací zařízení Vergeltungswaffe padla do rukou spojencům. Už nebylo možné posílat smrt nad Londýn a jiná anglická města. Válka už zuřila pouze na území Velkého Německa.
       »Pane, budu nucen o vašich názorech podat hlášení,« řekl zamračeně esesman.
       »Zajisté,« přikývl civilista. »Ačkoliv si myslím, že my morálku vojska ani nepozvedneme, ani nepoškodíme.«
       »Pánové, nálet skončil. Pojedeme?« navrhl místo odpovědi esesman. Ačkoliv měl uniformu SS, byl to pouhý řidič a jeho vyhrůžka o povinném hlášení nebyla nic víc než alibistické prohlášení nesouhlasu.
       »Já vím. Vůdce nás čeká!« řekl civilista a vsoukal se do auta.
       Jeho nemluvný kamarád nasedl za ním a z druhé strany se do auta nacpal řidič. DKW pomalu vycouvalo na ulici, dopola zatarasenou troskami. Hlídkující vojáci pozdravili árijským pozdravem, ale pak se lhostejně otočili. Po ulici se blížila smutná skupinka. Německá matka s kočárkem a s dalším malým dítětem, které se drželo kočárku a občas se zakymácelo, jak nesledovalo cestu a čas od času šláplo na kus malty.
       Šedivé auto projelo několika stejně rozbitými ulicemi. Zastavilo v nevlídné, úzké uličce a okamžitě k němu přišli jiní vojáci. Tihle byli všichni od SS a vypadali pořád ještě jako vojáci.
       »Vaše papíry!« vyštěkl poddůstojník SS.
       Řidič mu podal lejstro. Voják si je pečlivě prohlížel, pečlivěji než všechny dosavadní hlídky, než je opět vrátil šoférovi.
       »V pořádku. Vystupte si, jste u cíle.«
       Řidič a oba civilisté se beze spěchu vysoukali z těsné karosérie malé DKW.
       »Vchod je nedaleko, sklepem tohoto domu,« informoval oba muže esesman.
       »Nejsem tady poprvé,« ubezpečil ho civilista s protáhlým obličejem. »I když se přiznám, čím dál tím hůř se v Berlíně vyznávám.«
       Pohled na vybombardovanou ulici mu dával zapravdu, ale voják v SS uniformě neměl pro vtipy smysl.
       »Tudy, prosím,« ukázal na vchod do domu. »Je to nouzový východ, pozor na hlavu. Občas tu překáží všelijaké trubky.«
       Podzemní chodba byla úzká a klikatá. Na několika místech ji přehrazovaly pancéřové dveře s hlídači, většinou muži ze zbraní SS. Prostory byly osvětleny úsporně, někde dokonce jenom holými žárovkami, visícími na přívodních drátech.
       Několikeré točité schody, vedoucí dolů. Museli být už hluboko pod úrovní Sprévy.
       »Ještě, že tu jde elektřina,« zaúpěl lékař, když se asi po třetí udeřil do hlavy.
       »Reichstag musí vydržet i měsíc obléhání,« odtušil hrdě SS-man, který je vedl do hlubin.
       »Jestli se Rusové dostanou až sem, padne Reichstag během několika málo hodin,« udrtil mezi zuby civilista s protáhlým obličejem.
       »To se neříká, herr Norden!« obrátil se na něho vyčítavě SS-man, ale nic víc si netroufal.
       »Neříká, ale je to pravda,« odtušil káraný.
       SS-man se na něho jen podíval, ale pokrčil rameny. Že to byla pravda? Pravda se v Německu nesměla beztrestně říkat už hodně dlouho. Avšak Norden nejspíš patřil mezi lidi, kterým i tohle procházelo, zatímco jiné by za stejná slova čekala kulka popravčí čety.
       Konečně se chodba rozšířila. Po obou stranách byla řada těžkých kovových dveří. I kdyby některá těžká bomba pronikla až sem, ani pak neměla zahubit všechny naráz.
       »Vůdce vás očekává, Herr Norden.«
       Pobočník v uniformě majora jim otevřel pancéřové dveře. Za nimi byl nevelký sál, plný stolů a rozložených map.
       »Mein Führer, herr Norden se dostavil na váš rozkaz.«
       »No konečně!« vrhl se příchozímu do náruče muž, který na deset let požadoval Německo a teď jenom na posledních mapách zdrceně sledoval postup Rusů i Angloameričanů.
       »Tak co, Erneste? Jak si stojíš? Povídej co je nového?« poplácal Vůdce familiárně příchozího po zádech. »Je nejvyšší čas, ode mne už toho moc nedostaneš.«
       »Není třeba, Ádo!« opáčil Norden. »Můžeš mi gratulovat, pokud je ještě k čemu.«
       »Neříkej!« vykřikl Adolf Hitler. »Skutečně jsi objevil Zbraň odplaty?«
       »Částečně ano,« odtušil Norden. »Jestli to bude i zbraň, to se teprve uvidí. Domnívám se, že ano. V každém případě to může být záchrana pro germánskou rasu.«
       »Meine damen und herren!« vykřikl Hitler. »Opusťte ihned tento sál - na okamžik!«
       Vojáci i několik vojákyň se okamžitě otočilo k východům. Místnost se brzy vyprázdnila. Hitler s oběma příchozími, na které se tento rozkaz ovšem nevztahoval, osaměl...
*****
       Události následujících dnů i měsíců byly. jak se zdálo, později dostatečně popsány. Hitlerovo mrtvé a ohořelé tělo i tělo jeho novomanželky Evy bylo nalezeno a identifikováno, hlavní představitelé Třetí říše stanuli před Norimberským soudem, odkud někteří z nich odešli přímo pod šibenici, jiní byli odsouzeni k doživotním trestům vězení.
       Německo bylo rozděleno na čtyři okupační zóny, z nichž tři se brzy opět spojily, ale na čtvrtou, sovětskou, musely celé desítky let čekat, neboť tato část Německa byla trvale připojena k mohutnému seskupení Varšavské smlouvy.
       V nepředstavitelných zmatcích spojených s definitivním pádem Německa, kdy zoufalé skupiny vojáků i civilistů houfně prchaly před frontami, ze kterých beztak nebylo úniku, nebyl čas sledovat osudy jednotlivých utečenců, ať to byli vojáci nebo civilisté.
       Poslední příkaz, tvrdošíjně zapíraný všemi, kdo byli na této cestě zajati, svědčil o nesmírném strachu Němců z tvrdé odplaty ze strany Rusů. Skupiny hladových vojáků i civilistů prchaly směrem do zóny obsazené Američany. Na mnoha místech byli uprchlíci zajati Americkou armádou, jinde, jako třeba v Čechách, se jim do cesty postavili i místní obyvatelé. Ale nikdo, kdo o posledním rozkazu věděl, nikdy neprozradil nikomu skutečný cíl těchto kolon.
       Dokonce ani ti, kdo o tomto utajovaném cíli věděli více, nepodlehli panice a mlčeli. Mlčeli, i když sami s konečnou platností pochopili, že jejich cíl se pro ně samotné změnil v nedostižnou fata morganu.
       Obrovská exploze muničního skladiště na pokraji pečlivě připravované Alpské pevnosti byla jasně slyšet v Augsburku, Mnichově a dokonce až v Salcburku. Po pravdě řečeno vzdálený dunivý výbuch málokoho zaujal. Nejenom Němci, ale stejně tak i jejich protivníci už byli z předchozích bojů a především z ničivých náletů příliš otupělí, než aby vzdálené explozi věnovali vůbec jakou pozornost.
       Několik desítek velitelů, zodpovědných za přesuny zbytků svých jednotek i civilních kolon, po tomto vzdáleném výbuchu vytáhlo své poslední písemné rozkazy, znovu a podrobně si je přečetlo - a pečlivě je spálilo.
       Poté se přestali skrývat a při nejbližší příležitosti se bez dalšího odporu vzdali na milost a nemilost překvapeným vojákům Americké armády. Dobře věděli, že další odpor nikomu neprospěje.
       Američané se k zajatcům skutečně chovali korektněji, bez dalších zbytečných emocí. Zajatci na protilehlé části fronty dopadli nepoměrně hůř, ale na výsledku války to nemohlo nic změnit. Válka v Evropě skončila.
*****