Konec schovávané
Bez sebemenších problémů
jsem přijel do centra Berlína.
Nebyl tu klid, po ulicích jezdila vojenská auta Wehrmachtu,
ale nikdo nic nevěděl. Pancéřovaná limuzína nevzbudila žádné
podezření a vojenská vozidla, jindy tak arogantní vůči všemu
civilnímu, jí poslušně uhýbala s cesty. Masivní neprůstřelná
skla byla trochu dozelena a zřejmě mě všichni považovali za
Nordenova řidiče.
Zaparkoval jsem auto na
parkovišti pouhých dvě stě metrů
od hotelu Rote Fahne. Naproti přes ulici stál nevelký lidový
restaurant a já jsem si opět naléhavě uvědomil svou slabost.
Ne od zranění - ale především hladem.
Vstoupil jsem dovnitř. Ačkoliv
se už blížila doba oběda,
lidí sedělo u stolků málo, takže si mě číšník všiml a dříve
než jsem dosedl, stál nade mnou.
Objednal jsem masitou polévku
a porci špekových knedlíků
se zelím. Měl jsem hlad jako smečka vlků v zimě, sotva jsem
se držel na nohou a potřeboval jsem nutně doplnit především
energii. Livrej po Nordenově řidiči jen chabě zakrývala moji
zakrvácenou košili, ale cítil jsem, že rána se sama zatáhla
a začíná se rychle hojit. Ale i k tomu jsem potřeboval
další
živiny. Budu se muset pořádně nakrmit.
Konečně jsem se pustil do
gulášové polévky. Odolal jsem
pokušení prostě ji vypít, ale horká, masitá kapalina ve mně
rychle mizela i po lžících. Naštěstí jsem zahnal nejhorší
hlad a číšník se nezdržoval a přinesl mi i talíř knedlíků.
Ty už jsem jedl méně hltavě, ale
vychutnáváním jsem se
ani teď nezdržoval. Spořádal jsem celou porci a navrch ještě
pivo, které mi úslužný číšník nabídl. Ke špekovým knedlíkům
ostatně pivo patří a žízeň jsem měl, ačkoliv bych ji řešil
až na druhém místě.
Zaplatil jsem a vyšel na
ulici. K Nordenovu autu jsem se
už nevracel. Oklikou jsem pomalu došel do hotelu Rote Fahne.
Recepční mě pozdravil, ale nebyl jsem pro něho asi zajímavý.
Byl jsem již ubytovaný a v Novém Německu se nekradlo, takže
ve dveřích nebyly klíče, které by mohl vydávat. Seděl ve své
skleněné kukani a poslouchal mimořádné zprávy. Policie se
snažila obyvatele Nového Berlína uklidnit bagatelizováním.
»V prostorách tajných laboratoří
došlo k výbuchu, ale to
není při výzkumech tohoto druhu nic zvláštního,« vysvětloval
hlasatel. »Německá policie již započala s vyšetřováním.«
Německá policie bude mít asi
těžkou práci, řekl jsem si.
Ačkoliv to bude zpočátku vypadat jednoduše. Co asi zjistí?
Vyjel jsem výtahem do svého
pokoje. Musel jsem se nejprv
ze všeho převléknout. Strhl jsem livrej a zabalil do malého
balíčku, kam jsem přidal i prostřelenou košili. Byla nasáklá
krví, ale průstřel na hrudi byl již zacelený a jen mě trochu
svědil, zejména na dotyk. Rychlé hojení byla také vlastnost
k nezaplacení a určitě mi zachránila život.
Osprchoval jsem se a vzal si
čisté oblečení. Teď jsem se
zase stal tím divným Čechem, některými respektovaný, jinými
naopak opovrhovaný. Livrej i košili jsem dal do tašky, abych
je mohl nepozorovaně vhodit do některého z odpadkových košů.
S taškou v ruce jsem
vyšel z hotelu. Pokynul jsem rukou
recepčnímu, ale ten mi ani teď nevěnoval pozornost. Zprávy
v rádiu byly nejspíš zajímavější.
O několik ulic dále jsem
spatřil veliký a zřejmě prázdný
koš na odpadky. Vysypal jsem tam obsah tašky a překryl tím,
co bylo v koši naspodu. Všiml jsem si, že je taška uvnitř od
krve a vyhodil ji raději do následujícího odpadkového koše.
Ano, počínal jsem si jako profesionální vrah.
Obešel jsem dva bloky domů
a vrátil se do hotelu. Teď už
jsem byl zase v pohodě. Rychle jsem se vzpamatoval, jen co
je pravda. Uvědomoval jsem si, že i za to vděčím hlavonožcům
a jejich úpravě. Splnil jsem úkol - ale tím to pro mě ještě
neskončilo. Musel jsem pokračovat.
Na pokoji jsem si vyslechl
mimořádné zprávy. Ačkoliv se
německá policie tvářila, že všechno ví a všechno má plně pod
kontrolou, bylo mi jasné, že si vůbec neví rady. Vypadalo to
pro mě lépe než jsem doufal. Svědkové byli mrtví a nikdo mě
nemohl obvinit, že jsem tu explozi jako jediný přežil. Neměl
bych toho využít a tvářit se jakoby nic?
Rozhodl jsem se zůstat ještě
v Berlíně. Měl bych konečně
začít nějaké vyjednávání, ale k tomu jsem potřeboval setkat
se s nějakými slušnými Němci. Napadlo mě logicky navštívit
největší berlínskou knihovnu.
Rozhodnuto - uděláno.
Na knihovnu jsem se doptal
snadno. Očekával jsem, že se
uvnitř bude nacházet hodně lidí, ale mýlil jsem se. Rozsáhlé
sály byly poloprázdné. Požádal jsem o nějakou odbornou knihu
o zdejší fauně. Knihovník mi ochotně nabízel několik titulů.
Vybral jsem si tlustý atlas živočichů a rozhlížel jsem se,
ke komu bych si mohl přisednout.
To byl totiž můj hlavní důvod.
Knihu jsem v podstatě ani
nepotřeboval, o zdejší přírodě jsem toho věděl mnohem více,
než se autorům atlasu zdálo. Jenže volných stolků zde v sále
bylo tolik, že by bylo nápadné hrnout se k někomu, aniž bych
k tomu měl důvod.
Musel jsem si vymyslet nějakou
záminku.
»Promiňte, pane, mohl bych se
vás na něco zeptat?«
Oslovil jsem staršího pána,
který si tu z půjčené knihy
cosi zaujatě opisoval.
»Prosím,« pozvedl ke mně oči.
»Chtěl bych se dozvědět něco
bližšího o Kopffüsslerech.
Ale obávám se, že v knize toho mnoho nebude.«
»Mýlíte se, mladý muži,«
ujišťoval mě muž. »Zrovna tahle
kniha, co jste si vypůjčil, je velice dobrá. Psal ji ostatně
můj učitel, profesor zoologie Třiadvacet.«
»Aha - myslíte tohle číslo?«
Jak jsem na to mohl zapomenout!
Veliké číslo na obálce
přece neoznačovalo signaturu knihovny, ale autora.
»Čísla jsou strašně neosobní,«
postěžoval si starší pán.
»Můj učitel měl ještě jméno. Rudolf Wegricht, kdysi taktéž
profesor na universitě v Cáchách, ještě na staré Zemi.«
»Lituji, to jméno jsem nikdy
neslyšel.«
»To je všechno vina těch čísel,«
povzdychl si muž. »Kdo
si je má pamatovat? Jména, to bylo označení! Rudolf Wegricht
bývalo nějaké jméno!«
»A vy jste měl také jméno?«
»Také,« přikývl muž. »Říkal jsem
si Maxmilián Hurtig.«
»Já se zase jmenuji Otakar
Vávra,« představil jsem se mu
na oplátku.
»Máte zřejmě ještě vlastní
rodiče, že?« podíval se na mě
udiveně. »Dnes už jenom staromódní rodiče dávají svým dětem
jména.«
»Nenarodil jsem se v Novém
Německu,« neskrýval jsem svůj
pozemský původ. »Nejsem Němec.«
»Ale to přece... poslyšte, snad
nejste ten český zajatec
přivezený ze Země?«
»Ano, to jsem já,« přikývl jsem.
»Musel to být pořádný otřes,
octnout se náhle bez přátel
v úplně cizím světě, že?«
»Už jsem si trochu zvykl,« kývl
jsem ledabyle hlavou.
»Poslyšte, o vás se vypráví,
že jste vlastnoručně nějaké
hlavonožce zastřelil. Je to pravda?«
»Bylo to v sebeobraně,«
vysvětloval jsem.
»To jste ale neměl,« ztišil
Maxmilián hlas. »Ještě vám
to nikdo neřekl? Jsou to inteligentní tvorové.«
»Už jsem na to přišel,« ztišil
jsem hlas i já. »Ačkoliv
mi to zpočátku zatajili.«
»Říkají, že úplně vyvraždili
Lipsko,« pokračoval potichu
Max. »Nevím co je na tom pravdy, ale - já bych se nedivil.«
»Nejen Lipsko, také Essen,«
potvrdil jsem mu to. »Kromě
toho dobyli i celý řetěz pevností. Zdá se, že se už chystají
i na Mnichov a Brémy.«
»Můžeme si za to sami,« pokýval
hlavou. »Dokud jsme žili
jenom v Berlíně, nebyly problémy.«
»Myslíte, že tohle je v té
knize také?«
Podíval se na mě nešťastně.
»Bylo by, kdybyste měl původní
verzi,« vysvětloval mi.
»V téhle to asi nebude. Všimněte si, že její obsah začíná na
stránce o stovku vyšší, než je číslo předchozí stránky. Sto
listů bylo odstraněno. Museli kvůli tomu bourat vazbu a opět
knihy vázat, aby to nebylo znát. Tak je tomu dnes s německou
vědou všude...«
»Vidíte,« přikývl jsem. »Udělal
jsem dobře, že jsem se
obrátil zrovna na vás.«
»Hlavonožci měli kdysi vlastní
civilizaci, než jsme jim
ji zničili, podobně jako kdysi Španělé rozvrátili říše Mayů
a Inků,« pokračoval tiše Maxmilián. »Nemohu si pomoci, bylo
to barbarské. Vy jste na ně střílel v sebeobraně a krom toho
vám jistě tvrdili, že to jsou pouhá divoká zvířata.«
»Ano,« přikývl jsem. »A přitom
to jsou docela rozumní
tvorové. Je sice pravda, že vyhubili Lipsko a Essen, ale jak
sám říkáte - není se čemu divit.«
»Vy jste se s nimi setkal
jenom v období dešťů, kdy jsou
všichni agresivnější, nebo ne?«
»Tak tomu není,« zavrtěl jsem
hlavou. »Neexistuje žádné
období dešťů, které by vyvolávalo jejich agresivitu. Je tomu
přesně naopak. Když se na nás Kopffüsslerové rozhodnou někde
zaútočit, vytvoří si k tomu napřed pořádný liják, aby trochu
eliminovali naši technickou převahu. V průtrži mračen nemají
tanky rozhled a pro armádu jako kdyby neexistovaly.«
»Myslíte?« podíval se na mě
nedůvěřivě.
»Ano, je tomu tak,« ujistil jsem
ho.
»Nezlobte se na mě, ale nezdá se
mi to. Potom by museli
ovládat počasí - a to je něco, co my sami dosud nedokážeme.
To by nutně znamenalo, že ne my, ale oni jsou tou vyspělejší
civilizací.«
»Oni to umí už dvanáct tisíc
let,« odtušil jsem tiše.
»Poslyšte - odkud to víte?«
podíval se na mě Max udiveně
a trochu i podezíravě.
»Řekli mi to,« ujistil jsem ho.
Starý Němec ztuhl překvapením.
»Vy jste s nimi
- hovořil? Proboha, jak?«
»Mluvili jsme spolu německy,«
řekl jsem. »Skoro všichni
hlavonožci umí německy.«
»To je úžasné!« vydechl Max.
»Ale jak to, že jsme jejich
říši tak snadno rozvrátili?«
»Něco vám prozradím, pane Maxi,«
naklonil jsem se k němu
blíž a ještě jsem ztišil hlas. »Němcům se nepodařilo jejich
civilizaci vyvrátit. Oni dlouho ustupovali, ale teď už míra
jejich trpělivosti přetekla. Karta se otočila. Teď se naopak
oni chystají rozvrátit civilizaci nás, zlých pozemšťanů.«
»To je strašné...« zachvěl se
Max. »Pochopte, já mám na
frontě syna. Naštěstí není u polních jednotek, ale v jedné
pevnosti, Rheinfall se jmenuje, na břehu jezera
Blaurhein.«
»Rheinfall, říkáte?«
podíval jsem se na něho. »Pane Max,
asi vás strašně rozesmutním, ale stejně byste se to dozvěděl
- dříve nebo později. Váš syn je mrtev.«
»Bože na nebesích! Jak to víte?«
»Projížděl jsem kolem pevnosti
Rheinfall pár dní poté co
padla. Byl tam už klid, vstoupil jsem tedy nerušeně dovnitř.
Našel jsem tam jen mrtvé.«
»Nikdo to nepřežil?«
»Nikdo.«
Chvíli jsem mlčel. Maxmiliána
Hurtiga tato zpráva řádně
zdrtila - nedivil jsem se tomu.
»Bestie!« ulevil si. »Chapadla
jim utrhat!«
»Nedávejte vinu hlavonožcům,«
zarazil jsem ho jemně.
»Ale přece jen - vidíte sám,
zabili mi syna!«
»Ano, zabili,« přikývl jsem.
»Ještě mnoho německých synů
bude v téhle válce oplakáváno, nenajde-li se dost takových,
kdo by se vrátili k vyjednávání.«
»A já jsem je litoval...«
povzdychl si Maxmilián.
»A teď už je nelitujete?«
»Neměli zabíjet naše chlapce!«
»A že naši chlapci zabíjeli
jejich mláďata?«
»To je něco jiného,« mávl rukou
Max. »Nemůžete srovnávat
německé chlapce s nějakými hlavonožci!«
»To je omyl, pane Maxi,« nedal
jsem se. »Oni milují své
děti stejně jako my. Oni je oplakávají jako my. My jsme jim
zabili více dětí než oni nám.«
»Jak můžete takhle mluvit?«
zamračil se na mne. »Ach, já
vím. Vy přece děti nemáte! Ale co byste dělal, kdyby na vaše
děti vtrhly hordy nepřátel?«
»Právě to se stalo, když do země
hlavonožců vtrhly hordy
divokých nepřátel ze Země. Divíte se, že se nakonec proti
nám postavili?«
»Vy jim nějak nadržujete,«
naježil se Maxmilián.
»Já jsem tady v roli
nestranného pozorovatele,« podotkl
jsem tiše. »Rád bych Němce zachránil, ale musím přiznat, že
v právu jsou hlavonožci.«
»Koho byste chtěl zachraňovat?
Představujete si to nějak
jednoduše, pane! Než začnete udělovat rady, měl byste s nimi
zkusit vyjednávat! Až vás pak budou trhat na kusy, pochopíte
svůj omyl!«
»Myslíte, že se s nimi
vyjednávat nedá?«
»Velice o tom pochybuji.«
»Vaše škoda, že si to myslíte,«
řekl jsem. »Pravdu ale
nemáte. Mluvil jsem s nimi. Jsou to inteligentní bytosti.«
»Jak vysvětlíte, že vás nechali
naživu?«
»Dal jsem jim najevo, že je
uznávám jako myslící bytosti
a nemíním jim bezdůvodně ubližovat.«
»A oni vám na to skočili
a nechali vás žít?«
»Přesvědčil jsem je, že to
myslím vážně. Myslím, že jsem
se s nimi čestně dohodl.«
»A teď nás chcete poučovat?«
»Ano,« přikývl jsem. »Tady si to
neuvědomujete, ale Země
bez vás udělala obrovský skok. Lidé se dostali na Měsíc, na
Marsu dnes jezdí rádiem řízené auto s výzkumnou laboratoří,
ale co je nejdůležitější, lidé se přestali rozlišovat podle
rasy. Na Zemi dnes Němci jednají s Číňany i s černochy.
Také
zde bude jednání s hlavonožci jedinou možnou záchranou. Jsem
tady sotva půl roku - a už vím, že se s nimi dá jednat
velmi
dobře. Podmínkou je, aby je člověk považoval za sobě rovné.
Jinak to prostě nejde. První, co budete muset pochovat, bude
proto vaše pýcha. Nemyslím tím osobně vás, ale celý německý
národ. Buďto pochopíte, že neexistují nadřazené a podřazené
rasy a druhy...«
»...nebo co?« vyhrkl nesouhlasně.
»Nebo budete vyhubeni.«
»A vy jim v tom budete
pomáhat?«
»Ne. Mojí snahou je, aby
zabíjení skončilo. Jak na naší,
tak na jejich straně.«
»To ale není možné!«
»Proč ne?«
»Na naší straně padlo už příliš
mnoho lidí.«
»Na jejich straně byly ztráty
mnohem větší. A přece si
myslím, že se s nimi jednat dá.«
»Měli jsme pět synů. Zbyli nám
dva. Přinesli jsme oběti,
jaké si ani nedovedete představit!«
»A ke všemu zbytečně. Nikomu to
nepřineslo prospěch.«
»My jsme chtěli jenom nové,
veliké Německo!«
»Postavené na troskách
civilizace o nějakých dvacet pět
tisíc let starší a rozumnější? Není to strašná bezohlednost,
pane Maxi? Sám jste tvrdil, kdybyste zůstali na území kolem
Berlína, k ničemu by nedošlo. S vražděním jste začali vy, ne
oni. Přišli jste jako uprchlíci, dostalo se vám tu útočiště,
ale zachovali jste se jako vetřelci.«
Maxmilián Hurtig se na mě
podíval nešťastným pohledem.
»Já vím,« řekl sklesle. »Ale co
mám dělat?«
»Najít další, kteří jsou na tom
podobně. A začít mluvit
s těmi, kdo si myslí, že je možné tuhle válku vyhrát.«
»To jsou všichni Němci, pane!«
»Máte-li známé v některých
jiných městech, pokuste se je
přesvědčit, aby se přestěhovali zpátky do Berlína,« sděloval
jsem mu. »Vím o tom, že Berlín zůstane stát nejdéle.«
»Vy dokonce znáte plány těch...
hlavonožců?«
Vypadal zděšeně, jako kdybych
byl démon. Ostatně - nebyl
daleko od pravdy.
»Částečně, v hlavních
obrysech. Nejprve Němce zatlačí za
hranice, dohodnuté na začátku. To je oblast Berlín a okolí.«
»A ostatní města?«
»Všechna ostatní se nacházejí na
protiprávně obsazeném,
dobytém území. Budou zničena.«
»A vy - vy k tomu budete
mlčet?«
»Pokusím se přesvědčit Němce,
aby se vrátili k původním
dohodám. Poslední šanci dostanete, až budete soustředěni jen
v oblasti kolem Nového Berlína.«
»Jakou poslední šanci?«
»Složit zbraně a přestat
škodit hlavonožcům. Dokážete-li
to, zůstane vám aspoň Berlín s okolím a budete žít.«
»A když ne?«
»Pak vás prostě vymažou
z této planety.«
»Poslyšte - vy mi to říkáte
s takovým klidem? Snad jste
taky člověk!«
»Ano, jsem,« přikývl jsem. »Já
jsem s nimi jednat začal.
Podaří-li se mi přesvědčit Němce, že mám pravdu, alespoň pár
se jich zachrání.«
»A co vy?«
»Já se vrátím na starou Zemi.«
»Pokud vás tam pustíme.«
»Nejsem odkázán na vaši dobrou
vůli. Na naši starou Zemi
mě dopraví Kopffüsslerové. Vás ostatně také.«
»My máme vlastní propusti!«
vypjal hruď.
»Nemáte,« řekl jsem. »Neslyšel
jste o dnešním výbuchu na
severním předměstí Berlína? To explodovaly vaše propusti.«
»Jak to můžete vědět?«
»Byl jsem tam krátce předtím.
Jednal jsem s mužem číslo
Dvě, Ernestem Nordenem. Chtěl jsem ho přemluvit, aby využil
svého vlivu na Vůdce a zasadil se o ujednání míru.«
»To nemohlo mít naději na
úspěch,« zavrtěl hlavou.
»Bohužel, máte pravdu, nemělo to
úspěch. Propusti potom
byly zničeny a Norden je mrtev.«
»Snad jste je nevyhodil do
povětří vy?«
»Ne. Sám si tu explozi nedovedu
vysvětlit. Je pravda, že
jsem Nordenovy laboratoře opustil těsně před neštěstím, ale
- ten výbuch nebyl způsoben výbušninou.«
»A čím tedy?«
»Nevím. Jistě vím jen to, že to
nebyla normální exploze.
Klenba laboratoří se totiž propadla dovnitř a ne ven.«
»Možná máte pravdu. Vypadá to
spíše na účinky nové tajné
zbraně. Každý ví, že se tam na nich pracuje.«
»U Nordena?«
»Ano. Jestli Norden skutečně
zahynul, je to pro Německo
nenahraditelná ztráta. On byl génius. Nikdo jiný už nedokáže
nové propusti postavit.«
»Další propusti mají hlavonožci.
Bude-li třeba, dopraví
nás do staré vlasti.«
»Ale co když o to nemáme
zájem?«
»Pane Maxi, už dávno nezáleží na
tom, co vy Němci chcete
a co ne. Jak říkám, teď jde o to, kolik Němců zůstane naživu
před posledním stěhováním na naši starou Zemi.«
»Vy opravdu mluvíte, jako
kdybyste se dal k těm bestiím!
Copak nejste člověk? Lidi musí držet pohromadě!«
»Já se snažím zprostředkovat
mír. To přece neznamená, že
jsem proti vám.«
»Jen aby! Už vám nevěřím!«
»To je vaše věc. Ale berte vážně
alespoň moje přátelské
varování. Když přimějete pár svých známých, aby se urychleně
přestěhovali do Berlína, zachráníte jim život.«
»A co když to neudělám? Když
tady začnu křičet a zavolám
na vás Gestapo?«
»To neuděláte, pane Maxi. Jednak
s takovým činem vnitřně
nesouhlasíte a za druhé - nemáte v rukou žádné důkazy.«
»To možná nemám - ale právě
jste se mi přiznal k tolika
zločinům, že bych se divil, kdyby se Gestapu nepodařilo vás
usvědčit.«
»O tom nepochybuji,« zamračil
jsem se. »Dobře vím, že na
Gestapu vymlátí z každého člověka přiznání k čemukoliv. Ale
s tím vy přece nemůžete souhlasit.«
»Jenomže - tady je ohrožen
osud Německa.«
»To máte pravdu. Ale udáním nic
nespasíte. Naopak můžete
promarnit poslední šanci.«
Zvedl jsem se a opustil
nerozhodného Maxmiliána Hurtiga.
U přepážky jsem vrátil knihu a vyšel z knihovny.
Nebude to snadné, pomyslel jsem
si. Tenhle Němec se mi
zdál na první pohled rozumný. Ale ani on není zřejmě schopen
připustit, že by ve vesmíru byly jiné inteligentní bytosti,
než člověk. Německé chlapce, vyzbrojené automaty, podle něho
nelze srovnávat s dětmi hlavonožců. Má pravdu. Některé jeho
německé chlapce jsem poznal. Hrůza, jak je dokázali vychovat
k tomu nadčlověčímu pohrdání ostatními. Budou s nimi určitě
problémy, až se vrátí na Zem. Tam takových nácků zůstalo jen
pár desítek - zřejmě jim odsud přibude nová krev!
Jak to skandovali na stadiónu ve
Stuttgartu?
»Svinskou smrt podřadným!«
Když tak smýšlí
i vzdělaní Němci, pak začínám doopravdy
pochybovat, zda je vůbec vhodné se pro jejich záchranu vůbec
angažovat.
*****