Novinky z astronomie

Dnešní astronomické novinky budou věnovány hlavně novým snímkům. Podíváme se na několik novinek z Hubbleova dalekohledu, který astronomy nepřetržitě zásobuje velmi zajímavými snímky, čeká nás blízký pohled na Jupiterův měsíc Io, pořízený sondou Galileo, podíváme se také co je nového na Marsu, ukážeme si, že nová rentgenová observatoř Chandra si vede od samého začátku nade všechna očekávání a možná bude i nějaké překvapení :-).

Obří hvězdokupy v blízkosti galaktického jádra
Vznikající hvězdy v mlhovině 30 Doradus
Vznikající planetární mlhovina
Ultrafialové zdroje v centru eliptické galaxie
Jak vznikají obří výtrysky v blízkosti černé díry?
Nejlepší snímek měsíce Io
Co je nového na Marsu?
Chandra si vede velmi dobře


Obří hvězdokupy v blízkosti galaktického jádra
Hvězdokupy v centru Galaxie HST poskytl astronomům dosud nejjasnější pohled do těsné blízkosti galaktického centra na dvojici největších mladých hvězdokup v naší Galaxii. Pomocí infračervené kamery NICMOS nahlédl skrz 25 000 sv. r. zatemňujícího prachu a nespočet hvězd a zjistil, že obří hvězdokupy vzdálené pouhých 100 sv. r. od centra galaxie obsahují zřetelný nadbytek masívních hvězd. Snímky potvrdily názor, že galaktické jádro je unikátní místo, kde jsou podmínky pro tvorbu hvězd zcela odlišné od ostatních částí galaxie. Je to místo neustále probíhající mohutné tvorby hvězd.

Vlevo Hvězdokupy v centru Galaxie [76.48 Kb, 800 x 475]

Hvězdokupy nazvané Arches a Quintuplet jsou 2 a 4 miliony let staré. Starší z nich je více rozptýlená a obsahuje řadu hvězd, které jsou na pokraji výbuchu supernovy, jako třeba hvězda zvaná Pistol, což je nejjasnější známá hvězda v Galaxii, sledovaná HST už v roce 1997. Obě hvězdokupy jsou odsouzeny k zániku během několika miliónů hvězd. Budou rozptýleny gravitačními slapovými silami galaktického jádra. Jejich hmotnost je ekvivalentní 10 000 hmotností Slunce a jsou 10x těžší než typické mladé hvězdokupy v naší Galaxii. Kompaktnější hvězdokupa Arches je tak hustá, že jejích 100 000 hvězd vyplňuje objem o poloměru rovném vzdálenosti nejbližší hvězdy od Slunce, Alfa Centauri, která je vzdálena 4,3 sv. r. Pouze každá 10 000 000. hvězda v Galaxii je svítivější než nejjasnější hvězdy v této kupě. To naznačuje, že podmínky jsou zde opravdu extrémní a favorizují vznik opravdu velmi hmotných hvězd. Minimálně tucet hvězd váží více než 100 Sluncí. Obě hvězdokupy zřejmě vznikly kolizemi dvou obřích oblaků prachu a molekulárního vodíku. Oba snímky byly pořízeny v září 1997 a jsou ve falešných barvách, hvězdy galaktického centra jsou bílé, rudé hvězdy jsou zahaleny prachem či za prachovými oblaky a bílé hvězdy leží mezi námi a galaktickým centrem. Obě hvězdokupy jsou skryté za oblaky prachu v souhvězdí Střelce, jinak by byly viditelné jako objekty 3. hvězdné velikosti o průměru 1/6 Měcíce.
Zpět na počátek (Zdroj: Tisková zpráva Vědeckého institutu kosmického dalekohledu STScI-PRC99-30 ze dne 16. září)
Vznikající hvězdy v mlhovině 30 Doradus
Mlhovina 30 Doradus Další snímek z HST ukazuje oblast mlhoviny 30 Doradus, která se nachází ve Velkém Magelanově mračnu, vzdáleném pouhých 170 000 sv. r. To umožňuje detailní studium procesu vzniku hvězd, protože jednotlivé hvězdy i plynné struktury jsou přímo pozorovatelné velkými dalekohledy. V této mlhovině můžeme pozorovat jak už dospělé hvězdy svým intenzivním zážením "spouští" vznik nových hvězd. Na snímku vidíme 2 milióny let starou hvězdokupu velmi hmotných hvězd označenou R136. Tyto "těžké" hvězdy jsou 10x teplejší a 100x hmotnější než Slunce a produkují ohromné množství energie jak už ve formě ultrafialového záření či plynu. Tento plyn se pohybuje rychlostmi stovek kilometrů za sekundu a sráží se s okolními hustými oblaky tvořenými především molekulárním vodíkem. Některé z těchto oblaků zkolabují a dojde k zažehnutí řady nových hvězd druhé generace. Množství těchto hvězd je mladší než 1 milión let.

Vlevo Mlhovina 30 Doradus ve Velkém Magelanově mračnu [83.75 Kb, 800 x 660]

Astronomové neurčili přesně množství těchto hvězdných "zelenáčů" v okolí 30 Doradus, ale odhadují, že jich zde jsou stovky, což už je významné číslo v porovnání s množstvím původních hvězd. Všechny hvězdy se nacházejí v mlhovině o průměru 600 sv. r. UV záření horkých hvězd ozařuje jejich okolí a ukazuje bouřlivou aktivitu. Snímky pořízené kamerami WFPC2 a NICMOS odhalují nesčetná oblaka prachu, několik ve formě sloupů či pilířů dlouhých 5 až 10 sv. r., což jsou vlastně obrovské inkubátory mladých hvězd. Jejich orientace směrem k centru hvězdokupy naznačuje, že byly vytvořeny jejím mohutným zářením. Záření některých nových hvězd už začalo erodovat jejich "sloupy zrození" a proto je můžeme sledovat ve viditelném spektru, ale řada ostatních zůstává zcela ponořena v těchto oblacích a jsou tak pozorovatelné pouze v infračervené oblasti spektra. Kromě toho byla u některých nových hvězd pozorovány i výtrysky materiálu do okolních oblaků prachu a plynu, které způsobují, že tyto oblaky samy září. Snímky ve viditelném oboru spektra byly pořízeny v roce 1994, infračervené snímky v únoru a dubnu 1998. Zvětšené snímky ukazují hlubší pohled do mlhoviny, každý čtverec zachycuje oblast o průměru 15,5 sv. r.
Zpět na počátek (Zdroj: Tisková zpráva Vědeckého institutu kosmického dalekohledu STScI-PRC99-33 ze dne 19. září)
Vznikající planetární mlhovina
Mlhovina 'Zkažené vajíčko' Jiný snímek HST ukazuje příklad hvězdy procházející posledním stádiem svého vývoje, kdy se dramaticky mění z normálního rudého obra na planetární mlhovinu. Tento proces je velmi rychlý, proto jsou takové objekty dost vzácné, ačkoliv astronomové věří, většina hvězd podobných Slunci touto fází vývoje projde. Hvězda na snímku nese označení OH231.8+4.2. Snímek v infračerveném oboru ukazuje plyn a prach "odfukovaný" ve dvou opačných směrech. Prachu bylo odvrženo velké množství a nyní zahaluje celou hvězdu tak, že není možné ji pozorovat přímo ale pouze její záření rozptýlené právě na okolním prachu. Extrémně jasné snímky ukazují, že plyn a prach je odvrhován vysokými rychlostmi a tvoří tenké proudy (viditelné vpravo) a výtryskům podobné struktury (vlevo).

Vlevo Mlhovina v okolí hvězdy OH231.8+4.2 přezdívaná Zkažené vajíčko [36.16 Kb, 800 x 500]

Barevný snímek je kombinací čtyř snímků pořízených přes různé infračervené filtry a ukazuje fyzikální vlastnosti materiálu, jak jeho složení tak jeho teplotu. Černo-bílý snímek je pořízený skrz jeden filtr a ukazuje mnohem jasněji jemné detaily ve struktuře mlhoviny než jaké byly získány na snímku barevném. Pozorování v rádiovém oboru ukázala na výskyt řady neobvyklých molekul v plynu kolem hvězdy, například sloučeniny síry. Množství síry je opravdu neobvykle velké, proto dostal objekt přezdívku "Zkažené vajíčko". Mlhovina se nalézá v souhvězdí Lodní zádě
Zpět na počátek (Zdroj: Tisková zpráva Vědeckého institutu kosmického dalekohledu STScI-PRC99-39 ze dne 19. října)
Ultrafialové zdroje v centru eliptické galaxie
Eliptická galaxie M32 Znamenité rozlišení Hubbleova dalekohledu umožnilo astronomům vůbec poprvé rozlišit horké modré hvězdy uvnitř eliptické galaxie. "Hejno" téměř 8000 modrých hvězd připomíná sněhovou vánici nedaleko jádra galaxie M32, ležící ve vzdálenosti 2,5 miliónu světelných roků v souhvězdí Andromedy. HST potvrdil, že ultrafialové záření pochází z populace extrémně horkých a starých hvězd, ve kterých už probíhá přeměna hélia na těžší prvky.

Vlevo Eliptická galaxie M32 obsahující téměř 8000 horkých starých hvězd [76.78 Kb, 640 x 800]

Pozorování provedl přístroj STIS v ultrafialovém oboru spektra v říjnu 1998. Na snímku je viditelná malá část galaxie, která je na obloze 20x větší než je zorné pole snímku, Měsíc v úplňku je dokonce 70x větší. Jasný střed galaxie je vpravo dole, díky tomu můžeme sledovat slabší hvězdy v levé části snímku. První ultrafialová pozorování eliptických galaxií provedená před 30 lety přinesla překvapení v podobě UV záření z těchto galaxií. Předtím se předpokládalo, že tyto galaxie jsou velmi chladné a tudíž budou v UV oboru velmi slabé. Postupem času se hromadily nepřímé důkazy o tom, že toto záření je způsobeno právě horkými starými hvězdami, ale teprve nyní poskytl kosmický dalekohled první přímý důkaz.
Zpět na počátek (Zdroj: Tisková zpráva Vědeckého institutu kosmického dalekohledu STScI-PRC99-40 ze dne 26. října)
Jak vznikají obří výtrysky v blízkosti černé díry?
Galaxie M87 v Panně Na základě kombinace pozorování HST a několika radioteleskopů v Evropě a USA nahlédly astronomové poprvé do tajemné oblasti v blízkosti černé díry ležící v centru vzdálené galaxie, kde se tvoří mocné výtrysky částic, které se rychlostmi téměř rovnými rychlosti světla přímo šíří až do vzdáleností stovek světelných roků. Radioteleskopy Very Large Baseline Array (VLBA), Very Large Array (VLA), společně s řadou dalších radioteleskopů umístněných v Německu, Itálii, Finsku, Švédsku a Španělsku se zaměřily na jádro galaxie M87 a vytvořily tak radioteleskop o velikosti Země, který umožnil pořídit data s extrémně velkým rozlišením. Astronomové díky tomu nahlédli do vzdálenosti pouhých několika desetin sv. r. od galaktického jádra, kde se předpokládá existence černé díry o hmotnosti 3 miliardy hmotností Slunce. To je oblast, kde se právě mohutné výtrysky hmoty tvoří. Ukázalo se, že zde jsou výtrysky mnohem otevřenější, hmota proudí do prostorového úhlu 60 stupňů, kdežto o několik světelných roků dále je stlačena už jenom do pouhých 6 stupňů. V centru galaxie je materiál stlačen silnou gravitací do rychle rotujícího akrečního disku. Vědci se domnívají, že magnetická pole jsou v disku těsněji stlačena rotací disku a díky tomu je kanál, kterým proudí elektricky nabité částice oběma póly disku pryč, je jimi tvarován do dvou úzkých výtrysků. Takové výtrysky jsou pozorovány u řady galaxií, proto má pochopení procesů jejich vzniku velký význam.

Vlevo Na snímku vlevo nahoře vidíme radiový obraz galaxie M87 pořízený VLA v únoru 1989, který ukazuje bublinové struktury, kde pravděpodobně vznikají jety. Falešné barvy odpovídají intenzitě rádiového záření. Vpravo nahoře je snímek ve viditelném oboru spektra pořízený HST v únoru 1998, který odhaluje zářící výtrysk (jet) vysokorychlostních elektronů emitovaných z jádra galaxie. Dolní snímek je opět rádiový snímek tentokrát z VLBA ukazující oblast blízko jádra galaxie, kde se výtrysky formují do úzkých svazků. Falešné barvy zase znázorňují intenzitu záření. Oblast rudé barvy má průměr asi 0,1 sv. roku. [50.57 Kb, 823 x 706]

Galaxie M87 byla zvolena jako jedna z nejbližších galaxií s výtrysky a její silné zážení na rádiových vlnových délkách ji činí vynikajícím cílem pro radioteleskopy. Radioastronomové ji znají jako silný rádiový zdroj označený Virgo A, protože se nachází v souhvězdí Panny (Virgo) ve vzdálenosti 50 miliónů sv. r. Galaxii objevil už Charles Messier v roce 1781, jety byly pozorovány poprvé v roce 1918, rádiová emise v letech 1948/49. Je to největší z galaxií v kupě v Panně.
Zpět na počátek (Zdroj: Tisková zpráva Vědeckého institutu kosmického dalekohledu STScI-PRC99-43 ze dne 27. října)
Nejlepší snímek měsíce Io
Nejpodrobnější snímek Io Sonda Galileo už téměř 4. rok krouží kolem největší planety Sluneční soustavy Jupitera a neustále nás zásobuje snímky a dalšími daty o tomto bohatém a velmi zajímavém systému. Jelikož už sonda dávno splnila veškeré naplánované úkoly a její výprava se blíží ke konci, naplánovali pro ni vědci na závěr dvě blízká setkání s vulkanickým měsícem Io. Io je určitě nejaktivnější těleso ve Sluneční soustavě a jeho povrch podléhá velmi rychlým změnám, jak je neustále zaplavován proudy lávy, kterou vyvrhují sopky. Proto se všichni velmi těšili na podrobné snímky od Galilea. Je nutno ale také podotknout, že tato přiblížení jsou pro sondu velmi nebezpečná, protože Io je nejvnitřnější z velkých Jupiterových měsíců, ve vzdálenosti, ve které obíhá vlastní planetu je Jupiterovo záření už velmi intenzivní a hrozí poškozením či dokonce zničením sondy. To je také důvod, proč byla přiblížení k měsíci Io naplánována až na úplný závěr mise sondy. K prvnímu z nich došlo 10. října, kdy sonda prolétla ve výšce pouhých 611 km nad povrchem a pořídila řadu vědeckých měření. Už první data naznačovala, že sonda tento "sebevražedný" nálet přestála a když se na Zem dostaly první snímky, nadšení bylo veliké. Zde prezentovaný snímek je nejlepším snímkem měsíce, jaký byl kdy pořízen. Jeho rozlišení je asi 50x lepší než dřívější snímky od sond Voyager z roku 1979. Na snímku jsou viditelné nové lávové proudy, tekoucí z vulkánu nazvaného Pillan. Zde je vyvrhována láva jejíž teplota je vyšší než při jakékoliv erupci v dějinách Země během miliard let její existence.

Vlevo Nahoře je snímek pořízený 10. 10. ze vzdálenosti 617 km zachycuje oblast 7,2 x 1,2 km, nejmenší útvary mají rozměry pouhých 9 metrů! Další snímky byly pořízeny v průběhu celé mise a ukazují kde je situována oblast, kterou podrobný snímek zachycuje. [47.80 Kb, 492 x 900]

Není příliš překvapivé, že si přeci jenom silná radiace planety vyžádala nějaké škody na palubě sondy. Většina snímků, které sonda pořídila, byla zaznamenána v tzv. rychlém módu, kdy si kamera sama upravuje jas obrazu. Ukazuje se, že silné záření zúůsobilo, že tento proces byl rozsynchronizován a tím se snížila kvalita snímků. Nastěstí snímky pořízené v jiných režimech - jako ten připojený - jsou v pořádku. Dále nastaly v důsledky záření problémy s infračerveným spektrometrem. Během přiblížení se spektrální mřížka, která světlo rozloží na spektrum, nepohybovala jak by měla a kvůli tomu byly proměřeny jenom některé vlnové délky a ne celá spektra. Výsledkem je mapa složení povrchu pořízená jenom na několika vlnových délkách, ikdyž s vysokým prostorovým rozlišením. Může být použita pro určení rozložení materiálu na povrchu měsíce a stanovení teploty lávy ve vulkánech, ale detailní spektrální informace sloužící pro identifikaci materiálu na povrchu zůstane omezena na data z počátku setkání, kdy byla pořízena ještě celá spektra. K dalšímu setkání dojde 25. listopadu, kdy bude vzdálenost sondy od povrchu Io dokonce jenom 300 km. Inženýři se do té doby pokusí vyřešit problémy s přístoji na palubě sondy.
Zpět na počátek (Zdroj: Tisková zpráva Jet Propulsion Laboratory ze dne 22. října)
Co je nového na Marsu
První mráz na severní polokouli Marsu
Písečné duny pokryté jinovatkou Podzim začal na severní polokouli Marsu kolem 1. srpna a téměř okamžitě zaznamenala sonda Mars Global Surveyor (MGS) dokumentovat příchod podzimních mrazíků, jako předehry před příchodem studené zimy, ke kterému dojde v prosinci letošního roku. Prvními znaky jsou písečné duny, které obklopují severní polární čepičku. Tyto duny jsou normálně velmi tmavé, téměř černé, ale teď jsou pokryté jinovatkou a jsou velmi jasné. Proč duny začnou namrzat dříve než jejich okolí, není příliš jasné. Snad obsahují vodní páry, které se z nich během dne uvolňují a během noci opět kondenzují. Snímek ukazuje duny na souřadnicích 74.7° sev. šířky a 61.4° záp. délky, pokrývá oblast kolem 3 km v průměru a je osvícen sluncem z pravého horního rohu. Pořízen byl 8. října v rozlišení 7,3 m/pixel. [41.10 Kb, 418 x 802]

Chaotický terén na povrchu Marsu
Chaotický terén v oblasti Margaritifer Chaotický terén v oblasti Margaritifer - detail Promýchaný a rozbitý terén na snímku vlevo je znám jako tzv. chaotický terén. Poprvé byl pozorován na snímcích sond Mariner 6 a 7 před více než 30 lety. Pravděpodobně je to výsledek zhroucení poté, co byl nějaký materiál - snad voda nebo led - odstraněn z podpovrchových vrstev třeba formováním obřích záplavových kanálů. Tato oblast se nazývá Margaritifer Chaos a leží na 10.3° jižní šířky a 21.4° západní délky. Levý snímek [24.54 Kb, 480 x 480] pokrývá oblast o průměru 115 km a malý obdélník znázorňuje místo, kde byl pořízen druhý snímek [70.61 Kb, 800 x 1050], vpravo, s vysokým rozlišením 1,8 m/px. Tento snímek zachycuje území o průměru 3 km. Výše položený terén je zvlněný s malými světlými výstupky sklaního podloží, nížiny či údolí mají dno pokryté světle tónovanými, větrem obroušenými útesy. Takový terén je typický pro rovníkové oblasti Marsu. Snímek je osvětlen z levého horního rohu, sever je nahoru.

Nejsou důkazy pro mořské pobřeží na Marsu
Hranice Lycus Sulci a Amazonis Planitia Lycus Sulci je název kopcovité oblasti ležící severně a severo-západně od obřího vulkánu Olympus Mons, jak ukazuje malý snímek v pravém dolním rohu. Snímky z Vikingů, které zachytily západní okraj této oblasti, kde se Lycus Sulci střetává s hladší Amazonis Planitia, vedly některé vědce k doměnkám, že je zde pozorovatelný útes podél hranice mezi oběma povrchy. Jeho tvar by mohl odpovídat útesu vzniklému erozí mořských vln. V případě potvrzení bychom měli důkaz pro existenci starověkého oceánu na Marsu. Sonda MGS pořídila v průběhu prvních let u rudé planety tři snímky této oblasti s vysokým rozlišením, které jsou situovány podél pása kontaktu Lycus Sulci a Amazonis Planitia. Podrobná analýza těchto snímků vedla k závěru, že se nejedná ani o útes erodovaný vlnami a ani zde nejsou žádné znaky, které by mohly být identifikovány jednoznačně jako mořské pobřeží. Což ale samozřejmě není důkaz proti případné existenci oceánu v dávné historii planety [70.61 Kb, 800 x 1050].

Zpět na počátek (Zdroj: Stránky Mars Global Surveyoru)
Marsu Climat Orbiter ztracen
Mars Climat Orbiter Mars Climat Orbiter (MCO) se měl stát první meziplanetární meterologickou družicí, ale byl ztracen hned při příletu k rudé planetě. Co se vlastně stalo? Sonda dorazila k planetě podle plánu 23. září a ve stanovený čas zažehla hlavní motor, který ji měl udělit impuls pro přechod na eliptickou dráhu kolem Marsu. Poté se - stále ještě podle plánu - schovala za okraj kotouče planety, takže s ní nebylo možno komunikovat. Pozemská kontrola očekávala, že se sonda zhruba po 20 minutách znovu ozve poté, co se vynoří zpoza planety. K navázání kontaktu už bohužel nedošlo. Ještě než se sonda zanořila za Mars, odeslala zprávu, že zážeh motoru byl opravdu zahájen. Na základě studia posledních telemetrických dat obdržených od sondy došly odborníci k závěru, že sonda se dostala hlouběji do atmosféry planety než se plánovalo a byla zničena. Průlet byl plánován ve výšce 150 km nad povrchem planety, přičemž data naznačují, že ve skutečnosti to bylo pouhých 60 km. Minimální výška pro přežití sondy byla předem stanovena na 85 km nad povrchem. O 36 hodin později byly přerušeny veškeré pokusy o navázání spojení a sonda byla prohlášena za ztracenou. Okamžitě byl samozřejmě ustanoven tým, který měl zjistit příčinu této ztráty. A už brzy poté se zjistila téměř neuvěřitelná věc, která způsobila zničení sondy. Nejednalo se ani tak o chybu jednotlivce jako spíše o chybu celého systému. Problém byl totiž v tom, že zatímco tým odborníků NASA používal metrické jednotky - soustava SI, tj. kilogramy a metry, tým z firmy Lockheed-Martin, která sondu vyrobila, počítal v anglických jednotkách jako jsou palce, stopy a libry!!! V současné době se podnikají veškeré možné kroky, aby k něčemu podobnému nedošlo 3. prosince, kdy k Marsu dorazí sonda Mars Polar Lander (MPL), jejímž cílem je přistání na jižní polokouli v blízkosti polární čepičky. Věřme, že taková chyba se už nemůže opakovat a alespoň tato sonda bude úspěšná. Kromě toho, že vědci přijdou o meterologická data, která měla sonda MCO nashromáždit v průběhu jednoho marsovského roku (687 pozemských dnů), bude i trochu ztížena komunikace právě s MPL. MCO měl totiž po dobu asi dvou měsíců, což je předpokládaná životnost MPL, působit jako retranslační stanice pro přenos dat k Zemi. Ale ani ztráta této stanice výpravu MPL neohrozí, protože ten může jednak vysílat sám k Zemi (v době, kdy bude Země nad obzorem) a jednak je zde ještě sonda Mars Global Surveyor, která MCO při této činnosti zastoupí.
Na obrázku je umělcova představa sondy MCO nad povrchem Marsu [48.30 Kb, 600 x 545] - uznejte sami, že takové krásné sondy je opravdu velká škoda.
Zpět na počátek (Zdroj: JPL News)
Chandra si vede velmi dobře
V jednom z minulých dílů astronomických novinek jsme si povídali o vypuštění rentgenové observatoře Chandra na oběžnou dráhu kolem Země. Už je to více než dva měsíce, co byly zvěřejněny první snímky pořízené tímto dalekohledem a tak si můžeme udělat malou přehlídku toho, co bylo napozorováno. Dalekohled pracuje výborně a jeho schopnosti splňují veškerá očekávání a můžeme vlastně říci, že je v rentgenovém oboru spektra více než důstojným soupeřem Hubbleova dalekohledu, jehož snímky máme možnost velmi často obdivovat.

Vůbec prvním objektem, na který se Chandra zaměřil, byl 320 let starý pozůstatek supernovy Cassiopeia A, která byl vytvořen při explozi velmi hmotné hvězdy. Materiál vyvržený do prostoru se srazil s okolní hmotou rychlostí větší než 10 miliónů km/hod. Taková kolize vyvolala vznik rázových vln, které vytvořily obrovskou horkou bublinu plynu, která září právě v rentgenovém (rtg.) oboru. Umírající hvězda vyvrhla velké množství těžkých prvků, které září na specifických energiích a díky přesným měřením nyní můžeme určit, jaké je množství jednotlivých prvků v mlhovině. Astronomové tak mohou zjišťovat, jak vznikly a rozšířily se prvky nezbytné pro vznik života.

Cassiopeia A ve viditelném světle Cassiopeia A v rtg. spektru - Rosat Cassiopeia A v rtg. spektru - Chandra První série snímků nám dává možnost ukázat si, jaké jsou vlastně schopnosti dalekohledu. Na všech snímcích je zachycen pozůstastek po výbuchu supernovy, označený Cassiopeia A. Snímek vlevo [68.52 Kb, 636 x 640] byl pořízen v optickém oboru spektra, snímek uprostřed [29.54 Kb, 640 x 546] v rentgenovém starší družicí Rosat a snímek vpravo [45.18 Kb, 800 x 800] právě Chandrou, jako vůbec první snímek. Rozdíl není nutno komentovat.

Pozůstatek supernovy Na dalším snímku je opět pozůstatek supernovy označený G21.5-0.9, jehož identifikace je založena na nepřímých důkazech z rádiových a rtg. pozorování. Rtg. záření je pravděpodobně vytvářeno - stejně jako rádiové - vysokoenergetickými elektrony, které spirálují podél magnetických siločar, s tím rozdílem, že ty elektrony, které produkují rtg. záření se pohybují mnoho tisíckrát rychleji. Favorizovaná teorie říká, že takové elektrony jsou produkovány rychle rotující, vysoce magnetizovanou neutronovou hvězdou, která zde zbyla po explozi supernovy před 40 000 lety. [11.51 Kb, 504 x 418]

Další pozůstatek supernovy A do třetice pozůstatek supernovy, tentokrát nesoucí označení E0102-72 a nacházející se ve 190 000 sv. r. vzdáleném Malém Magelanově mračnu, satelitní galaxii naší Mléčné dráhy. Supernova vybuchla asi před tisíci roky a dnes mlhovina zaujímá v prostoru oblast o průměru 40 sv. r. Plyn o teplotě několika miliónů stupňů připomíná hořící kosmické kolo. [78.49 Kb, 504 x 506]

Krabí mlhovina Na dalším obrázku vidíme slavnou Krabí mlhovinu a pulsar uvnitř, který je obklopený nakloněnými prstenci vysokoenergetických částic, které se zdají být odmrštěné do vzdálenosti větší než světelný rok od pulsaru. Kolmé na prstence jsou zde jetům podobné struktury, které jsou tvořeny opět vysokoenergetickémi částicemi proudícími pryč od pulsaru. [23.69 Kb, 576 x 576]

Jádro galaxie Centaurus A A úplně poslední snímek z Chandry, který si dnes ukážeme, zachycuje aktivní galaktické jádro Centaurus A, neboli jádro galaxie NGC 5128. Toto je velká eliptická galaxie, ve které jsou viditelné důkazy opakovaných explozí, způsobených pravděpodobně supermasívní černou dírou v jádru galaxie. Snímky opět zachycují proudy částic o vysokých energií, které směřují do okolního prostoru z centra galaxie. [29.21 Kb, 512 x 505]

Zpět na počátek (Zdroj: Stránky observatoře Chandra)
Překvapení
Uznávám, že jsem na začátku slibovat překvapení, ale dnešní novinky mi daly pořádně zabrat a jsem rád, že jsem je vůbec dokončil. Takže berte jako překvapení, prosím pěkně, to, že jsem to zvládl :-). A kdo by chtěl vědět více, přijeďte na víkend na Raukon do Kolína, kde budu také něco povídat.


Pavel Koten
28. října 1999
Počet návštěv -

Zpět na ASTRO