Je homeopatie opravdu pavěda?
Pavel Šiman

(Pozn. editora : Pan Šiman je přesvědčeným zastáncem homeopatie. Jeho literární činnost je zachycena např. v pěti příspěvcích na polemické stránce pana Kňourka . Pan Šiman vede již delší dobu spor s kritiky homeopatie - doc. Pláškem, doc. Mornsteinem a prof. Heřtem. Když jsem dostal tyto jeho 2 příspěvky, nabyl jsem dojmu, že v nich víceméně opakuje, permutuje a variuje pasáže z minulých článků. Jeho argumenty pro homeopatii v podstatě sestávají ze dvou druhů tvrzení: jednak, že kritici homeopatie si údajně nepočínají seriózně při analýze a komentářích homeopatických pramenů, jednak, že homeopatické prameny (uvedené na konci v seznamu literatury) prý obsahují přesvědčivá data o účinnosti homeopatické metody a jejích preparátů. Sám bohužel neuvádí, jaké preparáty byly úspěšně použity, na jaké nemoci, s jakým statistickým výsledkem, na jakém vzorku pacientů, kterými experimentátory a na které klinice. Na mou výzvu, aby tyto konkrétní údaje zpracoval formou zkráceného výtahu, odpověděl negativně, že prý by tato práce byla značně rozsáhlejší než články, které poslal. Čili čtenář se bohužel opět nedozví nic o údajných kladných testech homeopatik a je panem Šimanem pouze znovu a znovu přesvědčován o údajně bohaté "empirii" homeopatů, kterou prý ti "dogmatici, kteří se vydávají za skeptiky", nehodlají připustit a uznat.   PAVEL VACHTL  )

Tento příspěvek je vyprovokován obsahem článku doc. Jaromíra Pláška uvedeným na této www-stránce a nazvaným „O homeopatii, pavědách a paradigmatech“ [1], na který mne sám autor upozornil. Zmíněný článek vykazuje řadu rysů, se kterými se pravidelně setkávám v různých „vědeckých kritikách“ homeopatie, v nichž nějaký homeopatický laik bez základních vědomostí o tomto oboru (navíc obvykle nelékař; např. doc. Plášek je biofyzik) zcela suverénně označí homeopatii za pavědu či šarlatánství.

Nejprve je nutno říci, že homeopatie je především (dosud) empirická léčebná metoda. Zdůrazňuji ono slovo „empirická“ a jsem hluboce přesvědčen, že mi těžko může někdo znalejší věci odporovat. Pokud tedy vezmu onu empirii jako základ současné homeopatie, očekával bych v kritice této metody především dokazatelné zpochybnění jejích praktických výsledků. To ovšem předpokládá rozsáhlou znalost homeopatické kasuistiky a značně hluboké medicínské znalosti. Teprve takto vyzbrojený kritik by mohl dokazovat, že se homeopaté a jejich pacienti ve většině případů mýlí, považují-li subjektivní i objektivní zlepšování zdravotního stavu za pozorovatelné a za důsledek příslušné léčby. A, samozřejmě, tyto důkazy neobjektivnosti homeopatických úspěchů by musely být podepřeny statisticky dostatečným počtem konkrétních případů. Dosud jsem však nenarazil ani na jedinou kritiku takovéhoto typu, příspěvky doc. Pláška nevyjímaje.

Čtenáři, který dosud není slušně orientován ve věci dosavadní úrovně kritiky homeopatie, odkazuji na www-diskusní stránku o alternativní medicíně [9]. Zájemcům velice doporučuji prostudovat všechny příspěvky na této stránce (ty pro i ty proti, nejlépe i s originálními citovanými zdroji pro ověření pravdivosti), neboť si tak mohou udělat určitou představu o objektivitě a vědeckosti dosavadních „kritik“ homeopatie.

Nyní však k příspěvku doc. Pláška. Článek začíná typicky „skeptickým“ úvodem - homeopatii je apriori přisouzeno šarlatánské pozadí, je víceméně vyjádřen podiv, že i lidé s univerzitním diplomem ji občas berou vážně a automaticky se ona „víra v homeopatii“ staví do opozice vůči vědě. To vše je podáno v podstatě jako axiom - netřeba tedy žádných důkazů.

První kapitola nadepsaná „Homeopatické minimum“ (- velmi sebevědomě nazváno - má to snad být úvodní text pro studium homeopatie?) začíná naprosto nepřípustným zjednodušením a zdeformováním historie vzniku homeopatie. Já osobně v tom vidím pokus o zesměšnění již i počátků homeopatie a tedy pokus o velmi nečestné ovlivňování názorů laiků. Že by tedy námi zažité čtyřicetileté poupravování historie neslo plody ve vědě i po r. 1989?

Třetí odstavec zmíněné kapitoly obsahuje „exaktní“ zdůvodnění absurdnosti používání homeopatik. Především naznačuje výpočet výsledných koncentrací původní látky v hom. léku. To co zde doc. Plášek předvedl (především pak ony miliony průměrů jádra Galaxie), však zcela odporuje současnému pohledu fyzikální chemie a fyziky na roztoky i na hmotu vůbec (to je blíže diskutováno v mých již přes rok starých a doc. Pláškovi známých příspěvcích v [9]). Je to o to pozoruhodnější, že autorem takové vědecké absurdity je biofyzik, který se zde dokonce explicitně odvolává na chemii. Mám tedy autora důvodně podezřívat z diletantismu i v oborech velmi blízkých jeho specializaci? Jsem přesvědčen, že nikoli. Osobně se přikláním k názoru, že všichni autoři podobných „nepřesností“ v jejich vlastním oboru či v disciplíně blízké spíše podléhají přesvědčení, že čtenáři či posluchači jsou natolik nevzdělaní, že jejich zřejmě úmyslné (navenek však pro laiky velice efektní) úlety neprohlédnou.
V témže odstavci nalezneme další poučný výrok. V posledních dvou větách autor upozorňuje na podivnost přípravy roztoku např. oxidu křemičitého. Pro laika je to opravdu zdánlivě nesmyslné. Chci-li však na něco veřejně upozornit, měl bych se s tím nejprve sám seznámit. Kdyby se ovšem doc. Plášek alespoň zběžně informoval na tuto „podivnost“ (tedy jak se takové léky opravdu prakticky připravují) a kdyby se jen trochu zajímal o homeopatickou praxi a metody provingu, patrně by onu poznámku neuvedl. I když - po zkušenostech s praktikami „kritiků“ homeopatie - těžko říci.

Dále v kapitole narazíme na výroky, které by spíše patřili do úst lékaře - navíc patrně vševědoucího. Klasicky medicínská tvrzení, některá z nich nikdy a nikde seriózně nedokázaná, na mne působí od biofyzika poněkud sebevědomě. Zvláště, když je tu i vyložená a homeopatickou kasuistikou snadno vyvratitelná naprostá nepravda (nebo alespoň zcela zavádějící tvrzení) o tom, že se homeopatie vůbec neorientuje na léčbu zásadních funkčních poruch orgánů. Kolik asi pozitivních příkladů např. homeopaticky úspěšně (vy)léčené cukrovky by nám mohli homeopaté předložit (stačí jen sledovat homeopatická periodika!)? Patrně by se doc. Plášek velice divil - zvláště pak při srovnání s úspěchy medicíny klasické. To by ho to ale muselo nejdříve opravdu zajímat a musel by být schopen to lékařsky posoudit.

V posledním odstavci kapitoly „Homeopatické minimum“ se setkáme s odkazem na jiný článek doc. Pláška [2], který si činí nárok býti vědeckou a velice exaktní kritikou dvou klinických homeopatických experimentů a homeopatie vůbec. Sám autor mne na tento svůj příspěvek (navíc značně ironicky) upozornil. Nedávno jsem se konečně dostal k prostudování onoho článku a byl jsem opravdu velmi nemile překvapen úrovní jeho vědeckosti a exaktnosti a především mírou poctivosti a nezaujatosti autora. Vedlo mne to k napsání poměrně dlouhého a dosti ostrého dopisu autorovi, jehož podstatná část snad bude uveřejněna na stránce [9], nejspíše pod souhrnným názvem „Dopisy“. Zájemcům doporučuji nejen přečtení příslušné části onoho dopisu, ale i prostudování originálů hlavních odkazů ([5], [6]), aby mohli posoudit, kdo z nás je patrně blíže pravdě.

V příspěvku [1] s také setkáme s termínem „víra v homeopatii“. Je pravdou, že řada pacientů a laiků věří v homeopatii a některé z nich může občas vyléčit i jen ona víra (a, tudíž, vlastně pouhý placebo-efekt). Rozhodně však v homeopatii a její účinky „nevěří“ zkušení homeopaté. Ty totiž jejich dlouholetá praxe již přesvědčila a tak se jejich možná počáteční víra změnila v jistotu. V jistotu stejného druhu, s jakou přistupuje k léčení chorob svých pacientů jakýkoli dobrý klasický lékař. Zde též již nejde o víru (např. v účinky antibiotik). Přesto, že ona jistota je relativní a občas se může ukázat klamnou až nesprávnou, není to pouhá slepá víra. Ostatně dobrý fyzik v tomto smyslu také slepě nevěří třeba v teorii relativity a chemik např. v periodickou soustavu prvků.

Podstatnou část příspěvku [1] tvoří víceméně filosofické úvahy. Jelikož nejsem filosof ani historik filosofie, nemohu nijak konkrétně s mnoha tvrzeními autora polemizovat. Uniká mi ale, jakou přímou souvislost má podle doc. Pláška homeopatie s postmodernismem. Vždyť v této věci i on sám tam pouze uvádí, že „někteří z příznivců homeopatie celkem přirozeně podlehli pokušení vysvětlovat postmodernistickým relativismem i rozpor mezi názorem vědců a homeopatů na princip homeopatického léčení“. Mám tomu rozumět tak, že homeopatii jako celek tvoří jen „někteří z příznivců homeopatie“ a určují tak i její filosofickou příslušnost? A jaký rozpor to měl autor na mysli, když názor na princip homeopatického léčení není jednoznačně vyhraněn (natož nějak prokázán) ani mezi vědci, ani mezi homeopaty?
Přesto však i v této filosoficky laděné části článku nalezneme tvrzení zasluhující si konkrétnější pozornost. Tato tvrzení se nalézají v předposledním odstavci kritizovaného příspěvku doc. Pláška a já je zde před svými námitkami budu citovat.

„Jakých zkušeností by se měli přidržovat homeopaté? Především by neměli ignorovat poznatek, že lidské tělo se skládá z buněk, které spolu interagují prostřednictvím molekul.“
Uvedený poznatek zatím homeopaté pro svou praxi nikterak nepotřebují. Nepotřebují jej tedy ani ignorovat nebo dokonce odmítat. Citovaný fakt o buňkách je bezpochyby pravdivý, je však třeba si uvědomit, že nic neříká o nemožnosti mezibuněčné komunikace ještě i jiným, možná i dosud zcela neznámým, způsobem. Zde třeba homeopatie bude mít ještě co říci. Dovolím si však tvrzení doc. Pláška parafrázovat: Jakých zkušeností by se měli přidržovat kritici homeopatie? Především by neměli ignorovat homeopatickou praxi a tím i prokazatelnou skutečnost.

„Dále je to efekt placeba, o němž Hahneman neměl ponětí. Teprve až se homeopatům podaří ukázat, že existuje homeopatický lék, jehož působení nelze placebem vysvětlit, mohou začít snít o změně paradigmatu.“
Toto je výmluvná ukázka míry kompetentnosti doc. Pláška a jeho snahy o zjištění objektivní pravdy. Homeopatická kasuistika (včetně té veterinární) poskytuje dostatek jasných příkladů vyvracejících představu placebo-efektu jako podstaty homeopatické léčby. Podobný závěr naznačuje i většina vědeckých studií zabývajících se klinickým testováním homeopatik (viz např. [4], [5], [6], [7], ... a tam uvedených dalších odkazů). Pokud ovšem „kritici“ homeopatie budou praxi stále ignorovat a případně výsledky některých experimentů a studií dokonce falzifikovat, diskuse nebude možná i nadále. A, samozřejmě, napořád se budeme setkávat s obdobně dogmatickými a do omrzení se opakujícími „argumenty“ a požadavky na „vědecký důkaz“ objektivní účinnosti homeopatie. Podobně by např. nějaký nepřítel léčby antibiotiky mohl říkat: „Teprve až se lékařům podaří ukázat, že existuje antibiotikum, jehož působení nelze placebem vysvětlit, mohou začít snít o léčbě bakteriálních infekcí“. Nikdo ho přece nemůže nutit, aby bral na vědomí všechny ty spousty experimentů a klinických případů, které v této otázce již dávno udělaly jasno! Doc. Plášek má však proti tomuto hypotetickému „antibiotikovému skeptikovi“ navenek velkou výhodu - zatímco o výsledcích potvrzujících účinnost homeopatik ví jen malé procento čtenářů, o účinnosti antibiotik dnes snad již nepochybuje nikdo.

„Zatím jsme se omezili se na úvahy o působení molekul a léků na buňky lidského těla a na efekt placeba. Na řadě nyní pohled z druhé strany. Zkusme si položit otázku, zda jsou falsifikovatelné například informační teorie homeopatů. Snadno zjistíme, že toto základní kriterium kritického racionalismu na ně nelze použít a že je tudíž nelze považovat za vědecké poznatky.“
Co já vím, nikdo z homeopatů netvrdí, že tyto „informační teorie“ je nutné považovat za vědecké poznatky. Smysl uvedení tohoto argumentu mi uniká mj. i proto, že chceme-li vědecky ověřit či vyvrátit nějakou myšlenku (třeba i změnu paradigmatu) a učinit tak z ní plnohodnotnou teorii, musíme onu myšlenku nejprve formulovat. A to bez ohledu na to, zda je za současného stavu poznání vyvratitelná či nikoli. To je ve vědě, myslím, běžné. Jak jinak by tedy měli homeopaté postupovat v počátcích budování vysvětlující teorie, zvláště když pokusy o vysvětlení účinků homeopatik pomocí dosavadních vědeckých poznatků jsou neúspěšné a mnohdy i absurdní?

„Problém tkví v komunikaci, zejména v chatrném vymezení pojmů, které se v homeopatických "teoriích" vyskytují“.
Tuto větu poněkud vytrhávám z kontextu (jinak by následovala rozsáhlá polemika, do značné míry subjektivního charakteru) a používám ji jen jako úvod k mé další výtce „kritikům“. Ti jsou totiž značně citliví na používání dosud nejasných a nepřesně vymezených pojmů. Ve vědě je však normální, když se na počátku výzkumu nových jevů používají termíny, které se teprve později blíže specifikují a zjednoznačňují - v závislosti na stupni poznání. Co např. znamenal pojem „atom“ ve starověku a jak byl později použit fyzikou a jak exaktně v různých obdobích byl specifikován? Co když něco podobného čeká např. onu vysmívanou „životní sílu“ také? Nicméně v homeopatii jsou pojmy, kterým lze těžko vyčítat nekonkrétní obsah, zbytečnost a odbornou nesrozumitelnost. Je velice pozoruhodné, že řada „kritiků“ navenek přísně dbajících na exaktnost vyjadřování a používání termínů používá při své argumentaci tyto pojmy, aniž by se s jejich odborným obsahem vůbec seznámila (viz např. pojem „psora“ v AM-MRA v [9]). Toto je pak skutečným problémem komunikace a znemožňuje to primárně jakoukoli smysluplnou diskusi. Je to ovšem jen další z projevů diletantismu.

„Zkuste nahlédnout do některého pojednání o homeopatii a posuďte sami, nakolik lze z hlediska jasnosti výrazů považovat za smysluplné věty o morfogenetických polích či o abstraktní informaci, která se přepisuje a množí při dynamisaci homeopactikýh roztoků.“
K tomu, abychom mohli posuzovat smysluplnost nám neznámých termínů používaných nějakým „cizím“ oborem, nestačí jen „nahlédnout do nějakého pojednání“ z onoho oboru.

Na závěr svého příspěvku uvedu ještě dvě své dodatečné myšlenky. Doc. Pláškovi se nelíbí postmodernismus a vyjadřuje své názory na příčiny přiklonění se řady lidí k tomuto filosofickému směru. Já sám bych viděl jako potenciální příčinu zavrhnutí vědy některými lidmi i třeba „vědeckou kritiku“ něčeho méně známého prováděnou způsobem, jaký předvádí např. právě on. Myslím, že suverenita až arogance, s jakými své diletantské názory předkládají různí „kritici“ homeopatie a dalších „iracionalit“ veřejnosti a tváří se přitom jako oprávnění mluvčí skutečné a naprosto jednotné (a v podstatě asi již úplné) vědy (viz např. i doc. Pláškem citovaný rozhovor prof. Zahradníka [8]), musí řadu inteligentních a svobodomyslných lidí silně znechutit. Pokud tito lidé uvěří, že to, co oni „kritici“ hlásají, je opravdu ta skutečná věda a že tato věda také běžně používá podobné způsoby argumentace, těžko se lze divit, že u některých z nich dochází třeba i k zavržení vědeckých poznatků a k zoufalému přiklonění se k jakýmkoli „filosofiím“ a praktikám.
Co se týká snahy filosofického zařazení homeopatie do postmodernismu, cituji zde část mého dopisu určeného dr. Vachtlovi, ve kterém reaguji na jeho kritické připomínky k původní verzi tohoto příspěvku:
„...a jeho exkurzy do filosofie jsou spise vedeny snahou objasnit prevazne filosoficke, nikoliv prirodovedecke pozadi homeopatie.“
„Nedomnívám se, že člověk postrádající základní vědomosti z homeopatie a neznající a nechápající ani její empiricky objevené principy je kompetentní objasňovat její filosofické pozadí. Ostatně do vymezování nějaké obecně přijatelné homeopatické filosofie (přesahující tedy osobní názory) se nemohou zatím hrnout ani homeopaté samotní. Vždyť ještě ani s jistotou neznají skutečné příčiny a okolnosti působení homeopatik!“

Závěrem bych se chtěl pokusit o odpověď na otázku v názvu článku. Ti, kteří homeopatii opravdu znají, ji rozhodně za pavědu nepovažují. Ti, kteří o homeopatii nic moc nevědí (ale snaží se být objektivní), ji za pavědu zatím označit nemohou. Věda totiž dosud neřekla rozhodující slovo. A tak budou homeopatii v této době značkovat jako pavědu asi jen diletanti, tedy lidé s minimálními znalostmi a velikým sebevědomím ohledně tohoto oboru.


Poznámka: Výše uvedené mé osobní názory v žádném případě nemají být chápány jako obhajoba homeopatie či dokonce snaha o přesvědčování čtenářů o její objektivní účinnosti. Na to nemám ani vzdělání ani vlastní praktické zkušenosti. Navíc jsem toho názoru, že se o účinnosti či neúčinnosti homeopatie musí (a může!) každý zájemce či oponent přesvědčit sám. Má kritika má pouze poukázat na myšlenky a činy, které jsou, podle mého, velice nebezpečné pro další vývoj vědy a poznávání vůbec - např. na diletantismus, dogmatismus, přílišné sebevědomí a dokonce i nečestnost. K tomu jsem na této stránce použil článek doc. Pláška, některé další konkrétní odkazy a své (minimální) znalosti z oblasti homeopatie.


Odkazy:
[1] Plášek J.: O homeopatii, pavědách a paradigmatech, ... tato www-stránka.
[2] Plášek J., Zvárová J.: Je homeopatické léčení účinnější než placebo? Čas. lék. čes. 135 (1996) 575-579 nebo také [9].
[3] Heřt J. a kol.: Alternativní medicína - možnosti a rizika, Grada, 1995
[4] Kleijnen et al.: Clinical Trials of Homeopathy, Brit.Med.J. 302, 1991, 316-323
[5] Reilly et al., Is Homeopathy a Placebo Response?, Lancet, 1986, str. 881-886
[6] Reilly et al., Is Evidence for Homeopathy Reproducible?, Lancet, 334, 1994, str. 1601-1606
[7] Průchová J.: Cocculine - srovnání účinku a tolerance homeopatického léku oproti placebu a alopatickému léku v terapii kinetóz, Folia Homeopathica 1, 1995, 24-26
[8] J.Bednářová/R.Zahradník: Triumf odborné negramotnosti, Mladý svět 46/1995, 18

[9] http://www.lfhk.cuni.cz/knourek/

[10] http://www.fce.vutbr.cz/sisyfos/sisyfos.htm

[11] http://www.med.muni.cz/~vmornst/index.htm