Zapomeňte na Hérostrata, křičeli všichni. Zapomeňte na
něj! A tím mu zajistili, co chtěl – nesmrtelnost. Skoro každý ví, že Hérostratos
zapálil Artemidin chrám v Efesu maloasijském.
A tak je to vždy. Čím víc se o nějaké věci mluví, i negativně, tím víc vchází
do podvědomí lidí. To je, dalo by se říci, axiom. Je zvláštní, ne zvláštní, je
logické, že tohoto využívají hlavně Hérostratové. Kdo zná jméno stavitele
shořelého chrámu?
Ano, čím neschopnější člověk – tím víc křičí, jak je dobrý. Čím menší
lidská skupina, čím okrajovější společenské a vědní záležitosti – tím víc
na sebe upozorňují, křičí a domáhají se pozornosti. Ono jim totiž nic jiného
nezbývá, než byt arogantní, všude se rvát, všude o sobě mluvit, stavět se do
bolestínské ublíženecké pózy nepochopení a pronásledování. Jde jim "o
koryto".
A můžou to být 4%, můžou to být homeopati, můžou to být astrologové, můžou to
být léčitelé, můžou to být zastánci waldorfského školství – je to úplně
jedno, kdo to z marginálií je – důvod řvaní je vždy stejný – získat nad lidmi
moc a peníze.
Trochu hnusné se mi zdá experimentování s dětmi. Tímto článečkem reaguji na přednášku vysokoškolského učitele doc. PhDr. Karla Rýdla, Csc.
A na článek oslavující waldorfské školství sepsaný učitelem
na ZŠ waldorfské (jak jinak, že) Tomášem Zdražilem (tohoto hocha nezdobí
nižádné honosné tituly), kteréžto jste měli možnost si přečíst v předešlém
čisle AmberZinu.
Ano, hnusí se mi experimentování na dětech a waldorfské školství tímto
experimentováním je. Dítě si bohužel své rodiče vybrat nemůže. Rodiče povijí
dítě a teď záleží jen a jen na nich, co bude s ním dál. Jaké mindráky si budou
léčit na svém vlastním dítěti.
Rodič promítá do svého dítěte i své neuskutečněné a většinou
neuskutečnitelné sny – takže dítko nutí k studiu, podle svého gusta. Rodič
pohybující se v poněkud nadzemských sférách jistě s hlasitým jásotem uvítá
alternativní školu s tak hluboce "duchovní výukou" a potomka tam okamžitě
vrhne. A malé dítě nemá možnost protestovat.
Měla jsem možnost mluvit s jedním takovým potomkem – dnes je již dost odrostlý
– a věřte není nikterak rodičům vděčný, za to, že mohl navštěvovat
waldorfskou školu – dokonce je na adresu rodičů dost sprostý.
Možná teď mnohá matka, či otec dítka navštěvujícího státní školu, kroutí
hlavou a vehementně se mnou nesouhlasí, protože ani úroveň těchto škol nestojí za
nic. Asi mají pravdu, ale toto není meritum věci – zde nejde o kvalitu výuky, o
kvalitu učitelů, zde jde o princip, o přístup ke světu, o myšlenky; vlastně o
celý náhled na svět kolem nás, na kterém stojí tzv. waldorfské
školství nebo státní školství. O toto mi jde, nechci polemizovat s žádným
docentem, učitelem jako s osobou – každý máme právo myslet si, co chceme, věřit
čemu chceme. Jde mi jen o polemiku s principem.
Zaregistrovala jsem, že zastanci tohoto školství se rádi ohánějí Komenským.
Asi by se to Janu Amosovi moc nelíbilo – důkazem by mohl být tento citát:
“... Vtom, aj, opět začne se troubení: za kterýmž zvukem
když jich mnoho běží, i já také, spatřím jakéhos, an krám rozkládaje lídí k
spatřování a kupování předivných tajemství nabízí, kteráž pry z pokladů nové
filozofie vzatá jsou a všechněm tajné moudrosti žádostivým zadosti učiní. I byla
radost, že tu již svaté Růžové bratrstvo zjevně se a štědře poklady svými
zděluje; přistupovali a kupovali mnozí. Všecko pak to, což se prodávalo, zavinuté
bylo v škatulích, kteréž malované byly a s všelijakými pěknými nápisy: Portae
sapientiae; Fortalitium scientiae; Gymnasium universitatis; Bonum macro-micro-cosmícon;
Harmonía utríusqve cosmi; Christiano-cabalisticum; Antrum naturae; Arx prímaterialis;
Divino-magicum; Tertrinum catholicum; Pyramis triumphalís; Hallelujah, etc. Každému
pak, kdo kupoval, zapovědělo se odvírati. Nebo tajné té moudrosti že taková jest
moc, že pronikáním operuje: ale kdyby se odevřela, že by vypáchla. Nicméně
všetečnější někteří nezdrželi se, aby odevříti neměli: a nalezše škatule
své naprosto prázdné, ukazovali jiným,. kteříž když také své zodvírali,
nenašel žádný nic. I křičelí: "Podvod, podvod!" a zůřivě člověku
tomu mluvili: ale on je pokojil, to nejtajnější tajností býti pravě, že věci ty,
kromě Filiis scientiae, nespatřitedlné jsou, čehož jednomu z tisíce že se
nedostává, on že tím vinen není.
I dali se tím na větším díle všickni upokojiti: zatím se on sklidil, a diváci s
nejednostejnými humory, jeden sem, druhý tam, se rozcházeli; z nichž doptal-li se kdo
tajností těch nových či nedoptal, nic posavád věděti nemohu.
To vím toliko, že se všecko potom jaksi tišilo, i kteréž sem zprvu nejvíc běhati a
těkati viděl, ty sem potom leckdes v koutě jako s zamčenými usty seděti viděl: buď
že k tajnostem jsouce připuštěni (jakž se o nich někteří domýšleli), přísahu
mlčelivosti byli vykonati museli, aneb že (jakž se mně mimo brylle hledícímu zdálo)
za nadějí a vynaloženou svou práci se hanbili. Takž se tedy všecko to rozcházelo a
tišilo, jako když se po bouří bez deště mračna rozcházejí.”
Jan Amos Komenský, Labyrint světa a ráj srdce
Co více dodat – myslím, že to stačí.
Waldorfské školství jako pomalovaná prázdná krabička, zdá se vám toto
přirovnání kruté a neopodstatněné? Mě ne. (Jak je to s mozky upřímných
zastánců prázdných krabiček – to tedy nevím – no vím, ale mohli by mě
žalovat. Ti druzí, co s chladnou hlavou hlásají nějaké to učeníčko, u těch je
jasné, že ti tomu nevěří, ale účel světí prostředky…)
Nechci svým psaním stavět pomník pavědám, a hlasitě volat “zapomeňte na
Hérostrata,” ale proberme si zde některé body, na kterých staví epigoni poněkud svérázného
myslitele Steinera.
Vždy se musí začít od začátku, čili: první waldorfská škola vznikla roku 1919 ve
Stuttgardu z iniciativy majitele firmy Waldorf-Astoria Molta. Mozkem toho všeho byl
antroposofista Steiner.
A teď si položme otázku, kterou si pokládali antičtí filosofové. Pro koho je to
dobré?
Továrník s šarlatánem (Steiner se opravdu jeví mnohým autorům jako vychýlená
osobnost, navíc člověk, který po sobě o jednom a tom samém učení zanechá 360
obsáhlých knih, co dodat?) založili pro dělnické děti školu. Copak tím asi
sledovali? Jistě to byli lidští andělé a nesledovali nic. Tomu ale asi věří jen
velice naivní člověk.
Celá metodika tohoto školství myslím proto slouží nikoliv k rozvoji, ale spíše k
potlačení osobnosti dítěte.
Důkazy?
Jako první velice ošemetnou věc ve výchově malého človíčka v člověka vidím
důraz waldorfského školství na osobnost učitelů. Sami zastánci tohoto školství
uvádějí jako velké plus, že každá z waldorfských škol je jiná, že každou
profiluje jiná osobnost, která stojí v čele.
Učitel by měl být osobnost, ale nikdy by neměl sebe jakožto osobnost vnucovat dětem
, které učí. Měl by být vysoce morální a vzdělaný, ale při výuce by nikdy
neměl dát najevo, či dokonce dětem vnucovat, svůj osobní názor a to na jakoukoliv
právě probíranou látku. A samozřejmě by měl znát všechny směry, názory, teorie
týkající se jeho předmětu a bez komentáře je předat žákovi, ne jak se propaguje
ve waldorfském školství, že učitel učí sám ze sebe. To není příliš seriozní;
i ve výchově malého člověka se vychovatel musí držet pro všechny pevně
daných a stejných pravidel.
Navíc nastává bizarní situace, že když je každá škola originálem, tak nutně
produkuje i vzdělání velmi rozdílně vysoké či nízké úrovně . Každý učitel
vyznává něco jiného a tedy každý nutí žákovi jinou a hlavně svou vizi světa.
Místo toho by, myslím, učitel měl bez emocí, bez svých (soukromých) vizí světa a
bez své víry žákům předat dosažené (společné) vědění lidstva, bez specifického
náboženského zabarvení. Dítě by si mělo postupem doby samo zvolit čemuže bude
chtít věřit.
Všechny děti by měly mít právo dosáhnout svých vědomostí za stejných podmínek.
Různé druhy základních škol vedou k rozdílným startovacím podmínkám (handicapům)
do života. Vytvářejí tak skupiny a skupinky, které jsou buďto přesvědčeny o své
výjimečnosti nebo naopak o své nedostatečnosti. To vede k jejich odtržení se okolnímu
životu. – samota v davu. Samota z přesvědčení o vlastní výjimečnosti, samota
z přesvědčení o vlastní neschopnosti.
Každý člověk by měl dostat základní vzdělání víceméně “sterilní”,
nezatížené žádnou filosofií, náboženstvím.
Jelikož se waldorfské školství hlásí k antroposofii, tak hned na začátku dítěti
samostatnou volbu víry bere. A mohou se ohánět jakýmikoli statistikami, že se
k antroposofii hlásí jen tolik a tolik absolventů jejich škol.
Za prvé statistika je často taková, jakou si ji přejeme mít a za druhé antroposofie
je zabudována do tohoto školství, je s ním propojena, ale není otevřeně
jmenována. Je trochu nelogické, že když se waldorfské školství k antroposofismu
hlásí, tak na druhé straně hlasitě křičí, že k němu nevychovává. Tak proč je
výuka založena na jeho tezích a myšlenkách? Proč vysokoškolský učitel a docent,
doktor filosofie a kandidát věd, pan Rýdl ve svém článku píše: Její (s
antroposofií spojené) znalosti mu usnadňují pochopení podstaty waldorfské
pedagogiky. To tedy nechápu.
Naštěstí některé děti s dospíváním začnou myslet mozkem a samy si volí svůj
pohled na svět.
Teď se podívejme na waldorfský přístup k dítěti: zde je další příklad, že
není na jejich způsobu výuky co oslavovat.
Waldorfská pedagogika má prý důvěru v člověka, v jeho nadání, vidí v něm
individualitu. Učitel pozoruje každé dítě zvlášť. Na základě tohoto svého
pozorování určuje, co je pro něj nejlepší. Dítěti je jasně určeno nač stačí a
k čemu se hodí. Toto prý vytváří idylickou společnost, kdy se člověk netlačí
na místo na které nemá a mizí rivalita. Ježí se mi z toho vlasy!
Ach, jak hrůzné, když je osud človíčka předurčen nejdříve libovůli rodičů a
následně na to libovůlí učitele!
Kde waldorfský učitel bere tu drzost určovat, nač se dítě hodí? Každý člověk se
po celý život vlastně vyvíjí. Jací se jevíme jako děti, není směrodatné.
V tomto bodu waldorfského školství vidím nejhrůznější manipulaci s dětmi.
Já velký a neomylný, já který jsem stále svěží, já iniciativní, já který
nikdy nečiním kompromisy ve svém srdci a mysli s tím, co považuji za nepravdivé –
no prostě já waldorfský učitel – nejskvělejší učitel. Já rozhodnu, čím ty
budeš!
To zavání kastovní segregací. Ty jsi předurčen k tomu a ty zas k tomu a je to
dané a ty to nemůžeš změnit, musíš se s tím smířit, musíš se podřídit,
nesmíš se snažit vybočit z cesty, která je ti daná, na nic jiného nemáš. Kdyby
se takto vychovávalo na všech školách a celosvětově, tak můžeme opravdu zpátky na
stromy. To by ze škol vycházela jen poslušná, se vším smířená hovada. A to je,
oč tu běží – to se uhnízdilo v Steinerově mozku.
Dalším plusem, kterým se waldorfské školství pyšní, je ponechání volnosti dětem
při učení. Waldorfští učitelé žáky neznámkují.
K čemu takováto volnost vede? Takové dítě vyjde z Waldorfské základní školy a
najednou zjistí, že v životě je to jinak. Jsou zde určitá pravidla. Společnost
dává jedinci volnost, ale ve svých mezích. Společnost společenského tvora zvaného
člověk má svá pravidla a škola má dítě na tato pravidla připravit. Absolventi ZŠ
waldorfské nejsou uvyklí nějakému řádu, myslí si, že asi mohou dělat, co oni
chtějí – jsou vychováváni jako k tomu či onomu předurčené "individuality",
které žijí v nějakém snovém světě. Samozřejmě v tom správném a lepším,
než o jakém se učí na normálních školách. Takový malý egoista se pak stává
nevyrovnanou osobností, domáhající se volnosti, za každou cenu a chaoticky –
nechápe, kde je chyba. Proč se společnost chová jinak, než pro co byl připraven?
Co tedy má základní škola dítěti dát? Dítě má zvládnout trivium (číst, psát,
počítat), má být seznámeno s dosaženými poznatky lidské společnosti (na své
věkové úrovni) a dále musí zvládnout odpovídající tělesné dovednosti, ve škole
se postupně osamostatňuje z výlučné citové závislosti na rodičích, vytváří si
zde vztah k vrstevníkům, osvojuje si roli svého pohlaví, formuluje si zde pojmy
nezbytné pro každodenní život, osvojuje si zde pravidla (a zásady) společnosti,
která jsou nutná pro život v ní.
Toto je úloha školy. A to jsou důvody, proč není dobré nějaké "divoké"
a od reality odtržené alternativní školství. Jak už jsem napsala - každé dítě
má mít stejné podmínky pro přípravu k uplatnění ve společnosti, bez nějakých
experimentů. Dospělí ať si věří čemu chtějí, ale proč svým myšlením a vírou
trestat své vlastní děti?
Bylo by prospěšné vybudovat takový systém školství, ve kterém by dítě dostalo
všechny dostupné nezbytné informace, podané bez zavádějících emocí učitele, aby
bylo připraveno k životu ve společnosti, nebylo zbytečně frustrováno pedagogy a
stal se z něj samostatně se rozhodující a samostatně myslící člověk, tolerantní
člověk, který se absolutně sám a dobrovolně rozhodne věřit tomu nebo onomu. Ale
taková škola je zřejmě jen fantazií z říše pohádek. Arogance, touha vládnout,
megalomanství, touha vychovávat děti jen a jen ku obrazu svému, to není pohádka, to
je krutá realita.
Veď osla do Mekky a vrátí se zase jako osel – říká arabské přísloví.
"J. Nestroy v "Proti hlouposti není prostředku"
píše:
Měl bys pravdu, kdyby hloupost byla duševní slabostí. Bohužel je to strašlivá
síla, je to skála , která se nezatřese, ani kdyby moře rozumu jí vrhalo do tváře
všechno své vlnobití."
Co více dodat? Asi už nic, kdo chce slyšet – slyší a kdo nechce, strčí hlavu do
písku a dělá, že se nic neděje.
