---

Hitler

---

       Po ránu mě vzbudili ke snídani. Servírovali mi podivnou oranžovou kávu, aspoň to tak chutnalo, spolu s kusem koláče. Uvědomoval jsem si, že jsou to produkty pocházející z jiného světa, ale kromě nezvyklé barvy kávy to na nich nebylo znát.
       »Poletíme do Nového Berlína,« oznámil mi esesák hned po snídani.
       Vyvedli mě z baráku na letiště. Vedle mě kráčel esesák, můj známý ze včerejšího večera, za námi hlučně pochodovali dva strážní v okovaných holínkách. Na letištní ploše pořád stály pečlivě vyrovnané tryskové stíhačky Schwalbe, ale teď byla za nimi vidět další řada mnohem větších čtyřmotorových, také tryskových letadel. Prve jsem si jich ve tmě nevšiml.
       »Ta letadla vzadu neznám,« podotkl jsem.
       »Bombardéry Junkers - Siegfried,« odtušil hrdě esesák. »Ty znát nemůžete, vymysleli jsme je až tady. Dosahují také rychlosti zvuku a unesou až osm tun bomb.«
       »Americké bombardéry nesou víc a létají rychleji,« musel jsem ho trochu uzemnit.
       Letoun na kraji rozjezdové plochy také nepřipomínal nic, co jsem věděl o německých letadlech z války. Bylo to malé, dvoumotorové vrtulové sportovní letadlo, jakých dnes i u nás létají tisíce. Před letadlem na nás čekal pilot.
       »Prosím,« pokynul mi esesák.
       Kabina byla mnohem prostornější, než se zdálo. Dosedl jsem na měkké sedadlo, vedle mě se posadil esesák. Další dvě sedadla zůstala prázdná. Kabina pilota byla úplně oddělená. Jakmile za námi zabouchly dveře, pilot rovněž nasedl. Ozval se kňouravý zvuk elektromotoru, zpočátku v nízkých otáčkách, pak čím dál vyšších, jako kdyby elektromotor cosi roztáčel. Náhle zaškytal jeden motor a hned nato druhý. Krátce poté se letoun pohnul a rozběhl se přímo vpřed.
       Let netrval dlouho. Po půlhodině jsme se zvolna potopili do mraků, takže jsem okénkem z tohoto světa neviděl nic než mraky, stejné jako na Zemi. Ani jsem si neuvědomil, že jsme přitom překročili rovník, ale bylo tomu tak, protože Berlín ležel na jižní polokouli.
       Letiště Nový Berlín mělo také vybetonovanou přistávací plochu, ale celkově bylo menší než Ruzyně. Odbavovací halou jsme neprocházeli. Čekalo tu na nás šedivé auto starodávných tvarů, s uniformovaným řidičem a dalším vojákem, vyzbrojeným samopalem. Vypadalo to, že mě chtějí pečlivě strážit, i když jsem si dobře uvědomoval, jak nesmyslný by byl ode mne pokus o útěk v této situaci.
       Řekl jsem to s úšklebkem esesákovi:
       »Nemyslím si, že byste mě tu museli střežit. Nejsem tak hloupý, abych vám utíkal, když jsme úplně mimo Zeměkouli.«
       »Ja, chápu vás. Ale roskas je roskas.«
       Tím tato diskuse jakožto bezpředmětná skončila. Tento argument byl prostě nepřekonatelný.
       Vyrazili jsme po betonové cestě a jeli mezi poli, plnými podivných fialových rostlin. Auto bylo pohodlné. Seděl jsem vzadu, vepředu byl řidič a strážný.
       Zeptal jsem se, co je to za rostliny.
       »Jak bych to...« uvažoval esesák. »To jsou kýferle, mají krychlová olejnatá zrna, ze kterých lisujeme máslo.«
       Že poskytují víc než máslo, jsem se dozvěděl až později. Po pravdě řečeno, věděli o tom pouze odborníci. Těžko by mě napadlo, že to je klíčová plodina tohoto světa.
       Objevily se první vilky a za chvíli už jsme projížděli normálními městskými ulicemi. Bylo tu čisto, upraveno. Lidé na ulicích vypadali spokojeně a klidně. Bylo mezi nimi sice plno vojáků v uniformách, ale většina byla civilů oblečených do lesklých oděvů různých, většinou světlých barev. Civilové tvořili veliký kontrast s vojáky, jejichž tradiční uniformy byly většinou do šeda. Na ulicích bylo poměrně málo žen, ale byly vždy velice nápadně oblečené.
       Zastavili jsme na velikém náměstí. Uprostřed stála socha ze šedého kamene. Fýrer Adolf Hitler v nadživotní velikosti, alespoň deset metrů vysoký, s rukou šikmo vzhůru v árijském pozdravu.
       »Viktóriaplac,« oznamoval mi esesák.
       Auto potom vjelo do průjezdu honosné budovy a zastavilo na šedivém, nevlídném nádvoří. Vystoupili jsme. Zřejmě nás už čekali. Přidal se k nám další voják, podle výložků vyšší šarže, vyměnil si s mým dosavadním průvodcem strohý pozdrav a o poznání nevlídněji mi pokynul, abych ho následoval.
       »Tak se tu mějte!« rozloučil jsem se s prvním esesákem, když mi bylo jasné, že dál s námi nepůjde.
       »Auf vídrzén!« popřál mi.
       Teprve když jsme vstoupili do vysokánské chodby a veliké dřevěné dveře se za námi zavřely, uvědomil jsem si, že jsem se ho vlastně ani nezeptal na jméno.
       On se ostatně na moje také neptal. Rozešli jsme se, aniž bychom se trochu poznali.
       A už vůbec jsem netušil, že on - žádné jméno nemá.
*****
       Nechali mě stát v nevlídném předpokoji. Nebylo tu nic, nač by si člověk mohl sednout. Na obou koncích stály stojany s vějířem rudých vlajek, jenom místo žlutých hvězd na nich byly bílé terče s černými hákovými kříži. Velká místnost byla jinak prázdná.
       Po čtvrthodině si pro mě přišel malý obtloustlý mužíček s brýlemi, oblečený do jásavě rudého saka s lesklými, světle zelenými kalhotami. Něco tak jedovatě řvavého se opravdu jen tak nevidí. Mužíček měl kulatý obličej a husté hnědé vlasy. Byl doprovázený vojákem v modravé uniformě.
       »Tak vy jste Čech z naší staré dobré Země?« prohlížel si mě s netajenou zvědavostí. Bylo vidět, že česky umí mnohem lépe než tamten esesák. Představil jsem se mu a hned jsem se ho zeptal na jméno.
       »Ach tak, náme... No, kdysi jsem se taky nějak jmenoval. Teď mám číslo tři tisíce osm set dvacet pět. Velice nízké číslo, však také patřím ke starousedlíkům. U nás je zvykem používat jako jméno poslední dvojčíslí. Teprve když se někde sejdou dva lidé se stejným koncovým číslem, přidávají se pro odlišení další cifry, odzadu. Takže jsem Pětadvacátý.«
       Jeho kulatý obrýlený obličej jen zářil úsměvem.
       »My také někdy používáme čísla. Pro hromadné zpracování dat je to pohodlnější. Ale jména jsou přece jen jména. Já se jmenuji Ota Vávra.«
       »Když vám to pomůže - kdysi jsem se jmenoval Karl. Ale to je dnes vedlejší. Musím vás připravit k audienci. Žádnou zbraň u sebe, doufám, nemáte!«
       »Nemám,« pokrčil jsem rameny.
       Přesto pokynul rukou a voják mě zručně prošacoval. Bylo to zbytečné, ale oba dva se tvářili, že jde o nutnou součást vstupního ceremoniálu.
       »Musím vás hned upozornit, že při audienci u císaře není možné mluvit, jak se komu zachce. U císaře se mlčí. Každý se jenom snaží co nejlépe odpovídat na fýrerovy dotazy. Doufám, že to chápete.«
       »Ne,« odpověděl jsem přímo. »Tohle u nás není zvykem.«
       Myslím, že jsem ho tím dokonale vyvedl z míry. Chvíli se na mě koukal jako na dvojhlavé tele.
       »Vy klidně mluvíte na vašeho - co to tam vlastně máte?«
       »Jako nejvyššího představitele máme presidenta.«
       »A vy na něho mluvíte jen tak? Vám nevadí, že svého... presidenta... zbytečně okrádáte o jeho drahocenný čas?«
       »Samozřejmě,« přikývl jsem. »Proč bychom nemluvili, když ho volíme? Chce-li s námi mluvit, jistě na nás čas má. Kdyby s námi mluvit nechtěl, odejde.«
       »Ale tady to není zvykem,« zachmuřil se.
       »To je možné,« připustil jsem. »Jenomže já jsem občan České republiky a ne příslušník Čtvrté Říše.«
       »Ja, ale na návštěvě je slušné dodržovat mravy země, kde jste hostem,« poučoval mě.
       »To mám podle vás u lidojedů strpět, aby mě podle jejich mravů snědli?«
       »Tady snad nejste u lidojedů!« usmál se pobaveně.
       »Doufám. Ale jako host se tu necítím. Nepřicestoval jsem k vám zrovna dobrovolně.«
       »Na tom nezáleží. Tady je zvykem, že hovoří pouze císař. Fýrer vás chce dneska vidět, ne slyšet. Buďto budete potichu dobrovolně, nebo vám zalepíme ústa. Vyberte si.«
       Myslel to zřejmě vážně.
       »Umí fýrer česky?« zeptal jsem se ho místo odpovědi.
       »Samozřejmě ne,« odtušil Karl. »Proto tam půjdu s vámi, jako tlumočník. Tvrdili, že neumíte německy. Což nechápu, za mých mladých let všichni Češi německy uměli.«
       »Časy se změnily,« pokrčil jsem rameny. »Kdybych na vás mluvil anglicky nebo rusky, asi by vám to nepomohlo.«
       »Pár našich tyhle řeči umí,« přikývl Karl. »Ale máme tu dost Němců, co umí česky. Jako třeba já. Pěstujeme si tyhle řeči po celou tu dobu. Jednou přijde den, kdy se vrátíme.«
       »To už jsem slyšel,« ušklíbl jsem se. »Chystáte se prý dobýt náš svět. Za pomocí tanků a letadel jako Schwalbe nebo Siegfried.«
       »Vy tomu prý nevěříte,« podíval se na mě tázavě.
       »Nevěřím,« zavrtěl jsem hlavou. »Myslím si, že by pro vás bylo lepší vrátit se pod ochranu Bundesrepublik Dojčland a na ovládnutí světa raději zapomenout.«
       »O tom se pochopitelně bavit nebudeme,« uťal toto téma.
       »A o čem se budeme bavit?« zeptal jsem se ho.
       »To já nevím. Co se našemu Fýrerovi zachce. A to já ani vy nemůžeme vědět předem.«
       »No, jak si myslíte,« pokrčil jsem rameny. »Když fýrer nechce, aby se s ním hovořilo, pokud on sám nechce, potom se nesmí divit, když naopak já nebudu hovořit, o čem se nebude chtít mně.«
       »To nemyslíte vážně,« podíval se na mě Karl zle.
       »A víte, že ano? U nás není zvykem jednat s lidmi tímto způsobem. A když mám mlčet, budu mlčet naprosto dobrovolně, není nutné zalepovat mi ústa. Ale nechtějte po mně, abych se choval jako ovce.«
       »Na téhle audienci může záležet váš život!«
       »Proč myslíte?«
       »Buďto budete přijat jako rovnoprávný člen Říše, což je jistě ve vašem zájmu, nebo...«
       »Nebo zůstanu zajatcem podle ženevských konvencí. Vyberu si pochopitelně to druhé. Poslušným členem Říše nebudu.«
       »My neuznáváme ženevské konvence. Ta druhá možnost je, že se ocitnete v kleci v zoologické zahradě. Rozmyslete si to dobře.«
       Němčour zřejmě nasadil silnější kalibry přesvědčování, ale ve mně tím probudil vzdor. Eda nám vždycky tvrdil, že je nutné chovat se suverénně, jinak se z člověka stane v jejich rukou jen bezmocná onuce.
       »Nejsem Říšský Němec, ale občan České republiky a nemám nejmenší důvod svou příslušnost měnit. Ostatně, není ani ve vašem zájmu přijímat mě za člena Říše. Německy neumím a vaše ideály jsou mi naprosto cizí. Pokud mě ovšem dáte do nějaké klece, porušíte tím ženevské konvence a upozorňuji vás hned, že zločiny proti lidskosti jsou všemi státy našeho světa stíhány a považovány za nepromlčitelné.«
       »Tady není váš svět. Naštěstí.«
       »Bohužel. Ale vy si tím můžete sami sobě zatarasit cestu zpátky. Dosud snad takovou možnost máte. Máte v našem světě hodně soukmenovců, kteří by vás určitě rádi podpořili. Ovšem jedině tehdy, pokud se budete chovat civilizovaně.«
       »Vy nás nepovažujete za civilizované?« ušklíbl se.
       »Ovšemže ano,« opáčil jsem. »Proto říkám, že byste mohli navázat styky se svými krajany. Ale máte také nějaké zbytky necivilizovaného chování, jaké se dnes v našem světě netrpí. Řekl bych, že pojem civilizace se trochu změnil.«
       »Nebylo by divné, aby Čech vysvětloval Němcům, co je to civilizované chování?«
       »Proč by ne, když barbaři jako vy nemáte o civilizovaném chování správnou představu?«
       »Jak vidím, neshodneme se. Vaše škoda. Já mám příkaz vás doprovodit a tlumočit, nic víc.«
       Jeho kulatý obličej se mračil, až mu na čele naskakovaly vrásky.
       »Na tom jediném se shodneme,« usmál jsem se. »Můžete mi vaše zvyky vysvětlovat, ale já nemusím všechny přijmout. Ty, které jsou proti lidské důstojnosti, nepřijmu.«
       »Uvědomujete si zajisté, že máme prostředky, jak každého donutit udělat, co chceme my.«
       »Uvědomuju. Vy si zase uvědomte, že používání prostředků neslučitelných s lidskou důstojností je těžký zločin, který se nepromlčí ani za sto let. Němci měli po válce nebetyčné problémy, jak odčinit prohřešky z Třetí Říše. Naštěstí žádné nové zákony nemohou mít zpětnou platnost. Tenkrát mohli být souzeni pouze podle platných německých zákonů, takže spousta zvěrstev jim prošla. Mezitím se zákony změnily a vy byste už byli souzeni podle těch nových.«
       »K tomu by byla potřeba maličkost - dostat někoho z nás před soud.«
       »Teď se pro změnu vy chováte jako svého času Angličané. Ti si kdysi mysleli, že jejich ostrovní říše je tou nejlepší obranou proti celému světu. A právě vy Němci jste je rychle a důkladně přesvědčili, že tomu tak není. Splendid isolation se ukázala být nebezpečnou iluzí. Vy si teď myslíte, že jste dokonale izolováni ve svém vesmíru. Až se tu objeví letadla Spojených Národů, budete se určitě divit.«
       »To by musel někdo objevit tajemství našeho vesmíru.«
       »A proč ne? Za války jste se snažili objevit tajemství atomových bomb. Bohudík se vám to nepodařilo, ale Američané na tom pracovali také a jim se to povedlo.«
       »Už jsem slyšel. Je to neuvěřitelné, taková kapitulace Japonska v několika dnech. Ale i my dnes máme bomby, schopné naráz zničit celé město.«
       Samozřejmě byl už informován o všem, co jsem dosud řekl. Informace tu fungovaly dobře.
       »Já vám to dokonce věřím. Měli jste na to tady dost času a klid. Jenomže vývoj se ani v našem světě nezastavil. Víte, že i na Měsíci jsou dnes lidské stopy? A na Marsu jezdí malý rádiem řízený automobil s televizní kamerou? Přijímáme její obraz a můžeme si tak prohlížet Mars. Máme i filmové záběry, když naše sonda letěla naproti Halleyově kometě.«
       »Na Venuši jste byli také?«
       »Na Venuši je bohužel peklo. Sondy, které tam přistály, nevydržely déle než pár minut. Víme jen to, že je na povrchu Venuše pět set stupňů Celsia a atmosféra je nedýchatelná pro nedostatek kyslíku a velké množství par kyseliny sírové. Jak říkám, peklo. Venušané nejspíš neexistují.«
       »Zajímavé. Škoda, že teď na takové vyprávění nemáme čas. Vůdce nás čeká. Ale jak říkám, nebude pro vás dobré, když mu dáte najevo odpor zatvrzelým mlčením.«
       »To až podle toho, co bude říkat on,« odtušil jsem.
*****