Vstoupili jsme, já a můj tlumočník, do velikého světlého sálu. Stál tu jako ve starodávných pohádkách trůn, nádherně osvětlený velikým oknem, plným barevných sklíček. Jen císař Adolf Hitler nikde.
       Nečekali jsme dlouho. Hitler se za ta dlouhá léta skoro nezměnil. Typická patka, černý knírek, obvyklé okrově žluté sako, hnědé kalhoty. Možná mu přibylo pár vrásek, ale na to, že mu bylo přes sto let, vypadal velice svěže. Přišel rázným krokem a při pohledu na mě byl zjevně potěšen. Cosi pronesl, ale nebyla to otázka pro mne, takže jeho slova tlumočník ani neuznal za vhodné k přeložení. Odpověděl za mě sám, velice krátce a úsečně a pak zmlkl zřejmě v očekávání další otázky.
       Pak jsem se dočkal i já.
       »Jak se vám líbila Čtvrtá Říše?« obrátil se Hitler přímo na mne. Karl to úslužně přeložil.
       »Kdybych měl Čtvrtou říši posuzovat podle toho, co jsem z ní viděl, nebylo by to asi spravedlivé,« odtušil jsem.
       Karl chvíli váhal, ale pak to Hitlerovi přeložil.
       »Proč by to nebylo spravedlivé?« zněla pobavená otázka.
       »Protože jsem dosud ze Čtvrté říše viděl jenom vojenské letiště, vězení a kanceláře SS. Řekl bych, že ve Čtvrté Říši určitě existují mnohem příjemnější místa.«
       Karl to překládal vysloveně s opatrným tónem, ale Hitler se tomu jenom rozesmál.
       »Nedivím se, že se vám Čtvrtá Říše zatím nezamlouvala,« souhlasil se mnou. »Budete mít jistě příležitost seznámit se i s lepšími stránkami našeho světa. Teď jste zde trochu jako kuriozita. Člověka ze starého světa jsme tady neviděli celou tu dlouhou dobu. Ale slyšel jsem, že jste pochyboval o naší vojenské síle. Jste snad odborník na vojenské otázky?«
       »Nejsem,« přiznal jsem. »O vojenských věcech znám zhruba to, co u nás bylo publikováno. Zajímal jsem se o ty věci, je dokonce možné, že vím více než průměrný občan, ale nemohu se v žádném případě považovat za vojenského odborníka.«
       »Nevadí, necháme to na starost jiným. V jakém oboru jste odborníkem - pokud jste vůbec v něčem?«
       »Rozumím počítačům,« řekl jsem.
       »Mechaniků máme dost,« opáčil Hitler. »Ale mohl byste se tu uchytit, koneckonců, šikovných mechaniků je potřeba i pro jiné oblasti.«
       »Nejsem mechanik,« podotkl jsem. »U nás nejsou počítače mechanickou, ale elektronickou záležitostí.«
       »Zajímavé,« zpozorněl Hitler. »Ale i elektřina má před sebou velkou budoucnost.«
       »Říkal jsem elektronika, ne elektřina,« upřesnil jsem.
       Karl se zarazil.
       »Jak to mám přeložit?« obrátil se ke mně.
       »Naši Němci tomu říkají Kybernetik. Je to nový obor, asi jste na nic takového zatím nepřišli.«
       Karl chvíli překládal.
       »O čem ten obor pojednává?« zajímal se Hitler.
       »O umělé inteligenci strojů,« odpověděl jsem mu.
       »Myslíte si, že stroje dosáhnou výšin lidského ducha? To je absurdní! Já si to rozhodně nemyslím. Lidský génius je nezměrný a některé oblasti zůstanou navždy doménou člověka. Není přece možné, aby vrcholné špičky, jako například šachy nebo strategie, byly překonány strojem.«
       »Nedoporučoval bych vám hrát se strojem šachy. Poslední turnaj nejlepšího šachisty světa se strojem skončil porážkou člověka. Co se týče kybernetické strategie, tady vám neřeknu nic, protože tenhle obor bude nejspíš tajný. Ale v některých aspektech už dnes stroje velice předstihují možnosti lidí. I když nutno přiznat, jinde jich zatím nedosahují.«
       »Zajímavé. Dá se toho využít i ve vojenství?«
       »Jistě, právě ve vojenství je toho často používáno. Máme například samonaváděcí střely. Ukažte jim cíl a nařiďte, aby jej zničily. To většinou stačí.«
       »Proti všemu lze nalézt obranu.«
       »Ovšem. Pokud si takové střely včas všimnete, můžete ji určit jako cíl protistřele. Pak je to otázka, která ze střel bude chytřejší a dokáže druhou oklamat. Případně, která ze stran má takových střel víc.«
       »A když je takové střele protivníkem pilot - člověk?«
       Bylo vidět, že tohle Hitlera velice zajímá.
       »Člověk nemá šanci. Je příliš pomalý, nedokáže reagovat odpovídajícím způsobem. Je lhostejné, zda řídí pouze pomalou bitevní loď, nebo nejrychlejší letadlo. Letecké souboje dnes nejčastěji rozhodují samonaváděcí střely.«
       Neměl jsem pravdu, ale upřímně jsem si to myslel a nebyl jsem bohužel sám, koho Němci z tohoto omylu krutě vyvedli.
       »Ale jak říkáte, námořní bitevní lodě znáte?«
       »Ano, ale v současné době jsou na ústupu. Unesou hodně střel, ale jsou velké a jako terč příliš snadné. Představte si vzdušné torpédo, které znenadání přiletí z boku rychlostí větší než zvuk. Letí jen metr nad vlnami, takže si ho nikdo nevšimne, dokud není pozdě. Namíří si to do nejcitlivějšího místa lodi, prorazí bok pod čárou ponoru a exploduje - tohle při zkouškách poslalo ke dnu každou loď.«
       »A vy se tím zabýváte?«
       »Ne, já se zabývám výlučně civilním použitím. O vojenské stránce vím jen to, co proběhlo odborným tiskem.«
       »Škoda. Ale je dobře, že jsme byli varováni.«
       »Slyšel jsem, že máte pořád v plánu ovládnout náš svět. Kdybych byl vyzván o radu, řekl bych vám, nechte tyhle plány být. Jistě můžete na Zemi způsobit škody, protože vaše bomby jsou nevybíravé a mohou zabíjet bez ohledu na rozvoj na naší straně, ale nakonec byste skončili špatně.«
       Kašlal jsem tím na jejich ceremoniář, navzdory varování jsem začal sám, bez dotazu. Karl tím byl vyveden z míry, ale Hitler mu pokynul a on to rychle přeložil.
       »Máte příliš velkou důvěru ve vaše zbraně!« změřil si mě přísně Hitler.
       »Naše strategické samonaváděcí střely s plochou dráhou letu se dovedou orientovat i v neznámém terénu a vyhledávat své cíle samostatně. Kdyby k vám jediná pronikla s příkazem zničit Nový Berlín, smetla by vás.«
       »Takové střely musí být ale velmi složité a drahé. Kolik jich můžete mít?«
       »Počty neznám - vím jen to, že se pohybují kolem tisíců. Strategické střely s plochou dráhou letu mají hlavně veliký dolet a manévrovatelnost. Jejich řídící počítače jsou ovšem složitější, ale cíl jejich letu se jim dá označit během půl minuty. Zbytek programu mají neustále připravený, takže se dokáží vypořádat i s protiraketami. Takové střely ani nemají jako hlavici klasickou výbušninu, ale mohutné termonukleární nebo neutronové hlavice. Jedna rána - jedno město. Existují prý ještě větší bomby. Jedna rána - půl kontinentu.«
       »To by ovšem byly děsivé zbraně.«
       »To jsou děsivé zbraně. Snad proto se u nás v poslední době nenašel žádný stát, který by chtěl začínat válku. Každý ví, že by špatně dopadl. Problémy jsou dnes spíše s menšími bandity. Takovými, kteří jsou ochotni odpálit výbušninu i na vlastním těle uprostřed davu, aby zabili co nejvíc lidí.«
       »Obětovat se za ideu?«
       »I kdyby nějakou měli, je to nepřípustné.«
       »Slyšel jsem, že na konci války stavěli Japonci letadla pro jedno použití. Pilot s ním naletěl do americké lodě, sám přitom zahynul, ale přesné nálety způsobily Američanům velké ztráty.«
       »Ano. Skoro jako naše samonaváděcí střely. Až na to, že ty jsou dnes rychlejší a nemají pud sebezáchovy, který mají i Japonci. Ostatně, když císař Hirohito pochopil beznadějný stav Japonska, nařídil svým vojákům, aby se vzdali.«
       »Už mě o tom informovali. Která města vlastně Američané tenkrát zničili?«
       »Hirošimu a Nagasaki.«
       »Proč ne Tokio?« podíval se na mě udiveně.
       »Kdyby zničili Tokio, zahynul by císař Hirohito a kdo by se potom vzdal? Američané dokonce ponechali Hirohita císařem a nechali ho dál vládnout. Dnes je Japonsko opět mocná země, jenže pochopila, že vojenské výboje nevedou k cíli.«
       »A Hirohito - ještě panuje?«
       »Hirohito dávno zemřel. Japonci ho do smrti zbožňovali, že tenkrát tu nesmyslnou válku vzdal.«
       »A kdo dnes panuje v Japonsku?«
       »Japonsko je dnes demokratická země. Panuje parlament a vláda. Císař zastupuje Japonsko po oficiální stránce.«
       »Skoro jako v Anglii.«
       »Skoro,« souhlasil jsem. »Rovněž v Anglii mají královnu, která do vlády nezasahuje. Králové i císařové dnes ve světě spíše reprezentují, než aby vládli.«
       »Tady je to naštěstí jiné. Silný stát potřebuje i silnou ruku, aby předešel anarchii.«
       »Nejste sám, kdo tohle tvrdí. Ale u nás se spíše soudí, že anarchie se dá zvládnout i bez tvrdé ruky. Rozhoduje více důslednost v dodržování zákonů.«
       »Až budu chtít rady, řeknu si o ně,« odfrkl Hitler. Pak se otočil a bez rozloučení odešel. Audience skončila.
       Tušil jsem, že se s tímto nenáviděným, ale i uctívaným mužem ještě setkám, snad i několikrát. Nemínil jsem před ním ale poklonkovat. Ani teď, ani později.
*****