»Gratuluji,« řekl mi Karl, jakmile jsme osaměli. »Říkat co jste říkal vy, každý jiný by šel před popravčí četu.«
       »Zajímavé,« podotkl jsem. »Pak jste větší barbaři, nežli jsem se obával.«
       »Barbaři - my, Němci?« zaškaredil se.
       »Ovšem. V Čechách nemáme trest smrti. V našem světě sice ještě existují státy, kde se popravuje, ale my považujeme trest smrti za barbarství i za těžké vraždy. Tím hůř, je-li možné trestat smrtí za pouhý názor.«
       »To je nepředstavitelné. Co jiného chcete dělat s velice těžkými zločinci a s vrahy, než pověsit nebo zastřelit?«
       »Řeknu vám jen příklad. Také v Rusku se ještě popravuje. Nedávno popravili člověka, který usmrtil více než dvacítku dětí, školaček.«
       »Ten si to ale určitě zasloužil!«
       »Rok poté se zjistilo, že popravili nevinného. Skutečný vrah totiž dokázal podezření chytře obrátit proti sousedovi. Popravili nakonec oba, ale jednoho z nich neprávem.«
       »My proto máme lhůtu sto dní mezi rozsudkem a popravou. To německé soudy vyžadují.«
       »Takže byste toho nevinného popravili také. Přišlo se na to až po roce. Není lepší zavřít takového vraha na doživotí, než po roce zjistit, že jste popravili nevinného? Ani soudy nejsou neomylné.«
       »No, pravda, justiční omyly se stávají.«
       »Jen u barbarů, pane Karl. Jen u barbarů. A rovněž jenom u barbarů existují popravy za pouhý názor.«
       »I když je ten názor nebezpečný a přinese někomu smrt?«
       »Názor sám nikomu smrt nepřináší. Teprve vlastní násilí je zločin, za který se má trestat. Názor se smí trestat jen když k násilí vyzývá. Například když někdo navrhne ostatním: Půjdeme mlátit Židy. Ale ani takový názor se nesmí trestat smrtí, jen řádnou pokutou, pokud se k tomu nepřipočte trest za skutečné násilí, které tím vznikne.«
       »Ale někdy není možné zavírat na doživotí. Například se stane, že zločinec začne střílet do davu. Potom přece musí nejbližší policista nebo voják použít zbraň a zastřelit ho, dříve než ten blázen postřílí další nevinné.«
       »Ano, s tím souhlasím. Když je nebezpečí z prodlení, pak má život vraha menší cenu než život dalších možných obětí. Ale trest smrti vykonaný když už je zločinec bezmocný, to je těžké selhání státní moci. Je to přiznání, že stát neumí nic lepšího. Je pravda, živit zločince po celý zbytek života ve vězení je dražší než pár kulek, ale popravy nevinných lidí, jen aby se ušetřilo několik tisíc marek ročně, jsou příliš krutá daň.«
       »Jak chcete - jenomže jste na území Čtvrté Říše a musíte se řídit našimi zákony.«
       »A bylo by tomu tak, kdybych zde byl dobrovolně. Jenomže já jsem k vám byl zavlečen a podle mezinárodního práva...«
       »Na vaše mezinárodní právo víte co? Kašleme.«
       »Vy? Pak mám ale já právo neuznávat vaše zákony, zejména když jsou v rozporu se všeobecně uznávanými zásadami.«
       »Ale budete je dodržovat. Jinak - poprava.«
       »Budu dodržovat, co je napsáno v ženevských dohodách. Ty jste, pokud vím, podepsali i vy. Považuji se za protiprávně zadržovaného zajatce, neboť mezi našimi zeměmi nebyla nikdy vyhlášena válka. A vy, pokud nebudete uznávat ani ženevské konvence, dopustíte se dalších zločinů. Nepromlčitelných.«
       »To by nás nejprve někdo musel žalovat. A mezi našimi světy neexistuje žádné spojení než to, které ovládáme my.«
       V tom měl ovšem pravdu. Ale Edův princip mi nedovoloval přistoupit na jakékoliv vydírání.
       »Abyste se jednoho dne nedivili,« pokrčil jsem rameny. »Vy si asi pořád myslíte, že vaše věda předstihla náš svět. Neuvědomujete si, že tomu může být i naopak. Já sice nevím o výzkumech, které by vedly k objevení dalších vesmírů, ale to neznamená, že takové výzkumy u nás neexistují. Možná jsou jenom tajné. Tajné výzkumy u nás jsou i dnes a budou pořád, dokud budou země, které by jich mohly zneužít. O paralelních vesmírech se u nás ve vědeckých kruzích přinejmenším uvažuje, což můžete sami odhadnout podle toho, že mě to zas tak moc nepřekvapilo.«
       Karl se na mě podíval zle, ale pak se opanoval, otočil se a beze slova mi pokynul, abych ho následoval.
*****