---

Stuttgart

---

       Ráno jsme se sešli v hotelové restauraci. Karl mě tam už očekával. Zajímal jsem se, zda bych si nemohl dát do úschovy své věci, ale Karl mě ujistil, že pokoj v hotelu Rote Fahne mám rezervovaný na celou dobu mého pobytu v Novém Německu. Zdálo se mi to přehnané. Rozhodl jsem se odhlásit se alespoň na tu dobu, co budeme s Karlem na výletu. Věci jsem si přece mohl vzít s sebou, kufr mercedesu byl dost veliký. Bylo na něm mimo jiné zajímavé, že nebyl vůbec přístupný zvenčí, ale pouze zevnitř po odklopení opěradel zadních sedadel.
       Po všelijakém překlápění opěradel dokonce vznikla vzadu pevná deska, kam se dal umístit přenosný vařič Primus. Bylo tak možné vařit bez nutnosti opustit vůz.
       Vyrazili jsme, jakmile jsme do auta uložili věci. Ještě jsme se podle mého přání cik-cak projeli ulicemi Berlína a potom Karl zamířil na autostrádu směrem na Stuttgart, tedy na sever. Měl to být náš nejbližší cíl.
       Motor šel potichu a Tiger se řítil po čtyřproudé dálnici s dychtivostí dostihového koně. Potkávali jsme poměrně málo vozidel, navíc šlo většinou o vojenské nákladní automobily. Protisměr byl oddělen zeleným pásem a Karl měl silnici zcela pro sebe. Ani naším směrem jsme žádné auto nespatřili, když nepočítám, že jsme předjížděli kolonu dvaceti předpotopních, naštěstí stojících tanků. Karl trochu znejistěl, a když jsme je během několika vteřin předjeli, vysloveně si oddychl.
       »U těch nikdo neví, co se může stát,« podotkl. »Když tam sedí zkušení vůdci, je to dobré, ale někdy tam jsou nováčci a těm je lépe se vyhnout.«
       Přidal plyn a ručička tachometru se brzy opět vyšplhala na sto čtyřicet kilometrů v hodině.
       Kolem jedné hodiny po poledni se objevil motorest. Karl vjel do parkoviště obehnaného vysokou betonovou zdí a potom jsme si zašli na oběd. Motorest se podobal pevnosti. Místo oken tu byly střílny a celkový dojem byl pochmurný. Zmínil jsem se o tom.
       »Je to vskutku pevnost - z dob, kdy jsme teprve dobývali nejbližší okolí,« vysvětloval, jakmile jsme se usadili pod masivní betonovou kupolí nad velikými porcemi guláše. Jedli jsme s chutí jako vždycky. Ani by mě nenapadlo, že ten guláš - stejně jako ostatní masitá jídla v Novém Německu - nikdy žádné maso neviděl.
       »Tenkrát tady bloudily smečky dravých grosswolfů, oblud větších než slon, které dokázaly převrátit automobil jako by to byla hračka. Spoustu lidí sežraly, než jsme přišli na to, že musíme jezdit jen v pancéřových vozech.«
       »A dnes?«
       »Grosswolfy jsme naštěstí úplně vyhubili. Tyto bestie si byly tak jisté svou převahou, že se ani nenaučily před námi schovávat. Je paradoxem, že menší bestie jsou nebezpečnější, protože pochopily, že člověk může být silnější. Přepadávají nás jen když jsou si jisté. Například když neopatrný člověk opustí vozidlo bez rozhlížení dál než na pár metrů. Dodnes to nemusí skončit dobře a doporučuji, je-li vám život milý, držte se mě stále jako klíště. Budete-li se často pohybovat v pralesích, budete možná po roce také vědět co a jak.«
       Poděkoval jsem mu za varování.
       Po obědě jsme opět nasedli a pokračovali, abychom pokud možno do setmění dojeli do Stuttgartu.
       Krajina se brzy začala měnit. Namísto rovin začaly mírné kopečky. Čtyřproudá betonová dálnice se brzy zúžila, střední zelený pruh zmizel, brzy jsme jeli po poněkud širší okresce, ale betonová byla stále.
       »Nebylo nebezpečné stavět silnice, když tu běhali takoví dravci?« zeptal jsem se.
       »Stavba silnic pochopitelně mohla začít teprve po vybití těch největších bestií. Ale i potom bylo nutné zabezpečovat stavební dělníky před menšími dravci. To bylo pochopitelně v působnosti Wehrmachtu. Byla to pro vojáky vlastně jediná příležitost, jak i v době míru získat nějaká ta vyznamenání. Nutno přiznat, že železné rytířské kříže jen pršely a mnozí mladíčci, kteří se narodili až po válce, mají dnes hruď více vyzdobenou, než staří váleční veteráni, jako jsme my.«
       »Není to vám starým líto?«
       »Však se také rytířské kříže neudělovaly ledakomu. Tady muselo jít o mimořádnou odvahu a často i o veliké nebezpečí, srovnatelné s válečným. Posádky pevností neměly příležitost k získání medailí, ačkoliv často postřílely více bestií, než vojáci venku. Jistěže můžete hrdinům tyto pocty závidět, ale každý ví, že jsou perně zasloužené.«
       Silnice se vinula mezi kopci. Pusté pláně stepí pozvolna přecházely v řídké, stále častější lesíky. Silnice se jim na nějakou dobu stačila vyhýbat, ale pak jsme několika menšími lesíky projeli. Karl mi doporučil uzavřít boční a zadní okna pancíři a ponechal si jen čelní sklo.
       »Zpočátku se lesy poblíž silnic kácely, ale později jsme pochopili, že to není řešení. Jako nejvýhodnější se ukázalo udržet frontu proti divočině a nepustit bestie do obydlených krajů vůbec. Tak je tomu dodnes.«
       »Nikde jsem neviděl žádnou vesnici,« postěžoval jsem si.
       »Tady také žádné vesnice nejsou,« ujistil mě. »Jen větší města jsou schopná soustředit dosti vojska, aby je ubránilo. Proto je tu Wehrmacht stále tak vážený jako v dobách války. Každý civilista ví, že jedině zásluhou vojska může v klidu žít. Služba v armádě je také nejvyšší ctí každého muže. Dnes naše armáda dál bojuje, neustále dál a dál rozšiřuje oblast civilizace.«
       »Kdo se ale stará o zemědělství, když nemáte vesnice?«
       »Zemědělství?« usmál se Karl. »To je otázka. Budete se asi divit, ale pruh zemědělské půdy o šířce deseti kilometrů kolem každého města nás všechny krásně uživí. Vezměte si, že Nové Německo má jen jednu pevninu právě v rovníkové oblasti, že tento svět má zanedbatelný sklon zemské osy, tudíž nemáme střídání ročních období a s tím související monsuny, pasáty a jiné jevy. Trojí úroda do roka není nic zvláštního, výnosy dvaceti i třiceti tun z hektaru jsou naprosto běžné. Jak vám říkám, pouhých deset kilometrů půdy kolem každého města nás spolehlivě uživí. Důsledkem je to, že všichni naši zemědělci bydlí ve městech a užívají stejného komfortu jako všichni. Je to nejen bezpečnější, ale i mnohem racionálnější.«
       »Když vám stačí tak málo půdy, proč neustále rozšiřujete hranice obydlené oblasti?«
       »Protože nás rychle přibývá,« pokrčil rameny. »Krátce po útěku - byl to útěk, to přiznávám - jsme tady začínali pouze s osmi tisíci bojeschopnými muži, třemi tisícovkami mladých schopných žen a několika desítkami dětí. Dnes je nás milión. To znamenalo, že každá žena musela porodit nejméně patnáct, ale často i dvacet dětí.«
       »No potěš pámbu! To jim nezávidím!«
       »Však také každá matka, která porodila své dvacáté dítě, dostávala za zásluhy o Německo rytířský kříž se všemi právy a výhodami, jako muži za odvahu v boji. Obzvláště zasloužilé matky, jakmile dovršily dvacet pět porodů, dostaly rytířské kříže s diamanty a doživotní rentu ve výši platu velitelů divizí. A takových není málo, německé matky mívají děti i po devadesátce - a vypadají pořád jako mladice.«
       Jen si přitom mlasknul.
       »Páni! Rodiny s pětadvaceti dětmi!«
       »No, o rodinách se tady nedá mluvit. Rodina je v Německu počítána za úpadkový útvar. Ne že by žádné neexistovaly, ale tíže péče o děti na nich dávno neleží.«
       »Jak to tedy s dětmi děláte? A vy sám, máte rodinu?«
       »Nemám, proč taky?« usmál se shovívavě. »Ve starém světě jsem měl manželku, ale v tom zmatku... byla válka... Tady už jsem si rodinu nezakládal. Je to nemoderní a hloupé. Když tu někdo potřebuje ženu, není to žádný problém. A nemusí se ani starat o děti, což je únavné, neekonomické a výchovu dětí je lepší přenechat odborníkům. Máme v tom pochopitelně důkladný německý systém. Nebudu vám popisovat klasické rodiny. Jednak je jistě znáte, ale především, málokdy se zmohou na více než dvanáct až patnáct dětí. Kdyby to záleželo jen na nich, bylo by Nové Německo mnohem slabší. Základem nových metod výchovy dětí je systém FDM, Freie Deutsche Mutter, Svobodná Německá Matka. Většinou žijí pohromadě v ústavech Německých matek, kde jsou dobře zajištěné. Společně vaří, uklízejí a perou a ve volném čase se zabývají jen drobnou rukodělnou výrobou doplňků pro armádu. Mají excelentní lékařskou péči, ovšem panuje tam přísná kázeň a pořádek.«
       »Tedy něco jako klášter?«
       »Probůh, to ne! Naopak! Tyto ústavy jsou umisťovány vždy poblíž kasáren a mají zajištěny návštěvy vojáků, většinou za odměnu a vzorné plnění povinností. Držitelé vyznamenání mají pochopitelně přednost. Část kvóty, pochopitelně mnohem menší a ne tak významnou, dostávají civilisté, příležitost se pro ně tudíž také najde. Děti dostávají zapsáno jako jméno otce stručně "Vůdce" a jsou matkami opatrovány pouze do půl roku věku, kdy je matka od ostatních povinností osvobozena, je to ostatně nutné i ze zdravotního hlediska. Jenom tak je možné, aby žena v produktivním věku stačila porodit tolik dětí, aby národ rostl takovým tempem jako u nás.«
       »A co se děje s těmi dětmi potom? Vždyť takhle vlastně nemají ani otce, ani matku!«
       »Děti jsou vychovávány v Domech Hitlerjugend. Tam se jim dostane výchovy i vzdělání, na jaké by se běžné rodiny nikdy nezmohly. Však také mají Hitlerovy děti před všemi ostatními přednost. Nejspíš mám takhle několik dětí i já. Pochopitelně o nich nevím, ale jsem si jist, že jsou dobře zajištěné.«
       »No potěš pámbu! To je vlastně velkochov dětí.«
       »Tak se tomu neříká. Je to prostě instituce Hitlerjugend a Svobodné Německé Matky. Jak je snad zřejmé, mají nesmírnou zásluhu na rychlé a úspěšné kolonizaci našeho světa. Jen tak mimochodem, tento způsob vznikal už na Zemi, tady jsme to jen rozvinuli a zdokonalili. A co se tak výtečně osvědčilo zde, bude jistě přeneseno i do Starého světa, jakmile se tam vrátíme.«
       »Starý svět nepotřebuje milióny nových dětí. Je už dnes přeplněný,« zavrtěl jsem hlavou.
       »Ano, jenomže samými podřadnými lidmi. Tady jsme měli od samého začátku výkvět árijské rasy bez rušivých elementů. Krátce po onom přesunu byla našimi lékaři provedena nezbytná antropometrická měření a kdo neprošel, tomu nebylo umožněno rozmnožování. Muži byli zpravidla nasazováni do první linie, ženy k těžké práci bez příležitosti setkat se s muži, takže méněcenní brzy vyhynuli a zůstal jenom skutečný výkvět. Dnes se tu běžně dožíváme věku sta let a kdyby se sem při přesunu dostali starší lidé, asi by se dožívali ještě vyššího věku. Bohužel, tenkrát byla válka.«
       Trochu mě zarazilo, jak otevřeně mluvil o hubení rasově nevyhovujících lidí, jako by to bylo něco správného, či snad dokonce obdivuhodného. Všichni se tu dožívají sta let, jenom rasově nevyhovující v první linii nebo při těžké práci dávno vyhynuli - to musel být ale horror!
       »Vy tedy plánujete osídlit nejen tento, ale i starý svět výkvětem árijské rasy?« zeptal jsem se s uštěpačným tónem.
       »Jistě. To je přece správné. Árijská rasa právě v Novém Německu jasně prokázala své přednosti.«
       »Nebude to spíš tím, že tento svět prostě lidskému druhu více přeje a umožňuje vám delší život? Co když se pak ukáže, že dlouhověkost skončí, jakmile se vrátíte do starého světa? Co budete dělat potom?«
       »Výzkumy nebyly ještě skončeny. Naši lékaři tvrdí, že na dlouhý věk mají značný vliv některé rostliny. Stačilo by pak dovážet do starého světa jejich výtažky, pochopitelně pouze pro potřebu árijské rasy.«
       »Takže - árijská rasa bude mít výhody, kdežto ostatní rasy budou žít jen krátce.«
       »Určitě. Jak říkám, dejte se k nám, dokud můžete. Vůdce vám daroval nejen život, ale i obrovskou šanci, kterou přece nemůžete jen tak zahodit. Jste jistě inteligentní a o Češích se říká, že v jejich žilách koluje hodně německé krve. Kdyby bylo možné zaručit, že nemáte židovské předky, uvítal bych vás mezi námi jako první, když už se zdá, že Prozřetelnost je vám nakloněna.«
       »To už jste v Čechách přece taky začali,« odpověděl jsem pochmurně. »Vzpomínám si, že rodiče měli jakési vysvědčení o árijském původu, jak jste tenkrát vyžadovali.«
       »Oni je měli? To je ovšem báječné. Pokud si je schovali, nic lepšího nemohli udělat.«
       »Víte co? Měli bychom začít s výukou němčiny,« přerušil jsem jeho chvalozpěvy na árijskou rasu.
       Karl to ovšem pochopil jinak, než jsem to myslel já. Asi doufal, že se k nim chci přidat a proto jsem ochoten učit se tak honem německy. Mně se naopak z jeho řečí zvedal žaludek, takže chtěl jsem se učit německy proto, abych se bez něho co nejdřív obešel.
       Další cesta nám proto ubíhala při výuce slovíček poměrně svižně a do Stuttgartu jsme dojeli ještě za šera. Ještě před naším odjezdem z Nového Berlína Karl telefonicky objednal dva pokoje v hotelu Viktoria, takže jsme tam byli očekáváni. A protože nikdo od války neviděl živého Čecha, bylo to, jak jinak, spojeno s velikým okukováním.
*****