Další výlet jsem odložil na později. Prohlíželi jsme si několik dní Nový Stuttgart, navštívili několik kaváren, vše pod drtivou palbou německých slovíček. Využíval jsem pro to každé volné chvilky. Jak se řekne tohle, co je tohle... Karl zřejmě nepoznal tak dychtivého studenta němčiny od doby, kdy vyučoval v Praze. Patřičně ho to potěšilo. Polichotilo mu, když jsem se pochvalně zmínil o jeho pedagogických kvalitách a každý můj úspěch ho přiváděl k pýše.
       Faktem je, že jsem se učil s nesmírnou chutí. Jednak to bylo lepší než poslouchat chvalozpěvy na Nové Německo, druhý důvod byl v tom, že jsem chtěl být samostatný. Karl mi kromě lekcí němčiny dával první lekce pravidel silničního provozu, ale tady jsem se potřeboval naučit jen pár odlišností. Tolik změn se zase od dob Protektorátu v pravidlech nestalo. Horší byla pravidla o přednosti Wehrmachtu. Karl mi bez obalu řekl hned zkraje, že nejlepší je koloně uhnout s cesty třeba tím, že člověk sjede do příkopu.
       »Německá auta jsou většinou terénní, z toho příkopu zase snadno vyjedete. Případně si vypomůžete navijákem, ten tu má každý typ.«
       Po týdnu jsem navrhl, aby mi Karl překládal jen když ho požádám a sám aby na mě mluvil už pouze německy. Potěšilo ho to. Netušil, chudák, moje důvody.
       V jeho doprovodu jsem navštívil jeden Dům Hitlerjugend. Sjednal mi i vstup a vzhledem k tomu, že to prezentoval jako obdiv nových německých metod, byl patřičně zapálen i ředitel Domu. Karl mi všechno nadšeně ukazoval, ovšemže pod bedlivým okem jednoho z vychovatelů.
       Můj dojem byl otřesný. V tomto Domě byli vychováváni jen chlapci, ale nikde jsem neviděl větší snůšku drzých fracků. Všichni byli navlečení ve vojenských uniformách a neustále nosili s vážností hodnou lepší věci dřevěné makety samopalů. Pochopitelně hned věděli, že jsem Čech. Asi jim na hodinách německého dějepisu vtloukali do hlav, že Češi jsou méněcenná rasa, takže jsem se dočkal jen neskrývaného opovržení. Kdyby neměli zbraně jen dřevěné, asi by mě některý z nich s chutí zastřelil.
       Karl dělal, jako že to nevidí a neslyší. Dalo mu to asi velkou práci, neboť já jsem kolem málem neslyšel nic jiného, než stokrát opakované "Tschechische Hunde". Ovšem i já jsem dělal, jakoby se mě to netýkalo. Naštěstí prohlídka skončila a my jsme se konečně ocitli venku.
       »To se rozumí, budoucí vojáci mohou mít poněkud ráznější způsoby,« vysvětloval mi, jakmile jsme se ocitli venku před Domem Hitlerovy mládeže. »Oni nevědí, že máte blíž k nám.«
       »Trochu mi tam chyběly vědecky založené typy,« posteskl jsem si. »Tohle byli všichni typičtí vojáci.«
       »Vojáků potřebujeme nejvíce,« souhlasil Karl.
       »Jak ale vychováváte budoucí vědce?« trval jsem na svém. »Nebudou přece všichni vojáky?«
       »Ty, co mají sklon k vědě, posíláme do Berlína. Tam máme speciální Dům Hitlerjugend zaměřený na výchovu inženýrů. Pro tento dům se dělají každým rokem zvláštní testy. Přijímáme jen ty, kteří mají talent na vědu a techniku. Kdyby vás to zajímalo, právě v tom domě jsem učil. Nebýt tamté nešťastné havárie, byl bych tam dosud. To se rozumí, jakmile je proti někomu zavedeno trestní stíhání, nemůže zůstat učitelem.«
       »I když jste byl nakonec uznán nevinným?«
       »Ne nevinným, jen bez trestu. Proto jsem byl přeřazen do továrny na munici. Pak se ukázalo, že bude potřeba znalostí češtiny. Ale v podstatě je jedno, kde člověk pracuje, hlavně abych byl na takovém místě, kde nejvíc prospěji Říši.«
       Takže mi vlastně vděčil, že ho vytáhli z muniční továrny a přidělili ke mně.
       O Dům Svobodných Německých Matek jsem se pro jistotu ani nezajímal. Podle Karlova popisu šlo o obrovský státem řízený bordel. Asi by mě tam ani nepustili, nebyl jsem příslušníkem Wehrmachtu, ani jsem neměl vysvědčení o rasovém původu.
*****
       Ve Stuttgartu jsem se zúčastnil veliké německé slavnosti zvané Německý den. Karl mě ujišťoval, že si něco takového nesmím nechat ujít a opatřil mi v předstihu vstupenky. Mělo se to konat na stuttgartském sportovním stadiónu. Byl to pro mě zajímavý zážitek, připomínající starodávné československé spartakiády. Také zde se stadión naplnil mladými, ale nebylo to tak vyhraněně sportovní. Část představení zaujímaly tance a sborový zpěv. Tanečníci oblečení v uniformách připomínali sovětský Alexandrovův armádní soubor, tak jako jejich zpěv, většinou šlo o řízné pochody. Větší malebnost tvořily dívčí soubory, ať zpěv nebo tanec. Jen na chvíli se uniformované mužské a krojované dívčí soubory daly dohromady, aby podle slov komentátora předvedly dokonalou sílu německého národa. Během vystoupení skandovaně tleskali nejenom účinkující, ale i tribuny, přesně jako na naše První máje. Snad právě toto srovnávání mi nedovolilo propadnout tak jako ostatním v mém okolí tomu zvláštnímu davovému fluidu, kdy se neznámí lidé bez zábran objímají a vykřikují hesla, za jaká by se nejspíš v jiné situaci styděli.
       »Svět Němcům!«
       »Tisíc let ať žije Vůdce německého národa!«
       »Heil Hitler!«
       »Ať žije německý národ, vládce vesmíru!«
       »Sieg Heil!«
       »Es kommt der Tag!«
       »Svinskou smrt podřadným!«
       Na rozdíl od freneticky jásajícího Karla jsem zůstal netečný, jakmile jsem si uvědomil, že ona »svinská smrt« se vztahuje především na mne a na všechny Čechy - a že tenhle národ fanatiků se nebude rozpakovat pokračovat v dílu Třetí Říše, kdyby dostal ještě jednu takovou příležitost, jaká se mu naskytla na počátku dvacátého století.
       Slavnost pokračovala i dlouho po setmění. Na stadiónu se v tisíci rukou objevily hořící pochodně. Vojáci v černých SS uniformách s kamennými tvářemi, jak se na hrdiny sluší, pak přebírali vyznamenání z rukou Vůdce, který sem přiletěl jen na skok a byl pozdraven frenetickým potleskem. Slavnost poté korunoval let tryskových letadel, vlekoucích dlouhé hořící fábory, které doplnily současně dole probíhající ohňostroj.
       »Jak se vám to líbilo, herr Ota?« tázal se mě rozjařený Karl, když jsme opouštěli stadión.
       »Nádherné,« pochválil jsem ho.
       »Nějak nejste patřičně naladěn?« povšiml si správně.
       »Vzal jsem na sebe jedno vaše heslo,« odtušil jsem.
       »Myslíte: Svinskou smrt podřadným? Z toho si nedělejte vůbec nic, Češi jsou mnohem bližší Němcům, než pronárody na Zemi, kterých se to týká především. Židů jsou milióny, ale ani ti nejsou nejpodřadnější. Co teprv národy kdesi v Africe nebo v Americe? A my jsme si teď zvykli na tropické podnebí, takže Afrika a Jižní Amerika bude pro nás bližším cílem než stará studená Evropa. Už proto, že se tam proti nám nikde nenajde odpovídající síla.«
       »Jenomže německá expanze by se nezastavila ani vyhubením lidí Afriky. Jednoho dne by se opět obrátila k Evropě.«
       »Do té doby budou Češi jasnou součástí Německé Říše. Jen si z toho nedělejte hlavu, vám nic nehrozí. Naopak, Německo bude vždycky potřebovat odborníky, ke kterým jsou odjakživa Češi počítáni.«
       Navzdory tomu ujišťování jsem nesdílel radost a nadšení z Německého dne. Připomnělo mi to, že nejsem, ani nechci být na jedné lodi s takovým nenávistivým národem. Snad bych mohl vyjít s jednotlivci jako byl Karl. Ale i on se rozohnil až nepříčetně, když všichni skandovali ono heslo.
       »Svinskou smrt podřadným!«
       Bylo mi přitom, jakoby na mě sáhla smrt. A nebylo to asi daleko od skutečnosti. Jak chtějí tihle nadlidé dobývat naši starou Zem jinak než - hekatombami a vražděním?
       Na druhé straně jsem si uvědomoval, že jednotlivec nemá šanci stavět se otevřeně proti takové síle. Německo v počtu pouhého milionu obyvatel bylo už teď vyzbrojené a vycvičené pro válku, zatímco Evropa i zbytek světa připravené nebyly. Kdyby Germáni napadli svět dnes, mohli by mít zpočátku velké úspěchy - přinejmenším by mohli napáchat obrovské škody.
       Co mám ale dělat? Najít, jak z toho pekelného kotle ven, pryč, zpátky na Zem. Musím varovat lidi na Zemi, co se na ně chystá. Ale rozhodně to nemohu deklarovat otevřeně. Proč mě vlastně nezabili hned? Možná proto, jak říkal Karl, že Češi mají hodně německé krve, takže by byli vhodní - k poněmčení. Možná bych měl s nimi naoko spolupracovat? Uvidíme. Hlavně se nenechat zbláznit jejich symbolikou a monumentalitou. Jen bych řekl, že Čecha se zkušenostmi dlouhých let Stalinových pomníků, Spartakiád a propagandy jen tak něco nezblbne.
*****