---

Gestapo

---

       Ubytoval jsem se v hotelu Barbarossa, kde mě už zvědavě očekávali. Všechno se sem mezitím doneslo, telefony jsou pro rozšíření informací skoro stejně užitečné jako internet.
       Kupodivu jsem se zde nesetkal s přezíráním. Recepční se mi dokonce nabízel, že mi v servisu zajistí přestříkání auta novou barvou se všemi opravami.
       »Stačí, když mi opraví rozbité reflektory a umyjí uvnitř kabinu, je celá od krve,« povzdychl jsem si.
       »Rozumím,« přikývl recepční s pochopením. »Chcete si to opálení zachovat jako menzuru, památku na souboj. Máte plnou pravdu, šrámy a jizvy bojovníka zdobí.«
       »Tak jsem to nemyslel, ale na tom nezáleží,« mávl jsem rukou unaveně.
       »Ach, pardon, nevšiml jsem si. Musíte se z toho nejprve vzpamatovat. Doporučoval bych vám pořádně se vysprchovat, odpočinout si a porozhlédnout se po městě se střechy našeho hotelu. To pomáhá. O vašeho kamaráda se nemusíte bát. Budou ho operovat v Berlíně, je tam výkvět německých lékařů.«
       Poslechl jsem. Především - a to jsem si uvědomil až teď, jsem strašně smrděl. Měl jsem na sobě krev, především Karla, ale také černou krev zabitých hlavonožců, vydávající ostrý sirovodíkový zápach. Recepční mě odevzdal do péče pokojského a na jeho radu jsem všechno ze sebe shodil do plátěného vaku a vlezl pod sprchu, kde jsem se dlouho a pečlivě sprchoval, abych ze sebe ten smrad dostal.
       Pak jsem se oblékl do čistého a vak předal pokojskému k vyprání. Zajímavé, uvědomil jsem si, pokojské u nás bývají většinou ženy. Tady jsem v žádném hotelu v personálu neviděl jedinou ženu, kromě hostí - většinou staršího věku. Nejspíš byly soustředěny v ústavech Německých Matek.
       Vyjel jsem výtahem na střechu hotelu. Tak jako v Berlíně nebo ve Stuttgartu zde byla vyhlídková restaurace a kavárna. Karl mi zanechal všechny peníze i šeky. Peněz bylo dost, ale nevěděl jsem, do jaké výše jsou kryté šeky. Poručil jsem si zmrzlinu a kávu, seděl jsem na kraji u zábradlí a porovnával jednotlivé městské objekty s plánem.
       Číšník mi, stejně jako v Berlíně a ve Stuttgartu, nabídl dalekohled, který jsem si s díky půjčil.
       Z výšky byl nádherný pohled na přístav. Nekotvily v něm veliké zaoceánské parníky, jak jsem očekával, jen menší lodě velikosti našich pražských parníčků. Bylo to celkem logické. Hamburk byl přece jediným přístavem v Novém Německu. Určitě se tady odbývala velká část mořských rybářských aktivit, ale pro skutečný zámořský obchod je zapotřebí, aby bylo po světě takových přístavů více.
       Seděl jsem v restauraci asi hodinu. Pak se přehnala malá přeháňka a zahnala všechny pod střechu. Dozvěděl jsem se, že je to tu časté. Sprchne, mraky se vyprší a je hezky, aby se po několika hodinách dalo opět nečekaně do deště. Měl jsem toho ale už dost a opět jsem se zavřel v pokoji. Pustil jsem si nahlas rádio. Tentokrát se mi podařilo naladit stanici, kde dávali nějaký koncert. Mozarta poznám, mám ho rád, takže mi opravdu udělali radost.
       Seděl jsem, poslouchal monumentální hudbu a přemýšlel.
       Obrovští hlavonožci jsou tedy inteligentní.
       Že jsem osobně dva ty tvory zastřelil, mě trochu mrzelo, ale nic jsem si nevyčítal. Tehdy jsem o jejich inteligenci neměl tušení a ti, co se na nás vrhli, žádnou neprojevovali. Považoval jsem je prostě za dravce, něco jako tygry zdejších pralesů. Napadli nás a my jsme se jim ubránili, nic víc, to bylo v pořádku, v normě.
       Teprve útok onou »Stalinflasche« mě naplnil podezřením. Když se mi to rozleželo v hlavě, pochopil jsem, že proti nám hlavonožec použil zbraň, neboli nástroj, určený k zabíjení. Nástroje - i zbraně - jsou ale příznakem inteligence - a pak už byl jen krůček k celému poznání.
       To ovšem všechno převrátilo vzhůru nohama. Z dosavadní obdivuhodné kolonizace pusté planety se rázem stala krutá, bezohledná okupace. Nebyl div, že se místní obyvatelé proti vetřelcům postavili. Hitlerovci kdysi nepovažovali za lidi ani většinu obyvatel našeho starého světa. Tady se nezměnili a zcela očividně nerespektovali nehumanoidní bytosti, které se lidem ani vzdáleně nepodobají.
       Co budu dělat dál?
       Podle obdivných pohledů jsem si u Němců vysloužil jistý druh respektu. Ano, zastřelil jsem dva hlavonožce, abych zachránil život kamarádovi. U Němců zřejmě nerozhodovalo, že to bylo v sebeobraně a při obraně kamaráda, u mne to naopak bylo jedinou přijatelnou omluvou. Střílet další, aniž by mě nebo někoho jiného ohrožovali, bych od této chvíle považoval za zločin. Zločin, jaké zde Wehrmacht páchá už od války.
       Vždyť i Němci jsou si vědomi, že mají proti sobě myslící bytosti. Bytosti, které už zřejmě pochopily, že se vetřelcům musí postavit na odpor, jinak jim hrozí stejně krutý osud, jako grosswolfům, totiž - totální likvidace.
       Ale co dál?
       To jsem nevěděl. Na jednu stranu jsem si mohl blahopřát, že jsem vůbec přežil. Že se mi podařilo hlavonožce zabít, mě nenaplňovalo ani hrdostí, ani vinou. Nejvíc mě v této chvíli těšilo, že nejsem příslušníkem Wehrmachtu a nemůže mě nikdo nutit tyto tvory střílet.
*****
       Druhého dne za mnou do hotelového pokoje přišli tři muži v civilu. Představili se jako Tajná státní policie, Gestapo. Tím mi bylo všechno jasné. Jeden z mužů na mě začal mluvit lámanou češtinou, ale ujistil jsem je, že mě už Karl naučil německy dost na to, abych s nimi mohl hovořit rovnou.
       Asi je to příjemně překvapilo. Doufal jsem, že podlehnou stejnému dojmu jako ostatní a nebudou mě podezírat z něčeho, co jsem si jenom myslel. Samozřejmě jsem si uvědomoval, že by nebylo chytré ani taktické rozhořčovat se nad zacházením Němců se zdejšími myslícími tvory.
       Nemýlil jsem se. Začali naprosto přívětivě a korektně. Musí prý vyšetřit, co se během cesty stalo. Rozložili si na stolku podrobné mapy a já jsem se pokusil najít to kritické místo, kde Karl sjel s cesty. Ukázalo se, že tam byla mírná esovitá zatáčka, zprvu doleva a hned nato doprava. Karl jel naslepo rovně, takže sjel se silnice. Pak jsme se vrátili, ale já jsem druhou část zatáčky nezpozoroval, neboť jsem se rozjížděl.
       Popsal jsem jim podrobně, jak došlo k přepadení a také, jak skončilo.
       »Od toho místa jste řídil vy?« zajímal se gestapák.
       »Jawohl - mám přece zdejší vůdčí list.«
       Vidět jej nechtěli, nebylo to asi důležité. Mohli si to ostatně zjistit předem.
       »A cestou jste další bestie nezpozoroval?«
       »Zpozoroval. Hodili na nás jakousi hořlavinu. Karl seděl vpravo a křičel něco o Stalinově láhvi. Nestačil mi už lépe vysvětlit, co to vlastně je, ale ta hořlavina se nás dlouho držela a navzdory silnému dešti nezhasla.«
       »Naopak, déšť ji spíš podporuje,« opáčil gestapák.
       »Pardon, mám v tom směru mezery ve vzdělání,« řekl jsem trochu omluvným tónem. »Nikdo mi to neřekl, ani Karl.«
       Tu drobnou výčitku nepochopili a nechali bez povšimnutí.
       »Kde to přesně bylo?« chtěli vědět.
       »To opravdu nevím,« vrtěl jsem hlavou. »Pochopte mě, jel jsem jako ďábel, nesledoval jsem čas, kilometry, jen silnici před sebou, abych nehavaroval.«
       »Proč jste do té bestie prostě nenajel? To přece nebylo těžké a měl byste na kontě i třetího!«
       »Víte, na staré Zemi mají auta poněkud jiný tvar,« začal jsem zeširoka.
       »Proč jste tu bestii nepřejel?« přerušil mě už poněkud nevlídně jeden gestapák.
       »Kdybych s jakýmkoli naším automobilem najel do překážky čelně, vyhodilo by mě to do výšky a skončil bych na střeše. U nás musíme překážky objíždět a ne do nich vrážet.«
       »I když jde o nepřítele?« mračil se gestapák.
       »My přece na silnicích nemáme nepřátele,« opáčil jsem. »Můžeme narazit leda na srnku, zajíce, kočku... Ale vždycky je bezpečnější vyhnout se.«
       »Ach tak...« změkl gestapák. »A vy u nás jezdíte stejně, jako byste jezdil doma.«
       »Ano, přesně tak.«
       »Naše auta jsou ovšem stabilnější,« ušklíbl se poněkud přezíravě. »Tady můžete na takovou překážku klidně narazit. Smetete ji se silnice ajn cvaj.«
       »Pokud neobsahuje metrák donaritu nebo jiné výbušniny,« namítl jsem. »Druhý hlavonožec, kterého jsem rovněž objel, vzápětí poté explodoval.«
       Řekl jsem jim o druhé nástraze, která naštěstí vybuchla až za námi. Zajímalo je to více než předtím.
       »Vidíte - proto bylo možná v poslední době zničeno tolik osamělých aut,« rozbřesklo se gestapákovi. »Dokonce se našlo i několik zdemolovaných, spálených tanků. A musel jste na to přijít vy, úplný nováček.«
       »Čirou náhodou,« podotkl jsem. »Možná opravdu proto, že naše auta mají jiný tvar a my tím pádem jiné zvyky.«
       Nabídli mi papír, abych nakreslil, jaký je převládající tvar automobilů na staré Zemi. Vyhověl jsem jim obratem.
       »A uměl byste takhle nakreslit i jiné objekty ze starého světa?« nadhodili.
       »Proč ne?«
       »Například - tvar stíhacích letadel?«
       Podíval jsem se na ně tázavě, ale potom jsem se sklonil nad papír a nakreslil jim zhruba tvar MiGu.
       »Podivný tvar,« prohlíželi si to.
       Podotkl jsem k tomu, že některá letadla mají měnitelnou geometrii křídel.
       »K čemu to?« nechápali.
       »Při pomalých rychlostech je výhodnější široce roztažené křídlo, při extrémních nadzvukových úzké šípovité křídlo.«
       Podívali se na sebe udiveně.
       »Byl byste ochoten to takhle vysvětlit některým z našich leteckých odborníků?«
       »Proč ne?« opáčil jsem. »To u nás není tajné.«
       Mrkli na sebe, ale neřekli nic.
       »Střílel jste někdy z našeho automatu?« zeptal se jeden.
       »Ani ránu. Jen z parabelly. Dvě rány, dvě trefy, ale je pravděpodobné, že to byla náhoda. Na mém místě by se musel strefit každý, bylo to na dosah ruky.«
       »Byl jste na vojně?« vyštěkl druhý.
       »Ano,« řekl jsem. »V České armádě.«
       »Z jakých zbraní jste tam střílel?«
       »Z pistole a z automatu jako jsou ty vaše,« pokrčil jsem rameny. »Malé osobní zbraně se skoro nezměnily.«
       »Umíte řídit tank?«
       »Ne.«
       »A letadlo?«
       »Ne. To je záležitostí pilotů.«
       »A umíte obsluhovat samonaváděcí střely?«
       »Ne. Ty mají vlastní obsluhu.«
       »Ale říkal jste, že rozumíte počítačům.«
       »Ano, ale pouze civilním.«
       »To je těch počítačů tolik druhů?«
       »Jistě. Miliony. Od malých jako zrnko máku až po takové, které potřebují celý velký sál.«
       »Takové se snad nevejdou do střely.«
       »Střely mají nejspíš něco mezi tím. Chcete vidět nějaký úplně malý počítač?«
       »Vy máte nějaký s sebou?« podívali se na sebe.
       Odepnul jsem hodinky. Měl jsem je digitální s vestavěnou kalkulačkou. Ukazoval jsem pánům z gestapa, jak ukazují čas, ale také jak dokážou počítat. Přesný čas samozřejmě už dávno neukazovaly, protože ten se se zdejším časem trochu rozešel. Zato funkce kalkulačky pány zaujala.
       »Jakže to vlastně pracuje?« zajímali se.
       »Uvnitř hodinek se nachází několik tisíc tranzistorů. To jsou takové malé elektronky.«
       »Elektronky? Tisíce?«
       »Vlastně to nejsou elektronky, protože pracují na jiném principu. Tranzistory byly vynalezené až po válce. Počítače dnes obsahují až několik stovek miliónů tranzistorů, přitom se vejdou do aktovky. Největší na nich je obrazovka.«
       »Obrazovka, která se vejde do aktovky?«
       »V mých hodinkách je také obrazovka,« předvedl jsem jim. »Sice je malinká, primitivní, ale když si ji představíte asi takhle velkou, svítící a barevnou, pak máte zhruba představu o obrazovkách našich počítačů.«
       »Neuvěřitelné. To je k dispozici i v civilním sektoru?«
       »Samozřejmě. V Evropě má dnes každá rodina televizor. To je něco jako rádio, jenomže kromě zvuku přenáší i obraz.«
       »To jsme snad vynalezli my, Němci!«
       »Ano, ale dodnes je nepoužíváte. U nás jsou televizory všude. Jako vy máte v hotelových pokojích rádia, máme u nás televizory, veliké, barevné. Můžete přijímat pořady z celého světa.«
       »To je právě to, co u nás nešlo. Pokusy dokázaly, že se dá televizní signál přijímat jen na krátké vzdálenosti.«
       »Protože nemáte satelity. Erdetrabant. Krouží kolem Země a vysílají dolů.«
       »Zajímavé. Ale jak se tyto hodinky dají použít například k zaměřování střel a vůbec...«
       »Tohle jsou jen hodinky. Na zaměřování střel potřebujete větší, rychlejší počítače s dokonalými programy. Kamery jsou velké jako prst, paměť sto miliónů tranzistorů. To všechno ale poberete takhle do dvou dlaní.«
       »A vaše bomby, co dovedou spálit celá města?«
       »Slyšel jsem, že je prý máte také. Neměly by se lišit, aspoň podle toho, co Američané objevili ve vašich tajných fabrikách po skončení války v Evropě.«
       »Říkal jste prý, že máte i větší.«
       »Větší i menší. Podle publikovaných údajů jsou nejmenší z nich tak malé, že se snad dají střílet kulometem. Jistě to ovšem nevím.«
       »Kulometem - sežehnout město?«
       »To ne. Na místě výbuchu to nemá velký účinek. Jenom asi jako náboj z lodního děla. Jenomže do dvou kilometrů od toho všichni lidé za pár hodin zemřou, neboť tam vznikne smrtící záření. Víc o tom nevím. Největší bomby mají takový účinek, že úplně zničí oblast sto kilometrů od výbuchu. Kdyby taková bomba spadla na Prahu, odnesou to prakticky celé Čechy.«
       »A Německo?«
       »Cíl pro tři bomby. Pokud neexistují ještě větší, ale ty mohou být jedině tajné, nic o nich nebylo publikováno.«
       »Když máte tak velké bomby, proč děláte i ty malé?«
       »To je jednoduché. Velké bomby jsou na odstrašení, malé tehdy, když nechcete získat území, podobající se Sahaře.«
       »Jak to myslíte?«
       »Malé bombičky ničí jen lidi, velké všechno. Ale upřímně řečeno, od války s Japonskem nebyly použity. K čemu vám bude spálená země, kde nic neroste a je tam nebezpečno?«
       »Zajímavé. Ale říkal jste i něco o tom, že samonaváděcí střely dokáží najít svůj cíl samostatně, aniž by na ten cíl bylo vidět.«
       »Ano, dokonce i tehdy, když se cíl pohybuje. Najdou jej a zničí. Strategické křídlaté střely jsou rychlejší než zvuk a dovedou prokličkovat mezi horami, takže je nikdo nespatří, dokud cíl nedostihnou - a pak už je pozdě. Atomové hlavice nevybuchují při dopadu, ale ve výšce. Sestřelíte-li je, nic nezachráníte - výbuch zničí všechno v obrovském okruhu.«
       »A co hluboké kryty?«
       »Zavalí je to. Pokud jsou ty kryty příliš hluboko a jsou z dobrého betonu, mohou to vydržet, ale zavalí to přístupové chodby a z krytu se stane hrobka, zazděná za živa.«
       »V tom případě díky za varování. Tvrdil jste, že by nás vzali do Bundesrepubliky Deutschland. Myslel jste to vážně?«
       »Myslel jsem si to. Ale mezitím jsem zjistil, že to není tak jednoduché.«
       »Proč?« podívali se na mě naježeně.
       »Protože je vás milión. V první chvíli jsem myslel, že je vás několik stovek, nejvýš několik tisíc. Takové množství uprchlíků by staré Německo spolklo jako malinu, ale milión, uznejte, bude větší problém. Milión lidí nenaskládáte kam se vám zamane. Znamená to nejen tisíce bytů, ale i zajistit pro ně práci, potraviny...«
       »Zauvažujeme o tom,« přikývl gestapák. »Ale ještě jste nám neřekl, jakou náhodou jste se k nám dostal právě vy.«
       Vysvětlil jsem jim, že za tu náhodu mohou sami, když si vybrali k nouzovému přistání svého průzkumného letadla právě Pardubice, navíc lesík, kde jsem jel na kole.
       »No, z toho nás snad neviníte vážně,« usmál se.
       »Tak zase vy nepodezírejte mne, že bych tam jel naschvál jen proto, abych se nechal zajmout a unést. To je nesmysl.«
       Uznali to.
       »Chtěli bychom vám zajistit schůzku s předními německými odborníky. Budete-li jim ochotně odpovídat, přinejmenším tak jako nám, bude to důkaz vaší loyality k Novému Německu.«
       »Dobrá, ale bylo mi řečeno, že mám volno po celém území Německa. Mám snad zůstat po celou tu dobu na jednom místě?«
       »O to nemějte starost. Jezděte si po Německu, jak chcete a ať pojedete, kam pojedete, budeme o vás stále vědět. Není žádný problém poslat pro vás letadlo a pak vás zase vrátit, abyste mohl pokračovat v cestování.«
       »To jste mě potěšili.«
       Pak se s omluvou odporoučeli. Oddechl jsem si. Informace ode mne nebyly tajné a neměly by poškodit náš starý svět. Na druhou stranu mohly působit odstrašujícím dojmem na německé generály, plánující invazi. Nedělal jsem si iluze o dobrotě gestapáků, kterou mi tak snaživě předváděli. Tušil jsem, že by okamžitě skončila, kdybych se začal zpěčovat. Mohlo by mě zachránit jen to, kdyby si byli jistí, že jim povím všechno co vím a že neřeknu jen to, co opravdu nevím.
       Neměl bych radši mlčet o těžkostech spojených s návratem miliónu Němců na Zem? Hlavně - zdůrazňovat nepromlčitelnost válečných zločinů? Vždyť mezi »starousedlíky« je hodně těch, kteří mají plno másla na hlavě. Voják, který střílel Lidické muže, z nichž nejmladšímu bylo šestnáct let. Adolf Hitler, který tady přežil odplatu za největší tragédii v dějinách lidstva. A konečně ti, kdo zahájili vyhlazovací válku proti zdejším nehumanoidům.
       Ba ne, s návratem to nebude tak jednoduché...
*****