Německý liják
Posadil jsem se na své
straně.
»Vytáhněte zatím pancíře
v oknech,« požádal mě Karl.
Zatímco jsem točil kličkami,
Karl se s Tigrem proplétal
mezi přijíždějícími vozidly Wehrmachtu. Vyjížděli jsme jinou
branou, tady byla silnice pustá.
»Pravé přední také,« požádal mě.
»Člověk nikdy neví...«
»Jak vidím, moc povzbudivě to
nevypadá. Neměla by nás ta
vaše Wehrmacht spíš chránit, než nás vyhánět z pevnosti?«
»Já jejího velitele chápu,«
povzdychl si Karl. »Je plně
zodpovědný za stovky mladých německých chlapců. Nic jiného
mu nezbývá než konat tak jak musí.«
»Co je to vlastně Grossregenguss?«
»To brzy poznáte. Říkáme tomu
veliký liják. Horší je, že
se v takovém lijáku pokaždé vyrojí spousta hlavonožců. Prý
se objevili u Essenu, to není daleko. V dešti mají proti nám
samé výhody. A my máme jenom jeden automat. To není dobré.«
»Tím spíše by nás vojáci neměli
vyhánět. Co jste to prve
říkal o rytířských křížích? Oni po nich netouží?«
Karl dělal, jako kdyby neslyšel.
»Vzadu je krabice nábojů
s modrými pruhy. Podejte ji.«
Našel jsem ji rychle. Byla totiž
hned navrchu.
»Vyndejte náboje z pistolí
i z automatu a nabijte místo
nich tyhle. Jsou mnohem účinnější. Ale opatrně, jsou citlivé
na náraz. Ať nevyletíme do povětří.«
»Dum-dum, nebo něco takového?«
»Ano, to jsou ony. Neošívejte
se, nemáme je proti lidem,
ale proti bestiím. Proti starodávným dum-dum mají citlivější
roznětky, takže nepotřebují narazit na kost a vybuchují hned
při sebeslabším nárazu. Na měkké tkáně - i na vodu.«
Bez problému jsem nabil obě
pistole, napáskoval zásobník
samopalu a všechny rezervní zásobníky - po třech pistolových
a čtyři samopalové. Náboje měly naštěstí stejný rozměr, což
bylo v této chvíli výhodou, ačkoliv se mi zdály pro pistole
trochu velké a pro samopal naopak malé. Teprve poté, co jsem
úspěšně přezbrojil, Karl si trochu oddychl.
»Dokud to půjde, pojedeme s
otevřeným hledím. S průzory
se nedá jet rychle. Snad budeme mít štěstí, potřebujeme ujet
sotva padesát kilometrů.«
»Pokud nebude další pevnost také
tak obsazena hrdinným
Wehrmachtem,« podotkl jsem trochu kysele. »Nejmenuje se ta
další pevnost U stovky vrahů? To by sedělo líp.«
»Odsud až do Hamburku žádná
další pevnost není,« řekl mi
rychle Karl. »Musíme dojet za každou cenu až tam.«
Dosud jsem si pořádně
neuvědomoval, do čeho se rychlostí
sto čtyřiceti kilometrů v hodině řítíme. Pochopil jsem ale,
že to nebude procházka růžovou zahradou.
»Automat se dá zastrčit tady do
toho držáku,« ukazoval
mi na sklopný držák na stropě kabiny. »A pistoli mějte jako
já na klíně, je to pohotovější. Rozepněte si pouzdro, jinak
nestihnete tasit.«
Jeho dobře míněné rady mě
naplnily rozechvěním. Jako by
se blížila bitva a ne liják.
Přišlo to téměř bez varování.
Náraz div nevyrazil přední sklo.
Jako kdyby někdo přesně
doprostřed umístil velký kýbl vody. Jenomže to nepřestalo,
voda se na nás valila jako z protržené přehrady.
Tiger zakolísal. Karl musel chtě
nechtě zpomalit, aby ho
to nesmetlo ze silnice. Místo stočtyřicítkou jsme se plazili
se sníženým rychlostním stupněm pouhou třicítkou. Rozsvícené
reflektory ukazovaly jen proudy vody a jediné, co mohl Karl
použít k orientaci, byl světlejší betonový pruh silnice. Ale
přes tu se začala brzy valit kalná voda a Karl jel naslepo.
Náhle se ozvala rána
a řinkot skla. Levý reflektor ihned
zhasl a cesta před námi citelně potemněla.
»Pancíře, rychle!« vykřikl Karl,
ale nezpomalil.
Začal jsem točit kličkou. Přes
přední sklo se neskutečně
pomalu začal zespodu sunout plát ocele. Karl tím na okamžik
úplně ztratil výhled, ale rychle sklonil hlavu, aby vyhlédl
ven pomalu zdola stoupající štěrbinou.
Druhá rána a opět zvuk skla.
Pravý reflektor zhasl.
Dotočil jsem pancíř až nahoru.
Karl jel dál. Rychle jsem
se podíval svým průzorem. Silnici osvětloval nevelký střední
reflektor, pokrytý silnou kovovou mříží, ale světla od něj
bylo tak málo, že jsem se chtěl Karla zeptat, jak v tom může
ještě něco vidět.
Náhle se Tiger roztřásl. Karl
totiž skutečně neviděl,
takže jsme sjeli ze silnice. Teď prudce dupl na brzdy, až
jsem hlavou naletěl do předního skla. Neprasklo, ale pořádně
mě udeřilo. Zvenku se ozvalo praštění dřeva. Tiger prorážel
křoviny, pak se naklonil na pravou stranu a jakkoliv už jsme
skoro stáli, položil se na pravý bok. Karl vypadl ze svého
sedadla a zřítil se na mne.
»Himmel Herr Gott!« zaklel,
ačkoliv klít bych měl spíše
já, protože jsem byl vespod.
»Co budeme dělat?« zeptal jsem
se ho. Znělo to asi dost
bolestně, ale Karlův loket jsem měl přitom v žaludku.
»Musíme pokračovat!« rozhodl
Karl. »Sofort ven, odvinout
lano, zaklesnout o strom a převrátit Tigera na kola.«
Venku bušily proudy vody do
převráceného vozu a škvírami
ve dveřích, které se teď staly stropem, na nás crčelo.
»Proč ne počkat uvnitř, až to
přejde?« navrhl jsem.
»Čekat tady, to přežijeme
nanejvýš čtvrt hodiny,« vyjekl
Karl. »Za chvíli sem dorazí smečka vydrážděných hlavonožců.
Viděl jsem je, bylo jich aspoň pět. Jestli se sem dostanou,
probijí nám nádrže a zapálí nás. Pak budeme mít na vybranou
jenom upéci se uvnitř, nebo se nechat roztrhat venku.«
Hrnul se nahoru a přitom
vytahoval parabellu.
»Pojďte sem taky, ale nelezte
ven,« požádal mě tiše.
Jakmile otevřel dveře, vevalila
se na nás voda. Okamžitě
jsme byli oba skrz naskrz promočení. Vysunul jsem ven jenom
hlavu a rozhlížel jsem se po okolí, ale kromě tmy a deště
jsem nic neviděl.
»Kdybyste spatřil cokoliv, co se
hýbe, nerozmýšlejte se
ani na okamžik, nepátrejte co to je a střílejte,« požadoval
Karl. »I kdybyste nestrefil, exploze vaší výbušné střely mě
přinejmenším účinně varuje. Pokud se strefíte, tím lépe.«
Ze dveřní schránky Tigra vytáhl
baterku a potom vyskočil
ven s křepkostí, kterou bych rozhodně do jeho kulaté postavy
a devadesáti let věku nečekal. Skočil dopředu, vzal za hák,
který jsem tam jen tušil, a vykročil do tmy.
Čekal jsem s napětím
a rozhlížel jsem se kolem. Nikde se
nic nepohnulo, pokud nepočítám proudy vody, která nás stále
vydatně zalévala. Začínal jsem být skeptický, zdali v té tmě
vůbec něco spatřím, dříve než se to na mě vrhne.
Karl však byl zpátky dříve než
jsem doufal. Naštěstí pro
něho přišel ze směru, kterým odešel, jinak bych si ho ve tmě
mohl splést s neznámými tvory a kdoví, třeba po něm střelit.
Karl byl ovšem zticha, jen na mě mával baterkou.
»Zapadněte dolů!« nařídil mi.
Splnil jsem žádané bez protestů.
Karl se vyšvihl nahoru,
nastartoval a páčkou zapnul naviják. Nejprve bylo slyšet jen
praskání větví, ale potom se lano zřejmě napnulo a Tiger se
právě tak zvolna, jak se prve položil na bok, opět narovnal
na všech šest kol.
»Máme z pekla štěstí,«
broukl si Karl.
Naviják táhl automobil skoro na
silnici. Teď bylo jasně
vidět, že Karl otočil lano kolem velikého stromu.
»Musím to uvolnit,« šeptal Karl.
Páčkou zastavil naviják
a lano, dosud napnuté, trochu pokleslo.
Karl vypnul motor, opatrně
otevřel dveře a po pečlivém,
i když krátkém rozhlédnutí vystoupil. S pistolí v ruce
došel
ke stromu, jedním pohybem shodil hák a rozpojil tak smyčku.
Pak se rychle otočil zpátky k autu.
A v té chvíli jsem
vykřikl.
Zezadu na Karla skočila šedivá
hmota. Dříve než se Karl
otočil, ležela na něm, srazila ho k zemi a celého ho omotala
chapadly s žlutými terči - nejspíš přísavek.
»Hilfe!« přidušeně vykřikl Karl.
Popadl jsem Parabellum, ale
nemohl jsem střílet. Kdybych
se strefil, mohl bych spolu se zvířetem zabít i Karla. Místo
toho jsem vyskočil ven, také jsem se rozhlédl, ale když jsem
nic podezřelého nespatřil, rozběhl jsem se k tomu.
Karl mlčel. Ze tmy jsem spatřil
dvě světélkující oči, co
se na mě upřely. Víc jsem nepotřeboval. Parabella mi skočila
před oči, muška se mi zhruba překryla s těma svítícíma očima
a já jsem stiskl spoušť.
Pistole jen krátce a ostře
štěkla. Zato mezi těma očima
vybuchl gejzír ohně. Podobalo se to výbuchu ručního granátu,
jenže náboj vybuchl ne na povrchu těla divného zvířete, ale
až pod ním, takže to tvora roztrhalo zevnitř.
Chyběly mi poslední tři metry.
Doběhl jsem ke Karlovi,
ale dříve než jsem se k němu sklonil, napadlo mě rozhlédnout
se kolem dokola. Byl to náhlý popud, nebo jsem zaslechl cosi
nepatřičného? Buď jak buď, druhou potvoru jsem spatřil, když
už letěla vzduchem přímo na mne. Ten skok byl pozoruhodný,
musel mít více než deset metrů. Instinktivně jsem sebou trhl
stranou a v podstatě jsem bestii podběhl. Při pádu se mi na
okamžik podařilo obrátit hlaveň přibližně tím směrem, kudy
obrovský žok chapadel zrovna letěl. Stiskl jsem spoušť spíše
z náhlé křeče v ruce, nedoufal jsem, že se strefím. Ozvalo
se druhé štěknutí - a přímo nade mnou vybuchla druhá petarda
ohně. Znamenalo to, že jsem se strefil. Skropila mě tmavá,
sirovodíkem páchnoucí kapalina - nejspíš krev toho tvora. Na
místo, kde jsem před okamžikem stál, dopadlo odhadem dvě stě
kilogramů masa, roztrhaného výbuchem.
Opět jsem se rozhlédl.
Nic se nepohnulo. Jen déšť
a vítr.
Otřel jsem si obličej. Proudy
vody do mě bušily jako
důtkami. Vodu jsem měl v očích, na hlavě i na celém těle.
Oblek byl promočený, nasáklý jako houba a studil, ale toho
jsem si nevšímal. Tušil jsem, že nesmím stát jako dřevěný
svatý v kostele. Tito dva tvorové mohli být předvojem nějaké
větší smečky a nebylo by zdravé čekat na ostatní.
Sklonil jsem se rychle ke
Karlovi. S odporem jsem z něho
odhrnul roztrhaná chapadla netvora a otočil si ho obličejem
vzhůru, ale v té tmě jsem skoro nic neviděl. Nezbylo mi než
zasunout parabellu do pouzdra a Karla si opatrně hodit na
záda. Překvapilo mě, že byl v rozporu s jeho dosti kulatou
postavou poměrně lehký, ale kvitoval jsem to kladně.
K autu jsme měli sotva pět
metrů, tedy pouhých deset
kroků. Nacpal jsem Karla dovnitř na moje dosavadní sedadlo.
Sám jsem nasedl na místo řidiče a zabouchl dveře. Rozsvítil
jsem osvětlení kabiny a obrátil se dozadu. Sláva, lékárnička
tu byla hned vedle krabice nábojů! Podal jsem si ji, otevřel
a prohlížel. Naštěstí mi padla do oka lahvička se strohým
chemickým vzorcem: NH4, čpavek. Když Karla neprobudila voda,
tohle snad bude silnější.
Vytrhl jsem z malého balíčku
špetku vaty, nasákl čpavkem
a přiložil ji Karlovi k nosu. Okamžitě se rozkašlal.
»Oh, nein,« začal se mi bránit.
»Karle, probuďte se!« třásl jsem
s ním.
»Co.. co se stalo?«
»Skočil po vás hlavonožec,«
informoval jsem ho.
»Kopffüssler? A já žiju?«
»Ja,« přisvědčil jsem.
»Zastřelil jsem ho. A potom ještě
jednoho, ten si vybral mě.«
»Kde jsme? Proč stojíme?«
zajímal se nervózně.
»Myslíte, že jste
v pořádku?« zeptal jsem se ho. »Mohu
nastartovat? Pojedu dál sám.«
»Proboha, samozřejmě! Na mě se
neohlížejte, jen proboha
jeďte!« naléhal Karl.
Nastartoval jsem a motor
naskočil. Zapnul jsem naviják,
až se ozvalo bouchnutí háku do přední masky, kde byl vývod
lana. Naviják jsem vypnul a zařadil jedničku. Tiger se začal
pomalu plazit přes příkop zpátky na silnici, ačkoliv jsem na
ni úzkým průzorem skoro neviděl. Konečně se mi to podařilo.
»Zabočte doprava
- a pryč odtud!« radil mi těžce Karl.
Rozjel jsem auto, ale navzdory
Karlovu naléhání jsem jel
sotva dvacítkou. I to bylo při mizivé viditelnosti víc než
drzé, ale Karl mě poháněl, jako bychom měli v patách smečku
ďáblů a upřímně řečeno, po zkušenosti s těmi bestiemi jsem
mu to věřil. Nakonec jsem se rozhodl riskovat. Kličkou jsem
stáhl dolů čelní pancéřové sklo, abych získal nepatrně větší
rozhled a když se stalo, sešlápl jsem plyn. Tiger spokojeně
zařval a vyrazil vpřed. Čtyřicet, padesát, šedesát. Více to
při nejlepší vůli nešlo. Jediný pancéřovaný reflektor svítil
naprosto nedostatečně a i když jsem třeštil oči vytrvale do
deště a tmy, viděl jsem sotva beton silnice. Byl jsem docela
rád, že Němci mají silnice ze světlého betonu a ne z černého
asfaltu - na tom bych neviděl ani to málo.
Průtrž mračen mezitím přestala,
teď už to byla jen běžná
tropická bouře. Voda ještě padala dolů v provázcích, ale už
ne jako proud z prasklé přehrady. Stékala rychle ze silnice
do příkopů; byly sice plné, ale silnice byla nad hladinou.
»Jak daleko je vlastně do
Hamburku?« zeptal jsem se po
chvíli Karla.
Neodpověděl. Vypadalo to, že
opět ztratil vědomí.
Měl bych možná zastavit
a opět se mu věnovat, ale teď už
i na mě naplno dolehl strach. S obličejem na předním skle,
ze kterého stěrač nestačil odhazovat vodu, jsem se řítil po
pusté betonové silnici stovkou, ačkoliv jsem občas projížděl
potoky vody, které autem kymácely se strany na stranu.
Náhle jsem přímo před sebou
spatřil na silnici vzpřímený
svazek chapadel. Kopffüssler. Čistě instinktivně jsem prudce
trhl volantem, Tiger dostal smyk, ale vzápětí jsme narazili
do milosrdného šikmého proudu vody na silnici, který srovnal
Tigra zpět do přímého směru. Hlavonožce jsme objeli velice
těsně. Ale on tam nestál jen tak. Cosi hodil na přední sklo
Tigra - naštěstí to dopadlo na pravou opancéřovanou polovinu
a pancíř to neprorazilo. Na střeše vozu vzplanulo strašlivé
klubko plamenů, okolí bylo ihned jasně ozářené. Vypadalo to
na láhev s benzínem. Ještě že pořád vytrvale a silně pršelo
a padající voda hořící krůpěje účinně splavovala. I tak bylo
v kabině zakrátko jako v sauně. Nahmátl jsem vedle své nohy
boční větrací klapku a otevřel ji, abych do kabiny přivedl
aspoň trochu studeného vzduchu. Pomohlo to jen trochu - ale
i to bylo dobré.
»Stalinova láhev!« vydechl těžce
Karl. Zdálo se, že se
aspoň na chvilku probral. »Jeďte, co můžete. Určitě se nám
ty bestie znovu postaví do cesty.«
Stokilometrová rychlost byla
ovšem nad moje síly. Zatím
jsme se nevybourali, ale netroufal jsem si už pokoušet osud
ještě víc. Jen jsem třeštil oči před sebe, připraven kdykoli
otočit volantem nebo sešlápnout brzdy. Ztratil jsem úplně
pojem o čase. Několikrát jsem spatřil stranou v lese svítící
oči, ale nevím, komu patřily. Oheň na střeše pozvolna slábl,
v kabině bylo sice pořád jako ve švédské sauně, ale vydržet
se to dalo. Jak oheň pohasínal, les kolem nás se propadal do
tmy a bylo stále obtížnější nesjet s cesty ve světle čelního
pancéřovaného reflektoru, zvlášť když stále hustě lilo.
Jeli jsme určitě déle než půl
hodiny, ale možná déle než
hodinu. Na hodinky mě nenapadlo pohlédnout - veškerou svoji
pozornost jsem musel věnovat nezřetelnému pásu světlejšího
betonu, po němž jsme se řítili.
Když se přede mnou vynořil další
chapadlovitý netvor, už
mě ani tak nepřekvapil. Objel jsem ho také, tentokrát mnohem
větším obloukem, aby neměl možnost něco po nás házet. On se
však ani nepohnul. Když jsme ho míjeli, spatřil jsem levým
průzorem oslepující záblesk. Tigrem to zacloumalo, ale jeli
jsme dál, srovnal jsem i smyk, ale neodvážil jsem se spustit
oči se silnice a podívat se do zpětného zrcátka.
Vypadalo to, že to nebyl
Kopffüssler, ale pouhá figurína
naplněná hořlavinou, nebo možná i výbušninou. Polil mě mráz,
když jsem si představil, co by se asi stalo, kdybych do toho
narazil. Ale neměl jsem čas ani sílu o tom přemýšlet, neboť
silnice přede mnou byla málo zřetelná. Byl jsem rád, že jsem
se na ní zatím udržel.
Konečně jsme vyjeli z lesa.
Tady byly opět louky, ale na
obzoru se temněla další zeď lesa. Teprve když jsme přijeli
blíž, zjistil jsem ke své úlevě, že to není zeď stromů, ale
masivní vysoká betonová zeď. Silnice mířila k veliké bráně
a právě když jsem se chystal zatroubit, rozzářil se mi přímo
do očí oslňující reflektor, až jsem je musel zavřít.
Spustil jsem nohu s plynu
a sešlápl brzdu. Neviděl jsem
teď ani na krok. Naštěstí reflektor okamžitě zhasl a vysoká
brána se rychle otevírala. Projeli jsme dovnitř - a zatímco
se brána stejně rychle zavírala, objevil se před námi chlap
v uniformě a svítícími tyčemi v rukou nás zastavoval.
Sjel jsem ke kraji silnice
a zastavil.
»Achtung - hoříte!« křičel
na mě voják.
»Kde?« vyskočil jsem ven.
Auto bylo celé obalené plameny,
i když nízkými. Hořela
pořád ještě hořlavina, co na nás hodil hlavonožec. Ani liják
ji neuhasil a některé kousky lpěly na karosérii pevně jako
marmeláda. Napalm, napadlo mě. Vlastně spíš smůla, opravil
jsem se v duchu, kde by to zvíře sehnalo napalm?
Voják vedle silnice vytrhl drn
i s kořeny a začal rychle
stírat mazlavou hořící hmotu. Následoval jsem jeho příkladu
a brzy se nám podařilo hořlavinu setřít nebo udusit.
»Jistě jste číslo tři tisíce osm
set dvacet pět s jedním
Čechem,« oslovil mě voják, když jsme oba udýcháni skončili.
»Ano,« přisvědčil jsem. »Čech
jsem já. Číslo pětadvacet
je uvnitř.«
»Vy jste řídil?« podivil se voják.
»Číslo pětadvacet napadl
a poranil hlavonožec,« meldoval
jsem mu. »Mám také vůdčí list. Nemáte tu lékaře?«
»Ale ovšem, jistě,« koktal
překvapeně voják. »Pojeďte za
mnou, není to daleko.«
Rozběhl se k nedaleké
budově, zřejmě strážnici. Nasedl
jsem a rozjel se za ním. Přede dveřmi jsem na vojákův pokyn
zastavil, voják vběhl dovnitř a za chvíli jich ven vyběhlo
několik s mužem v charakteristickém bílém plášti.
Otevřeli jsme dvířka
a vojáci opatrně Karla vytáhli. Jen
tak ho položili na zem a lékař se k němu ihned sklonil.
»Nosítka!« vykřikl směrem ke
strážnici.
Dva muži ihned přiběhli, Karla
naložili a poklusem s ním
zaběhli do budovy. Lékař běžel vedle nosítek.
»Pojďte dovnitř,« obrátil se ke
mně důstojník, který též
vyšel z budovy. »Vy jste ten Čech?«
»Jawohl,« odtušil jsem.
»Na naprostého nováčka to je
úctyhodný výkon,« prohlásil
Němec uznale. »Vy jste řídil i při útoku Stalinflasche?«
»Ano,« odtušil jsem. »Můžete mi
říci, co je kamarádovi?«
»Když to přežil až sem, má to
dobré,« mávl rukou Němec.
Ve světle na chodbě jsem uviděl jeho hodnost a pokud jsem
správně pochopil systém Wehrmachtu, byl to sturmbannführer.
»Volali nám z pevnosti
Tři vrazi, že jste vyjeli. Ale že
sem také dojedete, tomu nikdo z nich nevěřil.«
»Proč?« opáčil jsem.
»Hlavonožci opět prorazili
frontovou linii. Muselo jich
tam být plno. Vždyť jste se s některými setkali, musíte sám
vědět, co je to zač!«
»Ano, setkali,« přikývl jsem.
»Dva jsem zastřelil, když
napadli kamaráda. A jeden na nás hodil ten oheň.«
»Ja, ja, znám. Stalinflasche.
Hrozně nebezpečná. Asi vás
ten prudký liják zachránil.«
»Taky si to myslím.«
»Nu což, máte za sebou první
křest ohněm. Dáte si něco
k jídlu?«
Zavedl mě do jídelny
a dostal jsem velikou porci guláše.
Zatímco jsem jedl, přišel saniťák a cosi mu sděloval.
Sturmbannführer odběhl a po
chvilce se ustaraně vrátil.
»Letadlo tu bude během čtvrt
hodiny,« oznámil mi. »Ale
je to jen malý sanitní Storch. Pobere pouze pilota, doktora
a pacienta. Vašeho kamaráda přepraví do nemocnice, ale vy tu
budete muset zůstat.«
»To je to tak vážné?« zarazil
jsem se.
»Odhryzl mu ze zad tři žebra
a kus plic,« vysvětloval mi
saniťák. »Je div, že jste ho vůbec dovezl živého. Snad bude
žít, ale tady ho nemůžeme operovat, musíme ho rychle dostat
do větší nemocnice.«
»Mohu ho ještě vidět?«
»Je prý při vědomí, pojďte,«
souhlasil saniťák.
Karl ležel na polním lůžku celý
ofačovaný. Modré oči se
mu horečnatě leskly.
»Pošlou mě do Berlína,« sděloval
mi těžce. »Bude to prý
pár měsíců trvat. Počkejte tady na mě.«
»Proč myslíte?« podíval jsem se
na něho.
»Protože jste měl opět kliku,
jaká se nikdy víc ve vašem
životě nebude a nemůže opakovat,« vydechl těžce Karl. »Jsem
rád, že část té kliky padla i na mne. Jinak bych už nežil.«
»Taková zranění, jaká máte,
nepovažuji za příliš velkou
kliku,« opáčil jsem. »Koukejte se aspoň rychle uzdravit.«
»Navrhnu vás na rytířský kříž,«
vydechl namáhavě Karl.
»Poslyšte, Karle, kříže si
nechte,« zadíval jsem se na
něho přísně. Mluvil jsem česky, aby mi nikdo jiný nerozuměl.
»Proč jste mi neřekl, že vaši
hlavonožci jsou - zdejší
inteligentní bytosti? Nemyslíte si, že je to velice důležitá
informace? Například pro přežití?«
»Psst-« ulekl se Karl. »Tak to
nesmíte říkat. Pro nás to
jsou bestie, nanejvýš se jim říká opice. Požádejte nějakého
důstojníka o jejich charakteristiku a taktická data.«
Také on mluvil česky.
»Měl jste mi to říci vy,« vyčetl
jsem mu.
»Myslel jsem si, že je nikdy
nespatříte,« odtušil.
»Je přece velký rozdíl, máte-li
proti sobě jenom tygra,
než když jde o chlapa s puškou?«
»Já vím,« sklopil oči. »Oni jsou
opravdu nebezpečnější,
než kdyby žádnou inteligenci neměli. Nicméně, německý člověk
je přece nesrovnatelně inteligentnější.«
Ono ho to nepřešlo! Ta německá
nadřazenost nad vším.
»Nechte už pacienta být,« odtáhl
mě saniťák.
Na chodbě se mě ujal jeden
scharführer.
»Auto máte v pořádku. Teď
jsme na kraji Hamburku. Podle
našeho telefonického dotazu máte rezervovaný pokoj v hotelu
Barbarossa na Teutonském náměstí. Myslíte, že tam dojedete
sám, nebo tam má s vámi někdo z nás zajet? Víte, my dovedeme
ocenit, že jste zachránil jednoho ze starousedlíků...«
»Díky, dojedu tam sám,« mávl
jsem rukou.
»Kamarád tady před chvilkou pro
vás nechal tohle,« podal
mi Karlovu peněženku.
Přijal jsem ji úplně mechanicky.
Ani jsem se nepodíval
dovnitř, jen jsem ji vstrčil do vnější náprsní kapsy bundy.
»Vás nezajímá, co tam je?« divil
se voják.
»Ne,« zavrtěl jsem hlavou. »To
je snad vedlejší, když to
srovnám s tím, co se stalo...«
»Nic si z toho už nedělejte,
vašemu kamarádovi bude brzy
dobře,« utěšoval mě scharführer. »Já už to znám. První křest
ohněm bývá často šok. Ale přečkali jste to a to je dobré.«
Venku se ozvalo vrčení
přistávajícího letadla. Za chvíli
vyběhli z nemocničního pokoje dva saniťáci s nosítky. Nesli
Karla a za nimi klusal doktor. V minutě byli uvnitř, motor
zařval a hornoplošník se rozjel po travnaté ploše. Rychle se
zvedl do výše a za chvíli zmizel v dálce.
Pravda, chtěl jsem se Karla
zbavit.
Ale ne takhle.
Otočil jsem se k ohořelému
autu. Zdálo se mi, že ohořelá
barva je jediná škoda.
»Auf Wiedersehen!« pozdravil mě
scharführer.
Pokynul jsem na pozdrav hlavou
a nasedl do auta. Sedadlo
spolujezdce bylo celé od krve, ale kdosi se to zřejmě snažil
aspoň trochu utřít.
Nastartoval jsem a zamířil
po silnici dál. V dálce přede
mnou začalo svítat a proti světlému horizontu jsem spatřil
siluety velkého města. Byl to Nový Hamburk, námořní přístav
na pobřeží Severního oceánu. Přejeli jsme celou pevninu od
jihu k severu.
*****