Nastartoval jsem.
»Budete mi muset ukazovat, kam
mám jet,« řekl jsem.
»Velký kus cesty můžeš jet po
vaší tvrdé cestě,« ujistil
mě hlavonožec.
Pomalu jsem se rozjel
a projeli jsme dokořán otevřenou
bránou. Silnice pokračovala dalšími serpentinami. Tiger si
spokojeně brumlal a jeli jsme. Čtyřicet, šedesát ale víc ne.
Projeli jsme první zatáčku, rovinku, druhou zatáčku a třetí.
»Tady vaši tvrdou cestu
opustíme,« upozornil mě a ukázal
chapadlem na sotva znatelnou stezku, která od této zatáčky
pokračovala strmě do kopců.
Zařadil jsem jedničku
a Tiger zavyl. Kopec strmý jako na
střechu, ale Mercedes to zvládl. Vyjeli jsme nahoru a před
námi byl hustý les.
Neuvažoval jsem, zdali
projedeme. Spolehl jsem se čistě
na jejich znalosti. Snad věděli, kudy se projet dá a kudy ne
- kdyby to nešlo, zastavím.
Hlavonožec mě dirigoval vlevo
a vpravo. Tiger kličkoval
mezi stromy, ale nikde se neotřel tak, aby ulomil větev nebo
pokácel křoví. Zdejší les vypadal jako naše středoevropské,
kultivované lesní kultury, ne jako prales. Nebyly v něm sice
cesty, ale mezi obrovskými kmeny stromů bylo dost místa pro
Tigra. Ujeli jsme tak skoro kilometr, když jsme narazili na
oblast vykáceného lesa. Stromy tu byly zpřerážené, mezi nimi
veliké, hluboké jámy. Nedalo se to projet a musel jsem proto
na kraji té spouště zastavit.
»To udělali tvoji krajané,«
vyčetl mi hlavonožec, ale ne
příliš tvrdě. »Všimli si, že jsme se tu shromažďovali.«
»Ach tak,« uvědomil jsem si.
»Bombardéry Siegfried, nebo
se tu používaly starší typy?«
»To nevím, nemohu vědět
a vlastně nechci vědět,« odtušil
hlavonožec. »Výsledek je vidět dostatečně.«
Vystoupili jsme z auta.
Zanechal jsem Tigra pod korunami
stromů, nebral jsem s sebou nic, než to co jsem měl na sobě.
Museli jsme přes to kilometrové vybombardované pásmo přejít
pěšky. Slunce stále pražilo a já jsem se podivoval, s jakou
lehkostí se hlavonožci lesem pohybovali. Skoro bezhlučně se
ta smečka mláďat mihotala vpravo i vlevo, zatímco pode mnou
neustále praskaly uschlé větvičky.
»Naštěstí pro nás jste dost
hluční,« podotkl Kopffüssler
bez jakéhokoliv emotivního náboje. Prostě konstatoval fakta.
»V našem světě na tom nezáleží,«
odtušil jsem. »Někdy je
dobře, když před námi zvěř včas uteče.«
»Pro vás - nebo pro tu zvěř?«
»Někdy je tomu tak, někdy
naopak,« přikývl jsem. »Je to
lepší pro obě strany.«
Přeskakoval jsem vývraty
a obcházel krátery po bombách.
Hlína se mi drolila pod botami a padala do jam, kde často
žbluňkla do vody. Většina kráterů už byla zatopená.
»Jaké máš číslo?« zeptal se mě
náhle hlavonožec.
»Mám sice také jakési číslo,«
odtušil jsem, »ale u nás
k odlišení používáme raději jména. Známí mi říkají Ota.«
»Tím jste opět blíž k nám,
než zdejší ...lidé,« uvažoval
nahlas hlavonožec. »My také používáme jména. Já se jmenuji
Uaxio, přesněji, to z mého jména zbude, když vynechám všecko
co vy lidé nejste schopní vyslovit. Chceš-li, můžeš mě tak
nazývat.«
Zastavil jsem se na okamžik
a obrátil se.
»Souhlasím. U nás je ale
zvykem podat si přitom ruku.«
Natáhl jsem k němu pravačku.
»Zajímavé,« podotkl. Vzápětí
jsem měl v dlani chapadlo,
které mě na krátký okamžik přisálo dvěma přísavkami. Potom
jsme se opět oba stáhli.
»My se také dotýkáme
končetinami. Až na to, že jich máte
méně než my. A jiné.«
»Nám to stačí - a vy
jistě umíte zacházet s tím, co vám
příroda vytvořila,« usmál jsem se. »Myslím, že to není tak
podstatné. Důležitější než rozdíly ve tvaru končetin je, zda
se dokážeme domluvit.«
»To máš pravdu.«
Došli jsme opět na pokraj
nepoškozeného lesa. Před námi
byla hora, rovněž porostlá lesem. Ale přímo proti nám čněla
strmá skála, ve které se černal otvor jakési jeskyně.
»To je Xijtra, naše největší
hnízdo.«
Vchod byl hlídaný několika
hlavonožci, ale všichni se po
krátkém skřeku Uaxio stáhli. Najednou zmizeli, buďto prostě
zapadli do skrýší, do nezřetelných trhlin ve skalách, či se
jen vtiskli do prohlubní a listy je zakryly. Otvor ve skále
byl volný a my jsme zamířili co malá žlutá povodeň dovnitř.
Byla tam tma. Připravil jsem si
baterku, ale umínil jsem
si nepoužít ji, dokud budu trochu vidět.
»Povšiml jsem si, jak tě ostatní
poslouchají,« nadhodil
jsem po několika krocích.
»Protože jsem matka téhle
rodiny,« zněla odpověď.
Aha! Takže Uaxio není on, ale
ona. Ostatní bytosti ji tu
poslouchají, protože má v jejich hierarchii větší váhu. Toho
už jsem si všiml v hořící pevnosti Krvavá skála. Také tam
ji
všichni poslechli na slovo. K mému štěstí, protože právě ona
jako první přistoupila na vyjednávání.
Chodba se zatáčela doprava
a světlo, které sem padalo ze
vchodu, zesláblo tak, že jsem přestal vidět. Upozornil jsem
na to Uaxio a zeptal se jí, zda nebude vadit, když si budu
na cestu svítit.
»Oči bychom s vámi nejspíš
neměnili,« podotkla. »Budiž,
je-li to třeba, osvětluj si cestu. Nám to vadit nebude a vy
světlo potřebujete.«
Rozsvítil jsem tedy baterku, ale
používal ji umírněně,
abych nikoho neoslňoval. Odražené světlo ostatně stačilo ze
tmy vytáhnout obrys chodby. Na několika místech jsme míjeli
tiše stojící Kopffüsslery, ale Uaxio už nepotřebovala žádné
další povely, aby mě nechali na pokoji. Jejich oči ve světle
baterky světélkovaly slabým žlutým světlem.
Náhle obrysy chodby vpředu
zmizely. Chodba tam ústila do
nějaké větší prostory. Byl jsem zvědavý, jak je ta jeskyně
velká, ale potlačil jsem chuť objet ji svítícím kuželem své
baterky. Svítil jsem si jen na cestu.
»Jsme na místě,« řekla Uaxio.
Nahoře se trochu rozsvítilo.
Nebylo to přirozené světlo,
tohle bylo modravé, jako měsíční - a sotva o málo
silnější.
Ale vzhledem k tomu, že jsem si zvykl na tmu, mi dostatečně
osvítilo celou jeskyni.
*****
Hlavonožců tu byly - snad
tisíce. Takže jsem se dostal
přímo do jejich hnízda. Bude to hnízdo zmijí?
Uaxio vydala několik nepříliš
hlasitých skřeků. Odpovědí
bylo několik jiných, stejně slabých. Diskuse nebyla natolik
bouřlivá, jak by se dalo očekávat, bohužel se vedla v jejich
řeči, jejíž smysl jsem vůbec nechápal.
Stál jsem a mlčel. Nejprve
se museli dohovořit oni mezi
sebou oni. Jakmile do rozhovorů vtáhnou i mne, mohl bych si
oddechnout. Zatím mi nezbývalo než cvičit se v trpělivosti.
»Sdělila jsem jim, že jsi teprve
nedávno přišel z vašeho
světa, který nazýváte Země. Je tomu tak?« promluvila na mě
po chvíli opět Uaxio.
»Ano, je tomu tak,« potvrdil
jsem to.
»U vás žije početně mnohem více
lidí z vašeho druhu, než
z našeho, je tomu tak?« ozvalo se zřetelně ze sálu.
»V našem světě jsme myslícími
bytostmi jedině my,« řekl
jsem. »Váš druh se u nás vůbec nevyskytuje. O dalších typech
bytostí se vedou spory, zda jsou myslící nebo ne.«
»Které typy bytostí máš na mysli?«
»Delfíny,« odtušil jsem. »Žijí
ve vodě, ale nepoužívají
ani nástroje, ani řeč. Nemůžeme se s nimi domluvit, ale máme
dojem, že oni se mezi sebou domlouvají.«
»Všechna zvířata se mezi sebou
domlouvají,« ozvalo se.
»Ano, jistým způsobem. Ale na
vzájemnou komunikaci je to
nedostačující.«
»Třeba jim jenom nerozumíte,«
nadhodil další. »My s vámi
musíme používat váš pomalý a primitivní způsob předávání vět
a přece vás nepovažujeme za nemyslící.«
»Pokoušeli jsme se analyzovat
veškeré projevy zvířat,«
opáčil jsem. »Nikde jsme ani my ani naše stroje nerozpoznali
žádné stopy inteligence. Vy tu máte i jiné myslící tvory než
jste sami?«
»Zajisté,« ozvala se odpověď.
»Museli jsme je přesunout
co nejdál od vašich lidí, jinak by nám je vyhubili. Nazývali
je Kleinkuh a Grosswolf. Prvé z nich zabíjeli a jedli,
druhé
zabíjeli jen tak.«
»Slyšel jsem to jinak,« namítl
jsem. »O prvním druhu mi
nikdo nic neřekl, ale Grosswolfové prý přepadali auta a lidi
v nich zabíjeli. Jak tomu bylo doopravdy?«
»Grosswolfové žijí v párech.
Jsou dravci a živí se masem
zvířat, ale s námi odjakživa vycházeli v dobrém a když
jsme
jim vysvětlili, že lidé nejsou zvířata a mají inteligenci,
respektovali je. Ovšem pouze do chvíle, kdy je lidé začali
zabíjet. Ty bytosti žijí v párech, přitom jsou na sebe
citově velmi vázané. Když jeden z nich zjistil, že mu lidé
zabili partnera, mstil se. Tak jsme to pochopili, ale aby
nedocházelo k dalším tragédiím, odstěhovali jsme je všechny
daleko od oblastí lidí do hlubokých lesů.«
»Takže mi i v tomhle
lhali,« kvitoval jsem klidně.
»Ano, ale lhali ti tvoji krajané.«
»To jsem pochopil už dřív.«
»Co s tím budeš dělat?«
zněla další naléhavá otázka.
»Nevěřit tomu,« odtušil jsem.
»A ty sám - také lžeš?«
»Jen když musím.«
»Co to má znamenat? Jaký důvod
můžeš mít k ospravedlnění
jakékoliv lži?«
»Kdybych své smýšlení vyjádřil
vždy pravdivě a nahlas,
zabili by mě,« odvětil jsem.
»U vás se zabíjíte - pro
pravdu?«
»Zločinci zabíjejí i proto.
Opakuji, do vašeho světa se
dostali jako první zločinci. Chtějí po mně, abych se přidal
do jejich hnízda. Kdybych řekl ne, zabili by mě. Já jsem jim
dal podmínku, že si to tady nejprve prohlédnu. Domnívali se,
že souhlasím, proto mi dali auto, abych to měl jednodušší.
Ale já s nimi souhlasit nebudu.«
»A pak tě zabijí?«
»Ano, kdyby na to přišli. Proto
jsem vás hledal. Chtěl
bych být užitečný dříve než mě zabijí, neboť se domnívám, že
se s vámi domluvím.«
»Ale - můžeme ti věřit, když
umíš lhát?«
»Nemusíte,« pokrčil jsem rameny.
»To není otázka rozumu,
ale víry. Nezastírám vám, že lhát umím, nezastíral jsem ani
to, že jsem dva vaše kamarády zabil.«
»To nebylo vraždění, ale obrana.
Uznali jsme to.«
»Ano, já to tak cítím. Chtěli mě
zabít a já jsem zabil
je, toť vše. Kdyby se se mnou chtěli domluvit, dopadlo by to
úplně jinak.«
»To ale nebylo možné, protože
jste byli dva. A ten druhý
s tebou byl starý vrah, který si smrt zasloužil.«
»O tom nic nevím. Člověk, který
byl se mnou, mi byl tady
přidělen, aby mě doprovázel. O tom, že by vraždil, nevím.«
»Ten případ jsme už
prošetřovali. Podle pachových stop
jsme zjistili, že šlo o známého nebezpečného zabijáka. Tvoje
pachové stopy byly nové, ale když jsme je srovnali, souhlasí
všechno s tím, jak jsi tvrdil. Proto ti věříme.«
»Promiňte mi mou zvědavost, ale
co byste mi mohli sdělit
o muži, který byl tak dlouho se mnou? Nezjistil jsem, že šlo
o vraha.«
»Neměl jsi ani možnost to
zjistit, ale my víme o většině
lidí, co kdo z nich provedl zlého. Máme na to cosi podobného
strojům, takovým, jaké například vy používáte pro cestování
po našem světě. My máme stroje jiného druhu.«
»I na naší Zemi máme stroje,
které si pamatují.«
»Němci zde nic takového nemají.«
»My jsme je vynalezli až po
jejich útěku.«
»Nemáme teď čas srovnávat je.
Důležité je, že stroje nám
podaly o tobě svědectví. Můžeme ti věřit.«
»Díky za důvěru,« odtušil jsem.
»Musím ti poděkovat, ty
jsi vůbec první pochopila, že patřím k jiné skupině.«
»Napadlo mě to, jakmile jsi
poprvé promluvil a daroval
jsi volnost našemu mláděti. Řekl jsi přitom něco, čemu jsem
neporozuměla. Napadlo mě, že to bylo jinou řečí a že možná
ani nejsi Němec.«
»Byla to pravda,« přikývl jsem.
»Patřím k národu, který
s Němci sousedí a má s nimi dlouholeté zkušenosti.«
»Jsou-li vaše zkušenosti stejné
jako naše, pak se naopak
já nedivím, že jsme ti byli milejší.«
*****