Agent mimozemšťanů
Uaxio mě potom zavedla
dál do jeskynního labyrintu. Byli
jsme ve skále už velice hluboko a ještě jsme sestoupili níž.
Konečně jsme se ocitli v menší jeskyni, spíš kobce. Bylo zde
světleji - uprostřed stál modravě světélkující kámen, takže
tu bylo vidět jako při měsíčním úplňku.
»Je to divné, ale mohl bys nám
pomoci, dokonce významně
pomoci,« řekla pomalu, jakoby zamyšleně Uaxio. »Nebylo by to
ovšem nijak jednoduché a především by to znamenalo, že budeš
muset - zabít člověka. Jednoho z vás.«
»Nešlo by to bez zabíjení?
Zaslouží si to?«
»Zda si to zaslouží? Člověk,
který všechno zlo způsobil,
si už dávno zasloužil smrt. Kdyby bylo možné obejít se bez
ní, sami bychom byli raději.«
»Myslíš tedy - podniknout
atentát na Hitlera?«
»Ne,« odtušila Uaxio. »Jedná se
o muže číslo Dvě. Mužem
číslo jedna je sice Adolf Hitler, ale ačkoliv se tváří jako
vládce, není tím nejhorším. Jde nám o jiného.«
»Kdo je to? Myslíte si, že ho
znám?«
»Jsme si skoro jisti, že ne.
Jmenoval se Ernest Norden.«
Zamyslel jsem se.
»To jméno mi opravdu nic neříká.«
»Ve vašem bývalém světě nikdy
nic neznamenal. Byl vědec,
ale to bylo asi tak všechno. Jeho pokusy s rozpadem hmoty se
ovšem projevily až u nás a tak na něho nasměrovaly pozornost
našich vědců. Norden byl proto první s kým se ve vašem světě
setkali a s kým navázali kontakt. Setkali se s ním
a dali mu
svou důvěru, ale on ji zneužil.«
»Moment,« nerozuměl jsem tomu.
»Vy jste už kdysi v našem
světě byli? Jak jste se tam dostali?«
»Otvorem, který jsme dokázali
vytvořit. Propustí, která
spojuje naše světy. Dveřmi do vašeho vesmíru.«
»Slyšel jsem, že to je vynález
německých vědců,« mračil
jsem se. »To by ale znamenalo - další lež!«
»Ano,« přikývla Uaxio. »My jsme
vytvořili tuto propust.
Pozvali jsme k nám na návštěvu jednoho vědce z vašeho světa.
Zajímal se o ni - a my jsme mu ji bez zdráhání ukázali.
Pak
jsme ho naučili, jak s ní zacházet. A on - on nás
podvedl.«
»A zneužil propust k tomu,
aby do vašeho světa dopravil
hordu profesionálních vrahů.«
»Nejen to,« pokračovala Uaxio.
»Postavil si svou vlastní
propust, dokonce několik těchto propustí. Na tom nebylo nic
špatného - sami jsme mu to přece umožnili. Souhlasili jsme
s tím, aby v našem světě našli útočiště jeho lidé, neboť nám
vykládal, že jim hrozí strašlivá přírodní katastrofa.«
»Odplata za jejich zločiny...«
podotkl jsem.
»Ale to jsme tenkrát ještě
nevěděli. Pomáhali jsme jim,
dokonce i tady. Dodávali jsme jim naše stroje, pomáhali jsme
jim stavět si obydlí. Vyhradili jsme jim široké pásmo kolem
jejich osady Nový Berlín, aby mohli pěstovat rostliny pro
svou obživu. Některé rostliny jsme vymysleli a vytvořili jen
podle jejich potřeb. Salámovníky, chlebovníky, naftu i máslo
mají od nás. Nebylo to někdy snadné. Například naftovníky by
v přírodě rozhodně samy od sebe nevznikly, jejich hořlavost
by je velmi rychle z přírodního výběru vyřadila, ale nám se
všechno podařilo a my jsme jim rádi pomohli.«
»Takže - zprvu s vámi
jednali v dobrém!«
»Ano. Netušili jsme žádné
nebezpečí - až jsme jednoho
dne zjistili, že propusti něco blokuje. Nejprve jsme museli
vyloučit chybu na naší straně, ale brzy jsme se přesvědčili,
že nejde o chybu, ale o úmysl. Aforxita vesmírů způsobuje,
že mezi dvěma vesmíry může být otevřena jen jediná propust.
Těžko bych ti vysvětlovala, co to je a jaký fyzikální význam
to má. Důležité je, že jedna zapnutá propust blokuje všechny
ostatní. Ernest Norden nám dokonale a natrvalo zablokoval
možnost spojit se s vaším vesmírem.«
»Nejspíš nechtěl, abyste se
o naší Zemi dozvěděli pravdu
a odhalili ho jako zločince a lháře.«
»Ano, teď už je nám mnohé
jasnější než na počátku. Jenže
jemu šlo o více, než jen o tohle. Když jsme ho požádali, aby
podle předchozí dohody vypínal propusti, neboť i my chceme
dělat pokusy, zatvářil se udiveně. Popíral, že jeho propusti
jsou zapnuté a tvrdil, že ta chyba musí být u nás. Navrhoval
nám dokonce výměnu expertů. Naši vědci by měli zkontrolovat
jeho propusti a naopak jeho spolupracovníci se měli pokusit
hledat a najít chybu u nás.«
»Vy jste tenkrát byli rovněž
v začátcích, že ano?«
»Tak jak říkáš. Věřili jsme mu.
Ukázalo se, že jeho lidé
nebyli vědci, ale - sabotéři. Pokusili se zničit naše stroje
výbušninami a podařilo se jim to, takže jsme na čas ztratili
možnost vstupu na Zem úplně. Naše vědce zatím nařídil Ernest
Norden zajmout a zabít.«
»A tím začala válka v tomto
světě...« došlo mi.
»Ano, od toho dne se datuje naše
nepřátelství. Němci nám
náhle rozvrátili všechna hnízda, o kterých z dob míru věděli
- pobili tisíce našich mláďat, postříleli vědce. Museli jsme
se před nimi ve vlastním světě začít ukrývat! Založili si tu
velkochov lidí, rychle zvyšovali svoje počty a úměrně k tomu
rozšiřovali i svou oblast. Nás zaháněli jako zvěř.«
»Přesně to samé chtěli dělat
u nás. Volné místo pro sebe
chtěli získat vyvražděním původních obyvatel - a jak vidím,
tady v tom pokračovali. Jenomže u nás se jim to nepovedlo.«
»Pak snad pochopíš, že jsme se
nakonec rozhodli vyhubit
všechny Němce.«
»Pochopil bych to - ale
nesouhlasím.«
»Nestačí nesouhlasit,« podívala
se na mě Uaxio. »Kdybys
nám pomohl zničit Nordena a jeho vědce bez zničení německého
národa, bylo by to lepší. Ale my už nemůžeme čekat. Také náš
národ má právo na život. Naše počty jsou sotva poloviční než
před počátkem toho osudného zabíjení. Už jsme započali akce,
které by měly skončit úplným vyhubením lidí.«
»A nemohli byste je zastavit...«
»Nemohli,« podívala se Uaxio na
mě zpříma. »Začali jsme
používat zbraně, které jsme před nespočetnými věky zakázali.
Museli jsme proto zrušit některé prastaré přísahy. Nebylo to
jednoduché, ale pochopili jsme, že nám jde o bytí a nebytí.
Přísahy jsme zrušili a teď to zastavit nemůžeme - ledaže by
se pozemšťané vzdali. Zkus je přesvědčit, že jejich odpor je
marný. Kolik jich přesvědčíš, tolik jich možná přežije - ale
budeš si muset pospíšit. Do nedávna jsme s nimi bojovali jen
v lesích na našem území. Teď jsme začali pronikat do jejich
měst. Konečné vybíjení lidí už započalo.«
»Bude to velice obtížné. Jsem
sám proti miliónu a zdejší
lidé mi ke všemu nevěří. Nemůžete trochu posečkat?«
»Jistě to bude obtížné, to víme.
Ale trochu ti to můžeme
usnadnit. Ovšem jen tehdy, budeš-li chtít.«
»Myslíš si snad, že nechci?«
»Věřím ti. Ale my bychom tě
mohli vybavit něčím, co jsme
sami donedávna nepoužívali. Jenomže - to by trochu pozměnilo
tvou současnou lidskou podstatu.«
Myslím, že jsem trochu zbledl.
»V jakém smyslu?«
»Navenek se to neprojeví, ale
získáš možnosti, jaké jsi
dosud neměl. Dokážeme ti přidat orgány, jaké ve vašem světě
nemá žádný člověk.«
»Nemyslím, že bych o něco
takového stál.«
»S tím jsme počítali. Můžeš
odmítnout, ale pak budeš mít
velice ztíženou pozici, protože tvůj protivník Norden tyhle
výhody má a bude pro tebe příliš nebezpečný. Nebude to lehké
ani s našimi výhodami - bez nich je atentát pro neupraveného
člověka téměř sebevraždou. Rozhodni se.«
Zůstal jsem stát jako zkamenělý.
Nevím proč, náhle se mi
před očima objevila celá má pozemská rodina. Moje žena Eva,
dva kluci, čtyřletý Jaroslav a tříletý Jiříček. Až se k mým
drahým někdy vrátím, už bych to nebyl já. Ale - nejprve budu
muset udělat všechno, abych se vůbec vrátil.
»Když je to tak, jak říkáš, budu
muset souhlasit,« řekl
jsem trochu přiškrceně.
»Věděla jsem, že budeš
souhlasit,« řekla Uaxio. »Napij
se - to ti pomůže.«
Podala mi misku s jakousi
tekutinou. Na první ochutnání
byla trochu nakyslá, ale nic nepříjemného.
Vypil jsem ji naráz.
Uaxio mě zachytila, když jsem se
pomalu začal skládat na
kamennou podlahu jeskyně...
*****
Probouzel jsem se pomalu. Ležel
jsem v lese a nade mnou
se rozprostíraly obrovské zelené koruny stromů. Měly velice
zvláštní listí - dlouhé čepele, zakroucené do spirál. Barvu
měly poněkud jinou než je obvyklé u nás, tmavší a trochu do
modra, asi tak jako barva jehličí.
Hmatem jsem zjistil, že jsem
zabalený do jakési podivné
látky - vzdáleně připomínající kožešinu.
Rozhlédl jsem se.
Vedle mě seděla Uaxio. Seděla
- to nebylo to pravé slovo
- ale jak jinak bych to mohl vyjádřit? Vztyčená nebyla, ale
neležela, tak napůl vzpřímeně. Prostě seděla.
»Guten morgen,« popřála mi.
Odpověděl jsem jí, ale ještě se
mi trochu motala hlava,
zvlášť když jsem se pokusil nadzvednout.
»Ještě chvilku lež, zhluboka
dýchej a dívej se výš.«
Napomínala mě jako lékař
pacienta. Nejspíš to ani nebylo
daleko od pravdy.
»Takže - jsem už upravený?«
zeptal jsem se.
»Ano,« odtušila. »Zvenku to není
znát, ale ode dneška si
budeš pamatovat podstatnou část našeho vědění, neboť jsme ti
trochu zvětšili paměť.«
Ano, to jsem si uvědomoval.
Najednou jsem rozuměl nejen
principům hvězdné brány, spojující oba vesmíry, ale také mi
bylo jasné, co se mnou vlastně udělali.
Zvětšení paměti byla
nejdůležitější změna. Nebylo to jen
zvětšení, ale současně naplnění vědomostmi. Dokonale jsem na
první dojem odlišoval své dřívější vzpomínky a znalosti od
nových. Upřímně řečeno, toho bych nemusel litovat. Ale to se
netýkalo dalších orgánů voperovaných v blízkosti srdce - ty
byly podstatně větším zásahem. Ano, byly výhodné. Ale bylo
v tom něco - odpuzujícího.
»Paměť, tacuky - a quro.
Nic víc?« zeptal jsem se.
Neměl jsem pro to odpovídající
slova ani v němčině, ani
v češtině, také jsem byl odkázán pouze na zvuky, které jsem
mohl vyslovit - a vnímat.
»Vidím, že už o tom víš,«
řekla Uaxio. »Quro je velice
silná zbraň. Budeš se ji muset naučit dokonale ovládat, abys
ji nepoužíval zbytečně.«
»Ano, vím,« přikývl jsem.
»Nechci přece zabít každého,
koho potkám, nebo komu podám ruku.«
»To se snadno naučíš. A teď
už můžeš vstát - přeměna je
skončena.«
Posadil jsem se
- a pomalu jsem se vyhrabal z podivné,
měkké látky. Byla cítit sirovodíkem, jako ostatně všechno,
ale už jsem si na pach hlavonožců zvykl.
Dvacet metrů od nás stál
zaparkovaný Tiger, tak jak jsem
jej tam včera zanechal. Ano, mezitím uplynul celý den. Věděl
jsem to naprosto bezpečně. Ostatně - mohl bych teď podobnou
operaci provádět i sám.
»Zopakuj si, co máš udělat,«
připomněla mi Uaxio. »Máš
to uložené ve své nové paměti, ale ne tak trvale, jako jiné
znalosti. Uvědom si to - jen tak to nezapomeneš.«
Uvědomil jsem si to.
Musím zlikvidovat Ernesta
Nordena. Buď ho zabít nebo ne,
to je moje věc, ale musím mu znemožnit dál blokovat hvězdnou
bránu. Pokud k tomu dojde, získají opět vládu nad bránou ti,
kdo ji vymysleli. A Německá branná moc přijde o další zbraň,
srovnatelnou jedině s atomovou bombou - jen mnohem horší.
»Ano, vím už všechno,« kývl jsem
a vstal.
Uaxio se také vztyčila. Jedním
chapadlem uchopila měkkou
izolační podložku, na níž jsem dosud ležel, dalším chapadlem
ji srolovala do malého balíčku a vložila si jej pod chapadlo
- jako my lidé pod paži. Až teď jsem si uvědomil, že nemohu
tyto tvory zařazovat k pozemským chobotnicím. Kromě rozumu
se od nich lišili i dalšími znaky. Například tím, že neměli
osm chapadel, ale devět. Stranová symetrie, na jakou jsme my
lidé na Zemi zvyklí, pro ně neplatila.
»Budeme na tebe myslet,« řekla
tiše. »Pevně doufám, že
nejsi stejný, jako Norden.«
»Neboj se. Nejsem jako on.«
Zmizela mi mezi listím
nejbližších keřů. Neslyšně, bez
nejmenšího zvuku. Devět chapadel je jemnější nástroj než dvě
tlusté nohy s těžkýma botama. Pode mnou při chůzi praštěly
uschlé haluzky, Kopffüsslerové se lesem pohybovali nehlučně,
skoro jako přízrační duchové. Před mnoha tisíciletími byli
lovci podobně jako pračlověk. Pračlověk si svou neohrabanost
kompenzoval nástroji a zbraněmi - jen tak si mohl troufnout
na mohutné kolosy mamutů a nosorožců. Hlavonožci lovili bez
pomůcek - a přece se vyvinuli do rozumných bytostí, aniž by
potřebovali tolik strojů, na nichž je postavena civilizace
nás lidí. Je strašná tragédie, že tyto dvě civilizace stály
proti sobě, místo aby si navzájem pomáhaly. Ale kdo na tom
má vinu? Hlavonožci jsou v tomto směru jako lilie. Za celé
střetnutí mohou lidé - přesněji, nesmírná nadutost Teutonů.
Došel jsem k Tigrovi. Byl
ještě studený, protože stál ve
stínu a sluníčko teprve vycházelo.
Sluníčko? Ano, vypadalo skoro
stejně jako to naše. Jenže
stejné nebylo. Ani ten svět, který mě obklopoval, nebyl naše
Země a nepatřil nám, lidem. My jsme tady vetřelci, které je
třeba vyhubit.
Ano, musím si pospíšit. Protože
jen já mám jakousi malou
naději, že aspoň část těch zdejších nadutých vládců převedu
na naši stranu hvězdné brány. Ti co tu zůstanou nebudou mít
budoucnost nijak růžovou.
Nastartoval jsem Tigra. Rozvinul
jsem mapu a pomalu jsem
se podle ní rozjel. Možná bych ji nepotřeboval, věděl jsem
přece o každé skále na této jediné pevnině... Ale musel jsem
jet podle německé mapy, protože to bylo součástí plánu.
Plánu, vymyšleného nepozemšťany
- proti mým krajanům.
Tiger si spokojeně broukal
a já jsem jel lesem. Nemusel
jsem se teď starat o hlavonožce. Věděl jsem, že mi nikdo
z nich nevstoupí do cesty, nikdo na mě nehodí Stalinovu
láhev, nikdo mi nenastraží minu v podobě figury napěchované
íxisem, nikdo mě neohrozí ani qurem. Zbraní, kterou
nejspíše
právě v této chvíli Kopffüsslerové likvidují německé obrněné
vozy, tanky a pevnosti v okolí Essenu. Zbraní, kterou kdysi
jejich předkové zavrhli jako nečestnou, ačkoliv pro ně není
tak ničivá jako pro lidi. Zbraní, kterou bych jistě zemřel,
kdybych nepoložil jejich mládě a nepustil je. Musel jsem se
obdivovat Uaxio, že proti mě quro nepoužila, ačkoliv jsem
ohrožoval její péči svěřená mláďata. Možná jako jediná včas
pochopila, že je nechci a nebudu zabíjet.
Pokračoval jsem v šílené
jízdě lesem. Tady trochu pomalu
a pozor na bažiny, abych nemusel dál pěšky. Bažiny na mapě
zakreslené nebyly - lidská noha sem ještě nevstoupila a mapa
byla nejspíš vytvořena podle leteckých snímků. Za kopečkem
je step porostlá trávou, kde pojedu rychlostí sto čtyřiceti
kilometrů v hodině, i když tam není žádná silnice.
Všechna okna Tigra byla
otevřená. Nejen proto, že jsem
už nepotřeboval pancíře, ale především aby se mi z kabiny co
nejdříve vyvětral zápach zkažených vajíček - sirovodíku. Ne
že by mi vadil - už jsem si zvykl. Ale Němci by mohli získat
podezření, které by nebylo daleko od pravdy.
Ujížděl jsem v jednom zátahu
několik nekonečných hodin.
Zpočátku lesem, potom stepí, pak opět krátce lesem a nakonec
aspoň dvě hodiny po břehu kouzelného jezera Blaurhein. Bylo
větší než Švýcarsko, obklopené písečnou pláží, po které jsem
mohl jet naplno. Nic mi nestálo v cestě a písek byl mokrý,
slehlý a tvrdý.
Na jižním cípu jezera písečná
pláž končila u strmé skály
s vějířem podivných otvorů nahoře.
Podle německých map to mohla být
jen pevnost Rheinfall,
nejzazší výspa území Bavorska.
Pevnost neměla obklopující zeď,
protože nebyla postavena
na silnici. Zajel jsem před její vchod a vystoupil.
Těžký pancéřový vchod byl
otevřený. Hned za otevřenými
vraty byla střílna s velkorážným kulometem. Jeho hlaveň však
mířila šikmo vzhůru, takže jsem se jí nemusel obávat.
Vedle kulometu ležely křížem
přes sebe dvě postavy. Byli
to dva mladí chlapci v uniformách Wehrmachtu. Po obličejích
jim lezli brouci a svými kusadly rvali zbytky hnijícího masa
z lebek. Vzduch byl plný nasládlé vůně rozkladu.
Věděl jsem, že pevnost
Rheinfall byla dobyta před třemi
dny. Padla bez boje, dokonce bez jediného výstřelu. Z osádky
nezůstal naživu ani jeden muž. Udělalo se mi trochu nevolno,
když jsem viděl ty mladé chlapce, pomalu se měnící v kostry.
Musel jsem je překračovat, abych se dostal dál. Hledal jsem
velitele. Našel jsem ho na polním lůžku. Smrt ho zastihla ve
spánku - pro německého vojáka smrt jistě ponižující.
V jeho kanceláři jsem našel
deník. Vzal jsem jej s sebou
a stejnou cestou jsem pevnost opustil. Nedělal bych to - ale
právě ten deník byl součástí plánu hlavonožců.
Tiger vyrazil podél západního
břehu jezera. Brzy narazil
na další pásmo, pokryté krátery od bombardování. Byly mnohem
čerstvější než krátery u hnízda Xijtra, ale i v nich už
byla
voda, jak jsem viděl.
Zamířil jsem od jezera jižně
a Tiger začal šplhat nahoru
do kopce. Rostl zde opět les, kde se mi jelo dobře, protože
vzdálenost mezi stromy byla mnohem větší než je zvykem u nás
na Zemi. Zabočil jsem na východ. Potřeboval jsem přejet jen
nevysoký hřeben, abych se dostal na další německou silnici.
Slunce však už dokončilo
půloblouk nad mou hlavou. Brzy
zapadne - a nastane tma. Měl bych si buďto pospíšit, nebo se
někde na vhodném místě uložit k odpočinku.
Brzdy - brzdy. Tiger se
kymácel, jak pod jeho šesti koly
povolovaly drny a hrnuly se za ním jako malá lavina. Sešup
jako ze střechy - ale nic, co by šestikolový stroj nezvládl.
Dole byla jasná, světlá betonová silnice.
Zpozoroval jsem, jak se proti mě
stáčí několik tankových
hlavní. Kdosi tam dole pískal na píšťalu poplach.
»Nestřílejte!« vykřikl jsem, jak
jsem mohl nejvíce.
Nebylo toho třeba. Německý voják
přece nebude střílet na
obrněný Mercedes. I když přijíždí z pustiny, odkud by ho asi
nikdo neočekával.
*****