»Tak to jste vy,« prohlížel mě pátravě sturmbannführer, ke kterému mě přivedli dva strážní se samopaly.
       »Ano, to jsem já. Čech ze staré Země. Ale obávám se, že vám nenesu dobré zprávy.«
       Řekl jsem to dost unaveným hlasem. Ten tón jsem nemusel nijak hrát - utahaný jsem byl.
       »Poslední zpráva o vás byla prý z pevnosti Divoká svině. Pak jste prý vyjel do pevnosti Šedá tlama a tím veškeré vaše stopy zmizely. Kudy jste proboha jezdil?«
       »Projel jsem pevností Šedá tlama i Krvavá skála,« hlásil jsem po pravdě. »Obě tyto pevnosti byly dobyté Kopffüsslery. Proto jsem jimi projel bez zastavení a myslím si, že kdybych zpomalil, asi bych teď s vámi nemluvil.«
       Také to byla čistá pravda - alespoň v případě pevnosti Šedá tlama, kde nebyla chápající matka Uaxio.
       »Projel jste jimi? Proboha jak?«
       »Ano,« přikývl jsem. »Uvnitř bylo množství Kopffüsslerů. Všiml jsem si jich a projel pevnostmi na plný plyn. Naštěstí byly jejich brány otevřené. Obávám se, že jsem pro posádky nemohl nic podniknout.«
       »Je to zázrak, že jste vůbec naživu!« vybuchl důstojník. »Jak vás to mohlo napadnout?«
       »Upřímně řečeno, zaskočili mě tam,« sklonil jsem kajícně hlavu. »Když už jsem vjel branou dovnitř, bylo mnohem lepší přidat plyn než zastavovat a otáčet. To bych nestihl.«
       »Jistě,« zabručel sturmbannführer. »Našinec by na vašem místě pravděpodobně zastavil a zahájil palbu.«
       »To bych tam nejspíš zůstal,« zavrtěl jsem hlavou.
       »Ano, ale bylo by to pochopitelnější.«
       »Možná ano, jenomže jsem zůstal naživu. Z mého hlediska je pochopitelnější tohle.«
       »Ano. Ale pořád nechápu, jak je to možné. A když už jste projel Krvavou skálou, proč jste nedojel do Frankfurtu?«
       »Protože se mi do cesty v jednom místě postavilo celé hejno hlavonožců,« opáčil jsem.
       Vytáhl jsem z kapsy nad kolenem mapu, rozložil na kapotu auta a nalistoval na potřebném místě. Byla tam pochopitelně dost ohmataná.
       »Tady stáli,« ukazoval jsem. »Nenapadlo mě nic lepšího, než sjet s cesty a ustoupit sem nahoru. To byla asi jediná cesta, kterou mohl Tiger vyjet.«
       Ukázal jsem mu na pláň s lesem.
       »Vy jste po nich ani nevystřelil?« podíval se na mě se směsicí údivu a pohrdání.
       »Upřímně řečeno, nevystřelil,« přiznal jsem. »Měl jsem v té chvíli plné ruce volantu a měl jsem co dělat, abych se s autem nenaboural do některého stromu.«
       »To není možné! To byla ta největší pitomost, jakou jsem kdy slyšel!« vybuchl sturmbannführer. »Tam v těch místech má být jejich město, které pořád nemůžeme zničit! Žádného jste tam nepotkal? Nevykládejte mi tady pohádky!«
       »Ne,« tvrdil jsem. »Žádné město na mapě není, žádné jsem neviděl. Jel jsem lesem přes osm hodin a nezpozoroval jsem nic podezřelého. Byl tam klid a nezvyklé ticho. Pak jsem se zastavil - asi tady,« ukázal jsem mu na mapě. »Byla už noc, musel jsem se vyspat.«
       »Vždyť je to sotva pět kilometrů od Rheinfallu!«
       »Tam jsem byl až ráno. V tom lese jsem zastavil a usnul, už jsem to za volantem nemohl vydržet. Nechtěl jsem zapínat reflektory, abych na sebe nepřilákal nežádoucí pozornost.«
       »Tak nevím, jestli jste tak naivní - ale kliku máte, to musím potvrdit. Zastavit a spát jen tak v lese, když máte na dosah pevnost! Pouhých pět kilometrů!«
       »Ta by mi nepomohla,« řekl jsem. »Pevnost Rheinfall byla plná mrtvol. Ale Kopffüsslerové tam také nebyli, takže jsem vám přinesl velitelský deník, abyste mi uvěřili, že jsem tam byl. Tady je,« a vytahoval jsem sešit z další kapsy.
       »Ukažte!« natáhl pro něj sturmbannführer ruku. Chvíli si jej pozorně a udiveně prohlížel.
       »Zdá se, že máte pravdu,« řekl po chvilce. »To znamená, že pevnost Rheinfall také padla. Budeme to muset ohlásit na velitelství. Jste si jist, že to nikdo nepřežil?«
       »Myslím, že jsem tam nadělal dost hluku, ale kromě mě se tam nic ani nepohnulo.«
       »Tak proto smrdíte jako oni,« nakrčil nos.
       »To je možné, v té pevnosti byl hrozný puch,« přisvědčil jsem. »Ale přiznám se, došlo mi to až teď. Víte, bylo to tak otřesné, že...«
       »Člověče, jste sice vojenské embryo, ale kliky máte dost pro celý pluk. Poslouchá se to málem jako hrdinská sága. Kam jste měl namířeno teď?«
       »Do Essenu,« ukazoval jsem mu na mapě. »Trochu jsem tady bloudil, ale nakonec jsem cestu našel.«
       »A místo abyste dojel do Essenu, narazíte na nás. Není to jen další důkaz vaší neuvěřitelné kliky?«
       »Proč?« divil jsem se.
       »Protože - včera večer Essen padl. Ty bestie pronikly za brány, jak - to nikdo neví. Myslím, že unikly dva, možná tři pluky vojska. Civilisté tam nejspíš zůstali všichni.«
       »Vy jedete odtud?« podíval jsem se na něho překvapeně.
       »Ano,« kývl důstojník. »Myslím, že vám teď nezbývá nic jiného, než pokračovat s námi na Stuttgart.«
       »Upřímně řečeno, cestování jsem si představoval jinak,« řekl jsem s nelíčeným povzdechem. »To mě z cestovní horečky nadobro vyléčilo.«
       »Nedivím se vám,« mávl rukou důstojník. »Zařaďte se teď za můj vůz, dál pojedete pod ochranou Wehrmachtu.«
       »Díky, sturmbannführere,« kývl jsem hlavou.
       Za malou chvíli se kolona tanků a obrněných vozidel dala opět do pohybu.
       Byl jsem pod ochranou Wehrmachtu - nebo byla tato kolona Wehrmachtu pod mou ochranou?
       K pevnosti U tří vrahů jsme dorazili z třetí strany.
       Jak je tomu dávno, co jsem do ní přijížděl poprvé, ještě s Karlem? Odjížděli jsme od ní směrem na Hamburk, kdežto od Essenu přijížděla podobná kolona Wehrmachtu, která nás bez pardonu vyhnala do německého lijáku. Teď jsme přijížděli se vší parádou Německé branné moci - a místa bylo dost, protože do plného počtu chybělo několik tanků a obrněných vozů.
       Ale já jsem nemínil zaparkovat a ulehčeně si vydechnout, jak velitel kolony předpokládal. Místo toho jsem se zamýšlel pouze najíst a opět vyrazit dál.
       To jsem také udělal.
       »Nezdá se vám, že se příliš opovážlivě spoléháte na své štěstí?« rozhodl se mi to sturmbannführer osobně vymluvit.
       »Do Stuttgartu je to kousek,« mávl jsem rukou. »Říkal jste mi, že hlavonožci jsou soustředěni u Essenu.«
       »Možná máte pravdu a projedete,« řekl důstojník. »Potom se ale zastavte na velitelství ve Stuttgartu a předejte jim tento balíček. Slibujete?«
       »Najdu to?«
       »Budou vás tam čekat. Zavolám jim telefonem. Je nutné, aby tam tento balíček měli co nejdřív. A jak víte, kolona je mnohem pomalejší než osamělé vozidlo.«
       »A kdybych nedojel? Risknete, že balíček zmizí se mnou po cestě a nikdo jej nedostane?«
       »Pak budou muset počkat na mne,« pokrčil rameny.
       »Dobrá, sturmbannführere,« přijal jsem zásilku. »Pomohl jste mi, nemohu vám to odmítnout.«
       Cesta do Stuttgartu proběhla v pohodě. Tiger jel jako hodinky a ještě za světla jsem spatřil siluetu města.
       Na bráně mě opravdu čekali. Balíček jsem předal prvnímu důstojníkovi, který se o něj přihlásil. Na oplátku mi řekl, že mi zajistili ubytování.
       Po vzájemném poděkování jsme se rozloučili a já jsem se jel ubytovat.
       Kdyby tak tušili, že za jakým účelem jedu do Berlína!
       Večer jsem o tom dlouho přemýšlel. Na jedné straně tady pomáhám Wehrmachtu, byť nepatrnou službou. Kopffüsslerové by mi to neměli vyčítat, nedělám přece nic, za co bych se měl stydět. Na druhé straně se chystám vyřídit Nordena, prvního vědce Říše. Nejsem tak trochu schizofrenik?
       Ale - moje spolupráce s hlavonožci bude ve svém výsledku zaměřena k záchraně lidí. Norden je podle všeho padouch, ale i to se pokusím ověřit si přímo na místě.
       Uvědomoval jsem si, že se chystám učinit něco, co mě zde mezi Němci navždy postaví do role špióna, agenta nepřátelské mocnosti. Ale necítil jsem se jako zrádce lidstva. Germáni nebyli v tomto konfliktu stranou, která by byla v právu.
*****