Opouštěl jsem Reichstag
s dobrými pocity. U východu jsem
obdržel svou pistoli Parabellum s ponaučením, že není dobré
chodit po městě s náboji dum-dum. Znamenalo to, že se mi asi
dívali do zásobníku. Odvětil jsem na to, že jsem přiletěl na
přímý rozkaz Vůdce a nestihl jsem přezbrojit, protože náboje
zůstaly v autě, které je teprve na cestě sem. Uznali to, ale
upozornili mě, že si mohu snadno zakoupit balíček normálního
střeliva ve kterémkoliv obchodě s municí. Poděkoval jsem jim
a prohodil, že tak učiním, jakmile budu volný.
Nemělo jistě smyslu chodit po
městě s výbušnými náboji,
které mohou explodovat například už při pádu pistole na zem.
Zašel jsem tedy do nejbližšího obchodu se zbraněmi a vyměnil
náboje za konvenční střelivo. Nenápadného pána, který mě
zvenčí sledoval, to zřejmě uspokojilo. Ale možná, že jsem si
to jen tak namlouval.
Potom jsem zašel do hotelu
Rote Fahne, abych se tam opět
ubytoval.
Recepční mě poznal a hned mi
nabízel stejné apartmá jako
minule.
»Nebylo by tam něco prostšího?«
zeptal jsem se ho.
»Pročpak?« podíval se na mě
recepční udiveně. »Chceme,
abyste se tu cítil spokojeně.«
»Nějakou dobu jsem cestoval
a to víte, zvykl jsem si tam
prostším, skoro bych řekl vojenským podmínkám,« vysvětloval
jsem mu to.
»Ach, ano, to je jiná,« roztál
recepční. »Každý muž musí
v sobě cítit část vojáka.«
Dostal jsem jednodušší
jednolůžkový pokoj. V hotelu Rote
Fahne měl i tento menší pokojík koupelničku a od apartmá
se
lišil snad jen velikostí. Pravda, byla tu jednodušší kovová
postel, ale tvrdší lůžko jsem beztak považoval za přednost.
Vzhledem k tomu, že bylo
teprve odpoledne, rozhodl jsem
se projít se trochu po městě, ale u recepce už na mě čekali
dva pánové od tajné státní policie - Gestapa.
»Potřebovali bychom se vás na
pár věcí zeptat,« začali
celkem zdvořile.
»Beze všeho,« přikývl jsem.
Vyšel jsem s nimi ven. Před
hotelem na nás čekalo šedivé
auto s řidičem. Nasedli jsme a jeli.
»Co vás zajímá, smím-li se
zeptat?« pokusil jsem se opět
s klidem navázat rozhovor.
»To se dozvíte u nás,«
podotkl suše a méně vlídně jeden,
zatímco druhý mlčel.
»Prosím,« pokrčil jsem rameny
a věnoval se vyhlížení na
ulici z okna. Auto nebylo velké a moc toho vidět nebylo.
Zastavili jsme před šedivou
budovou. Vystoupili jsme. Za
dveřmi jsme zabočili na schody, vedoucí dolů. Pěkně děkuji,
řekl jsem si, už je to tady. Výslech ve sklepě.
Zavedli mě do kanceláře. Byla
sice pod úrovní ulice, ale
vypadala normálně a čistě. Posadili mě ale na tvrdou židli,
sedli si proti mě a jen jako mimochodem mi začali svítit do
očí lampičkou.
»Tvrdíte nám, že vaši rodiče
měli vysvědčení o árijském
původu,« začala první otázka.
»Ano,« přikývl jsem. »Několikrát
jsem je viděl.«
»Vzpomenete si, co na něm bylo
přesně napsáno?«
»To sotva,« zavrtěl jsem hlavou.
»Víte, v našem světě je
to jen památka, dokument bez ceny.«
»Opravdu si myslíte, že takové
vysvědčení nemá cenu?«
»U nás - ne,« kývl jsem.
»Tady, v Novém Německu, je tomu
jinak, jak jsem pochopil. Ale v našem světě se na to hledí
jen jako na kuriozitu.«
»A vy sám takové vysvědčení
nemáte?«
»Nemám. Narodil jsem se
v době, kdy se taková vysvědčení
už dávno nedávala a jak říkám, nepřikládá se jim význam.«
»To je ovšem anarchie!« posteskl
si gestapák. »Vždyť vy
u sebe nemáte jediný pořádný doklad!«
»Jak to, že nemám?« naježil jsem
se. »Mám u sebe pořád
svůj průkaz. To u nás stačí.«
»Ale na tom průkazu není nic
napsáno!«
»Jak to, že není?« vytáhl jsem
jej. »Tady je moje foto,
abyste se mohli přesvědčit, zda jsem opravdu ten, za koho se
vydávám. Fotografie je barevná, takže už nepotřebujete údaje
o barvě očí a vlasů. Tohle je moje rodné číslo a podpis.
Nic
víc nepotřebujete. Celé je to zalisované do průhledné hmoty,
takže se na tom nedá změnit ani čárka.«
»Máte tu napsáno, že jste
inženýr. Kdo tomu má věřit?«
»Pokud o tom pochybujete,
pošlete dotaz na počítače naší
školy, ať vám ve své kartotéce zjistí, zdali jsem opravdu na
této škole studoval.«
»Dotazy počítačům?« zarazil se
gestapák.
»Samozřejmě u nás,« uťal
jsem. »Počítače u nás jsou ale
důvtipnější, než si myslíte. Mohlo by se stát, že v telefonu
nepoznáte, zda mluvíte se strojem anebo s člověkem.«
»Vy myslíte, že stroj
v kartotékách něco najde rychleji
než člověk?«
»To bych prosil!« řekl jsem
sebejistě. »Víte vy o někom,
kdo v jakékoli kartotéce najde příslušný list během sekundy?
Tohle dnes u nás dělají jedině počítače.«
»Nemožné!«
»Víte, já jsem totiž odborník
právě přes počítače,« řekl
jsem shovívavě. »Pochopte, mě vysloveně rozčiluje, když vás
vidím, jak se mě zbytečně ptáte na údaje, co by vám kdejaká
mašina hodila na obrazovku během zlomku sekundy, případně za
čtvrt minuty i vytiskla. Jména rodičů, jejich data narození,
případně veškeré jejich zápisy. Na to všechno vám stačí znát
jediné rodné číslo.«
»Možná - pro policii by to
jistě bylo zajímavé.«
»Policie dnes počítače také
používá. Například můžete si
myslet, že jsem tuhle kartičku zfalšoval nebo ukradl. Pak si
necháte od centrální kartotéky poslat můj obrázek, případně
i otisky palců a porovnat. Barevná tiskárna vám to vytiskne
v barvách během čtvrt minuty. I kdybych zfalšoval průkaz, je
nemožné zfalšovat údaje v centrálních kartotékách. Co chcete
víc? Když budete mít počítač s sebou na ulici nebo v autě,
může být přenos dat pomalejší, ale ne víc než o minutu.«
»Jak jsou vlastně ty vaše
počítače velké?«
»Běžný stolní je o trochu
větší než psací stroj. Počítač
musí mít samozřejmě klávesnici, která je trochu větší než co
bývalo u psacích strojů, záleží také na velikosti obrazovky.
Přenosné počítače jsou veliké, aby se daly strčit do aktovky
a přenášet. Když je otevřete, ve víku je obrazovka a pod ní
klávesnice. Menší počítače jsou ovšem dražší.«
Uspořádal jsem jim přednášku
o počítačích, ale trochu se
mi ulevilo. Jde-li jim jen o árijský původ, pak je to dobře.
Horší by bylo, kdyby se vyptávali na časové nesrovnalosti mé
anabáze mezi Hamburkem, Frankfurtem a Stuttgartem.
Pánové poslouchali jako
u vytržení.
Dovedu si představit, jak by se
vám hodilo, mít všechna
data o každém člověku takhle přehledně, pomyslel jsem si. To
by se vám to snadno na všechny dohlíželo!
Nahlas jsem ovšem neřekl nic.
Jen jsem nadhodil, že naše
počítače tu tak brzy zavedené nebudou, leda kdyby brzy došlo
k opětnému propojení Nového Německa se starou Zemí.
»Bude to, bude,« pokýval hlavou
nemluvnější z obou.
Pak se mě vyptávali na všechno
možné o staré Zemi. Zdálo
se mi, že své otázky přizpůsobují tomu, co jim řeknu. Už se
aspoň tak nedivili, když jsem jim na většinu dalších otázek
ohledně mé osoby odpovídal stereotypně, že mě takové detaily
nezajímají, protože: kdo si má pamatovat něco, co ví kdejaká
mašina lépe a přesněji?
»Bylo to opravdu zajímavé,«
prohlásili na závěr. »Ale my
ty vaše chytré mašiny nemáme a pochopte teď vy nás, musíme
kartotéky vést postaru. Takže byste si měl ve vlastním zájmu
aspoň na některé ty detaily vzpomenout.«
»Vždyť já vás chápu,« odtušil
jsem smířlivě. »Já vám teď
řeknu všechno, na co si vzpomenu. Potíž je v tom, že nemusím
některé údaje vůbec znát. Jistě znám vlastní datum narození,
datum své svatby; vzpomněl bych si i na data narození svých
dětí - ale neznám přesně ani jejich rodná čísla. To je přece
věcí počítačů, pamatovat si naše data.«
»To je ale velice nebezpečné,«
namítal gestapák. »Co se
stane, když taková centrální kartotéka, jak říkáte, vyhoří?«
»No tak vyhoří, to je toho!«
»A vy budete bez dokladů.«
»Máte to štěstí, pánové, že jste
narazili právě na mě,«
řekl jsem sebejistě. »Patřil jsem právě k lidem, kteří se na
Zemi starali o data. Jako odborník vám ovšem mohu vysvětlit,
že žádná důležitá kartotéka nesmí existovat jenom na jednom
místě. To by mohlo vskutku dojít k podobnému neštěstí. Proto
musí být důležité kartotéky vždy současně na více místech.
Veškerá data se vždy zapisují do několika naprosto shodných
kartoték a při zničení jedné z nich počítače ihned dotazy
přesměrují jinam a tatáž data obdrží ze záložních kartoték.
Většinou si toho člověk ani nevšimne, pouze lidé jako já, co
mají nad daty dohled, dostanou okamžitě varování, že se děje
něco nepřípustného.«
»Co byste dělal, kdyby
k tomu došlo?«
»Vyhořelý počítač nahradím
novým, kartotéku překopíruji
z nejbližšího dalšího a je to.«
»To přepsání kartotéky ale musí
trvat dlouho.«
»Záleží na tom, zdali se vám pět
minut zdá dlouho. Tolik
potřebují počítače na přepsání dat asi o miliónu lidech.«
Nakonec to vzdali.
»Víte, my jsme už počítačově
řízená společnost,« loučil
jsem se s nimi skoro kamarádsky. »Ale uznejte, že to je pro
všechny výhodné. Lidé nemusí skladovat dokumenty, úřady mají
všechno při ruce a hlavně, je v tom ordnung.«
Ordnung, kouzelné slovo
pro Němce, zejména když se jedná
o policistu - nebo byrokrata. Skoro bych řekl, že litovali,
že se raději nenarodili u nás.
Upozornili mě pak, že za mnou
určitě přijdou další a měl
bych především německým vojenským odborníkům vypovídat pokud
možno pravdivě.
Samozřejmě jsem je ujistil, že
nemám žádný důvod cokoliv
z naší Země zatajovat. Ale současně jsem je ujistil, že znám
pouze data běžně publikovaná, neboť jsem nikdy neměl přístup
k utajovaným skutečnostem.
»Ani na vojně ne?« zeptali se mě
udiveně.
»Ani tam,« pokrčil jsem rameny.
»Naučili nás střílet ze
samopalu a pistole, ale to umí každý voják i tady. Speciální
věci se zbytečně nesdělují těm, kdo nejsou trvale v armádě.«
Nebyla to tak docela pravda, ale
oni si to nemohli hned
na místě ověřit a nezbylo jim, než zklamaně sklapnout.
*****