---

Psancem

---

       Opatrně jsem vyšel na ulici.
       Bylo divné, že mě střežilo tak málo mužů, ale nejspíš mě nepovažovali za nebezpečného. Určitě byli až dosud zvyklí na bezbranné oběti. V mém případě se tedy šeredně zmýlili.
       Nicméně - rozhodl jsem se neriskovat. Následující pobyt v Berlíně by nejspíš připomínal žonglování se třemi hořícími pochodněmi v prachárně s podlahou posypanou střelným prachem a ani v dalších městech to nebude lepší. Všechna města byla přece propojena telefony a v každém byla úřadovna Gestapa.
       V hotelu jsem měl jen pár drobností. Lépe je oželet, než riskovat zatčení. Ale za hotelem stál na parkovišti Tiger. Mohl by mi pomoci dostat se z Berlína.
       Zamířil jsem přímo tam.
       Zřízenec mě z dálky poznal.
       »Copak, copak? Vždyť bude večer!«
       »Jen se trochu projedu,« mávl jsem rukou. »Dnešní večer bude krásně a na západ slunce je lépe se dívat v přírodě.«
       »Zlatá slova!« souhlasil. »Doplnili vám benzín. Budete to platit hned, nebo až s hotelovým účtem?«
       »Co mi poradíte?« obrátil jsem se na něho bezelstně.
       »Radil bych hned. Po menších dávkách to méně bolí.«
       Zasmál jsem se tomu a zaplatil. Stvrzenku jsem jenom tak mechanicky vsunul do náprsní kapsy, nasedl do auta a opatrně vyjel na ulici.
       Zaparkoval jsem před otevřeným obchodním domem, vyhledal oddělení elektro a koupil přenosný radiopřijímač. V oddělení potravin jsem nakoupil především masové konzervy a dvě silné šišky chlebovníků, plodů, které stačilo nakrájet na krajíce. Zdrželo mě to sotva o pár minut. Zatím to ani nevypadalo, že by mě někdo honil.
       Zamířil jsem směrem, který jsem už trochu znal, vyjížděl jsem tudy přece s Karlem. Přejel jsem pár nadjezdů a ocitl se na dálnici směrem na Stuttgart. Čtyřproudová dálnice byla tentokrát pustá. Nic nejelo ani ven ani dovnitř. Tiger letěl na plný plyn, ručička tachometru se ustálila na sto padesáti kilometrech za hodinu. Ale nedělal jsem si iluze, že na mne nemohou čekat kdekoliv cestou. Němci přece dovedli využívat telefony. Doufal jsem, že pevností Postupim projedu v pohodě - a dál se uvidí.
       Z omylu mě vyvedla zavřená brána pevnosti, ke které jsem dorazil k večeru. Svítil jsem, troubil - marně. Napadlo mě, že pevnost mohla být mezitím dobyta, jenže Kopffüsslerové by dobytou pevnost nezavírali. Nakonec jsem sjel s cesty, abych pevnost objel kolem vnější zdi.
       Pro terénní vozidlo jako Tiger to nebyl problém. Cesta kolem zdi sice nebyla rovná, ale bylo ještě vidět a za malou chvíli jsem vyjížděl na opačné straně na silnici. Tam se mi však postavila do cesty hlídka - tři muži Wehrmachtu. Jeden na mě zamířil pistoli a dva samopaly.
       »Halt! Ruce vzhůru!« poručil mladičký pistolník, podle distinkcí teprve scharführer.
       »Co je?« podivil jsem se okázale.
       »Jak to, že jedete tudy?« vyštěkl scharführer.
       »Nemohu za to, že vrata na druhé straně nejsou obsazena. Kdyby mi tam někdo otevřel, vjel bych normálně.«
       »Povídám, ruce nahoru a vystupte si!« trval dál na svém scharführer. »Dál stejně nepojedete. Silnice tady končí.«
       »Proč?« divil jsem se, ale klidně jsem vystoupil.
       »Sundejte si opasek s pistolí a odhoďte jej,« poručil mi scharführer místo vysvětlování.
       Opasek dopadl na zem. Scharführera to trochu zmátlo, asi očekával odpor a ne ochotu, s jakou jsem se zbavoval zbraní.
       »Hoďte tu pistoli blíž ke mně,« poručil ještě.
       Splnil jsem žádané, opět bez protestů.
       »Pětko, zvedni to!« přikázal scharführer samopalníkovi.
       Voják si přehodil samopal na záda a shýbl se, aby opasek s pistolí zvedl. Scharführer se k němu pootočil, takže na mě mířil už jenom jeden voják - a ani on nebyl plně soustředěný na hlídání mé osoby.
       Rozvětvený klikatý blesk položil naráz všechny tři. Ani jeden z nich nevykřikl, ani nestačil stisknout spoušť.
       Přiskočil jsem k nim, zvedl svou pistoli a obrátil jsem se zpět k Tigru. Podařilo se mi nasednout a nastartovat. Ve zpětném zrcátku jsem ještě spatřil vybíhat z otevřené brány pevnosti další vojáky, ale ti mi už nemohli zabránit v další cestě, i když někteří z nich zaklekli a začali střílet. Brzy jsem byl za nejbližší zatáčkou a tedy mimo dostřel.
       Cesta na Stuttgart byla volná. Ostatně jsem vůbec neměl v úmyslu pokračovat po ní až do Stuttgartu. Na německé mapě byla asi v polovině vzdálenosti zakreslená odbočka do lesů, která zdánlivě nikam nevedla. Tudy jsem zamýšlel pokračovat v cestě, ale když jsem konečně do těch míst dorazil, odbočka byla dávno zrušena a dva nevelké mostky byly strženy.
       Tiger ovšem nebylo vozidlo, které by to zastavilo. Šest poháněných kol se snadno převalilo přes příkopy a automobil brzy opět svištěl po betonu silnice.
       Tahle cesta nebyla udržovaná už kdovíkolik let. Převislé větve stromů mlátily do plechové střechy auta, podobalo se to bubnování. Rovněž beton cesty nebyl v pořádku. Jednotlivé desky dávno nebyly vodorovné - někde byly podemleté, naopak jinde nadzvednuté kořeny blízkých stromů. Auto sebou házelo, chtě nechtě jsem musel zpomalit. Bylo znát, že se tu nejezdí často - několikrát jsem musel sjet stranou, neboť přes cestu občas ležely silné ulámané větve stromů. Po dalších deseti kilometrech se přede mnou objevily kopce a cesta tam začala strmě stoupat.
       Silnice náhle končila betonovou smyčkou. Stála tu kupole neveliké pevnosti, podle všeho dávno opuštěné. Neponechával jsem ale Tigra před pevností. Sjel jsem z betonu dál do lesa a zastavil až za velkou skálou.
       Pak jsem se pěšky vrátil k pevnosti.
       Hlavní dveře byly otevřené. Ani by nešly zavřít, protože v nich bylo půl metru hlíny. Něco navál vítr, něco přinesla voda. Nebyly tu nejmenší lidské stopy. Tuhle opuštěnou vartu zřejmě nikdo v poslední době nenavštívil.
       Za první předsíňkou se nacházela druhá. Další dveře byly pečlivě zavřené, ale daly se snadno otevřít. Nacházela se tu neveliká místnost kruhového půdorysu o dvoumetrovém průměru. Beton byl zčernalý a pokrytý nepravidelnými mapami zelenavé plísně. Slabé světlo ode dveří ukazovalo na začátek kovového točitého schodiště ze zrezivělých železných plátů, s drsným trubkovým zábradlím, vedoucího kamsi do hlubin.
       Byla tam tma, syrová vlhkost a plíseň.
       Vrátil jsem se do Tygra pro baterku. Do malého batůžku jsem si naskládal pár dalších drobností, především konzervy a náboje.
       Točité schodiště sestupovalo hluboko a zdola byly slyšet zvuky tekoucí vody. Naštěstí bylo zhruba po padesáti metrech přerušeno podestou s těžkými železnými dveřmi.
       Tyhle dveře už nešly otevřít tak snadno. Byly ve vlhku a jejich závěsy zrezivěly. Nicméně, když jsem se tělem opřel o zábradlí, přece jsem je nohama otevřel.
       Za dveřmi byla dlouhá, úzká chodba s betonovými stěnami. Také zde byla plíseň. Chodba se několikrát nepatrně lomila, vždycky jen o pár stupňů, ale z jednoho konce na druhý vidět nebylo. Postupoval jsem rychle. Na zemi leželo ztvrdlé vlhké bahno. Nebořil jsem se, ale mé boty v něm zanechávaly dosti zřetelné stopy.
       Na druhém konci chodby byly, jak jinak, další dveře.
       Otevíraly se směrem ke mně a nebylo možné je vyrazit ani vykopnout. Musel jsem zabrat tahem, ale kupodivu nebyly tak zrezivělé jak jsem čekal a se skřípěním se otevřely.
       Modravý blesk, který proti mně vyletěl z černé tmy, mě odhodil až zpátky na chodbu.
       »Nechte toho!« vyrazil jsem ze sebe s posledním dechem, než jsem se pomalu svezl na mazlavou podlahu. Baterka mi při tom zhasla a všechno se ponořilo do tušové tmy.
       Žádné odpovědi jsem se nedočkal. Pomalu jsem sbíral dech a vzpamatovával se. Kdo to mohl být? Hlavonožec? Nordenova hlídka, vybavená tak jako on elektrickým orgánem hlavonožců? Nebo možná nějaká automaticky působící - past? I to by bylo pravděpodobné.
       Buď jak buď, úder mě nezabil a po tom prvním nepřicházel další. Podivné, ale ne nepochopitelné.
       Opatrně jsem se posadil. Baterka se už nedala přemluvit, aby se rozsvítila, ale měl jsem v batohu druhou, mým tělem trochu chráněnou a po chvilce šátrání jsem ji vytáhl.
       Osvítila další prázdnou kruhovou místnost. Vedly z ní čtyři otevřené dveře. Na blátivé podlaze jsem zpozoroval nezřetelné šmouhy a slabý zápach sirovodíku mi potvrdil, že můj protivník musel být hlavonožec. Kam ale zmizel? Proč se skrývá? Musel přece pochopit, na koho se pokusil zaútočit, naštěstí neúspěšně. Před rozloučením mě Uaxio ujišťovala, že všichni její krajané budou nadále vědět o člověku, který se s nimi chce domluvit bez zabíjení.
       Rozhodl jsem se pokračovat, jakoby se nic nestalo. Musel jsem ale znásobit opatrnost. Byli tu hlavonožci a těch bych se neměl bát. Jenomže být na jejich místě nějaký hitlerovec, mohl by mě pokropit dávkou ze samopalu, což by bylo mnohem nepříjemnější.
       Zápach sirovodíku byl v chodbě stále silnější, na zemi bylo více šmouh, ale mě to neodradilo. Věřil jsem Uaxio.
       Chodba končila několika schody dolů. Následovaly dveře, ale ty jsem otevíral co nejopatrněji.
       Místnost za nimi byla slabě osvětlená modravým kamenem, zavěšeným pod stropem. Okamžitě jsem poznal konstrukci další propusti. Ano, tady byla - Nordenova záložní základna. Avšak nebyli tu Nordenovi lidé.
       »Dobrý den vám přeji,« oslovil jsem hlasitě - skupinku nejméně dvaceti hlavonožců.
*****