Psancem
Opatrně jsem vyšel na
ulici.
Bylo divné, že mě střežilo tak
málo mužů, ale nejspíš mě
nepovažovali za nebezpečného. Určitě byli až dosud zvyklí na
bezbranné oběti. V mém případě se tedy šeredně zmýlili.
Nicméně - rozhodl jsem se
neriskovat. Následující pobyt
v Berlíně by nejspíš připomínal žonglování se třemi hořícími
pochodněmi v prachárně s podlahou posypanou střelným prachem
a ani v dalších městech to nebude lepší. Všechna města byla
přece propojena telefony a v každém byla úřadovna Gestapa.
V hotelu jsem měl jen pár
drobností. Lépe je oželet, než
riskovat zatčení. Ale za hotelem stál na parkovišti Tiger.
Mohl by mi pomoci dostat se z Berlína.
Zamířil jsem přímo tam.
Zřízenec mě z dálky poznal.
»Copak, copak? Vždyť bude večer!«
»Jen se trochu projedu,« mávl
jsem rukou. »Dnešní večer
bude krásně a na západ slunce je lépe se dívat v přírodě.«
»Zlatá slova!« souhlasil.
»Doplnili vám benzín. Budete
to platit hned, nebo až s hotelovým účtem?«
»Co mi poradíte?« obrátil jsem
se na něho bezelstně.
»Radil bych hned. Po menších
dávkách to méně bolí.«
Zasmál jsem se tomu
a zaplatil. Stvrzenku jsem jenom tak
mechanicky vsunul do náprsní kapsy, nasedl do auta a opatrně
vyjel na ulici.
Zaparkoval jsem před otevřeným
obchodním domem, vyhledal
oddělení elektro a koupil přenosný radiopřijímač. V oddělení
potravin jsem nakoupil především masové konzervy a dvě silné
šišky chlebovníků, plodů, které stačilo nakrájet na krajíce.
Zdrželo mě to sotva o pár minut. Zatím to ani nevypadalo, že
by mě někdo honil.
Zamířil jsem směrem, který jsem
už trochu znal, vyjížděl
jsem tudy přece s Karlem. Přejel jsem pár nadjezdů a ocitl
se na dálnici směrem na Stuttgart. Čtyřproudová dálnice byla
tentokrát pustá. Nic nejelo ani ven ani dovnitř. Tiger letěl
na plný plyn, ručička tachometru se ustálila na sto padesáti
kilometrech za hodinu. Ale nedělal jsem si iluze, že na mne
nemohou čekat kdekoliv cestou. Němci přece dovedli využívat
telefony. Doufal jsem, že pevností Postupim projedu
v pohodě
- a dál se uvidí.
Z omylu mě vyvedla zavřená
brána pevnosti, ke které jsem
dorazil k večeru. Svítil jsem, troubil - marně. Napadlo mě,
že pevnost mohla být mezitím dobyta, jenže Kopffüsslerové by
dobytou pevnost nezavírali. Nakonec jsem sjel s cesty, abych
pevnost objel kolem vnější zdi.
Pro terénní vozidlo jako Tiger
to nebyl problém. Cesta
kolem zdi sice nebyla rovná, ale bylo ještě vidět a za malou
chvíli jsem vyjížděl na opačné straně na silnici. Tam se mi
však postavila do cesty hlídka - tři muži Wehrmachtu. Jeden
na mě zamířil pistoli a dva samopaly.
»Halt! Ruce vzhůru!« poručil
mladičký pistolník, podle
distinkcí teprve scharführer.
»Co je?« podivil jsem se okázale.
»Jak to, že jedete tudy?«
vyštěkl scharführer.
»Nemohu za to, že vrata na druhé
straně nejsou obsazena.
Kdyby mi tam někdo otevřel, vjel bych normálně.«
»Povídám, ruce nahoru
a vystupte si!« trval dál na svém
scharführer. »Dál stejně nepojedete. Silnice tady končí.«
»Proč?« divil jsem se, ale
klidně jsem vystoupil.
»Sundejte si opasek
s pistolí a odhoďte jej,« poručil mi
scharführer místo vysvětlování.
Opasek dopadl na zem.
Scharführera to trochu zmátlo, asi
očekával odpor a ne ochotu, s jakou jsem se zbavoval zbraní.
»Hoďte tu pistoli blíž ke mně,«
poručil ještě.
Splnil jsem žádané, opět bez
protestů.
»Pětko, zvedni to!« přikázal
scharführer samopalníkovi.
Voják si přehodil samopal na
záda a shýbl se, aby opasek
s pistolí zvedl. Scharführer se k němu pootočil, takže na mě
mířil už jenom jeden voják - a ani on nebyl plně soustředěný
na hlídání mé osoby.
Rozvětvený klikatý blesk položil
naráz všechny tři. Ani
jeden z nich nevykřikl, ani nestačil stisknout spoušť.
Přiskočil jsem k nim, zvedl
svou pistoli a obrátil jsem
se zpět k Tigru. Podařilo se mi nasednout a nastartovat. Ve
zpětném zrcátku jsem ještě spatřil vybíhat z otevřené brány
pevnosti další vojáky, ale ti mi už nemohli zabránit v další
cestě, i když někteří z nich zaklekli a začali střílet.
Brzy
jsem byl za nejbližší zatáčkou a tedy mimo dostřel.
Cesta na Stuttgart byla volná.
Ostatně jsem vůbec neměl
v úmyslu pokračovat po ní až do Stuttgartu. Na německé mapě
byla asi v polovině vzdálenosti zakreslená odbočka do lesů,
která zdánlivě nikam nevedla. Tudy jsem zamýšlel pokračovat
v cestě, ale když jsem konečně do těch míst dorazil, odbočka
byla dávno zrušena a dva nevelké mostky byly strženy.
Tiger ovšem nebylo vozidlo,
které by to zastavilo. Šest
poháněných kol se snadno převalilo přes příkopy a automobil
brzy opět svištěl po betonu silnice.
Tahle cesta nebyla udržovaná už
kdovíkolik let. Převislé
větve stromů mlátily do plechové střechy auta, podobalo se
to bubnování. Rovněž beton cesty nebyl v pořádku. Jednotlivé
desky dávno nebyly vodorovné - někde byly podemleté, naopak
jinde nadzvednuté kořeny blízkých stromů. Auto sebou házelo,
chtě nechtě jsem musel zpomalit. Bylo znát, že se tu nejezdí
často - několikrát jsem musel sjet stranou, neboť přes cestu
občas ležely silné ulámané větve stromů. Po dalších deseti
kilometrech se přede mnou objevily kopce a cesta tam začala
strmě stoupat.
Silnice náhle končila betonovou
smyčkou. Stála tu kupole
neveliké pevnosti, podle všeho dávno opuštěné. Neponechával
jsem ale Tigra před pevností. Sjel jsem z betonu dál do lesa
a zastavil až za velkou skálou.
Pak jsem se pěšky vrátil
k pevnosti.
Hlavní dveře byly otevřené. Ani
by nešly zavřít, protože
v nich bylo půl metru hlíny. Něco navál vítr, něco přinesla
voda. Nebyly tu nejmenší lidské stopy. Tuhle opuštěnou vartu
zřejmě nikdo v poslední době nenavštívil.
Za první předsíňkou se nacházela
druhá. Další dveře byly
pečlivě zavřené, ale daly se snadno otevřít. Nacházela se tu
neveliká místnost kruhového půdorysu o dvoumetrovém průměru.
Beton byl zčernalý a pokrytý nepravidelnými mapami zelenavé
plísně. Slabé světlo ode dveří ukazovalo na začátek kovového
točitého schodiště ze zrezivělých železných plátů, s drsným
trubkovým zábradlím, vedoucího kamsi do hlubin.
Byla tam tma, syrová vlhkost
a plíseň.
Vrátil jsem se do Tygra pro
baterku. Do malého batůžku
jsem si naskládal pár dalších drobností, především konzervy
a náboje.
Točité schodiště sestupovalo
hluboko a zdola byly slyšet
zvuky tekoucí vody. Naštěstí bylo zhruba po padesáti metrech
přerušeno podestou s těžkými železnými dveřmi.
Tyhle dveře už nešly otevřít tak
snadno. Byly ve vlhku
a jejich závěsy zrezivěly. Nicméně, když jsem se tělem opřel
o zábradlí, přece jsem je nohama otevřel.
Za dveřmi byla dlouhá, úzká
chodba s betonovými stěnami.
Také zde byla plíseň. Chodba se několikrát nepatrně lomila,
vždycky jen o pár stupňů, ale z jednoho konce na druhý vidět
nebylo. Postupoval jsem rychle. Na zemi leželo ztvrdlé vlhké
bahno. Nebořil jsem se, ale mé boty v něm zanechávaly dosti
zřetelné stopy.
Na druhém konci chodby byly, jak
jinak, další dveře.
Otevíraly se směrem ke mně
a nebylo možné je vyrazit ani
vykopnout. Musel jsem zabrat tahem, ale kupodivu nebyly tak
zrezivělé jak jsem čekal a se skřípěním se otevřely.
Modravý blesk, který proti mně
vyletěl z černé tmy, mě
odhodil až zpátky na chodbu.
»Nechte toho!« vyrazil jsem ze
sebe s posledním dechem,
než jsem se pomalu svezl na mazlavou podlahu. Baterka mi při
tom zhasla a všechno se ponořilo do tušové tmy.
Žádné odpovědi jsem se nedočkal.
Pomalu jsem sbíral dech
a vzpamatovával se. Kdo to mohl být? Hlavonožec? Nordenova
hlídka, vybavená tak jako on elektrickým orgánem hlavonožců?
Nebo možná nějaká automaticky působící - past? I to by bylo
pravděpodobné.
Buď jak buď, úder mě nezabil
a po tom prvním nepřicházel
další. Podivné, ale ne nepochopitelné.
Opatrně jsem se posadil. Baterka
se už nedala přemluvit,
aby se rozsvítila, ale měl jsem v batohu druhou, mým tělem
trochu chráněnou a po chvilce šátrání jsem ji vytáhl.
Osvítila další prázdnou kruhovou
místnost. Vedly z ní
čtyři otevřené dveře. Na blátivé podlaze jsem zpozoroval
nezřetelné šmouhy a slabý zápach sirovodíku mi potvrdil, že
můj protivník musel být hlavonožec. Kam ale zmizel? Proč se
skrývá? Musel přece pochopit, na koho se pokusil zaútočit,
naštěstí neúspěšně. Před rozloučením mě Uaxio ujišťovala, že
všichni její krajané budou nadále vědět o člověku, který se
s nimi chce domluvit bez zabíjení.
Rozhodl jsem se pokračovat,
jakoby se nic nestalo. Musel
jsem ale znásobit opatrnost. Byli tu hlavonožci a těch bych
se neměl bát. Jenomže být na jejich místě nějaký hitlerovec,
mohl by mě pokropit dávkou ze samopalu, což by bylo mnohem
nepříjemnější.
Zápach sirovodíku byl
v chodbě stále silnější, na zemi
bylo více šmouh, ale mě to neodradilo. Věřil jsem Uaxio.
Chodba končila několika schody
dolů. Následovaly dveře,
ale ty jsem otevíral co nejopatrněji.
Místnost za nimi byla slabě
osvětlená modravým kamenem,
zavěšeným pod stropem. Okamžitě jsem poznal konstrukci další
propusti. Ano, tady byla - Nordenova záložní základna. Avšak
nebyli tu Nordenovi lidé.
»Dobrý den vám přeji,« oslovil
jsem hlasitě - skupinku
nejméně dvaceti hlavonožců.
*****