Vrátil jsem se raději do hotelu. Co budu dělat dál? Mít tady aspoň pár přátel, dalo by se něco podnikat, ale jak se zdálo, bude obtížné najít si přátele mezi - nadlidmi.
       Budu si to muset pořádně promyslet.
       V hotelu jsem letmo pozdravil recepčního a vyšel nahoru do svého pokoje. Uvažoval jsem, co dál? Navazovat rozhovory tak jako dnes? S jakým úspěchem? Kolik se najde Němců, kteří by mě aspoň vyslechli, jako pan Max? Představil jsem si hned tu nelidskou organizaci této společnosti. Muži v kasárnách, ženy v bordelech, statisíce dětí v domovech Hitlerjugend. To znamená - že tu mohu těžko hledat přátele.
       Náhle se ozvalo zabušení na dveře, ale než jsem stačil vyslovit souhlas, dveře se otevřely a vstoupili dva muži.
       »Vy jste ten Čech? Půjdete s námi. Gestapo!«
       Po zádech mi přejel mráz, ale vzpamatoval jsem se. Každý Čech musí trochu ztuhnout při vyslovení jména Gestapa, tajné státní policie Německa. Ale utěšoval jsem se, že přece ještě nemohou tušit, co jsem jim vyvedl.
       »Prosím, beze všeho,« přikývl jsem.
       »Žádné řeči! Oblečte si kabát a jdeme! A pohyb!«
       »Jawohl,« přikývl jsem.
       Kabát byl jen přehozen přes židli. Zvedl jsem jej a byl jsem připraven.
       Vyvedli mě z hotelu na ulici. Recepční se na mě udiveně zadíval, když mu ukázali své legitimace. Napadlo mě, lituje mě nebo nenávidí? Ale nemohl jsem to zjistit.
       V autě čekal šofér. Vsadili mě dovnitř, nasedli a jeli. Nepříliš daleko - úřadovna Gestapa byla pár ulic od hotelu. Na to si snad ani nemuseli brát auto.
       Cestou se snažili vyvolat dojem, jako kdyby nešlo o nic vážného. Jakmile mě zavedli do chodby, tito doposud korektní policisté se mávnutím čarovného proutku k nepoznání změnili. Hned za venkovními dveřmi mi odebrali pistoli a začali na mě řvát, kde jsem k ní přišel. Bylo to od nich zbytečné gesto, mohli si přece zjistit, že mám mimořádný zbrojní pas. Ukázal jsem jim tedy knížečku s mou fotografií, ale nezastavilo je to. Dostrkali mě do úřadovny. Ve sklepní místnosti bez oken, slabě osvětlené jedinou žárovkou na stropě, stál psací stůl a dvě židle. Na jednu se posadil jeden gestapák, na druhou mě usadil druhý. Pro něho židle nezbyla, stál proto za mnou. Brzy jsem poznal, že to tak bylo úmyslně. První si rozsvítil stolní lampičku, samozřejmě tak, že mi její světlo padalo do tváře. Ten trik byl starý, ale na mě nezabral. Dělal jsem, že si toho nevšímám.
       »Tak vy máte zbrojní pas!« vyštěkl na mě gestapák sedící proti mně. »Kdy jste o něj žádal?«
       »Nežádal jsem o nic,« pokrčil jsem rameny. »Dostal jsem jej jako dar od vašeho Vůdce, spolu s jinými věcmi.«
       »O tom se přesvědčíme!«
       »Doufám. Není nic snadnějšího. Určitě tu máte telefon.«
       Na stolku ovšem žádný telefon nestál.
       »Kam máme podle vás volat?«
       »To snad musíte vědět vy, ne?«
       »My nikam volat nebudeme,« ušklíbl se gestapák. »My vám ten zbrojní průkaz prostě neuznáme.«
       S těmito slovy přetrhl knížku na dva kusy.
       Jenomže na mě tím dojem neudělal.
       »To asi můžete. Naštěstí jste mi pistoli odebrali ještě předtím, takže už ten průkaz vlastně ani nepotřebuju.«
       Gestapák se ušklíbl.
       »Jenomže teď žádný průkaz nemáte, ale pistoli jsme u vás našli. Víte, co to znamená? Ilegální držení zbraně. Na to je u nás kulka.«
       »I kdybych měl pistoli bez vašeho zbrojního průkazu, mám na ni podle ženevských konvencí právo. Nemůžete totiž vědět, jestli mám zbrojní průkaz vystavený u nás v Čechách.«
       »Ten by vám tady neplatil.«
       »To je možné, ale na tom nezáleží,« přikývl jsem klidně. »Žádný průkaz vlastně nepotřebuji. I kdybych se tady zmocnil cizí pistole, mám na to podle ženevských konvencí právo.«
       »Jakých ženevských konvencí?«
       »To už jsem snad vysvětlil vašim předchůdcům,« řekl jsem tak otráveně, jak to jen šlo. »Podívejte se, pánové, určitě víte, že jsem se do Nového Německa nedostal dobrovolně. Byl jsem unesen, takže mě musíte považovat za válečného zajatce. Snad vám tu nebudu muset vysvětlovat, jak ženevské konvence upravují zacházení s válečnými zajatci. Nezkoušejte tady na mě pouštět hrůzu a raději mi řekněte, co ode mě chcete. To mám snad právo vědět. Ostatně soudím, že je vždycky lepší se domluvit po dobrém. Třeba vám ani nemíním odporovat.«
       »Ty pitomá česká svině, ty se tady chceš ohánět nějakými nesmyslnými dohodami?«
       Ani jsem nestačil mrknout. Facku zezadu jsem nečekal, až mě shodila se židle. Následoval kopanec do ledvin.
       »Vstávej!« křičel gestapák. »Lós!«
       Dělal jsem, že ho neslyším. Zvedal jsem se pomalu a hned jsem se hrnul na židli.
       »Kde jsi se setkal s těmi bestiemi?« vykřikl mi přímo do očí gestapák přede mnou.
       »Klid, prosím! Proč se rozčilujete? Řeknu vám to i bez toho řvaní.«
       »My budeme dělat, co uznáme sami za vhodné!« naklonil se ke mně esesák přede mnou. »Když se nám zachce, zastřelíme tě a ani pes neštěkne!«
       Tohle jsem ještě nechal bez komentáře.
       »S hlavonožci jsem se poprvé setkal v dešti na silnici mezi pevností U tří vrahů a Hamburkem. Asi už víte, že jsem přitom v sebeobraně dva zastřelil.«
       »To je tvoje verze. Jak to bylo doopravdy? Mluv!«
       »Není nic jednoduššího, než se zeptat mého společníka. Málem při tom přišel o život a leží v některé z berlínských nemocnic. Pro vás je jistě snadné si to ověřit.«
       »Ale my tady máme udání, že ses s těmi opicemi domlouval proti Německu.«
       Aha, došlo mi. Maxmilián Hurtig se tedy rozhodl, že bude především Němcem. Ale co bych mohl čekat? Po tak dlouhé době vymývání mozků se tu najde jen málo Němců, kteří si vyberou úlohu slušného člověka před rolí Velkoněmce. Hlavně že jsem se dozvěděl, odkud vítr fouká.
       »Domlouvat se s hlavonožci nebude tak jednoduché, jak se vám řekne,« namítal jsem.
       »Tím hůř. Paktovat se s nepřítelem v době války je zrada a na to neexistuje jiná odpověď než postavit ke zdi.«
       Nedalo se nic dělat, musela nastoupit Edova taktika.
       »Odkdy je Česká republika ve válce s Kopffüsslery? Pokud vím, Čechy ve válce nejsou. Příslušníkem Čtvrté Říše nejsem. Jakápak zrada? Kromě toho, byla by to záležitost naší vlády, ne vaší. Vám do toho nic není, i kdybych se paktoval třeba se samotným Belzebubem.«
       »Žádná Česká republika neexistuje! Vy jste příslušníkem Protektorátu Böhmen und Mähren a jako takový spadáte nejenom pod ochranu Čtvrté Říše, ale i pod pravomoc jejich zákonů.«
       »Odkdy má Čtvrtá říše nějaký Protektorát?«
       »Čtvrtá Říše převzala veškeré závazky Třetí Říše.«
       »Na tom se neshodneme,« pokrčil jsem rameny. »Třetí Říše oficiálně skončila v květnu 1945. Tím skončil i váš neslavný Protektorát a veškerá další diskuse na toto téma.«
       »Ale tady jste na území Čtvrté Říše a tady spadáte pod naše zákony.«
       »Ne jako příslušník Protektorátu. Musíte mě považovat za příslušníka České republiky, nanejvýš mě můžete prohlásit za zajatce. Jako takový se nacházím pod ochranou ženevských konvencí, které jen tak mimochodem podepsala i Třetí Říše.«
       »Máte to marné,« ušklíbl se gestapák. »Buďto vás budeme chápat jako protektorátníka, v tom případě půjdete před zeď. Anebo uznáme, že patříte do té vaší České republiky, ale pak jste její špión a jdete před zeď také. Vyberte si.«
       »Do Čtvrté Říše jsem se nedostal dobrovolně, takže špión být nemohu. Nanejvýš zajatec, nic jiného.«
       »O detailech se bavit nebudeme,« rozhodl gestapák. »Nás zajímá jen to, jak ses mohl domluvit s těmi opicemi.«
       »To je ovšem vaše teorie, ne moje,« pokrčil jsem rameny. »Já vám v tom neporadím.«
       Zase jsem nepočítal s gestapákem, stojícím za mnou. Opět jsem se musel po parádní facce sbírat ze země, ale tentokrát už jsem toho měl dost. Jak dlouho se ještě nechám fackovat? Dokud jsem se chtěl dozvědět, co proti mě mají, rozhodl jsem se něco vydržet, ale pánové si neuvědomili, že proti sobě nemají bezbrannou oběť a chovali se - jako gestapáci.
       »Budeš konečně mluvit, ty česká svině?« zařval na mě muž přede mnou. »Kdo ti vůbec řekl, že se můžeš s těmi opicemi domluvit?«
       »Na to jsem přišel sám,« odtušil jsem. »Že jde o rozumné bytosti, to by na mém místě poznal každý.«
       »Podle čeho?« ušklíbl se.
       »Podle Stalinovy láhve, kterou na nás hodili.«
       »To byla známka, že se s nimi dá mluvit? Pitomost!«
       »To byla známka, že nejde o nemyslící zvířata,« podotkl jsem klidně. »Zvířata obvykle nepoužívají nástroje.«
       »Tak ty ses s nimi zpaktoval, ty parchante! Ale my ti už ukážeme, zač je toho loket!« řval gestapák.
       V té chvíli se zarazil, zalapal po dechu - a pomalu se začal skládat na zem vedle psacího stolu. Následoval krátký okamžik ticha, ale po dvou vteřinách jsem usoudil, že by to mohlo stačit.
       »Doktora!« vykřikl jsem na druhého gestapáka.
       »Co se mu stalo?« vyhrkl zaraženě.
       »Nevidíte? Mrtvice! Sežeňte doktora - honem!«
       Nebyla to pravda. Blesky, které gestapáka poslaly nejen k zemi, ale i k jeho předkům, nebyly pod stolem vidět. Druhý mi proto věřil, že jde o mrtvici. Vyběhl ven, ale za okamžik se vrátil s doktorem v bílém plášti.
       Cvičil jsem zatím s rukama gestapáka jako bych se snažil o umělé dýchání. Doktor mě odstrčil a věnoval se ležícímu.
       »Mohl jste si to ušetřit,« obrátil se na mě po chvilce. »Je mrtev.«
       »Promiňte, já to nepoznám,« pokrčil jsem rameny.
       »Ale říkal jste něco o mrtvici, nebo ne?«
       »Připadalo mi to tak,« odtušil jsem. »Rozčiloval se, pak najednou vytřeštil oči a šel k zemi.«
       »Je to trochu podivné,« řekl doktor. »Spíš to vypadá na úraz elektrickým proudem.«
       »Tady nic elektrického není,« namítl jsem.
       »Není - ale z bojiště nám v poslední době hlásí spoustu takových případů. Kopffüsslerové proti nám používají nějakou novou elektrickou zbraň.«
       »Ale to by přece...« Gestapák rychle sáhl do pouzdra pro svou pistoli.
       »Ruce vzhůru!« vyštěkl na mě.
       Doktor jen vytřeštěně pozoroval, jak z mých rukou vylétl modrý blesk a přímo před jeho očima skosil další oběť.
       »Vy jste ho... vy jste je zabil!« vykřikl. »Hilfe!«
       Pak se předklonil a také padl k zemi.
       Vedle se ozvalo dupání. Do dveří vrazili dva gestapáci, kteří nejspíš do této chvíle poslouchali za stěnou.
       Byl jsem ještě při síle, takže padli jako podťatí sotva metr ode dveří. Zůstal jsem sám v prázdné místnosti s pěticí mrtvol. Jak člověk jednou začne zabíjet, těžko přestane.
       Chvíli jsem zůstal potichu, ale nikde se nic nehýbalo. Potom jsem si ze zásuvky psacího stolu beze spěchu vzal svou zabavenou pistoli i s opaskem, připnul si ji a opatrně jsem vyhlédl na chodbu. Byla prázdná, nikdo zde nehlídal. Vyšel jsem bez podezřelého spěchu z nevlídné kanceláře a zamířil k východu z budovy Gestapa. Stála tam ovšem skleněná kukaň s vrátným, ale ten se mě už nestačil na nic zeptat. Klesl ze své židle na podlahu - a byl jsem na ulici.
       Byl jsem skutečně volný? Přinejmenším v této chvíli ano.
*****