---

Pomocná ruka z USA

---

       Zavedli mě do podzemí. Zde byly stroje hlavonožců, jenom vzdáleně podobné Nordenovým. Namísto obrovských ocelových konstrukcí vypadaly mnohem nenápadněji - jako balvany.
       »Nejjednodušší je otevřít propust v místech, kde se naše vesmíry kryjí,« vysvětloval mi jeden z vědců.
       Věděl jsem to - bylo to součástí znalostí, které jsem od hlavonožců tak snadno získal. Ale on pokračoval dál.
       »Jedině gravitace se projevuje z jednoho vesmíru směrem do druhého. Díky tomu se planety i hvězdy v našich vesmírech udržují navzájem v rovnováze. Tam, kde se nachází náš svět, je v jiném vesmíru Země. Kde je slunce, je slunce i v druhém vesmíru. Ale není všechno stejné. Země má ještě další, menší oběžnici, která tady chybí. Její vliv je zde nesmírně slabý, ale dost silný na to, abychom jej změřili a vypočítali. Tak jsme vlastně přišli na existenci vašeho světa. Možná je to příčinou, že se náš svět otáčí jinou rychlostí než Země, ale to už jsme opět na mokřadle dohadů. Otevřeme-li propust do druhého vesmíru dnes, bude ukazovat jinam než za půl roku.«
       »Máte aspoň tušení, kde se otevře?«
       »Ano,« ujistil mě vědec. »Podívej se, máme tu obraz vaší Země, jak jsme jej vytvořili během našich minulých pokusů.«
       Zavedl mě do vedlejší jeskyně, kde se ve vzduchu vznášel obrovský, nejméně pětimetrový globus. Nebyl nikde zavěšený, přesto nepadal. Zobrazoval povrch naší Země tak podrobně, že jsem poznával jednotlivá místa. Ale nejen Zemi. Obraz se za chvíli proměnil a ukazoval teď Novou Zemi. Viděl jsem města jako na dlani a našel jsem snadno i zdejší hnízdo Xijtru.
       »Kdybychom otevřeli propust dnes a projel bys skrz ni se svým strojem, objevil by ses na Zemi asi tady...«
       Obraz se opět změnil a vědcovo chapadlo ukazovalo někam na východní pobřeží Spojených států. To vůbec nebylo špatné, naopak. Bylo by asi lepší jednat tady v USA než v Evropě.
       »Místo mi vyhovuje,« řekl jsem rychle.
       »Dobrá - pojedeš tam i se svým strojem,« rozhodl vědec. »Dáme ti něco, co nám umožní navzájem se neustále domlouvat a současně nám bude ukazovat tvoji polohu.«
       Poznal jsem ten předmět. Stejný měl onen pilot, který mě na Zemi zajal a přivlekl sem.
       »Čím dřív začneme - tím lépe,« přikývl jsem.
       Opět jsem nasedl do Tigra. Byl prázdný. Všechen náklad, zásoby i drobnosti rodiny Wernerů i slečny Gerty Müncherové byly zatím přenesené do jejich dočasného působiště.
       »Následuj mě,« poručil mi jeden z hlavonožců.
       Otočil jsem auto a chodbou vyjel ven. Pak jsme jeli kus lesem, než jsme dorazili na planinu, přeoranou a pokrytou krátery. Bylo to skoro tři kilometry od první vybombardované planiny, ale i zde nedávno vybuchovaly těžké bomby svrhované tryskovými Siegfriedy. Teď tu byla na malé planince půda srovnána do roviny.
       »Až uvidíš modré světélko, rozjeď se proti němu,« dával mi instrukce jeden z asistentů.
       Světélko vzplanulo. Zařadil jsem jedničku, přidal plyn. Tiger se prudce rozjel, až od jeho šesti kol létala hlína na všechny strany.
       Spatřil jsem modravý ovál, ale nebyl položen vodorovně, nýbrž svisle. Luplo mi v uších, přímo proti mně se znenadání zvedl vichr a hlína se počala vzdouvat, jako kdyby ji hrnula radlice obrovského buldozeru. Propust spojovala místa dvou různých vesmírů, která se vzájemně pomalu pohybovala.
       Tiger projel propustí a hnal se dál, ale už jsem brzdil.
*****
       Zastavil jsem na rozsáhlé louce se vzrostlými stromy. Kolem nás byly samé vysoké budovy. Jednalo se nejspíš o park nebo podobnou lokalitu, hlavně že tu bylo místo.
       Zastavil jsem, zabrzdil a vysunul se z kabiny.
       »Člověče, co to vyvádíte?« ozvalo se za mnou anglicky.
       Zezadu ke mně přibíhal - typický americký policista.
       »Už nic - právě jsem přijel,« odpověděl jsem mu vesele.
       »Ano, ale odkud?« doběhl ke mně.
       »Na to bych se rád podíval. Dovolíte?«
       Obrátil jsem se nazpět po stopách pneumatik Tigra. Byly v měkké hlíně jasně vytlačeny asi třicet metrů, pak - náhle končily. V těch místech byla hlína nahrnuta, takže vytvářela skoro půlmetrový násep a dál stejně hluboký příkop.
       »Ptám se vás podruhé: co tu vlastně vyvádíte?« opakoval policista netrpělivě.
       »Vidíte ty stopy?« ukázal jsem mu před sebe.
       »Vidím. Co se to tu dělo?«
       »Poslyšte, nemáte u sebe vysílačku nebo telefon?« zeptal jsem se ho zdánlivě bez souvislosti.
       »Mám,« odsekl. »Ale vy půjdete se mnou na stanici. Pro rušení veřejného pořádku.«
       »Zůstanu tady - a vy mi sem zavolejte presidenta.«
       Podíval se na mě překvapeně.
       »Co jste to chtěl? Zbláznil jste se? Koho chcete volat?«
       »Zavolejte vaší vysílačkou presidentovi Spojených států, slyšel jste mě dobře,« opakoval jsem.
       »Leda vašeho právníka,« uchopil mě za loket. »Nedělejte hlouposti, půjdete se mnou. Cokoliv od této chvíle řeknete, může být použito proti vám...«
       V té chvíli mě pustil a zhroutil se na zem. Nechtěl jsem mu ublížit, ale vyslal jsem slabý blesk - nejspíš podvědomě. Zachytil jsem ho, položil na trávník a odběhl pro lékárničku do Tigra. Neležela tam, asi ji prve Němci s ostatními věcmi odnesli do jeskyně.
       Naštěstí se policista začal probírat sám. Trochu jsem mu v tom pomáhal - popleskával ho po tvářích.
       »Promiňte,« omlouval jsem se. »Nechtěl jsem vám ublížit, ale raději se mě nedotýkejte. Nepochopil jste, že přicházím ze světa mimo Zemi?«
       »Vy - nejste člověk?« vytřeštil na mě oči.
       »Říkám si člověk,« ujistil jsem ho. »Jenomže nepřicházím ze Země, ale z jiného světa. Chápete?«
       »A co tady... chcete?« Pomohl jsem mu posadit se.
       »Mám diplomatickou misi,« ujistil jsem ho. »Chci navázat kontakty mezi dvěma civilizacemi. S kým mohu jednat? Myslím, že president bude tou nejvhodnější osobou, nemyslíte?«
       »Ano, ovšem,« zakoktal a pomalu vstal. Byl ještě trochu omámený.
       »Tu vysílačku,« radil jsem mu.
       Vytáhl radiotelefon a rychle s někým diskutoval. Drmolil slova, rozuměl jsem sotva každému pátému.
       »Je mi líto, ale musel jsem zavolat hlídku,« obrátil se ke mně. »Já o něčem takovém nemohu rozhodovat.«
       »Zavolejte si, koho chcete,« souhlasil jsem. »Měl byste ale své kolegy varovat, aby se mě nedotýkali. Nikomu nechci ubližovat, ale pochopte, jsem tak trochu elektrický muž.«
       »Tak vy přece jen nejste člověk?«
       »Ale ovšemže jsem, stejně jako vy. Ale přišel jsem k vám z jiného světa a nepatrně se lišíme. Lidé ze Země například nemají elektrický orgán a proto musím s vámi jednat opatrně, abych vám neublížil. Ublížit vám nechci, věřte mi.«
       Za chvíli přijelo s houkáním policejní auto. Vyskočili z něj tři policisté a hnali se přes trávník přímo k nám.
       »Doufám, že mě nebudou ohrožovat zbraněmi,« řekl jsem.
       »Proč by to dělali?«
       »Nevím - vy Američané jste prý schopní hned střílet.«
       »Jak to víte? Nebojte se nás tolik,« ujišťoval mě.
       »Nebojím se vás, bojím se o vás,« odtušil jsem. »Jsem na mírové misi a nechci nikomu ublížit, ale kdyby tady kdokoliv ohrožoval mou integritu, špatně by dopadl.«
       Policisté mezitím došli až k nám.
       »To že má být mimozemšťan?« řekl první nedůvěřivě.
       »Chcete důkaz?« odtušil jsem. »Půjčte mi, prosím, vaši čepici!«
       Půjčil mi ji s nedůvěrou. Vyhodil jsem ji vzhůru - a pak jsem do ní vyslal své blesky. Modravě to zasršelo, čepice ve vzduchu vzplanula a hořela i po dopadu na zem.
       »Doufám, že vám to jako důkaz stačilo. Vy něco takového nedokážete. Omlouvám se za tu čepici, ale pochopte, tady jde o kontakt dvou civilizací, z toho jedné mimozemské.«
       »Stačilo nám to,« vydechl policista.
       »Takže radši k věci,« pokračoval jsem. »Dokážete zavolat telefonem nebo jakýmkoliv jiným způsobem presidenta?«
       Pokusili se o to, ale po chvilce mě odkázali na svého šéfa na stanici. Ten si naštěstí rady věděl a dovolal se na kompetentnější místa.
       »Přijmete pozvání k presidentovi?« sdělili mi.
       »Proto jsem tu,« souhlasil jsem. »Chtěl jsem se ve vašem světě objevit co nejblíž Washingtonu.«
       »Pozoruhodná přesnost! Nacházíme se pouze pět kilometrů od Bílého Domu! Zamknete si vaše auto?«
       »To bude asi horší,« povzdychl jsem si. »Ve světě, odkud přicházím, nejsou zloději a tedy ani zámky. Nemohli byste mi to trochu pohlídat?«
       »To je - mimozemské auto?« vyjádřil se s respektem jeden z policistů.
       »Jistě. Klidně se posaďte dovnitř, sedí se v něm dobře. Je totiž stavěné pro lidi.«
       »Jak se to řídí?«
       »Jako pozemská auta. Zbytečně se v něm neprojíždějte, bude v něm málo paliva. Možná by jezdilo na pozemský benzín, ale rád bych se s ním ještě vrátil.«
       Naložili mě do policejního auta a vyrazili jsme.
       Policisté spustili houkačku, aby si vynutili přednost. Jeli jsme jak o závodech, až jsme zastavili u velké bělostné budovy se sloupořadím.
       »President vás očekává,« ujistili mě.
*****