Zbraň odplaty V-5
Luxusní osobní loď France
zmizela za propustí a místo ní
se v tomto světě objevila další. Do přístavu Hamburk mířila
tentokrát britská osobní loď Wellington a zakotvila u mola
přístavu Hamburk. Byli jsme připraveni na další akci.
Další porada na Nimitzi byla ze
všech nejkratší. Admirál
Thompson nám dal v podstatě volnou ruku. Byly vybrány tři
nejbližší možné cíle s výběrem podle okamžité situace. Až na
místě se tedy můžeme rozhodnout, který cíl si zvolíme první.
Spolu s minule vynechanou Jenou přicházely v úvahu Dortmund,
Karlsruhe nebo Erfurt.
Jako vždycky jsem odlétal
vrtulníkem. Měl jsem v armádě
admirála Thompsona výsadní postavení. Ne že by mi podléhali
někteří vojáci, ale moje slovo mělo na všech poradách velkou
váhu. Bral jsem to jako něco přirozeného. Uznávaly mě skoro
všechny strany konfliktu, Němci, Američané i hlavonožci, byl
jsem tedy styčným důstojníkem a současně expertem.
Vrtulník přeletěl vodní pláň
a zamířil k hnízdu Xijtra.
Náhle mi pilot pokynul vzhůru. Podíval jsem se tam. Vysoko
na obloze jakási stříbrná jiskřička kreslila bílou krajkovou
stuhu kondenzačních par. Vypadalo to na letadlo, ale takhle
vysoko Američané nelétali.
Pilot, mladý sympatický frajer,
za letu otočil vrtulník,
takže letěl pozadu. Zato jsme dobře viděli kovovou jiskřičku
i druhou, která proti ní vystartovala z paluby vzdálené, ale
dosud dobře viditelné letadlové lodi Nimitz.
»Nejspíš to bude nějaká
Hitlerova střela,« křičel pilot.
»Němci měli na konci války docela obstojné balistické rakety
V-2. Uvidíme, jak si s ní poradí Patriot!«
Kovově lesklé jiskřičky se
k sobě rychle blížily.
Náhle německá raketa prudce
změnila směr, až se ve mně
zatajil dech. Němci přece nemají žádné řízené střely, jejich
technika tomu neodpovídá!
Německá raketa se prudce vrhla
stranou. Patriot zamířil
proti ní, ale německá raketa se mu vyhnula velikým obloukem.
Bylo vidět, že má obrovskou převahu v rychlosti a Patriot jí
nestačil nadběhnout. Počítač ho v největší blízkosti nechal
explodovat, ale německá raketa prolétla jen okrajem exploze,
opět změnila směr a mířila dál - přímo k letadlové lodi.
Na Nimitzu to zpozorovali.
Spatřili jsme, jak tam krátce
po sobě startují další dvě antirakety. Německá se tentokrát
nesnažila vyhnout a letěla přímo na Nimitz.
»Teď ji sundají,« komentoval to
pilot.
Patrioty mířily k německé
raketě tentokrát neomylně jako
chrti na zajíce. Vybuchly v tak těsné blízkosti, že všechny
tři rakety explodovaly v podstatě současně.
Kilometr nad Nimitzem oslnivě
zazářilo nové slunce. Jeho
žár byl takový, že jsem si rychle zastínil obličej. Spatřil
jsem, jak se paluba atomové letadlové lodi Nimitz vyboulila
směrem vzhůru a prolomila, trup se zkroutil a torzo chlouby
US Navy se prudce vzepjalo do výšky na hřbetě obrovské, snad
sto metrů vysoké vlny. Pak vrak sklouzl do strany a zmizel,
pohřben ve vlnách náhle rozbouřeného Severního oceánu.
»Dolů!« zařval jsem na pilota.
Pochopil a nechal vrtulník
klesat kolmo dolů. Byla tam
nevelká plošinka v blízkosti žluté skály, ale dříve než jsme
se dostali na dosah, obrovská neviditelná pěst nás brutálně
srazila stranou.
Zachytil jsem se držadla, ale
rozkroutilo mi to ruce.
Vypadl jsem z kabiny a padal mezi korunami vysokých stromů
dolů. Asi jsem křičel, ale neuvědomoval jsem si to. Naštěstí
se přímo pode mnou nacházela hluboká lesní tůň. Žbluňkl jsem
do ní jako kámen. Na dně byly kromě písku i kameny, o které
jsem se bolestivě udeřil, ale neztratil jsem vědomí. Odrazil
jsem se ode dna a za zuřivého mávání rukama vyplaval nahoru
na hladinu.
Stranou ode mě právě vybuchovaly
nádrže vrtulníku. Bylo
v nich dost paliva i na návrat, takže mě ovanul žár, až jsem
se musel opět na okamžik potopit do tůně. Teprve potom jsem
si vzpomněl na pilota. Žár sice nepřestával, ale já jsem bez
ohledu na horko vyskočil z vody a pokoušel jsem se oběhnout
hořící trosky vrtulníku.
Pilota jsem náhle spatřil
- ale to už jsem věděl, že mu
nepomohu ani já, ani nikdo jiný. Za tu krátkou chvíli z něj
zbyla zčernalá hořící postavička. Uvědomil jsem si, že jsem
ještě před okamžikem seděl hned vedle něho. Nebýt odstředivé
síly, byl bych tam teď hořel spolu s ním.
Proboha, uvědomil jsem si
- Nimitz!
Věděl jsem naprosto jasně, že
tuto obrovskou letadlovou
loď už nikdy nikdo neuvidí. Co to bylo za raketu? Napadlo mě
jen, že to může být atomová puma. Němci tady měli dost času
a nejspíš ji přece jen nakonec vymysleli. Ale jak to, že se
tak mazaně a na poslední chvíli vyhnula prvnímu Patriotu?
A proč neuhýbala dalším dvěma? Cožpak mají Němci chytřejší
počítače než my?
Utíkal jsem ke žluté skále,
kterou jsem uviděl předtím,
než jsme dopadli. Viděl jsem ji nedaleko. Trčela z lesa, byl
to vlastně jediný bod, odkud jsem se mohl rozhlédnout. Lezl
jsem nahoru, odřel jsem si o ni ruce, ale hnal jsem se dál
zuřivě a usilovně. A pak jsem konečně stál nahoře. Byl odtud
nádherný rozhled, ale na moři, které se rychle uklidňovalo,
nebylo znát naprosto nic, žádné trosky. Ze skály jsem viděl
i část Hamburku. Osobní loď Wellington byla vržena daleko od
mola na mělčinu, nakláněla se, ale zdálo se, že se tam někdo
pohybuje. Byly vidět malé záchranné čluny, jak z moře loví
postavičky lidí. Také na přístavním molu ve městě byli vidět
lidé, zachraňující co se dalo.
Uslyšel jsem náhle vzdálený
hvizd tryskových motorů. To
se k troskám Hamburku a k ochromené osobní lodi blížila
jako
smečka supů letka devíti bombardérů Siegfried, nejspíš aby
dorazily bezmocnou loď, nebo shodily bomby na Hamburk.
Další svist přišel zleva. Také
tato letadla měla na sobě
německé válečné kříže, ale chyběly jim svastiky na ocasních
plochách a také jejich tvar svědčil o pozemském původu. Byly
to dvě stíhačky Bundeswehru, které v poslední minutě nalétly
do útoku proti svým soukmenovcům. Spatřil jsem kouřové stopy
raket neomylně se řítících proti vyrovnanému šiku Siegfriedů
a oslnivé exploze, které tyto velké kolosy trhaly ve vzduchu
na kusy.
Během minuty přišla Luftwaffe
o všech devět bombardérů,
jejichž trosky se shora sypaly jako ohnivý déšť, naštěstí do
lesa daleko od Hamburku.
Německá odvetná zbraň nás právě
připravila o nejmocnější
údernou sílu, ale úplně nás nezničila. Před náletem nás sice
paradoxně uchránili opět Němci, ale byl jsem rád, že moje
dávné předpoklady alespoň v tomto směru vyšly. Němci ze Země
zůstali na naší straně i v tak těžké chvíli.
Šlo ovšem o to, jak dlouho
ještě přežijeme.
Uvědomil jsem si, že se musím co
nejdřív dostat k našim.
Tady na skále jim nebudu nic platný. Nejbližším místem, kde
bych mohl být užitečný, byl Hamburk - nebo hnízdo hlavonožců
Xijtra. Hamburk byl vzdušnou čárou blíž, ale mezi ním a mnou
ležel záliv moře, takže dosažitelnější byla Xijtra.
Seskákal jsem ze skály.
Zachovával jsem přitom, pokud to
šlo, směr na Xijtru.
A náhle se mi trochu sevřelo
u srdce. Nic to nebylo, ale
přece... zastavil jsem se.
»Oto - žiješ?«
Byl to hlas? Rozhodně ne.
Neslyšel jsem nic kromě šumotu
dlouhých větví s ježatým listím nad svou hlavou.
Žiju, pomyslel jsem si. Moc
nechybělo - ale žiju.
»Jdu si pro tebe,« ozvalo se mi
v hlavě.
Les byl tichý, ale ta utkvělá
myšlenka mě postrašila. Co
to bylo? Předtucha?
Pokračoval jsem dál směrem na
Xijtru indiánským klusem.
Musel jsem přeskočit asi třímetrový potok, naštěstí tam byla
příhodná plošinka pro rozběh. Ale na druhé straně bylo místo
tvrdé půdy mokřadlo - zabořil jsem se po kolena. Vylezl jsem
stěžé z měkkého bahna a rozhlédl se, kudy dál.
A v té chvíli jsem ji
spatřil.
Byla to Uaxio, poznal jsem ji
naprosto neomylně. Plula
lesem přímo proti mě jako přízrak, jako by se vznášela nad
nízkou trávou. Sestupovala ke mně po mírném svahu a kdybych
ji náhodou nespatřil, ani bych si jí nevšiml. Hlavonožci se
lesem pohybují naprosto tiše a nedivil jsem se, že se žádný
voják Wehrmachtu v posledních letech do lesa ani neodvážil.
»Je dobře, že jsi to přežil,«
řekla, když došla ke mně.
»Kde se tu bereš?« podivil jsem
se.
»Jdu si pro tebe,« odtušila.
»Mysleli jsme si, že jsi už
mrtvý, ale ty žiješ, i když jsi trochu zraněný. Měla jsem za
úkol přinést tě, živého nebo mrtvého.«
»To zní jako ve starých
filmech,« odtušil jsem.
Utřel jsem si zpocený obličej.
Rukáv kombinézy jsem měl
od krve a teprve teď jsem ucítil pálení v obličeji. Měl jsem
tam nějaké oděrky či co, ale nevzrušoval jsem se tím. Kdyby
mi chyběl nos nebo půl tváře, to by možná bylo jiné, ale pro
pár oděrek nebylo zle. Však se mi to rychle zahojí.
»Musíme co nejrychleji dorazit
do Xijtry,« popoháněla mě
Uaxio. »Vezmu tě tam, chceš?«
Nepochopil jsem hned, co tím
míní. Vysvětlila mi, že mě
ponese - člověk by řekl na zádech, kdyby nějaká měla.
Odmítl
jsem to rozhodným tónem, ale brzy bylo jasné, jak jsem proti
ní pomalý. Utíkal jsem vedle ní jako při maratónu, ona vedle
mě lehce plula jako královna, jen chapadla se jí dole rychle
míhala. Bylo mi jasné, že se musí silně brzdit.
»Čekají na nás,« pobízela mě.
»Nevzpírej se, vezmu tě.«
Dýchal jsem už jako čtyři
a proto jsem raději přikývl.
Objela mě a dřív než jsem se nadál, seděl jsem na její hlavě
jako na měkké židli s polštářkem. Nadzvedla mě do výšky dvou
metrů, objala mi jediným chapadlem obě nohy a rozběhla se se
mnou lesem naplno.
To byla ale jízda!
Trochu jako na motocyklu
- jen mi chyběla řídítka, nebo
cokoliv, čeho bych se mohl přidržet. Musel jsem jenom klidně
sedět a pokud možno se nevrtět. Uaxio se pohybovala plavně,
bez hluku, ale odhadoval jsem, že utíká skoro stovkou.
»Jak že jsi to říkala? Že mě tam
máš přivést živého nebo
mrtvého?«
»Přesně tak,« přisvědčila.
»Věděli jsme, že nejsi na té
zničené lodi. Našla bych tě, i kdybys byl mrtvý.«
»A co byste se mnou dělali,
kdybych nežil?«
»Udělali bychom z tebe
jednoho z nás,« řekla klidně.
Ačkoliv bylo horko, zamrazilo mě.
»Jak to myslíš?« vyhrkl jsem.
»Stačilo by nám, aby se
z tebe zachovala většina mozkové
tkáně,« řekla. »Přenesli bychom tvé vzpomínky do některého
našeho nevylíhnutého mláděte, které ještě nezískalo vlastní
osobnost. Vylíhl by ses znovu jako jeden z nás. Místo vašich
nešikovných končetin bys získal devět chapadel, musel by ses
znovu učit chodit, ale tvá osobnost by žila dále. My to také
tak provozujeme. Já sama mám asi padesáté tělo a začala jsem
žít v dobách, kdy vaše civilizace teprve začínala.«
»Dokázali byste mi potom vrátit
lidskou podobu?« otřásl
jsem se. Zůstat v tomhle světě jako chobotnice...
»S lidskými zárodky jsme
v tom směru neexperimentovali,
ale - nevidíme důvod, proč by to nebylo možné.«
»Necháme to na jindy,« otřásl
jsem se podruhé. »Moc vám
děkuji za důvěru - ale raději zůstanu člověkem.«
Vyšplhala se mnou bleskurychle
do strmého svahu na který
bych potřeboval několik dlouhých minut. Nahoře opět přidala,
jen mi vítr od té jízdy cuchal vlasy. Při tomto tempu jsme
ovšem byli u Xijtry za pár minut.
»Hello, Oto!« vítal mě poručík
John Diggas. Naposledy se
mnou vyklízel Jenu, několik střel dum-dum nás oba zahnaly do
jedné jámy. Jak málo někdy stačí k tomu, aby se dva lidé tak
rychle sblížili! Teď tu hlídkoval před vchodem do jeskyně
spolu se dvěma strážnými hlavonožci, které jsem nepostřehl,
jak byli dobře ukrytí.
Uaxio mě jemně postavila na zem.
»Vyjednej si co potřebuješ se
svými,« řekla mi, »ale pak
bychom s tebou chtěli mluvit i my. Přijď za mnou do sněmu.«
Než jsem stačil reagovat,
zmizela mi ve tmě jeskyně.
»Tedy - na takovém koni jsem
v životě nejezdil,« křenil
se na mě John.
»Je zle, potopili Nimitze!«
sděloval jsem mu své dojmy.
»Už to víme,« zachmuřil se.
»Naše letadla teď přistávají
na letišti v Norimberku, je tam poměrně klidno. Radarem nás
jistí AWACSy z Enterprise.«
»Kdo převzal velení po
Thompsonovi?«
»Kapitán Enterprise Willy
Turranch.«
»Víte, jaké jsou současné
rozkazy?«
»Najít základnu, odkud
startovala německá atomová raketa
a zničit ji.«
»A naše mise?«
»Pozastavuje se. Nemáme potřebné
zázemí. Loď Wellington
je prý značně poškozená. Hodilo ji to na mělčinu a určitě by
šla ke dnu, naštěstí tam bylo dost mělko. Měli pár desítek
mrtvých a stovky raněných. Není zaručené, zda Wellington
ještě kdy vypluje.«
To nebylo dobré.
»Máte vysílačku v provozu?«
zeptal jsem se Johnnyho.
»Ano,« tvrdil.
Rychle jsem se přesunul dovnitř.
U vysílačky seděl další
známý Arnold Beauty z Enterprise. Jakmile mě spatřil, podal
mi malý telefon bez šňůry.
»Mám ti dát tohle,« řekl mi. »Je
to jen terminál na tuto
vysílačku, ale funguje asi do čtyř kilometrů, pokud mezi ním
a vysílačkou není silná vrstva skály. Mobilní telefony tady
bohužel nefungují a satelity teprve ne.«
Rychle mě naučil obsluhu, byla
ostatně velmi jednoduchá.
Ohlásil jsem se a požádal jsem o rozhovor s novým
velitelem
US Navy v tomto světě.
Kapitán Turranch mi krátce
oznámil, že převzal velení po
svém předchůdci, ale potvrdil mi, že akce k obsazení dalších
německých měst se odkládají.
»Musíme nejprve zajistit bezpečí
pro naše lidi,« řekl mi
omluvným tónem. »Ani ve snu by mě nenapadlo, že proti nám
použijí atomovou zbraň.«
»Já se tomu tolik nedivím,«
odtušil jsem. »Tahle říše je
skutečnou říší zla. Říkal jsem to přece ještě před vyplutím.
Němci zde celou dobu od války vyvíjeli nové zbraně a dostala
se jim do rukou i část vyspělých technologií hlavonožců.«
»To už jsme, bohužel, zjistili.
Dost krutým způsobem.«
»Proti hlavonožcům jim jejich
kdovíjak zázračné zbraně
nepomohou,« podotkl jsem. »Když teď zůstaneme stát, přesune
se nám brzy propust nad Saharu a doprava Němců bude značně
komplikovanější.«
»Sorry, bezpečnost především,«
potvrdil své rozhodnutí
kapitán Turranch. »Dám vám všechny pozemní jednotky, ale jen
abyste se pořádně zajistili proti německému útoku.«
Znamenalo to, že jsme
z útoku přešli do obrany. Veškerá
naše iniciativa skončila, teď jsou na řadě Němci. To všechno
otočila jediná raketa, která se dokázala vyhnout protiraketě
Patriot a nesla nálož, schopnou v jediném okamžiku roztrhat
a potopit Nimitz i na dálku nejméně kilometr.
Myslím, že jsme Němce krutě
podcenili.
*****