Opustil jsem Arnolda Beautyho v neveselé náladě a podle slibu jsem zamířil dál do hlubin jeskynního komplexu Xijtra.
       Velký sněm hlavonožců byl poloprázdný. Očekávali mě zde jen čtyři, z toho jedna Uaxio.
       »Zdá se, že jste se dostali do potíží,« promluvil jeden, sotva jsem se s nimi pozdravil.
       »Ano, vypadá to tak,« přikývl jsem. »Němci nám zničili naši plovoucí základnu. Máme ještě jednu, ale nesmíme se už nechat podruhé zaskočit.«
       »Zaskočit? Vy jste o tom nebezpečí nevěděli?«
       »Měli jsme jen jakási tušení,« odpověděl jsem po pravdě. »Věděli jsme, že se Němci snaží vyrobit nějaké nové zbraně, jaké ještě neznáme. Ukázalo se, že se jim to podařilo.«
       »Vy tedy neznáte bílý oheň?«
       »Máme podobné zbraně, ale neodvažujeme se je zde použít, jsou příliš ničivé. A co je horšího, zanechávají nebezpečné záření, které trvá ještě dlouho potom.«
       »Nebezpečné záření?« podivili se. »Nic takového jsme ale nezpozorovali.«
       »Je totiž neviditelné,« vysvětloval jsem jim. »Není nic vidět - a přece v tom místě lidé onemocní a umírají.«
       »Několikrát na nás shodili bílý oheň, ale nic takového jsme nezpozorovali,« ujistili mě. »Zničili nám některá méně odolná hnízda, to ano, ale nikdo na těch místech neonemocněl a nikdo potom ani neumřel.«
       »Možná máte větší odolnost proti záření,« napadlo mě.
       »To by vysvětlovalo, proč jsme si toho ještě nevšimli,« připustili. »Ale na Xijtru byl bílý oheň svržen už dvakrát. Kdyby tu zůstalo to co říkáš, nebylo by tu bezpečno pro vás, lidi. Ale nezdá se, že by tady někdo z vás onemocněl.«
       »A sakra!« zaklel jsem.
       Vytáhl jsem terminál. Ohlásil se mi Arnold Beauty.
       »Arne, člověče, nemáš možnost změřit radioaktivitu?«
       »Se ví, že mám,« odtušil. »Máme přístroje. Ale kolem nás je všechno negativní.«
       »Zaručeně? Změř to ještě jednou!«
       Vysílačka se odmlčela, ale po chvíli se Arnold ozval.
       »Jak říkám, nula nula nic. Jen pozadí, mnohem slabší než na Zemi. Na samé hranici měřitelnosti.«
       »Díky,« oddychl jsem si a vypnul terminál.
       Ještě chvíli jsem uvažoval. Ona to nebude atomová zbraň, jaké známe. Klasická atomová nálož by letadlovou loď zničila stejně rychle, jenže - jinak. Dobře jsem si vzpomněl, jak se při výbuchu paluba zvedla vzhůru - to vůbec nevypadalo jako rána shora, kdy by se loď prostě propadla pod vodu. Naopak, i okolní voda se úplně nepochopitelně zdvihla do výšky, tedy přesně opačně, než se dalo čekat.
       Vzpomněl jsem si, jak se nepříliš dávno přímo před mýma očima prolomila pancéřová kupole Nordenovy laboratoře. Také tak divně. Propadla se - dovnitř, ne ven.
       Výbuch normální atomové bomby by po sobě zanechal silné, desítky let trvající radioaktivní zamoření. Tohle bylo zcela čisté. Řekl bych, že šlo o uvolněné torzní pole, stejně jako kdyby se náhle uvolnilo torzní pole akumulátorů. Byla by to ideální zbraň hromadného ničení. Zkáza do okruhu několika kilometrů, jenomže bez radioaktivity.
       »Měli jste pravdu,« přiznal jsem hlavonožcům. »Německá zbraň je jiná než naše. V jistém smyslu je to dobře, protože nezanechává smrtící záření, o kterém jsem hovořil. Ale tím hůř, protože se Němci nijak nerozpakují tuto zbraň použít.«
       »Rozpakovali by se, kdyby to záření zanechávalo?«
       »Tím si nejsem jist. Ale nepochybuji o tom, že mezi nimi je dost nenávistných vůdců, kteří by ji použili i tak.«
       »Tak vidíš. Co budeš dělat?« zeptala se mě Uaxio přímo.
       »Musíme s tím počítat,« povzdychl jsem si. »Naše akce se podstatně ztíží a zpomalí. Ale přestat nemůžeme.«
       »Stihnete to?«
       »Nevím,« pokrčil jsem rameny. »Naděje umírá poslední. Vy byste nemohli vzhledem k těm novým událostem posečkat?«
       »Jako výmluva se vám to hodí, což?« odtušil nevrle jeden z hlavonožců.
       »Ota se nevymlouvá,« zastala se mě Uaxio. »On to určitě myslí upřímně a dané slovo nezruší. Už ho znám. Zdá se jen, že se mu to trochu vytrhlo z chapadel.«
       »Proč sliboval, když nevěděl, co ho čeká?«
       »Nikdo by nemohl nic slíbit, kdyby měl slibovat pouze to co je jisté,« odsekla Uaxio, »Pravda, Ota vždycky něco slíbí a pak se mu změní původně očekávané podmínky, ale on se pak sliby vždycky alespoň snaží splnit.«
       »Co také se sliby, které se neplní?«
       »Dějiny jsou plné nesplněných slibů,« odtušil jsem. »Je tomu tak všude. Ani vy nebudete výjimkou.«
       Myslím, že se urazili všichni - tentokrát i Uaxio. Ale už mě také rozčilovalo jejich podezírání. Což mohli nevidět, jak se tváří v tvář jejich krutému ultimátu snažíme?
       »Dělej, jak myslíš,« odsekla.
       »Jistě, budu. Mohl bych vás přesto o něco požádat?«
       »Co by to mělo být?«
       »Vytvořte nad americkou lodí oblak, který by ji zastřel před zraky letectva. Dokážete udržet dostatečně hustá oblaka tak, aby visela v okruhu dvaceti kilometrů vytrvale ve výšce od jednoho kilometru do pěti?«
       »Dokážeme - ale není to jednoduché, pochop.«
       »Je třeba zabránit Němcům útočit z výšky. Radarům mraky nevadí, očím lidí ano. Zůstane-li dole kilometr bez mraků, neohrozí to ani letadla.«
       »Splníme ti to - do odvolání. Ale nepožaduj pak na nás mnoho dalších takových služeb. Nemůžeme si dovolit rozházet na to všechny naše energetické rezervy.«
       »Prozatím to bude stačit,« řekl jsem unaveně.
       Nápad s oblačnou pokrývkou přišel bohužel pozdě.
       Ještě horší bude vysvětlovat to na Zemi.
*****