Navzdory tomuto úspěchu jsem nemínil odkládat cestu do Washingtonu a další nepříjemné setkání s presidentem USA.
       Johnny s Michaelem pořád čekali u vrtulníku. Nastoupil jsem a vznesli jsme se, opět směrem na Fríské ostrovy.
       Cestou jsem jim musel vyprávět, co se dělo na letišti. Příletu Georga Macusse si pochopitelně všimli, ale nevěděli podrobnosti. Když se dověděli, že George Macuss byl poslední z výpravy k Antarktické pevnosti, litovali ostatní letce, že tam zahynuli. Určitě některé z nich znali osobně, ale teď se jen dohadovali, kdo z jejich známých tam byl.
       Ani skutečnost, že kamarádi nejspíš zachránili Hamburk s mnoha Američany a kdoví možná i Enterprise, je nemohla pro tuto chvíli povzbudit. Přece jen trochu ožili, když jsem jim připomněl, aby si namalovali na trup šedého Storcha, protože v něm zajali - prince Friedricha Hitlera, Vůdcova syna.
       »Měli jsme ho prostě sundat,« chmuřil se Johnny.
       »Zakreslili byste si jedno malé, skoro bezbranné letadlo a v životě byste se nedozvěděli kdo v něm letěl. Takhle máte hřejivý pocit, že jste drželi v šachu a nakonec zajali druhé největší zvíře Čtvrté Říše a kdoví, možná jste také přispěli k pádu zdejšího impéria.«
       »Ota má pravdu, Johnny,« souhlasil se mnou Michael. »Já tam toho Storcha namaluji. Byl to parádní úlovek.«
       Fríské ostrovy se blížily.
       »Co kdybychom dole objevili trosky některého letadla ze skupiny Georga Macusse?« zkusil nadhodit Michael.
       »Těžko,« podotkl jsem, ale oba piloti už vyhlíželi dolů, aby jim nic neuniklo.
       Dole však nic podezřelého nebylo a vrtulník nakonec dorazil do oblasti, kde měl být na Zemi Washington.
       Požádal jsem o propust a obratem jsme byli na Zemi. Asi kilometr pod námi byl Bílý dům. Přistáli jsme před ním.
       Tentokrát jsem byl uveden bez zdržování. President byl přítomen a měl na mě čas.
       »Mám pro vás dvě důležité záležitosti,« začal jsem, když jsme si v jeho pracovně formálně podali ruce.
       »Zasáhl jsem osobně v tom táboře,« pospíšil si. »Bylo to tak, jak jste tvrdil. Ti, kdo za to odpovídali, jsou už mimo hru a uvažuje se o postavení některých před soud. Zejména to budou překladatelé, mají na svědomí ono osudné nedorozumění ohledně parciálních porodů.«
       »Nedomnívám se, že by za to mohli překladatelé,« zavrtěl jsem hlavou. »Pevně věřím tomu, že jen věrně překládali, co vymysleli jiní. Jde mi o něco úplně jiného. Někteří Němci se dostali do amerických vězení. Chci je vyžádat zpět.«
       »To nebude možné,« odporoval president. »Byli odsouzeni podle platných amerických zákonů. Měnit rozsudky nezávislých soudů - to opravdu není v mé moci.«
       »Trvám na tom, že soudy byly podujaté,« útočil jsem dál. »Vidíte sám, že po zavedení německé samosprávy se v táborech nestal ani jediný zločin. Mám důvodné podezření, že všechny soudy s Němci byly zmanipulované.«
       »To je opět dost silné tvrzení, pane Vávra,« podíval se na mě přímo president. »Máte na to nějaké důkazy?«
       »Jistěže ne - jen nepřímé. Opravdu nemám v této době čas ani náladu shromažďovat důkazy. Ale mám důkazy o tom, že vaše americké soudy osvobodily nepochybné vrahy, když obětmi byli Němci. Takové soudy nemohou mít důvěru ani při opačných rozsudcích, zejména jde-li o stejnou diskriminaci. Uvědomte si, že později před mezinárodním soudem v Haagu sklidíte jen velikou a nepříjemnou ostudu.«
       »To by ovšem muselo být prozkoumáno Nejvyšším soudem.«
       »Existuje ještě jiná možnost,« nadhodil jsem. »Pokuste se převést německé vězně pod německou správu. Mají tam jistě vlastní vězení, nebo nebude problém je zřídit. Budou tam ale mezi svými a já budu trvat na revizi všech rozsudků. Naopak nebudu trvat na odsouzení amerických vrahů, ačkoliv zabili i doktora Müllera, jednoho z mála Němců, se kterým jsem se přátelil. Nedávno mě ošetřoval, když jsem přišel o oči.«
       »Ale vy vidíte!« podotkl president vítězoslavně, jako kdyby mě nachytal při lži.
       »Neslyšel jste o tom, že němečtí lékaři uzdravují i lidi nakažené AIDS?«
       »Ne - o tom jsem neslyšel,« zarazil se.
       »Ani o tom, že jim uzdravení splácejí - vraždami?«
       »To musí být nějaká strašně temná historie,« zabručel.
       »Jak vidět, mám o Denverském internačním táboře mnohem podrobnější informace než vy - ačkoliv mám velmi málo času na návštěvy staré Země, kde vy pobýváte po celou tu dobu.«
       »Ano - ale nemám na starosti jen tento tábor.«
       »Pravda - je to ostatně jen okrajová záležitost. Nemohl byste tedy zajistit vrácení Němců do tábora?«
       »Poradím se se svými právníky.«
       »Zkuste to,« přikývl jsem. »V tom případě přejdeme k té příjemnější zprávě. Pilotům Enterprise se před půldruhou hodinou podařilo, bohužel za cenu mnoha obětí, zlikvidovat německou raketovou základnu.«
       »Před půldruhou hodinou? To bylo v celých Státech, možná i na celém světě, zaznamenané krátké zemětřesení!«
       »Je možné, že se to projevilo i tady,« souhlasil jsem. »Vyletělo do povětří největší německé skladiště Q-bomb. Také na Q-Zemi se to projevilo zemětřesením. Asi to nevíte, ale naše planety se vzájemně ovlivňují gravitací. Proto jsou jejich středy totožné - a proto zemětřesení na jedné z nich může mít vliv i na druhé straně. Na druhé straně - můžete si udělat jakousi představu o síle výbuchu, když se projevil na dvou planetách současně. Kdoví, zda by všechny atomové bomby na Zemi měly při současném odpálení takové účinky!«
       »Úděsná síla!« podíval se na mě ustaraně.
       »Naštěstí dnes patří minulosti,« dodal jsem rychle.
       Nemohl jsem tušit, že tato věta není tak docela pravdivá a s německými zbraněmi V-5 se ještě setkám tolikrát, až mi to nebude milé.
       »Takže je to přece jen vítězství! Díky Bohu!«
       President pohlédl na okamžik vzhůru.
       »Z celé eskadry bohužel přežil jediný pilot. Máme zprávu o tom, že tento úspěšný útok zachránil přinejmenším město Nový Hamburk i s naší základnou na pobřeží.«
       »Je to od potopení Nimitze první dobrá zpráva, ale stojí za to!«
       »Kromě toho jsme zajali syna Adolfa Hitlera. Dostane se na Zem s nejbližší lodí.«
       »Hitler měl syna?«
       »Ano. Víte přece, že i starý Áda Hitler je ještě naživu. Myslím, že jeho syn bude velice prominentní zajatec.«
       »To jistě. A co takhle zajmout samotného Hitlera?«
       »To nebude tak snadné,« zavrtěl jsem hlavou. »Starý Áda Hitler sedí v podzemní pevnosti a řídí Wehrmacht. Ale zdá se mi, že jsme mu tentokrát dali dvě pěkné ťafky.«
       »Výborně! Budeme vám fandit!«
       »Budeme to ještě potřebovat,« přikývl jsem. »Budeme asi potřebovat doplnit nějaká letadla, ale o tom vám snad podají podrobnější zprávu vojáci. Hitlerovci o Enterprise dosud nic nevědí a kromě ní máme dvě menší pozemní základny. Máme tedy možnost pustit se opět do toho.«
       »Doufám, že vás už nikdy více Němci nepřekvapí.«
       »Taky v to doufám. Byla to velice nepříjemná záležitost. Uvědomte si, že se stavíme proti mocnosti, která sice není početně silná, ale měla po celou dobu od Druhé světové války dostatek času, prostředků a touhu po odplatě, zatímco se náš svět hádal a zdržoval studenou válkou. Já teď začínám věřit hrozbám Ernesta Nordena. Sliboval, že starý svět pokoří tak rychle, že se nepostačíme divit.«
       »To jméno mi nic neříká,« podotkl president.
       »Buďte rád,« řekl jsem. »Představte si Einsteina, kdyby se dal do služeb Hitlera. Norden byl přibližně to samé.«
       »Cožpak má Hitler ve svých službách takového génia?«
       »Už ne,« oddechl jsem si. »Kdyby byl naživu Norden, bylo by nám tam více horko. Kdoví, vám tady možná také.«
       »Prosím vás, pane Vávra,« naklonil se a spiklenecky na mě zamrkal. »Minule jste mě svými katastrofickými vizemi pořádně vylekal. Poněkud vám ujely nervy, předpokládám.«
       »Máte pravdu. Ujely mi nervy. Omlouvám se za to.«
       »Dobrá, ale víckrát to nedělejte.«
       »Nebudu. Ostatně - už to víte.«
       »A proč jste to vlastně říkal? Já vím, rozčílili vás, ale přece jen - bylo to dost hrozné.«
       »Víte, pane presidente, co na tom bylo nejhorší?«
       »Nevím, povídejte!«
       »Že jsme o tom měli jen jakési tušení. Dnes už víme, že to všechno byla - pravda.«
*****