Měl jsem v úmyslu
intervenovat za uvězněné Němce opět
u presidenta ve Washingtonu. Washington se ovšem zase trochu
posunul, takže jsme v Norimberku natankovali a pokračovali
v letu směrem na Nové Fríské ostrovy.
Podle poslední situace poslala
letadlová loď Enterprise
bombardovací svaz směrem na Novou Antarktis, ale o výsledku
bychom se měli dozvědět později. Mezitím si vyřídíme další
zdvořilostní a intervenční návštěvu.
Letěli jsme na vypočítané místo,
když jsme náhle potkali
letoun, jaký jsme tu nečekali. Malý kurýrní Storch se nesl
tak nízko nad lesem, že byl určitě neviditelný nejen radary
Enterprise, ale i z letadel AWACSu.
»Co s ním? Sundáme ho?«
navrhl Johnny.
»Nechal bych ho letět, sirotka,«
mávl rukou Michael.
»Není doba na to, aby si Němci
lítali jenom tak pro svou
zábavu. To letadlo má určitě svůj význam,« namítal Johnny.
Storch nás zatím zpozoroval,
obrátil se na útěk a snažil
se ještě více se přilepit k vrcholkům stromů. Měl by naději
uniknout pozornosti nadzvukových stíhaček, ale proti našemu
vrtulníku šanci neměl.
»Což ho takhle zajmout?« navrhl
jsem.
Američané to okamžitě pochopili
jako nádherné zpestření.
Vrtulník měl vyšší rychlost než chudák Storch, takže hra na
kočku a myš mohla začít. V malé chvilce jsme nebohý kurýrní
letounek dohonili a několika kulometnými dávkami přinutili
změnit směr na Norimberk.
Pilot se nám několikrát pokusil
uniknout kličkou, ale na
obratnost vrtulníku prostě neměl. Vždy to skončilo krátkou
kulometnou dávkou, která ho nakonec vrátila do směru.
Nad Norimberkem v podstatě
rezignoval. Navedli jsme ho
na letiště, které jsme dopředu rádiem upozornili, co se bude
dít. Dole bylo připraveno několik džípů se střelci, kteří se
už jistě těšili, jak posádku Storcha zajmou.
Nenechali jsme jim ani tohle
potěšení. Storch dosedl na
konci dráhy. Vrtulník ho předletěl, klesl na beton a zamířil
na letounek své dva rychlopalné rotační kulomety.
Němci vylezli a zůstali stát
s rukama za hlavou. Johnny
zůstal sedět v kabině u dálkového ovládání kulometů, Michael
s hrozivě napřaženou puškou M-16 a já s holýma rukama jsme
rychle doběhli až k zajatcům. Němci se ale už vzdávali.
Mezitím přijely první džípy.
Naložily zajatce a vzali mě
také - prý se mnou chce mluvit kapitán Turranch. Mrkl jsem
na Michaela a zvedl palec pro Johnnyho.
»Namalujte si pod okno šedého
Storcha!« navrhl jsem jim.
»To se nedělá,« chechtali se
vojáci kolem mě.
Netušili, že zajetí tohoto
letadla bude důležitější, než
by bylo jeho sestřelení.
Němce zavřeli do vězení
v letištní budově. Bylo tu více
cel, dali tedy každého zvlášť. Nejprve chtěli vyslýchat toho
menšího, ale pamatoval jsem se, že pilot byl vyšší. Nicméně
ten menší už seděl v křesle a dva informační důstojníci ho
zběžně vyslýchali. Identifikační číslo, cíl letu, účel letu,
samé drobnosti.
Spěchal jsem k vysílačce,
potřeboval jsem hlavně rychle
vyřídit rozhovor s kapitánem Turranchem, abych stihl let do
Washingtonu. Ještě na chodbě mě ale zastavil jeden z Němců.
Všichni Němci, zejména ti
z Norimberku, nebyli odesláni
do Ameriky. Pro několik jsme tu měli práci jako pro experty.
Na letišti jich bylo osm a pamatoval jsem si všechny jménem,
protože všech osm bylo vychováváno v rodinách a ne
v domech
Hitlerjugend, jako většina mladších. Johann Malkow pomáhal
Američanům uvést do chodu rafinaci hitlernafty a často se na
mě obracel s připomínkami a žádostmi. Ačkoliv Američané měli
své tlumočníky, rozuměl jsem si s ním nejlépe ze všech.
»Oto, člověče nešťastná,«
obrátil se na mě po straně,
když mě na chodbě spatřil. »Víš koho jste to zajali?«
»Nevím. Snad nás bude zajímat,«
odtušil jsem.
»Počkej,« zadržel mě Johann za
rukáv. »Ty nevíš, že jste
zajali - prince Friedricha Hitlera?«
Exploze bedny dynamitu na konci
chodby by se mnou možná
trhla stejně jako tato zpráva.
»Cože? Jsi si tím jistý?«
»Myslíš snad, že se mýlím?
Srovnej si tedy jeho obličej
s nejbližším plakátem.«
Plakát zachycoval prince
Friedricha Hitlera ve vznešené
póze, oblečeného do císařských šatů, mnohem parádnějších než
prostý oděv jeho otce císaře, ale ta podoba opravdu seděla.
»Díky, Johanne!« kývl jsem.
Chystal jsem se vstoupit do
místnosti a vložit se do
výslechu, ale Johann mě ještě chytil za rukáv.
»Oto - prosím tě, nikomu ani
slovo, že to víš ode mne,«
požádal mě. »Kdoví, kolik našich se nemůže smířit s porážkou
a nechci skončit fémovým soudem.«
Podíval jsem se na něho
s pochopením.
»Samozřejmě,« přikývl jsem.
»Nikdy jsem tě tady na tomto
místě neviděl. Ale máš to u mě k dobru.«
Vstoupil jsem a pozvedl ruku
k árijskému pozdravu.
»Heil Friedrich!« vyštěkl jsem
tak nacisticky, že se na
mě Američané udiveně podívali.
Zato zajatec vyskočil. Neřekl
sice nic a rychle se opět
posadil, ale i jemu bylo jasné, že jeho inkognito skončilo.
»Pánové, važte si tohoto
zajatce,« obrátil jsem se na
americké důstojníky. »Je to princ Friedrich Hitler, jediný
syn Adolfa Hitlera.«
Američané to však jen vzali na
vědomí. Neměli zřejmě tu
správnou úctu k pomazaným hlavám jako my Evropané.
»Co zatím řekl?« zeptal jsem se
anglicky vyšetřujícího
důstojníka. Ten se na mě podíval jako na idiota, který se mu
nepřípustně plete do práce.
»Tvrdí, že zabloudili při letu
Dresden - Berlín.«
»Koncové letiště ještě beru.
Jenže z Drážďan do Berlína
přes Fríské ostrovy? To je trochu silný tabák.«
Tlumočník to rychle polohlasem
překládal do němčiny, ale
zajatec trval na svém.
»Vyletěli jsme z Drážďan
a dostali se do oblačnosti.«
»Žádná tam není,« podotkl jsem
suše. »Veškerá oblačnost
je soustředěna nad Severním oceánem.«
»Letěli jsme v mracích
a když zmizely, nacházeli jsme se
nad Frískými ostrovy,« trval na svém zarputile princ.
»Mraky nejsou ani mezi Frískými
ostrovy a Antarktidou,«
zavrtěl jsem hlavou. »Byl jste na návštěvě vaší základny. Mě
to velice zajímá. Proč sám princ Friedrich Hitler navštěvuje
osobně tajnou Antarktickou pevnost?«
Zajatec se na mě podíval úkosem.
V té chvíli se zatřásla
podlaha. Zazvonily skleničky na
stole, ale hned všechno utichlo. Zemětřesení - trvalo ovšem
sotva sekundu.
Princ se ihned podíval na
hodinky, ale neznatelně přitom
zavrtěl hlavou.
»Copak? Nesouhlasí vám
velitelský čas?« popíchl jsem ho.
»Urychlili to o čtvrt
hodiny,« odsekl Friedrich Hitler
nasupeně. »Budiž, stejně se to rychle dozvíte. V této chvíli
přestala existovat americká základna na pobřeží Severního
oceánu, pánové. Samozřejmě i s Hamburkem jako takovým.«
Pronesl to tak vítězoslavným
tónem, jako kdyby nám právě
nadiktoval podmínky naší kapitulace.
Jeden z amerických
důstojníků vyběhl na chodbu. Nejspíš
se šel přesvědčit o tomto výroku.
»Neřekl bych, že vyletěl do
povětří Hamburk,« řekl jsem
klidným tónem. »To bylo z mnohem větší dálky. Odhadl bych,
že to byla - pevnost Antarktis.«
Mladý Hitler se na mě podíval
nesmírně zlým pohledem.
»To se brzy ukáže,« odsekl.
»Škoda, že jsme nevěděli, že
máte další základnu právě tady v Norimberku. Další střela by
šla sem. Nevadí, my to brzy zjistíme. Střel máme dost.«
»Jen aby!« zapochyboval jsem.
Vrátil se zpravodajský důstojník.
»Hamburk je v pořádku,«
oznámil všem ulehčeně. »Přišlo
první stručné hlášení o akci Antarktis. Cíl byl zasažen.«
»Takže naše základna
v Hamburku stojí dál, zatímco vaše
v Antarktidě je v pekle,« obrátil jsem se k Hitlerovi.
»Asi
jste tam měli hodně střel, když to bylo znát až tady, že?«
Neodpověděl, jen po mě blýskl
očima.
*****
Ponechal jsem ho zpravodajcům
a vyšel jsem ven. Vrtulník
s Johnnym a Michaelem stál nedaleko - hoši mezitím
přelétli
k budově a dotankovali nádrže. Mohli jsme letět dál.
V té chvíli se nad letištěm
ozval svist turbín.
Letělo sem letadlo US Navy
- tuším F-18. Vypadalo nějak
divně. Bylo bez směrovky, pravé křídlo nalomené a táhl se za
ním pruh černého dýmu. Přímo nad letištěm se ozvala tlumená
rána, z letadla vylétla malá postavička a letadlo zlomilo
kurs ostře k zemi. Vlétlo do lesa za betonovou stěnou, ozval
se tam další, silnější výbuch a mezi stromy vylétly plameny.
Zdravotníci vyběhli
s nosítky k místu, kam se snášel na
padáku pilot. Ten ale dopadl na nohy a zůstal stát. Odepnul
padák a obklopen zdravotníky zamířil k nám.
»Hello,« pozdravil důstojníky,
kteří vyběhli z budovy.
Poznal jsem ho. Byl to George Macuss, černoch se kterým jsem
letěl krátce po zahájení mise Nimitz & Enterprise.
»Co se děje? Kdo vás tak
zřídil?« podivil jsem se.
George měl obličej od krve, ale
držel se na nohou jakoby
nic. S jeho náturou býka to nebylo tak divné.
»Kdo mě zřídil? Nikdo živý,«
odpověděl. »Jsem poslední
z Antarktické akce. Nikdo další už nepřiletí.«
Vedli ho dovnitř, šel jsem
s nimi. George dostal horký
čaj a rychle se napil.
»Byli jste prý úspěšní,«
zajímalo mě.
»Oh yes, Oto,« usmíval se na mě
svým zářivým úsměvem,
zatímco mu zdravotníci umývali obličej od krve. »Dostali asi
dvanáct protipevnostních raket do kožichu, jednu po druhé.
Každá okamžik poté, co jí její předchozí sestřička prorubala
další kus cesty. Naše letadla utvořila čertovo kolo a sypala
je tam jednu za druhou. Museli mít na střeše strašně tlustou
vrstvu betonu, ale dvanáctá nejspíš prorazila dovnitř.«
»Takže jste pevnost zničili?«
»Já jsem to viděl - ale
nezapomenu na to,« zvážněl náhle
a podíval se na mě. »Oto, bylo to něco příšerného. Najednou
se tam zablesklo. Nic nevylétlo ven, žádný oheň, žádný oblak
dýmu, jen naše letadla zničeho nic ozářil jakýsi bílý oheň
zespodu, z pevnosti. Potom jsem viděl - nedovedu si to nijak
vysvětlit, ale je to naprostá pravda - nějaká neznámá síla
popadla naše letadla - a vcucla je dovnitř do toho ohně.«
»Cože?« neudržel se jeden
z důstojníků. »Dovnitř?«
»To je v pořádku,« přerušil
jsem jeho divení. »Tyto pumy
se tak projevují. Znamená to, že byli opravdu úspěšní.«
»Měl nám ale někdo říci, že to
bude taková síla!« skoro
vykřikl George. »Ono to najednou do sebe začalo vtahovat vše
okolo. Sníh, led i skály... Byl jsem od toho nejdál, jistil
jsem zadní stranu, neměl jsem ani protipevnostní rakety, jen
běžné protiletadlové - ale smýklo to se mnou skoro o dvacet
kilometrů, letadlo se mnou dělalo kotrmelce jako když barman
třepe šejkrem, mlátilo to se mnou o přístroje...«
Na chvilku se odmlčel. Jeho
odřený obličej, samá krevní
podlitina, potvrzoval, že si příliš nevymýšlí. Vypadal jako
poražený finalista mezistátního turnaje v boxu - a to
měl za
letu na hlavě leteckou přílbu.
»Věděli jste, že ta základna je
plná atomových raket.«
»Věděli,« přikývl. »Nikdy
neletěl nikdo z nás nablízku,
když dopadala další raketa. Proto nám to trvalo tak dlouho.
Být tam obyčejné atomové rakety, rozlétli bychom se nejspíš
při jejich výbuchu do všech stran a trvám na tom, odnesl by
to nejvýš jeden z nás - možná dva, tři. Ale tohle... vtáhlo
je to do pekla všechny, všechny...«
Chvíli seděl a zakryl si oči
rukou.
»Potom jsem najednou uviděl, že
letím šikmo proti ledu,
ale ještě jsem to vybral. Letounu chyběla směrová kormidla,
křídlo bylo nějak divně ohnuté, ale turbíny běžely a já byl
naživu. Vysílačka fungovala, ohlásil jsem tedy na Enterprise
splnění mise a požádal jsem o navedení nad pevninu, ale jak
jsem se sem dostal, to nepovím ani reverendovi při zpovědi,
prostě to nevím. Jistě, na nějaké útržky si pamatuji. Letěl
jsem nejprve nad mořem, pak nad hustými lesy. Nebyl to ale
žádný výlet. Letadlo nebylo stabilní, buď sklápělo čumák
dolů, nebo by se chtělo vzepnout do výšky, ale to by určitě
skončilo vývrtkou a kráterem v zemi. Vzpamatovával jsem se,
ale příliš pomalu. Motory byly přehřáté a začaly slábnout.
Nakonec jsem v poslední chvíli spatřil letiště a na něm naši
helikoptéru. Na víc jsem nečekal a katapultoval se.«
»To bylo v pořádku,« přikývl
letecký důstojník, který se
nacházel až vzadu a dosud jen poslouchal. »S tím strojem se
nedalo ani zatáčet, natož přistávat. Při dosednutí by se asi
odlomilo křídlo a vzhledem k tomu, že motory už kouřily, asi
by to nedopadlo dobře. Katapult byl jediné správné řešení.«
»Kolik vás bylo původně?« otázal
jsem se tiše.
»Devět bombardérů, dvanáct
stíhaček. Šest jistilo přímo,
šest spolu se mnou z větší dálky... ale mám dojem, že jsem
zůstal z celého našeho comba sám...«
»Možná to rozhodlo válku,«
utěšoval jsem ho. »Určitě to
stálo za to. Přinejmenším jste na poslední chvíli zachránili
Hamburk a kdoví, možná i Enterprise.«
»Však to taky byla šlupka!« ožil
George.
»Bodejť!« plácl jsem ho opatrně
po zádech. »V pevnosti
byly všechny zásoby Q-bomb, co Čtvrtá Říše vyrobila od konce
Druhé světové války!«
»Vážně?« rozzářil se opět George.
»To by mohli zjistit zpravodajci
od dnešních zajatců,«
obrátil jsem se na důstojníky US Navy. »Myslím, že princ byl
poslední, kdo Antarktickou pevnost opustil.«
*****