---

Gloomy

---

       Krátce po dobytí Berlína jsem byl opět pozván na palubu Enterprise, abych se poradil s americkou generalitou.
       Nešlo o další plány. Dobytí Berlína se prý muselo trochu oslavit. Situace se vyvinula lépe než se dalo kdy očekávat, budoucnost se jevila růžověji, než na počátku. Zdálo se, že i ztráty Němců budou podstatně menší než jsem odhadoval.
       Kapitán Enterprise Willy Turranch uspořádal na lodi ve veliké jídelně hostinu. Připíjelo se hlavně na úspěšný konec této podivné a vlastně nevyhlášené války, na nový i na starý dobrý svět.
       Až na této hostině se na mně projevila únava posledních dnů, plných napětí, vyčerpání i šoků. V polovině oslavy jsem se už nemohl udržet a požádal jsem kapitána o kajutu. Zapadl jsem do spacího pytle a v minutě jsem nevěděl o světě.
       Probudilo mě houpání postele. Posadil jsem se, udeřil se do hlavy a zjistil, že ležím ve velmi malé prostoře na lodi, kolébající se na vlnách. Bylo to o něco rychlejší houpání než na letadlové lodi, jistě byla o něco menší. Uslyšel jsem pravidelné brumlání lodního motoru, odlišné od klidu, jaký panoval na Enterprise, jejíž turbíny byly od kabin na horní palubě příliš daleko.
       Vybalil jsem se ze spacího pytle a spustil nohy na zem. Byla kovová a nepříjemně studila do bosých chodidel. Šátral jsem po kovové stěně a hledal vypínač, ale nenašel jsem nic, jen obrys lodních dveří. Nešly otevřít a to mě udivilo. Brzy jsem ztratil trpělivost, zabouchal jsem na ně, ale nikdo mě neslyšel. Zabušil jsem víc a ještě víc.
       »Uklidněte se, prosím,« ozvalo se z reproduktoru lodního rozhlasu. »Musíte mít trpělivost.«
       »Co je s dveřmi?« vybuchl jsem. »Co to má znamenat?«
       »Dostanete se ven, jenom buďte bez obav. Nacházíte se na lodi Gloomy na cestě do Spojených států amerických. Byl jste tam předvolán k soudu.«
       »Aha. A podle toho, co se děje, nejde o svědectví, že?«
       »Máte pravdu. Se svým advokátem se budete moci spojit na břehu, teď tu žádného nemáme.«
       Takže jsem v nějakém lodním vězení?
       Sáhl jsem si na prsa a ulehčeně nahmátl známé popruhy s malou plochou krabičkou. Tu mi asi nechali, kdežto pistole i uniforma zůstaly na Enterprise.
       Zabušil jsem rozzlobeně na stěnu.
       »V tom případě bych se měl dozvědět aspoň co se mi klade za vinu, nemyslíte?«
       »Jistěže. Obžaloba zní na ozbrojený útok na Denverského šerifa, únos internovaných, maření úředního výkonu, špionáž ve prospěch Hitlera i mimozemšťanů a nedodržení smlouvy. Jak vidíte, je toho nejméně na sto padesát let vězení a bohužel, jako obzvlášť nebezpečného vězně vás nemůžeme z této kabiny pustit ani na chvíli.«
       Neodpověděl jsem. Vzedmulo se mi v krku hořko. Znamenalo to, že mě na Enterprise museli něčím omámit. Tak krátce po společném vítězství jsem to chápal jako podraz.
       »Myslíte, že bych se vám protivil?«
       »Je to velice pravděpodobné,« ozvalo se uštěpačně.
       Nebo se mi to tak zdálo. Každopádně tím přetekla míra.
       »Zapomněli jste na moji nejtěžší vinu,« odpověděl jsem na to opět klidným hlasem.
       »Kterou?«
       »Únos a zničení lodi Gloomy.«
       »Cože?« kdosi nevěřil svým uším.
       »Přidržte se raději něčeho,« poradil jsem jim. »Za malou chvíli narazí Gloomy na mělčinu.«
       »Byl by to snad dobrý vtip, kdybychom se nenacházeli nad hloubkou uprostřed Atlantiku!«
       »Aha - střed Atlantiku... To bude v této chvíli někde na pomezí Rheinlandu a Pruska. Naštěstí tu nejsou žádná hnízda, na které bych se musel ohlížet. Dobrá, držte se!«
       Sám jsem se také vzepřel jak to jenom šlo. Přivolal jsem modravou propust - a prohodil loď zpátky do Nové Země.
       Ozval se strašlivý praskot a hrozivé skřípavé zvuky, až mi to trhalo uši. Gloomy začala brzdit tak prudce, až mě to vmáčklo na stěnu a chvíli jsem se nemohl pohnout. Smýkala se po skále pokryté jen slabou vrstvou půdy, vyvracela a hrnula před sebou staleté stromy, jejichž kosmaté větve bušily do lodních nástaveb. Lodní šroub se ulomil o skálu, odlehčený motor se ihned dostal do vysokých otáček a ještě znásobil tu nepříjemnou kakofonii zvuků.
       Pak se pohyb lodi zastavil, rovněž motor umlkl a lodí se rozhostilo strašidelné ticho.
       »Jste tam ještě?« ozval jsem se.
       Z reproduktoru se ozvalo zasténání. Ublížit jsem nikomu nechtěl, proto mě to trochu zarazilo.
       »Nestalo se vám nic?« staral jsem se.
       »To je - vaše dílo?« vydechl bolestí zkreslený hlas.
       »Ovšem,« souhlasil jsem. »Trvám na tom, abyste mi ihned otevřeli. Jinak to bude ještě horší.«
       »Mám přísný zákaz pustit vás dřív než dorazíme na místo. Ostatně - nejsem sebevrah.«
       »Nejste? Máte k tomu strašně blízko, ani to netušíte. Na místo už nikdy nedorazíme. Do Atlantiku vás nevrátím, loď je samá díra a šla by okamžitě ke dnu. Konečná stanice Gloomy je tady, na území mimozemšťanů. Pusťte mě ven!«
       »Víme o tom, že byste nás mohl všechny pobít blesky, ale z té kabiny nám uškodit nemůžete. Můžeme vás tam preventivně zabít, máme na to právo i prostředky.«
       »Nebyl bych si tím tak jistý,« opáčil jsem. »Zabíjet vás nechci, ale když mě během půlhodiny nepustíte, budete po té době nejspíš mrtví.«
       »Chcete nám škodit i z té kovové kabiny?«
       »Kdo říká, že vás zabiju já? Ale v této chvíli už se sem žene tlupa domorodců. Jistě jste pochopili, že nejsme někde v polovině Atlantiku, ale uprostřed území domorodců Q-Země. Požádal jsem je, aby mě vysvobodili. Vás budou pochopitelně považovat za věznitele a já jim to nebudu rozmlouvat, vždyť je to pravda. Budou tu za půl hodiny. Nemáte kam se schovat, že byste jim utekli, také nepřipadá v úvahu.«
       »A když vám dáme svobodu?«
       »Pak se situace otočí. Vy budete mými zajatci. Ale je to pořád lepší, než se dát roztrhat na kusy.«
       »Nezabijete nás?«
       »Ne, na to vám dám čestné slovo. Budu vás chránit i před domorodci. A já čestné slovo neměním.«
       »Ve vašem obvinění bylo nedodržení smlouvy. Jak vám máme věřit? Nemůžeme vás pustit.«
       »Kdybyste mě slušně, ale opravdu slušně požádali, abych se dostavil před váš soud a kdybyste mi dali právo se hájit, přišel bych tam dobrovolně. Záleží mi na tom, abych byl ve Spojených státech i na celém světě považován za bezúhonného. Ale když používáte prostředky, jaké jste právě použili, pak se nedivte, že se bráním. Mám na obranu jiné prostředky, než jste zvyklí, to je všechno.«
       Chvíli se nic nedělo.
       »Tak co je?« zajímal jsem se.
       »Nevyšlo vám to,« řekl mi spokojeně hlas v reproduktoru. »Spojili jsme se rádiem s Enterprise, zaměřili nás a pošlou nám pomoc. Nacházíme se sice na Q-Zemi, jak jste říkal, ale domorodci o vás nic nevědí. Možná jim nestojíte za hrozící incident se Spojenými státy. Kapitán Turranch pro nás poslal vrtulníky, budou tady za čtvrt hodiny a pak se uvidí.«
       »Žádný vrtulník nepřiletí,« odpověděl jsem suše. »Až se dostane na dosah, pošlu ho nad Atlantik. Je možné, že o mně neví vyslanci domorodců přítomní na Enterprise, ale obsluha propustí ano. Jinak bych je ani nemohl požádat o laskavost, jakou je například vytvoření propusti na libovolném místě. Víte přece, že to je možné. A to není všechno. Když je teď požádám, vytvoří mi propust i o větší energetické náročnosti a pošlou nás na opačný konec světa, kde se pomoci nedočkáte. Donutili jste mě jednat a chcete mě zřejmě donutit i k další akci, ale pak to bude pro vás mnohem horší. Naposledy si to rozmyslete. Máte na to minutu.«
       Reproduktor umlkl. Nejspíš se radili a vypnuli mikrofon, abych je neslyšel. Ve tmě kabiny bez oken jsem neviděl ani na hodinky, ale odpočítal jsem pomalu do šedesáti.
       »Jak myslíte,« řekl jsem skoro spokojeně. »Tak se trochu přidržte, tentokrát poletíme trochu dál vzduchem a na závěr to s námi práskne o něco víc.«
       »Ne - pustíme vás!« vykřikl povědomý hlas.
       »Minuta už uplynula,« odpověděl jsem.
       »Už pro vás jdou!«
       »Dobrá, čekám půl minuty. Chystáte-li další podraz, máte čas právě na jeden Otčenáš, protože víc už nestihnete.«
       V té chvíli zašramotil zámek dveří. Dveře se pootevřely, ale nespěchal jsem. Nevěřil jsem jim, mohli chystat nějakou další zradu. Ale vypadalo to, že k tomu ztratili chuť. Kdosi po kovových plátech podpalubí utíkal směrem na záď, aby byl ode mne co nejdál.
       Vyšel jsem do tmavé chodby. Nikde se nic nepohnulo. Pro jistotu jsem se rozhlédl. Chodba byla na obou koncích slabě osvětlená denním světlem odshora. Vydal jsem se na opačnou stranu, než prve zmizel ten, kdo mi odemkl dveře.
       Chodba končila železným schodištěm. Vyšel jsem po něm na palubu. Gloomy byla tak hustě pokrytá větvemi, že vytvořily na přídi pravou džungli. Prodíral jsem se jí dopředu, bylo to čím dál horší. Naštěstí jsem spatřil mohutný kmen, opřený šikmo o lodní trup. Nedalo mi námahu po něm sešplhat na zem.
       Byl jsem opět volný - sice v lesích Rheinlandu, ale to by mi tak nevadilo. Byl jsem ovšem značně rozzuřený, i když můj vztek ochladilo vědomí částečně naplněné pomsty.
       Shora se ozval blížící se svist turbín a pleskání rotorů vrtulníků. Přilétalo jich víc - nu což, hoši se pocvičí, jak zachraňovat posádku lodi, která přistála uprostřed pralesa. To se jim jinde těžko poštěstí.
       Rozběhl jsem se směrem k obydlenému území. Teď bych tady potřeboval někoho z Kopffüsslerů, nejlépe Uaxio. Jenomže oni o mě opravdu nevěděli - pokud si nevšimli, na jak neobvyklém místě jsem požádal jejich stroje o vytvoření propusti.
*****