Vyšli jsem z podzemí Gestapa. Nedaleko skupina německých vojáků obhlížela hluboký kráter místo Reichstagu. Měli kolem krků žluté šály, byli to tedy naši. Netušili, že pozůstatky Hitlera neleží rozdrcené pod tunami betonu, ale nacházejí se nedaleko odtud v ponurém podzemí Gestapa.
       »Kdo je váš velitel?« zavolal jsem na ně.
       »Sturmbannführer Steffke,« srazili okamžitě paty. Nosil jsem americkou uniformu a podle dohody byli Američané všem německým velitelům nadřízení.
       »Máte radiotelefon?«
       »Jé... naše princezna!« poznali Susi nejbližší Němci.
       »Sežeňte vrtulník pro zajatce!« požádal jsem.
       »Kde jste ji objevil?«
       »Pomozte mi!« vykřikla na ně princezna. »Zastřelte toho smradlavého Čecha, slyšíte mě?«
       Už zase vypadala arogantně, ale opět narazila, tentokrát na nerozhodnost svých krajanů.
       »Jen klid, nerozčilujte se, princezno,« obrátil jsem se k ní. »Nikdo už vás neposlouchá a poslouchat nebude.«
       »Američané posílají vrtulník,« hlásil Steffke. »Máte jít na střechu Rote Fahne. Vážně má odvézt princeznu do zajetí?«
       »Co s ní tady? Ještě by si mohla ublížit,« pokrčil jsem rameny.
       »To mě opravdu necháte odvést?« křičela Susi. »Nikdo se své princezny nezastane?«
       »Nezastane,« přikývl jsem. »Vůdce je mrtev a to je konec císařství. Jste teď obyčejná německá žena, bohužel příliš nebezpečná. Musíme vás izolovat. Ve Spojených státech se asi setkáte se svým bratříčkem Friedrichem.«
       »Ať raději chcípnou všichni, kdo porušili svatou přísahu danou mému otci!« zasyčela Susi - a vyslala blesk.
       Steffke padl k zemi a pět - šest dalších Němců též. Také mě blesk na okamžik ochromil. Susi se mi vytrhla a vyslala druhý blesk proti skupince Němců na pokraji kráteru. Padali bezvládně do hloubky - mrtví dříve než dopadli.
       Také jsem vyslal blesk. Srazil princeznu Susi na kolena. Samozřejmě ji nezabil, jenom na okamžik ochromil. Nejspíš to zachránilo zbývající německé vojáky i ostatní přihlížející, ztuhlé úžasem a hrůzou.
       Vytrhl jsem z pouzdra parabellu.
       »Myslel jsem, že za vinu svého otce nemůžete, princezno, ale zmýlil jsem se,« řekl jsem zadýchaně. Také já jsem byl v šoku, ale dokázal jsem se vzpamatovat dřív. Susi klečela, lapala po dechu a opírala se rukama o betonovou suť. Opět ke mně otočila hlavu a poslala proti mě poslední, velice slabý blesk. Byla jistě velmi vyčerpaná, ale nevzdávala se.
       Počkal jsem jen na okamžik, abych si uklidnil ruku.
       První kulku dostala do čela kus nad pravé oko. Její tělo se v poslední smrtelné křeči prudce napjalo, potom bezvládně kleslo obličejem k zemi.
       Každý člověk by byl na jejím místě mrtvý ale pro jistotu jsem střílel dál. Poslední náboj byl typu dum-dum a roztrhal hlavu mrtvé princezny na kusy.
       Vyměnil jsem zásobník a uložil pistoli zpět do pouzdra.
       »Snad jste nemusel tak nenávistně...« přistoupil ke mně opatrně jeden z německých důstojníků se žlutým šátkem.
       »Musel jsem. Nevidíte, kolik lidí zbytečně zabila? Musel jsem ji zneškodnit, ačkoliv - já ji také lituji.«
       »Zabila ji první rána,« namítal důstojník. »Ostatní byly naprosto zbytečné. Nemusel jste ji tak zohavit. Byla velice krásná - a je jí opravdu škoda.«
       »Mýlíte se,« poodhrnul jsem prostřelenou látku z jemného dívčího ramene. Bylo už skoro zahojené, ačkoliv hebká látka kolem průstřelu byla ještě nasáklá krví.
       »Podívejte se sem. Před malou chvílí jsem ji postřelil. Myslel jsem, že to bude stačit. Nestačilo. Zahojilo se jí to samo velice rychle. Vzpamatovala by se i po průstřelu srdce, ani průstřel hlavy by ji nemusel úplně vyřídit. Kdykoliv by mohla dál vraždit.«
       »To snad... to snad není možné!« vydechl udiveně.
       »Patřila k upraveným lidem,« vysvětlil jsem mu. »Jednak mohla vysílat blesky a zabíjet. Další vlastností změněných lidí je úžasná schopnost hojit rány. Musel jsem ji zabít tak důkladně, jak to jen šlo.«
       »To je ovšem jiná... jak to vlastně víte?«
       »Protože jsem stejně upravený jako ona,« pousmál jsem se smutně. »Jenomže ona byla zlá. Příliš zlá.«
       Napadlo mě něco divného. Princezna Susi byla upravená, ale její matka ani bratr princ Friedrich ne. Hlavonožci mi tvrdili, že upravovali jen Nordena. Je možné, že on dopomohl k těmto možnostem Hitlerovi, kdoví? Upravit kteréhokoliv člověka bych mohl i já. Ale proč ne celou rodinu? Princezna Susi prý byla Hitlerovým mazlíčkem, proto jí tatíček vymohl úpravu u Nordena, zatímco syna si pozměnit nenechal - jako každý diktátor mu nemusel důvěřovat.
       Ale napadlo mě ještě něco.
       Princezna Susi mi tvrdila, že jejím bleskům dosud žádný člověk neodolal. Ale na kom je zkoušela? Mohla přece zabíjet pouze své vlastní krajany. Třeba jen vězně, ale co kdyby... Princezna osobně zabíjející Němce - kat vlastního národa?
       Už jsem ji vůbec nelitoval. Spíš bych si měl vyčítat, že mě vůbec napadlo zajmout ji živou. Co mě zadrželo? Vypadala jako nějaký andílek - a zatím...
       Důstojník si mě prohlížel s respektem.
       »Nejste vy nakonec - nadlidé Friedricha Nietzcheho?«
       »Ne,« odtušil jsem. »To byl děsivý, krutý omyl. Víte, co zla, slz a mrtvých stála lidstvo tahle falešná vidina?«
       »Ale bylo by přece tak krásné, kdyby po nás nedokonalých lidech konečně přišel na svět nový, dokonalejší člověk!«
       »Aby vyvraždil nedokonalé? Jděte!«
       »Nemuselo by to být přece tak kruté. Naopak. Dokonalejší člověk by ani nemohl být krutý.«
       »Zatím to dopadlo tak, že jste vy Germáni v jeho jménu vyvraždili miliony jiných. Proboha, nechte vašeho nadčlověka peklu - kam právem náleží.«
       Radiotelefon mrtvého sturmbannführera Steffkeho byl také zničený, ale obersturmbannführer Wahlkopf mi posloužil svým. Spojil jsem se s generálem Schmidkem a oznámil mu, že Vůdce je mrtev s celou generalitou.
       »Vím, Reichstag byl zničen Američany.«
       »Bohužel, Hitler nebyl v bunkrech pod Reichstagem,« řekl jsem mu. »Stranou byly další hluboké podzemní kryty a tam to přečkal. Překvapili jsme ho, když vycházel na povrch budovou Gestapa.«
       »Zajali jste ho?«
       »Všichni jsou mrtví,« informoval jsem ho. »Ale výsadkáře mé skupiny to všechny stálo život.«
       »To je smutné. Škoda těch chlapců. Císař je tedy konečně mrtev - to je konec císařství.«
       »Jak to vypadá se situací v Berlíně?« zeptal jsem se ho na oplátku.
       »Máme všechno pod kontrolou,« odtušil Schmidke. »Jedině generál Uhlmann se odmítl vzdát. Vzal s sebou do pekla skoro tisíc mužů. Teprve když on sám padl, vyvěsili zbývající muži z jeho posádky bílou vlajku. Berlín je v podstatě náš, nikde se už nestřílí.«
       »A co Američané?«
       »Major Mittel s plukovníkem Wallmanem převzali vojenskou správu nad Berlínem. Bude třeba postarat se o ubytování lidí z Norimberku. Jestli jsem to dobře pochopil, jakmile vyprší příměří s hlavonožci, bude ušetřen jen Berlín.«
       »Přesně tak,« souhlasil jsem. »Ale nemusíme tak spěchat. Bylo by dobré dát většinu úsilí na stavbu obydlí, stačily by jednoduché lehké domy. Na Zemi se rychlé rodinné domy staví i z jednoduchých dřevěných panelů s tvrzeným papírem.«
       »To už bude záležitostí stavbařů,« řekl generál. »Naše úloha to nebude.«
       »Pokud se k těm stavbařům nedáte,« usmál jsem se. »Víte přece, že armádě v Novém Německu v podstatě odzvonilo.«
       »Vím,« řekl suše. »Já stavět domy nebudu. Přemýšlel jsem už, co budu dělat až nebudu v armádě, ale mám mnohem blíž ke strojům než k budovám nebo například k zemědělství.«
       »Kdoví, generále. Třeba by se vám zalíbily stroje, které v Novém Německu ještě neznáte.«
       »Jaké stroje?«
       »To ještě uvidíte,« usmál jsem se.
       Berlín byl dobyt bez velkých ztrát. Obyvatelé Norimberku se mohli začít stěhovat, i když problém ubytování nebyl ani zdaleka vyřešen. V současném Berlíně byly byty pro devadesát tisíc lidí a nouzově by se našlo ubytování sotva pro dalších sto tisíc. Budeme s tím muset něco udělat. Bylo podivné, že jsem se začal zajímat o stavebnictví, když ještě zdaleka nebylo všechno rozhodnuto? Někdo na to musel myslet - a já jsem tušil, že Němci budou z těchto událostí po nějakou dobu v jakémsi šoku.
*****