Doktor Isaac Stormer, též
ministr zdravotnictví loutkové
vlády, vybraný ostatními jako nejvíce postradatelný, doletěl
v pořádku do Itálie a odtud do Spojených států. Navštívil na
vlastní žádost presidenta a přednesl mu moje návrhy.
Doktor dostal jedinou vysílačku,
schopnou předávat mezi
oběma světy zprávy. Ne povely strojů pro vytváření propustí,
pouze zvuky, asi tak jako radiotelefony.
Po dlouhých čtyřech dnech
netrpělivého čekání mi doktor
Stormer zavolal, ale místo oficiálního pozvání k jednání mi
s politováním oznámil, že k dalšímu jednání se musí dostavit
jiný vyjednavač. Nejvyšší soud USA, proti jehož rozsudku zde
nebylo odvolání, rozhodl s definitivní platností, že jsem ve
Spojených státech považován za zločince na útěku. Navíc po
mně vyhlásil pátrání i Interpol, takže bych mohl být zatčen
kdekoliv bych se na Zemi objevil. Dokonce i v Čechách.
Byla to pro mě pořádná ledová
sprcha.
Požádal jsem doktora Stormera,
aby si mimozemský vysílač
ponechal u sebe, že mu případně zavolám naše stanovisko. Pak
jsem vypnul vysílačku - a uvažoval.
Nežádoucí osoba - budiž. Ale
zločinec? To bylo přehnané.
Nebyl jsem si vědom žádné viny, zejména abych na Zemi někoho
ohrozil. Nicméně - nesměl jsem se vrátit. Neměl jsem se komu
svěřit. Uaxio mě z hlavonožců chápala nejvíc, ale jistě by
podotkla, že to je čistě lidský problém. Němci, se kterými
jsem se kamarádil, by mi těžko poradili a Američané museli
respektovat rozhodnutí Nejvyššího soudu. Členové loutkové
vlády na mě ke všemu byli nabroušení, že jsem je v podstatě
odstavil na vedlejší kolej.
Koho tedy vyslat vyjednávat?
Němce, kteří jsou ve Státech
podle precedentu z Denveru
považováni za nedůvěryhodné osoby? Těžko. Použít jako nějaké
prostředníky zástupce loutkové vlády? Ti by to možná přijali
ochotně a rádi, ale nedalo se věřit, že by zastupovali zájmy
zdejších Němců. Hlavonožce? Právem by odmítli.
Co teď? Babo raď!
Nakonec jsem pohodil hlavou
a rozhodl se vzdorovat. Tady
v Novém Německu na mě Spojené státy nemohou. Dokončím to zde
třeba i bez nich, řekl jsem si.
*****