Aby byly volby spravedlivé,
muselo se kandidátům dostat
i příslušné místo ve vysílání. Znamenalo to, že všichni musí
vyložit karty měsíc před volbami. Týkalo se to všech stejně,
nebyl důvod vidět v tom chybu. Během předvolebního období už
bylo možné sledovat, s čím na voliče přišli naši protivníci.
Kupodivu jich bylo dost.
Bývalá Nazi-partaj, nyní
Národní strana Německa, vytáhla
do pole s velkými hesly o promarněné šanci německého národa,
o nutnosti napravit tuto historickou katastrofu
a o věrnosti
ideálům národa Nibelungů.
Dvě na sobě nezávislé skupinky,
které se vynořily krátce
před kampaní, Německo Němcům a Vzkříšení Německa, měly
hesla
mírnější. Nehovořilo se v nich ani o zradě a katastrofě,
jen
o povinnosti zastavit prodej Nového Německa Američanům. Šlo
zřejmě o reakci na mé obchody, o kterých tady kdekdo věděl.
Zaměřili se na rádio Berlín, kde podle jejich názoru seděli
moji agenti. Slib znovuzavedení starých dobrých peněz mohli
přivítat jen lidé, kteří se systémem automatického strhávání
daní cítili dotčeni. Jak jsem rychle odhadl - šlo jim buď
o šizení, nebo o návrat starých časů pro prostitutky.
Heslo »Německo Němcům«
bylo stejně nacionalistické jako
mnohem otevřenější hesla Národní strany Německa, jenže bylo
přitažlivější pro větší vrstvy lidí.
Volby proběhly překvapivě
rychle. Peněžní funkce byly po
tuto dobu v provozu, ale zájem byl o ně minimální. Kolem tří
hodin odpoledne centrální databáze ohlásila, že má hlasy ode
všech voličů.
Nevěřili jsme svým očím.
Kandidáti Národní strany
Německa obdrželi deset procent
hlasů, byli tedy naprosto mimo šance. Výsledky naší skupiny
se však pohybovaly pouze od pětadvaceti procent do třiceti,
o zbytek se dělili kandidáti opozice, strany Německo Němcům
a Vzkříšení Německa. Nejvíce hlasů se sešlo pro Schmidkeho,
kterého uznávali v podstatě všichni od vojáků po posledního
nezaměstnaného. Jeho volební heslo bylo prosté, ale velice
účinné: Udržet v Německu pořádek. Všichni věděli, že
policie
pod jeho vedením perfektně zvládla všechno co hitlerovská,
ale bez všeobecného strachu z Gestapa. Schmidke získal více
než sedmdesát procent hlasů - ale to byl jediný úspěch naší
party. Moji kandidaturu na pozici primátora podpořilo sotva
sedmadvacet procent voličů. Stačilo by to ještě na zvolení,
protože protikandidáti opozice měli pod pětadvacet procent,
ale nečekal jsem, že to bude tak těsné.
»Co bys dělal, kdyby tě
nezvolili?« zeptal se mě opatrně
Schmidke, jehož pozice byla z nás všech nejlepší.
»Předal bych kancelář primátora
svému nástupci,« usmál
jsem se klidně.
»Dobře - ale co bys dělal
potom?«
»Pokračoval bych v tom, co
mám už rozpracované,« pokrčil
jsem rameny. »Měl bych o to víc času na počítačové středisko
a další aktivity, které teď neprávem opomíjím.«
»Ty bys vážně nechal pozici
nejvlivnějšího muže Německa
někomu jinému?«
»Tak to chodí v demokracii,«
řekl jsem. »Demokracie je
vláda většiny. Nelíbím se jí, zvolí si jiného. To přece bývá
docela normální.«
»Myslíš si, že druzí nestrhnou
na sebe moc definitivně?«
»Bude to trochu záležet na
tobě,« zvážněl jsem. »Nesmíš
dopustit, aby se policie dostala do rukou někomu, kdo by ji
opět zneužil. Kdyby byli zvoleni jiní, brzy uvidíme, jak jim
to půjde. Za čtyři roky budou další volby.«
»Hitler kdysi volby vyhrál
naprosto regulérně.«
»Doufám, že se Němci z toho
poučili a podruhé to nikomu
tak snadno neprojde.«
»A kdyby přece?«
»Vláda, která vyhlásí válku
Kopffüsslerům, způsobí zkázu
Němců v tomto světě, což si určitě rozmyslí každá. Na dobytí
starého světa Německo také nemá. Jediné co by mohla tyranská
vláda dokázat by bylo ovládnutí jednoho milionu lidí. S tím
nic světoborného udělat nemůže.«
»Mohla by ale i tak napáchat
mnoho zla.«
»Poslyš, Alfréde - každý
národ mívá takovou vládu, jakou
si zasluhuje. Kdyby si Němci opět zvolili diktátora jako Áda
Hitler, dalo by se už možná mluvit o jejich osudu. Nebo také
o trestu Božím. Přeber si to jak chceš.«
*****
Ačkoliv jsem pokračoval jakoby
se nechumelilo, něco bylo
přece jen jinak než na počátku.
Měl jsem teď jen měsíc jistoty.
To se ale dá v politice
očekávat. Přátelé pořád stáli za mnou, ale všichni byli více
zaražení.
Kurt to řekl lakonicky: »Nevděk
světem vládne.«
»Na vděku se stavět nedá,«
namítl jsem. »Němci se chtěli
prosadit vždycky a pomyšlení, že jim vládne Čech, nebylo pro
mnohé nikdy přijatelné.«
»I když jim připomínáme, co
všechno mají jen díky tomu,
že jsi svrhl Hitlera?«
»Musíš ovšem uvažovat
i nevýhody. Svobodné Německé Matky
přišly o bezstarostný život a musí se o sebe starat
samy. Ke
všemu jsem je zbavil nejsnazšího způsobu obživy. Vojáci musí
pracovat. Nehrozí jim takové nebezpečí jako ve válce, ale na
vlastní kůži jsem zažil, že civilisté byli na tom v případě
nebezpečné situace hůře než vojsko. Ztratili teď pocity síly
a výlučnosti - jen si vzpomeň, jak měli dřív všude přednost.
Přívrženci Nazi-partaje přišli o totéž, navíc o milovaného
Vůdce - a o prebendy, které jim plynuly z funkcí.«
»Můžeme přece na své spoluobčany
apelovat, aby se nedali
ovlivnit sliby, ale tím, co se už stalo.«
»Ti druzí ovšem tvrdí, že totéž
by se stalo i za jejich
vlády a navíc lidem vypočítají, co by mohli mít navíc.«
»Vždyť to není možné! Vzkříšení
Německa slibuje snížení
daní a současně zvýšení podpor. Z čeho to chtějí platit?«
»Buďto nesplní zvýšení podpor,
nebo zvýší daně. Však oni
si najdou důvody, proč to nemohli splnit.«
»Mohou zvýšit daně jen na něco.
Například na tvé obchody
se Spojenými státy.«
»A já je zastavím úplně. Mám
sice zakázky a musím splnit
sliby Američanům, ale v nouzi mi vypomohou hlavonožci. Potom
ovšem z těch peněz neuvidí Němci ani cent.«
»Jsi si tak jistý, že ti
hlavonožci pomohou?«
»Nejsem. Ale kdyby městské radní
napadlo chystat nějaké
extra podrazy, tvrdit to mohu.«
Navzdory mému klidu vládla
v našem klubu chmurná nálada
a někteří začínali uznávat, že myšlenka založit novou partaj
nebyla úplně od věci.
»Nebojte se,« konejšil jsem
všechny. »Mám ještě spoustu
plánů a mnohé z nich bych mohl lépe realizovat, kdyby se mi
jako na zavolanou uvolnily ruce.«
Mluvil jsem vesele, ale starosti
jsem měl také.
Už během volební kampaně
vyhrožovalo Vzkříšení Německa
rádiu Berlín, že mu odebere rozhlasovou licenci, bude-li dál
propagovat moje protiněmecké plány. Měl to být dokonce první
krok primátora a jeho radních po obsazení radnice. Kdyby se
jim to podařilo, ovládli by úplně éter - ale nemuselo nás to
bolet. Budova studia nové kabelové televizní stanice se již
dokončovala a za šest týdnů začneme v Berlíně prodávat první
japonské televizory. Kabely byly položené s počítačovou sítí
a patřily mi. Vybavení studia jsem financoval také a dohodli
jsme se, že Kurt bude ředitelem této televize a Gerta ještě
oblíbenější hlasatelkou, než dosud. Zdálo se, že s obsazením
rádia Berlín novými vládci přejde s Kurtem do televize také
většina jeho personálu. Na kabely by neměla licence nejmenší
vliv a z budoucnosti jsme nemuseli mít obavy.
Za ten poslední měsíc jsme spolu
se střediskem počítačů
dokončili rozvody sítí po celém Berlíně. I zastrčené krámky
na periférii byly napojené na centrální finanční databázi,
dostatečně několikanásobně zajištěnou, takže nehrozilo její
narušení - náhodné nebo úmyslné. Vzkříšení Německa
slibovalo
voličům zrušení počítačové finanční soustavy. Ten slib radši
neměli dávat. Zavedení papírových peněz by je přišlo příliš
draho a navíc by znamenalo návrat k dřívějším daním, kdežto
automatické odvádění daní mělo už své příznivce.
Středisko počítačů jsem kdysi
založil jako samostatnou
nevýdělečnou organizaci. Počítače mé finanční soustavy byly
administrativě Berlína darovány, jenomže ve věnovací listině
bylo výslovně napsáno, kdyby město přece jen počítačovou síť
zrušilo, stanou se všechny počítače opět mým vlastnictvím.
O tom zřejmě předáci Vzkříšení Německa nevěděli.
Vlastnil jsem klíčové podíly ve
firmě Medizine Niederle
a měl jsem dlouhodobé smlouvy s farmáři na dodávky küfferle,
mohl bych si tedy žít celkem v pohodě. Z výtěžků jsem koupil
některé hotely v Berlíně. Když se obyvatelé sestěhovali do
jednoho města, staly se hotely zbytečné, ztrátové a vlastně
bezcenné. Podařilo se mi výhodně je skoupit - včetně hotelu
Rote Fahne. Měl jsem dost peněz, abych je udržel v chodu než
začne příval turistů po otevření Nové Země. Prozatím jsem ve
svých hotelích pořádal kursy angličtiny pro obsluhu. Kdo měl
zájem, dostalo se mu možnosti naučit se kteroukoliv řeč si
vybral. Platil jsem lektory a snažil se, aby se mi personál
nerozběhl. Naopak jsem přijímal další - tentokrát výhradně
ženy, aby obsluha nebyla výhradně mužskou záležitostí.
Finančně jsem byl tedy
dostatečně zajištěn. Proto mě ani
nepřekvapilo, když pouhý den před volbami všichni kandidáti
seskupení »Německo Němcům« své kandidatury stáhli a voličům
doporučili dát hlas kandidátům Vzkříšení Německa, kteří mají
téměř stejný program.
Někteří to prohlédli, ale
většina ne. Když začaly volby,
zdálo se, aspoň podle dopisů přicházejících do rádia Berlín,
že se někteří cítí podvedení, ale konečný výsledek byl známý
brzy - a byl jasný.
Dostali jsme o něco víc
hlasů než v předchozích cvičných
volbách, ale kandidáti Vzkříšení Německa na celé čáře jasně
zvítězili. Získali místo primátora i většinu v Radě. Zůstala
nám pouze dvě křesla: funkci policejního presidenta s ještě
větší převahou obhájil Alfréd Schmidke a finančním radním se
kupodivu stal ekonom a zastánce počítačové peněžní reformy
Ernest Hauptmann.
Znovuzavedení papírových peněz
asi v nejbližším volebním
období nehrozilo a machinace s počítači také ne, což by mi
pro tentokrát muselo stačit.
Aniž bych dal protivníkům čas na
bouřlivé oslavy, svolal
jsem je na radnici. Předal jsem kancelář primátora nástupci
a hlavnímu ideologovi Vzkříšení Německa Hansu Köppkemu.
»Ať se vám tu vede dobře,«
popřál jsem všem, ale hlavně
Schmidkemu a Hauptmanovi hodně štěstí.
»Však uvidíte, jak rychle
Německo pozvedneme!« kasal se
novopečený primátor Köppke. »Můžete okamžitě vyklidit rádio
Berlín. Od zítřka v něm začneme vysílat my.«
»Nepřeji si nic víc, než aby se
vám nepodařilo Německu
ublížit,« odtušil jsem. »Za měsíc uvidíte, že obsazení Rádia
Berlín bude vaše první Pyrrhovo vítězství.«
Potom jsem v klidu opustil
radnici.
Musel jsem projít špalírem
příznivců Vzkříšení Německa.
Rychle a v hojném počtu se dostavili před Radnici oslavovat
vítězství. Ani mi příliš nevadily posměšky, metané z davu na
mou adresu. Na mnoha místech stáli v ulici policisté. Jejich
přítomnost zřejmě odradila dav od horšího. Usmíval jsem se,
když mě Kurt Werner natáčel novou videokamerou. Asi to budou
jednou velice zajímavé dokumenty, pomyslel jsem si. A možná
dřív než se Hans Köppke vzpamatuje.
Posměšky ovšem jen pršely
a kdosi z větší dálky vykřikl
i starodávné heslo:
»Svinskou smrt podřadným
- Čechům!«
Ohlédl jsem se, ale nepodařilo
se mi zjistit kdo to byl.
Naštěstí se mu nepodařilo strhnout více lidí. Že tady takoví
budou, to jsem přece věděl. Že jich bude hodně, to mě trochu
nemile překvapilo, ale nešť. Uvidíme, zda a jak je uspokojí
novopečený primátor Hans Köppke.
Dav opilý vítězstvím
- a částečně už i pivem - jásal.
*****