S doktorem Ascherem přišel
do klubu další velmi zajímavý
Němec. Byl to také pamětník, už mu bylo přes devadesát let,
ale jako všichni Němci vypadal mladší a hádal bych mu nejvýš
čtyřicet. Küfferlové máslo a ostatní plodiny hlavonožců i na
něho působily vysloveně v kladném směru. Ani tento Němec
nezapomněl své původní jméno - byl to bývalý právník Alfréd
Gottlieb. Také zde zažil pronásledování, ale v trochu jiném
provedení, než doktor Ascher.
Po svévolném porušení smluv
s hlavonožci opustil justici
Čtvrté říše, aby nemusel cítit výčitky svědomí. Měl naštěstí
dostatečné znalosti i zkušenosti z oblasti práva či bezpráví
Třetí i Čtvrté říše; neriskoval vystoupit otevřeně. Vyřešil
to jinak. Oficiálně se rozhodl změnit svou dosavadní kariéru
z neodolatelné touhy po umění. Všichni na to skočili
- vždyť
i sám Vůdce míval ještě na Zemi sklon k malířství.
Alfréd Gottlieb se dal také na
malování. Měl to poměrně
snadné - ve Čtvrté říši bylo pravých znalců umění minimálně.
Málokdo z nich byl v kritickou dobu v armádě a ještě
méně se
jich do Nového Německa dostalo. Alfréd je všechny vyhledal
a otevřeně se s nimi domluvil, aby ho pochopili a nedělali
mu potíže. Přistoupili na to všichni.
Začal malovat. Zprvu jednoduché
obrazy, odborná kritika
na ně reagovala kladně - mohl v tom tedy pokračovat. Krajiny
z Nového Německa od Alfréda Gottlieba se už po první výstavě
staly módními a zdobily teď příbytky mnoha rodin. Oficiální
německá kultura byla zdrženlivější - obrazy krajiny podle ní
dostatečně nevyjadřovaly průbojnost německého ducha. Nicméně
připustila možnost jeho talentu - a nechala ho jako poněkud
výstředního umělce na pokoji. Vždyť i sám Vůdce...
Alfréd Gottlieb nám přišel
nabídnout své právní služby.
Překvapil mě - ale i já jeho. Ten příjemný pán
s plnovousem
měl na život a na svět zajímavý pohled, ale bohužel nezapřel
především Němce.
»Neštěstí Německa nebylo
v národním socialismu,« začal
zasvěceně hovořit při první debatě klubu, kdy se řeč točila,
jak jinak, kolem Nazi-partaje. »Myšlenka byla správná, jenom
se dostala do rukou špatným lidem, kteří ji zneužili.«
»Jsem trochu jiného názoru,«
oponoval jsem mu. »Národní
princip znamená opovrhování jinými národy. To pak nutně vede
k neúctě k lidem jako takovým, bez ohledu na to, kdo se této
ideologie chopí.«
»Neřekl bych,« namítal jemně
Alfréd. »Podívejte se, jste
Čech. Cítíte přitom hrdost na své slavné krajany, anebo vinu
za pár sviní, které by se v Čechách jistě také našly?«
»Nevím,« zamyslel jsem se. »Měl
bych možná říci hrdost,
mezi Čechy bylo hodně nádherných lidí. Ale máte pravdu, bylo
mezi námi také dost udavačů. Já bych otázku národa nechal až
někam do třetího plánu. Nevím ani, zda bych měl být hrdý na
to, že jsem člověk.«
»Měl byste,« pokýval hlavou
Alfréd. »Já vím, ve srovnání
s hlavonožci nemáme mnoho důvodů k hrdosti, neboť jsme se na
nich hodně provinili. Ale - jsme všichni grázli?«
»Zeptám se jinak - kdo
z Němců o porušení smluv nevěděl?
Kdo jednal s přesvědčením, že bestie jsou ti druzí?«
»Většina,« potřásl hlavou
Gottlieb.
»Vy jste to věděl?«
»Já ano,« přikývl. »Já jsem
patřil k menšině, která se
pravdu dozvěděla hned zpočátku. Proto jsem opustil Nejvyšší
říšský soud, abych už na tom neměl podíl. Převážná většina
Němců se pravdu dozvěděla až teď, tím jsem si skoro jist.«
»Když o tom víte víc,
povězte mi něco,« vyzval jsem ho.
»Je to velice jednoduché,«
usmíval se Gottlieb. »Kdo byl
v armádě, nevěděl prakticky nic než to, co se k němu dostalo
přes oficiální kanály propagandy - od počátku zaměřené, aby
pěstovala nedůvěru. Vojáci žili v oddělených kasárnách, kde
s hlavonožci nepřišli do styku. Pravdu nejspíš neznali ani
sabotážníci, kteří všechno zahájili. Zbytek obyvatelstva měl
na počátku plno práce a nestačil sledovat co se kolem Nového
Německa děje. Stavba zdi kolem Berlína byla v rekordním čase
hotová a potom už nikdo žádné kladné zprávy o Kopffüsslerech
neslyšel.«
»A vy, kteří jste pravdu znali?«
»Od počátku to bylo vázáno
přísahami o státním tajemství
a kdo by je porušil, mohl počítat s popravčí četou. Měl jsem
více štěstí než ti, co v justici zůstali, ale myslím si, že
se mi podařilo opustit ji na poslední chvíli.«
»Nemyslím si, že to bylo na
poslední chvíli. Měl jste se
odtrhnout od toho smrtícího stroje ještě předtím, než Hitler
začal první válku na Zemi.«
»Zpočátku to vypadalo jinak,«
vysvětloval mi. »Měli jsme
skvělý cíl - dostat Německo na místo první velmoci světa. To
byl přece úkol, který stál i za nějaké oběti, nemyslíte?«
»Nemyslím. Jako právník jste
přece musel vědět, že tomu
tak není. Udělal jste tutéž chybu jako vaši kolegové, zájem
Německa jste postavil nad zájmy ostatní. Zájmům německého
státu jste obětovali i lidi, kterým měl tento stát původně
sloužit. To nebylo správné.«
»Uvažovali jsme, že bude rozumné
obětovat zájmům Německa
pár nevinných lidí, bude-li celkový výsledek kladný.«
»To byl váš největší omyl,«
odtušil jsem suše. »Tím jste
Německu uškodili víc než ti co jenom hajlovali po hospodách,
nebo pálili knihy nepřátel.«
»My jsme to cítili jinak,« nedal
se.
»Nemohu si pomoci, vaše vina
byla největší,« pokračoval
jsem. »Vy jste postavili všechny ty pozdější hrůzy, vraždění
Židů, Poláků, Rusů i Čechů na právní podklad. To byl ve své
podstatě horší zločin než zabíjení Židů při pogromech.«
»Netušili jsme, k čemu to
povede,« bránil se.
»Já vám něco povím, pane
doktore,« pokrčil jsem rameny.
»Katastrofou Německa nebyly gigantické továrny na smrt, jak
se dnes koncentrační tábory na Zemi nazývají. Katastrofou
byl okamžik, kdy byl ve jménu Německa odsouzen první nevinný
člověk. Právníci jako vy dopustili schválení zákonů, které
pozdější vraždění umožňovaly. Zbytek byl jen následkem.«
»Já naši vinu nepopírám. Ale
jestli jsem dobře pochopil,
vy ji posuzujete přísněji než Hitlerovu Noc dlouhých nožů!«
»Ano,« přikývl jsem. »Noc
dlouhých nožů byla kriminální
záležitost. Byl to zločin, jaký jste měli vyšetřit, vypátrat
viníky a odsoudit je. To se nestalo a naopak, právě právníci
jako vy udělali ze zločinu normu. To byla ta katastrofa. Kam
to vedlo, bylo naprosto jasné.«
»To jsme v těch počátcích
opravdu netušili.«
»Vaše vina byla, že jste jste
jako právníci lépe věděli,
že konáte zlo. Měli jste to vědět a museli jste to vědět.«
»To musel vědět každý, kdo
vstupoval do NSDAP.«
»Každý mohl vědět, že jedná
protiprávně. Řadoví vrahové
drobného kalibru tam vstupovali s tím, že někdo nahoře za ně
rozhodne, co se ještě smí a co ne. Většina by se při prvním
potrestaném zločinu zastavila. Vy jste jim dali pokyn, aby
pokračovali a dodatečně jste je ospravedlňovali.«
»Asi to byla chyba. Ale pak už
to nešlo změnit. Najednou
byla všude tajná státní policie a měla větší moc než soudy.«
»Vy sami jste ji zavedli,«
pokrčil jsem rameny.
»My ne!« bránil se doktor.
»Ale ano. Myslíte že jste to jen
rozjeli a pak nevěděli,
jak z rozjetého vlaku vyskočit? Kdeže! Vy jste už od počátku
pilně přikládali pod kotel. A vyskakovali jste z vlaku, když
jste viděli, že trať končí u propasti.«
»Myslíte, že jsme z toho
nebyli nešťastní?«
»Ano - když jste viděli, do
čeho se řítíte. Ale to vaši
vinu nezmenšuje.«
»Bylo to složitější, než si
myslíte!«
»O složitosti nikdo nepochybuje.
Ale na staré Zemi se to
rozebíralo dost dlouho. Co teď s vámi? Nejlepší bude, když
se budete dál zabývat malováním obrazů. Přitom snad nikomu
neublížíte. Můžete přece dělat i jiné užitečné činnosti, ale
v justici bych vás už nechtěl vidět.«
*****
Náš klub se rozrůstal pomalu,
ale přibývalo nás.
Připojil se k nám dokonce
i profesor Maxmilián Hurtig.
Jakmile jsem ho poznal, vyčetl jsem mu, že mě hned po našem
rozhovoru v berlínské knihovně udal Gestapu.
»Vidíte - a já jsem si
myslel, že jste udal vy mě,« řekl
Maxmilián Hurtig. »Ještě jsem si říkal, že bych to od tak
rozumně vyhlížejícího Čecha nečekal. Seděl jsem v kriminálu
až do osvobození Berlína a mohl jsem mluvit o štěstí, že mě
neodsoudili k smrti.«
Z toho ovšem vyplynulo, že
nás musel udat někdo třetí.
Ukázalo se, že v berlínské knihovně byly ve všech stolcích
nainstalované mikrofony, obsluhované ukrytými neviditelnými
muži od Gestapa. A bylo jasné, kdo podal to oznámení.
Nezbylo mi než se profesoru
Hurtigovi omluvit. Naopak on
se potom omluvil mně - a mohli jsme nadále zůstat přátelé.
Mikrofony jsem dal ovšem okamžitě vytrhat a zničit.
Z bývalých známých se ke mně
nehlásil jen Karl. Vděčil
mi za život, navrhoval mě kdysi na rytířský kříž, ale asi
přece jen neměl nejčistší svědomí ohledně místních obyvatel.
Vlastně jsem se ani nedozvěděl jeho skutečné příjmení. Pokud
se mi chtěl vyhýbat - pátrat po něm přece nebudu, řekl jsem
si nakonec. Kdybych jen tušil, jak se s ním nakonec setkám!
Pomalu jsme začali připravovat
program další činnosti,
který bychom mohli nabídnout voličům. Měli jsme proti našim
eventuálním protivníkům obrovskou výhodu, neboť část našeho
programu už přinášela výsledky. Především skončilo zabíjení,
které tu v poslední době viselo nad všemi jako Damoklův meč.
Vleklá, dlouho nekončící a bezvýsledná válka přinášela všem
jen slzy a její skončení museli všichni vítat.
Pohlaváři Nazi partaje nás
obviňovali, že jsme ukončili
válku jen za cenu potupné kapitulace Německa, ztráty většiny
těžce dobytých území, což bude v budoucnu podle jejich slov
znamenat katastrofu. Když se však ukázalo, že enkláva Berlín
spolehlivě uživí milion lidí i bez nutnosti obdělat všechny
plochy půdy, většina si konečně oddychla od válečného napětí
a nechtěla se vracet k minulým pořádkům.
Rezonanční stroje hlavonožců
způsobily veliký převrat ve
stavebnictví. Výstavba prstence obytných domů kolem centra
Berlína probíhala velmi rychle a obyvatelé vyklizených měst
se sem stěhovali plynule, bez problémů. Podzemní rychlodráha
úspěšně nahradila tramvaje a všechno podtrhovala snadnost
používání identifikačních a platebních karet.
Měl jsem nepřehlédnutelnou
výhodu, že veškerý zahraniční
obchod procházel mýma rukama. Berlín byl soběstačný, nutnost
spojení se starou Zemí nepociťoval. Vyhlásil jsem, že musíme
nejprve řádně ustavit demokratickou společnost a pak teprve
se opět připojíme k Zemi. V skrytu jsem doufal, že se mi zde
podaří prosadit některé principy, jaké se na Zemi v žádném
státu dosud nepodařilo zavést.
Jednotný platební systém bez
oběživa mi už fungoval.
Zánik Domů Matek a konec
nezdaněné prostituce vedly sice
k pomalé, ale přece jen k obnově tradičních rodin. Napomohly
tomu identifikační karty i propaganda rádia Berlín. Měl jsem
v něm zástupce neocenitelné penězi: Kurta a Gertu Wernerovy.
Stali se trvalou součástí německého povědomí a jejich letmo
vyřčené názory ovlivňovaly zejména jejich vrstevníky. Nutno
přiznat, že do našeho klubu docházeli od začátku, ještě když
jsme tomu tak neříkali.
Revize školství byla nezbytná
jako všechno ostatní. Doby
hromadné výchovy v Domech Hitlerjugend definitivně skončily,
ale normální školy nebylo možné ustanovit. Chyběli učitelé.
Kromě toho nebylo možné Domy Hitlerjugend zlikvidovat dokud
jsme nevyřešili kam s chovanci.
Samozřejmě vznikly problémy.
Systém Svobodných Matek byl
německy důkladný. Matky v dokumentech dětí zapsané byly, ale
otce nebylo možné zjistit, protože se vůbec nezaznamenávali.
Děti jedné matky měly krom toho zpravidla každé jiného otce,
takže v konečném důsledku neměly otce ani matku a bylo dnes
nemožné tyto propletence rozmotat a chtít, aby si matky své
děti rozebraly. Pokoušel jsem se zjistit, jak byl ten systém
zabezpečený proti příbuzenským svazkům, které mohly nastat.
Jak se dalo čekat, nebyl. Snad v mysli původních ideologů na
Zemi bylo zabezpečené, aby se sourozenci náhodně nesetkávali
v posteli, ale ideologové zůstali zřejmě na Zemi a ti, co to
tady dále rozvíjeli, se s něčím tak odtažitým jako je incest
nezatěžovali. Chlapci byli zpravidla vychováváni odděleně od
dívek, bratři své sestry neznali - mnohdy ostatně neznali
ani své bratry, umístěné v jiných skupinách. Že příbuzenské
svazky genetici nedoporučují? Německá rasa je přece naprosto
dokonalá, koho by to pálilo?
Nepatrně světla do problému
vneslo přidělování jmen při
změně systému identifikace. Příjmení Hitlerových dětí nešlo
odvozovat od otců, jak bývá zvykem na Zemi, ale podle matek,
které se přece jen dařilo v dokumentaci nalézt. Do programů
byl zanesen algoritmus vyhledávání, který by dokázal alespoň
částečně odstranit nebezpečí sourozeneckých svazků. I teď se
mohlo stát, že se vezmou bratr se sestrou aniž by o tom měli
tušení, ale už jen po otcovské linii. Doufal jsem, že to pro
jednu generaci vadit nebude a později v tom bude pořádek.
Domy Hitlerjugend měly být
zachovány do doby, než jejich
chovanci vyrostou a osamostatní se. Přestaly se však nazývat
podle fýrera a vrátily se k názvu sirotčince. Doufal jsem,
že v nich časem zůstanou jen děti, kteří nešťastným způsobem
o rodiče přijdou - a že takových bude co nejméně.
Když jsme tak o tom
uvažovali, výsledků naší práce bylo
tolik, že se nikdo nemohl chlubit lepšími.
Také volby měly být uspořádány
moderním způsobem, pomocí
počítačů. Stačilo rozeslat na všechny počítače peněžní sítě
příslušné programy. Každý občan byl majitelem identifikační
karty a pokud byl starší osmnácti let, mohl by u kteréhokoli
terminálu či peněžního počítače volit. Stačilo jen aktivovat
příslušnou funkci. Šlo ovšem o nezvyklý způsob voleb a proto
jsme vyhlásili, že volby budou dvojí. První prověří programy
a jejich výsledky se nebudou počítat. Jde o to, aby si každý
skutečně uvědomil, že může volit jen jednou a jakmile odešle
své rozhodnutí a jeho hlas bude počítán, identifikační karta
ztratí možnost dvojí volby. V jiných zemích by nejspíš tento
způsob volby sváděl ke zfalšování, ale tady na Nové Zemi se
prozatím nevyskytovali počítačoví podvodníci - a nutno ovšem
dodat, že systém vyvíjený od začátku pod mým dohledem neměl
slabá místa, umožňující proniknout do systému. Výrobci virů
a hackeři všeho druhu tady nebyli.
První volby, konané jen na
nečisto, měly být vyhodnoceny
se stejnou pečlivostí jako skutečné vypsané o měsíc později.
Jejich výsledky měly být zveřejněny, aby poskytly předběžný
obraz. Proto bylo nutné ohlásit kandidaturu na každé místo
Městské rady dva měsíce dopředu.
Volební program se podobal
běžnému peněžnímu platebnímu
příkazu, takže by s ním uměli zacházet všichni. Místo určení
na koho přepsat jaký obnos bylo nutno zaškrtnout kandidáty.
Program nakonec zobrazil složení Městské rady, jako kdyby to
záleželo jenom na tomto voliči, vyžádal si jeho definitivní
potvrzení a poté mu poděkoval. Kdyby se tento člověk pokusil
hlasovat podruhé, program by mu zobrazil strohou zprávu, že
platný hlas už odevzdal a další nemá.
*****