Galaktická kupa sloužící jako gravitační čočka

Kosmická lupa

Následovala další série pozorování ve dnech 11. - 13. ledna, kdy se HST zaměřil na kupu galaxií nazvanou Abell 2218. Tato mohutná galaktická kupa se nachází v souhvězdí Draka ve vzdálenosti 2 miliard světelných roků. Kupa je natolik hmotná, že dokáže ohýbat světelné paprsky stejně jako optická čočka. Jedná se o tzv. gravitační čočku, která zesiluje, zjasňuje a zkresluje obrazy objektů nacházejících se za ní, které by jinak nebylo možno vůbec pozorovat. Tento užitečný jev je pozorován na snímku. Obloukové útvary, které zde můžeme vidět jsou právě zdeformované obrazy velmi vzdálených galaxií, ležících 5-10x dále než je samotná čočka. Vzdálenost naznačuje, že existovaly v době, kdy měl vesmír pouze čtvrtinu současného stáří. Vědci tak díky gravitačním čočkám mohou studovat ranná stádia vesmíru. Na snímku převládající spirální a eliptické galaxie jsou členy kupy vytvářející onu čočku. Vědce také fascinuje drobná rudá skvnka vlevo nahoře od středu. Mohlo by se jednat o extrémně vzdálený objekt. HST tuto gravitační čočku poprvé pozoroval v roce 1994, tehdy astronomové objevili na černo-bílém snímku více než 50 vzdálených, mladých galaxií. Barevný snímek pořízený nedávno poskytuje další detaily, předtím nerozlišené. Barvy na snímku odpovídají stáří, vzdálenosti a teplotě hvězd tvořících galaxie. Modrě jsou mladé horké hvězdy, žluto-bílé galaxie reprezentují kombinované světlo mnoha hvězd a červeně staré, chladné hvězdy a záření hvězd vzdálených galaxií.

Reflexní mlhovina v Orionu

Reflexní mlhovina v Orionu

Další ze snímků pořízených těsně po opravě dalekohledu mlhovinu NGC 1999 v souhvězdí Orionu. Jedná se o tzv. reflexní mlhovinu, která září rozptýleným světlem zdroje, který sama obklopuje. Vlastní zdroj světla nemá. Tato mlhovina leží ve vzdálenosti 1 500 sv. r. v těsné blízkosti známé mlhoviny v Orionu. Proslavila se tím, že v ní byl objeven vůbec první tzv. Herbig-Harův objekt. Herbig-Harovy objekty jsou výtrysky plynu z velmi mladých hvězd. Tuto mlhovinu osvětluje jasná, nepříliš dávno zformovaná hvězda, viditelná na snímku vlevo od středu. Jedná se o hvězdu označenou V380 Orionis, která má povrchovou teplotu 2x vyšší než Slunce (10 000 K) a je 3,5x hmotnější než Slunce. Dále je zde velmi nápadný tmavý oblak tvaru obráceného "T". To je příklad tzv. Bokovy globule, chladného mraku plynu, molekul a kosmického prachu, který blokuje všechno světla za sebou. Zde je viditelná právě s reflexní mlhovinou na pozadí. Uvnitř těchto globulí se pravděpodobně tvoří smšťováním prachu a plynu nové hvězdy.

Galileo podle kreslíře NASA

A na závěr se vraťme do Sluneční soustavy a povězme si, co je nového u Jupitera. A není toho málo, protože se tady velmi zdatně činí sonda Galileo. Lidově řečeno, Galileo už má svoje dávno "odkroucené". Na dlouhou výpravu k Jupiteru se vydala už v říjnu 1989. V prosinci 1995 dorazila k Jupiteru a zahájila na dva roky plánovaný průzkum největší planety naší Sluneční soustavy a jejího okolí, zvláště pak velkých měsíců Io, Europa, Ganymedes a Kalisto. Po dvou letech byla stále v dobrém technickém stavu a tak se vědci a technici rozhodli její činnost prodloužit o další dva roky. Prodloužení, nazvané Galileo Europa Mission, skončilo letos lednu. A jelikož sonda je nadále stále schopná dodávat nová data, bylo přistoupeno k dalšímu prodloužení. Je to samozřejmé, protože dostat sondu k Jupiteru není rozhodně jednoduché a nikdo neví, kdy se sem další sonda vůbec dostane. Nyní tedy čeká Galilea tzv. Galileo Millennium Mission, která bude trvat do konce letošního roku.

V uplynulých měsících potkalo sondu doslova a dopísmene peklo. Během posledního půl roku se totiž přiblížila 3x do těsné blízkosti vulkanického měsíce Io. Io je nejaktivnější těleso ve Sluneční soustavě. Jelikož se nachází velmi blízko mohutného Jupitera, je jeho nitro neustále "masírováno" obrovskými slapovými silami planety a udržováno tak v tekutém stavu. Na povrchu měsíce se nachází velké množství nejrůznějších vulkánů, které vyvrhují materiál až do výšek kolem 100 km. Povrch je pořád zaléván lávou, díky čemuž se neustále mění jeho vzhled. Pro sondu je ale nejhorší to, že se Io nachází uvnitř radiačních pásů Jupitera, v oblasti, kde je obrovská úroveň záření. Sonda byla při všech třech blízkých průletech vystavena několikanásobně většímu záření než na jaké byla konstruována. Přesto její systémy přežily. Ikdyž ne bez následků. Ostatně tyto drsné podmínky byly příčinou toho, proč se průlety kolem Io nechaly až na závěr výpravy.