Známý a poněkud výstřední počítačový vědec Kevin Warwick je své knize "Úsvit robotů - soumrak lidstva" velice skeptický, co se týče naší budoucnosti: "Lidé jsou dosud inteligentnější než jiná stvoření, proto mají sklon tyto bytosti ovládat. Zanedlouho, možná již za dvacet nebo třicet let, však budou stroje inteligentnější než lidé, což znamená, že budou dominantní. Pro tyto inteligentní stroje budou lidé tím, čím jsou nyní zvířata pro nás, tedy téměř bez významu."

Pokud by měl Warwick pravdu, máme se opravdu čeho obávat. Splnily by se naše nejčernější sny o válce robotů s lidmi; scény, jež nyní známé z filmu jako např. Terminátor nebo Matrix, by se staly skutečnosti. Ale má Warwick pravdu? Má pravdu Vernor Vinge, jenž tvrdí, že do třiceti let bude stvořena nadlidská inteligence a krátce na to skončí lidská éra? Je to s inteligenci strojů opravdu tak žhavé? Na čem dnes pracují vědci působící v oboru uměla inteligence? Pojďme se jim podívat pod prsty, pokud budeme vědět, co nebezpečného ve svých počítačových laboratořích kutí, budeme mít šanci je přes ně včas klepnout.

Snaha o vytvoření myslícího stroje je stará snad jako legenda o Golemovi; ... ne, opravdu zde nehodlám zabřednout do historie výpočetní techniky a umělé inteligence, nechci si hrát na vědeckou přílohu Lidových novin. Místo toho se zaměřím na nové - a dle mého názoru nejzajímavější - oblasti tohoto oboru, a sice adaptivní systémy, evoluční algoritmy, genetické programování a obecně to, čemu se říká umělý život. Pokusím se neuvíznout v detailech a nezahltit vás nezajímavými podrobnostmi, zůstanu na povrchu věci a budu si všímat trendu, principu a zajímavých myšlenek. Přítomni matfyzáci a odborníci z elektra mě nepřesnosti jistě prominou.

Umělý život je termín, jenž - snad - vznikl jako parafráze pojmu uměla inteligence. Není to náhoda, oba názvy oborů - uměla inteligence i umělý život přesně vystihují cíle, o které v nich jde. Počítačové expertní systémy, jež lidé stavějí od poloviny šedesátých let, pomáhají v inženýrství, lékařství, stavitelství - zktrátka všude tam, kde můžeme převést znalosti a rozhodovací procesy člověka na nějakou bázi znalosti a nahradit, nebo aspoň usnadnit, práci člověka-experta. Cíle umělého života jsou oproti tomu mnohem prozaičtější: vytvořit například jednoduchého umělého mravence, jenž bude sbírat nečistoty z koberce nebo štěnici, jenž vyhledá nejtemnější místo v místnosti a tam se usadí a poslouchá. Mohlo by se zdát, že uměla inteligence míří výš a že právě z jejího lůna se zrodí křemíkem nadupaný robot, který člověka předčí v rozumových schopnostech, ovšem přístupy známé z umělého života teprve nyní odhalují své možnosti a takže tou bytosti jež sesadí domýšlivého člověka z jeho evolučního trůnu bude spíš umělé, vysoce organizované a sebezdokonalující se mraveniště. Nevěříte? Pokusím se vysvětlit, proč si to myslím.

Nejprve bych rád poukázal na hlavní rozdíl mezi klasickou UI a umělým životem. Klasický systém nadaný umělou inteligencí sází, zjednodušeně řečeno, na tzv. model světa. Vstupy tohoto systému jsou porovnávány s jakousi vnitřní představou o vnějším prostředí, kterou umělé-inteligentní stroj udržuje a případně neustále upravuje podle toho, jak se jeho okolí vyvíjí. Na tomto modelu pak umělý inteligent testuje své budoucí akce, porovnává to, co může v danou chvíli udělat, s tím, jak by mohlo zareagovat jeho okolí a nakonec na základě nějakého rozhodovacího kritéria vybere nejvhodnější akci a tu vykoná. Pokyny k tomu, jak model světa vytvářet a udržovat, pocházejí většinou od člověka. Předpokládá se, že člověk-tvůrce zná dobře realitu a může tak stroji nabídnout i dostatečně dobrý návod k tomu, jak se v ní chovat. Háček ovšem spočívá v tom, že realita se nedá dosti dobře modelovat - a pravidla, která člověk stroji sděluje, jsou často příliš vágní, nepřesná či obtížné formalizovatelná. Člověk mnohdy spoléhá na intuici, jeho inteligence je velmi obecná a stroji "nesdělitelná". A tak tyto postupy fungují dobře jen ve speciálních případech: stroj postavený na tomto principu sice dokáže v turnaji porazit mistra světa v šachu (pravidla této hry jsou totiž dobře popsatelná), jakmile ale použijeme tyto postupy při tvorbě pohybujícího se robota, výsledkem je často umělý génius, který nedokáže přejít místnost.

A tak se nabízí otázka: je model světa při konstrukci umělého stvoření skutečně potřeba? - Jak jistě tušíte, není potřeba. Vědci problém umělé inteligence postavili jinak: nechť je modelem světa realita sama, nechť se zprvu primitivní robot sám učí reagovat na okolí metodou pokus/omyl: ať žije adaptace. Chytřejší vyhrává a rychle se množí, hloupý nechť skape hlady: ať žije evoluce. Při dostatečně velkém množství robotů a jejich pokusů... - to by v tom byl čert, aby v aréně nakonec nezbyl robot nejchytřejší. Prosazuje se evoluční pohled na úlohu umělé inteligence: Máme-li vytvořit umělého člověka, nemůžeme přece přeskočit stadia umělého hmyzu, umělých savců a umělých nižších primátu. Díky dnešním počítačům půjde vše rychleji, nemusíme čekat milióny let na to, než se vyvine mozek člověka. (Ano, aby to mělo smysl, musí platit, že doba trvání experimentu by měla být kratší než průměrná délka života experimentátora.)

Takto postavená hra na stvořitele může někomu připadat nesmyslná, ale ono to funguje. Funguje to do té míry, že člověk je v procesu umělého života skoro nadbytečný; jako by platilo, že čím méně se do něj vměšuje svými "vědomostmi o problémů", počátečními podmínkami a omezujícími parametry, tím lépe. Nyní bych se ale chtěl odpoutat od tohoto poněkud obecného povídání o umělém životě a vysvětlit, proč jsem svému dnešnímu vystoupení dál název Digitální genetika. A tak ačkoliv pod termínem umělý život chápeme více principů, teorií a oborů, dále se budu věnovat uměle evolučnímu programování, genetickým algoritmům a genetickému programování a všechny ostatní podobory, jež tvoří umělý život, nyní pominu.