Najít užitečnou informaci v tom bobtnajícím propletenci textů je se zvětšujícím se objemem dat na webu stále složitější. Jistou naději však poslední dobou vzbuzují softwaroví "agenti".
O co jde: "Softwarový agent je samostatný program, který pomáhá uživateli." To je samozřejmě velmi obecná definice, nás zajímají agenti (nebo agenty?) vytvářené za účelem hledání informací na webu. Takový agent může komunikovat s uživatelem (user agent) nebo s ostatními agenty, nebo se zdroji na Internetu (server agent), nebo může plnit specifický cíl (task agent). Robot hledací služby má tedy nejblíže k server agentům (získává data z WWW serverů).
Jaké jsou požadavky na softwarového agenta? Agent by měl být autonomní, tj. nezávisle a samostatně jednat bez vedení uživatele; komunikovat s okolím a zkoumat okolní svět (sociální interakce). Důležitou vlastností je také reaktivita - agent by měl příhodně reagovat na danou situaci - a proaktivita, tedy schopnost vykonávat činnost a dosahovat cílů prostřednictvím vlastní iniciativy.
Představte si selou síť specializovaných softwarových agentů. Osobní agent zjišťuje opakovanými dotazy, co jeho pán vlastně chce na síti najít. Tím nejen že upřesňuje konkrétní dotaz, ale dlouhodobě tak buduje profil "svého" uživatele, učí se na jeho preferencích a vkusu a přizpůsobuje svou činnost podle této zpětné vazby. V síti agentů mají tyto agenty roli personálních asistentů.
Další agenti číhají v druhé vrstvě a nabízejí své hledací služby - říkejme jim zprostředkovatelé. Fungují tak trochu jako metahledači vybavení vlastní zkušeností - tuší, kde by se konkrétní typ informace dal najít, vědí, koho se mají zeptat. Personální asistent se na nějaké zprostředkovatele obrátí, při tom volí ty, se kterými má dlouhodobě dobré vztahy (již dříve mu pomohli najít, co potřeboval). Zprostředkovatelé se ptají dál na informační agentů. To jsou "tiskoví mluvčí" dnešních hledacích služeb, muži v poli, knihovníci, archiváři a databázoví agenti - rozvědčíci. Ti mohou zprostředkovatelům nabízet své informace.
To vše na principu volného trhu a předem dohodnutých komunikačních protokolů, hledání tak může probíhat nepřetržitě, i když žádný z lidských uživatelů této špionážní sítě zrovna žádnou informaci nevyžaduje. Rolí a specializací agentů může být samozřejmě více, nemusí existovat jen tyto tři vrstvy. Celý systém má schopnost adaptace, neustále se zdokonaluje a učí z předchozích zkušeností.
Zdá se vám to šílené? Přesto se těmito úvahami vědci zaobírají (projekt NetAgent). Možná, že právě tudy vede cesta k řešení dnešní webovské rovnice hledat=nenalézát.
Vzpoura robotů
Představa samostatně jednajících agentů vzbuzuje určité obavy.
Co všechno se může stát? Předně je to ztráta kontroly nad činností takových agentů. Aby nám byly agenti k užitku a mohli za nás nejen hledat, ale i jednat, musíme jim odevzdat část svých rozhodovacích a výkonných pravomocí (autonomie, proaktivita). Překročení určité meze pak může navodit situaci, kdy se z dobrého sluhy stává ještě lepší pán: Pokud se naše softwarová sekretářka osvědčí, zvykneme si na její neomylnost a budeme vždy dbát na její doporučení. Takový agent pak jednou může s konečnou platností zbavit člověka "břemena" rozhodování. Proti lidské omylnosti stojí precizní a striktní výpočty, proti pomalému lidskému uvažování pak nanosekundová zpoždění, proti lidské intuici je tu schopnost předvídat mnohonásobně větší množství pravděpodobných vývinů situace. Nikde není psáno, že jen člověk má patent na rozum.
Jak už bylo uvedeno, k tomu, aby mohl agent samostatně jednat za uživatele, musí se "chovat" jako člověk. A v tom je právě háček.
Mezi kritiky agentů nalezneme i známého proroka virtuální reality - Jarona Laniera. Jeho námitky lze shrnout asi takto: rozdíl mezi agentem a jiným programem je pouze v psychologii uživatele. Člověk rád deleguje svoji zodpovědnost na počítač: "Já nic, to počítač!", slyšíme často kolem sebe.
Osobní "softwaroví asistenti" jsou nejenom omluvou neschopných uživatelů, ale také výmluvou líných programátorů. Napsat kvalitní uživatelské rozhraní k programu je tvrdá a nevděčná dřina, zvláště když víte, že devadesát procent lidí, kteří s ním přijdou do styku, bude jen mačkat OK, OK, OK... Když se vám do toho nechce, odhadněte, jak by se choval průměrný uživatel ovládající váš program, dejte to dohromady a máte softwarového agenta. Agent je tedy jen způsob, jakým (ne)ovládáme počítač, tvrdí Lanier.
|