Několik poznámek

V příspěvku Václava Semeráda se objevuje několik myšlenek, ke kterým bych se rád vyjádřil. Jelikož nehodlám provádět nějakou hlubší analýzu, ale spíše vysvětlit některé momenty z mé úvahy Cikáni, feťáci a veřejný nepřítel, budu postupovat po bodech: 

1) V prvé řadě musím vyjádřit svou lítost nad tím, že jsem použil pojem cikáni. Tady souhlasím s V. Semerádem, že není příliš šťastné předefinovávat tento výraz a dávat mu jiný význam než má. Původně, když jsem příspěvek psal, jsem místo cikáni psal cigoši, což je ústálený krajový výraz pro to, co jsem měl na mysli. Pokud jsem se svým malým matením pojmů někoho dotkl, pak se omlouvám, nicméně jsem při úpravě textu měl pocit, že slovo cikán (po léčebných kůrách dr. Sládka) je dostatečně profláknuté, a že každý bude vědět o jakém druhu lidí že to medituji. 

2) Na mou první poznámku navazuje druhá. V. Semerád prohlašuje, že slovo cikán není žádnou nadávkou a v tom s ním opět souhlasím. Problém je v tom, že většina lidí je tak chápe! Kolikrát slyšíme rozzářenou babičku nad kočárkem roztomile šišlat "Ty jsi ale hezký cikánek" a kolikrát se ozve pokřik "Ty špinavý cikáne vypadni!"? Navíc se domnívám, že i samotní příslušníci romského etnika rozdělují sami sebe na romy (to jsou ti dobří) a na cikány (ti zlí). Celé toto potahování o pojmy mi lehce připomíná americkou hysterii okolo černochů a afroameričanů, ale možná je nutné dávat věcem a lidem nová jména, aby se zbavili starých předsudků. 

3) V další části své stati uvažuje V. Semerád o pojmu tolerance. Musím přiznat, že ani mě není tento výraz dvakrát příjemný. Za slovem tolerance, totiž cítím jakousi nadřazenost toho, kdo toleruje. Navíc opakem slova tolerance je netolerance. A říkat, že něco (nebo někoho) nedubu tolerovat, to jsou velmi silná slova. Proto raději v podobných souvislostech používám slovo respektovat. Když někoho respektuji uznávám jeho odlišnost a jeho právo na ni. A pokud někoho nerespektuji, pak mě nezajímá a mohu ho s klidným srdcem ignorovat. 

4) A nakonec mi nezbývá než souhlasit s voláním V. Semeráda po stejném metru na každého. Pokud budeme jako společnost někoho protěžovat, pak v něm brzy vzbudíme pocit nedotknutelnosti, což se mán může (nebo spíš zákonitě musí) vymstít. Jako názorný příklad bych uvedl slavné zmlácení nadčlověka Sládka cikánskými podlidmi. V. Havel tyto výtržníky omilostnil aniž by počkal na výsledky vyšetřování. A už se začíná ukazovat, že Sládek nejen že neříkal nic o Havlovi a jeho ženě, ale dokonce byl cikány nazýván bílou sviní a fašistou. Kdyby Havel počkal, až bude případ došetřen (jak by se nesporně stalo, kdyby šlo o bílého výtržníka), nemusely se dnes ze všech stran ozývat hlasy vyjadřující (jemně řečeno) rozpaky nad touto rychlokvašenou milostí.